V zápalu nutného, oprávněného a spravedlivého boje za emancipaci od tzv. bílého patriarchy se často vytrácí povědomí, že Moc je podobně jako vládnoucí třída silou sice vždy nějak pohlavně, barevně i osobitě naplněnou, nicméně principiálně konstantně mocipansky uplatňovanou. Proto končívá uvíznutím na mělčině matematických přepočtů, jestliže se považuje za přínos, když se na nejvyšších mocenských postech zvýší procento žen, barevných, homosexuálů, zanedlouho určitě i dětí pocházející z vrstev panující třídy (jestliže mohou na periferii kapitalistického světa nezletilí potomci proletariátu již dnes odvádět dospělé výkony za mrzkou dětskou mzdu, proč by jejich vrstevníci z privilegované líhně vyšších vrstev je nemohli, pochopitelně na své třídní a mzdové úrovni, napodobit), výhledově snad též lidoopů z dobrých, tj. zazobaných rodin, s největší pravděpodobností pak také právně individualizovaných kyborgů, možná i androidů (do nichž, selže-li tělo, a nepodaří se vypěstovat kvalitní živou náhradu, nacpe velkoburžoazie své mozky).
Aby se třída ovládaných nějak zabavila, když pod ní podřezávají už tak sesychající větev státu blahobytu, aby zapomněla na sociální spravedlnost, na nástroje spravedlivé redistribuce, např. daňovou progresi či majetkové daně, aby neotravovala s navyšováním tarifních mezd obyčejných řadových pracovníků a ochranou malých podnikatelů před velkými korporacemi a monopoly, aby snad nedostala chuť na protiburžoazní reformy, chraň Bůh spontánní sociální rebelii či dokonce soustředěnou přípravu revoluce, je nezbytno vykroužit dostatečně veliký buržoazní oblouk kolem tabu hierarchizované a vykořisťující třídní podstaty kapitalismu – umí být jeho elity moci, zvláště v centrálních zemích kapitalistické světoekonomiky, velkorysé. „Projevování úcty lidem – respektování jejich kultury, historie, sexuality, stylu oblékání a tak dále – vyjde značně levněji, než vyplácení jim vydatných odměn,“ všímá si zástupnosti a falše tohoto přístupu Walter Benn Michaels (Michaels 2009).
„A jedeme! Jeden pán s dvěma varlaty. Jeden pán s dvěma varlaty. Jeden pán s dvěma varlaty,“ napsal Vratislav Effenberger v textu Republiku a varlata z roku 1977, který mapuje chorý étos české společnosti, její politické tiky i „póvltriky“, a činí srozumitelnější logiku polistopadového vývoje. Jistě, moc není spjata výlučně s orchis – všichni jsou posedlí touhou ovládat druhé, aťsi se honosí varlaty, vaječníky, třebas i běhají po světě tzv. dole bez, a v budoucnu budou třebas mašírovat s biotechnickým reprodukčním aparátem. Toť ale jediné, co lze s generačním odstupem od chimérických dogmat freudismu, po zkušenostech s nekompromisní zvůlí a sobeckostí jakéhokoli exempláře z řad vládnoucí třídy – takříkajíc poučeni z krizového vývoje reálně socialistického, z obrodné i normalizační krize, a po sametově plynném přerodu i normalizaci kapitalistické (K. Kosík), tedy též vývoje v éře reálně kapitalistické – dodat k Effenbergerovu brilantnímu textu. Jsou to přece jen malá kouzla dialektiky, vztahová podstata moci zůstává nezměněna.
Tisíce let patriarchální svět vymezoval a omezoval ženě její roli ve společnosti. Vzpomeňme, že rovněž na divadle ve starověkém Řecku ženské figury nesměly hrát ženy, také ve středověku při Pašijových hrách vystupovali výlučně mniši. Dnes už do nich misogyn nepřál by si být obsazen, myslí si na ně pouze homosexuál se sklony k travestii či transvestii, a naopak tzv. slabé pohlaví a pokolení s vervou nastoupilo do mužských rolí v reálném životě. A nevede si špatně. Feminizace ale emancipaci nepřináší. Nadto, přestává být na Západě aktuální, a největší zájem je tam ze strany žen i mužů o mladistvé a dětské postavy. Obsadí je dospělí obou pohlaví a opravdoví nezletilí v roli dětí a mládeže nikdy na jeviště života nevystoupí, protože se nerodí. Všechny identity a role v krémové době ztekutěly do individualizované volby a konstruktu šmetnrole.
Okupace útěšným konzumem, mocenská a institucionální produkce a šíření etické sněti, ničím neotřesitelná hrdost na životní styl založený na podlézavém kariérismu, rafinovaném prospěchářství, nenažrané ploché tuposti, často však též strategickém, na posty a slávu si myslícím, dočasném kriticismu v mezích dobrých mravů a zákonů, neskončily. Pokračují dál s monstrózní intenzitou, tedy na plné koule – a jak už víme, i na plné vaječníky.
Všude hrají prim. Objeví-li se, je jich hned plný dům, dům plný kolaborantů s mocí. Vlezou všude, a jako potkani proniknou do každého sociálního kanálu, vyšmejdí, kde by se upíchli a vyžrali, co se dá, hlavně více než druzí, třebas i zbytků. „Vylizovači kastrolů“ je nazýval Václav Černý, vždy se rekrutující z řad maloburžoazie. Bez nich by dominance vládnoucí třídy nebyla možná, a vůbec nevadí, když se panující sekerníci, dnes nikoli jen straničtí, o nichž psal Vratislav Effenberger, „ohánějí“ (nyní pro změnu kapitalistickými) „frázemi už jen naplocho; mnohem přesvědčivěji vystupují ve svém okázalém cynismu: jsme tedy kurvy, dobře, ale když jsme kurvy, tak budeme hrabat! A beze studu! – Ideologie této ‚elitní skupiny‘ není vskutku složitá: ‚děržať i něpušťať!‘“
Je to až dialekticky dojemné, avšak stejně jako za tzv. normalizace po roce 1968, tak i v soudobém kapitalistickém marasmu a prohlubující se hospodářské a sociální krizi spolu mezi sebou zápasí o moc jednotlivé klany vládnoucí třídy a k ovládání lidu stačí málo: „tváří v tvář vzrůstajícímu hospodářskému rozkladu udržovat obyvatelstvo v naprosté otupělosti, především prostřednictvím fotbalu, hokeje, televizních seriálů, automobilismu, chalupnictví a domácího kutilství“ (Effenberger 1991: IV) (K tomu poslednímu bychom mohli aktuálně zařadit zábavy na počítači a webu všeho druhu, najmě všelijakých malých rozkoší spojených s hudbou, sexem a vystavováním vlastních fotografií.)
A až se začne drolit a sesype se kapitalismus, nebo jej svrhne jiná, z vesmíru přilétnuvší civilizace, pružně přesedlají kobylu, upraví si fasádu i diskurs, a znovu neochvějně se budou podbízet nové moci, rozmístí se na dobře placených postech státních, polostátních, nestátních, alterstátních i protistátních organizací, a svůj standard odvedou klidně v ufony zřízených lágrech pro vyhlazení lidské rasy.
Mocenské elity každé společenské i sluneční soustavy, či galaxie a doby se zdobí tím, že druhé zhanobí – a to za pomoci mamrdích pomocníčků z vyhřáté líhně střední vrstvy. Jen pár tzv. neschopných, nepochopivších, jaký je maloburžoazní úděl, se rozejdou se svou dobou a kráčí jinudy, přičemž cestu volí podle situace a kapacity vlastních sil, dejme tomu přechodem do platonské vnitřní emigrace, jako Effenberger.
„Svět patří nám,“ (kolaborantům, podvodníkům, kariéristům a darebáčkům) „a kdo je optimista, bez řečí půjde s námi bez ptaní,“ zpívali Ježkovu píseň moudří pánové Voskovec s Werichem, ještě než opustili levicovost avantgardy a vlezli do smrdutého zadku vládnoucí třídě a jejího pojetí světa, jeden tam a druhý onde, aby mohli hrát, hrát si na kovboje nebo hemingwayovského lovce, když už ne pilounů, alespoň hlavatek (co naplat, takto zavrhli svobodu protagonisté Osvobozeného divadla, a jejich bonmoty v památníčcích werichovců a voskovek to nezvrátí). Naši kolaborantíci, velcí, malí, vždycky mají na víc, proto plivnou si do dlaní (a já jim do ksichtu) – a nezvostanou v předsálí.
Kolaboranti mladí, staří, dobře se jim hospodaří: vždy si najdou důvod, proč jít na ruku režimu, pročpak mu vypomáhat, skočit s ním do postele či holportu, přijmout účast na maření a rozvracení životů druhých, nebo alespoň na odvracení pozornosti od sociálních kurevstev, iniciovaných vládnoucí třídou, k pánbíčkaření, uměníčkaření, sportíčkaření, výzkumníčkaření, NGO-íčkaření, projektíčkaření, přednáškaření, popřípadě k televizním kurzům vaření nebo buržoazně politického, nedělně obědního sváření. Ani jednoho z nich, když si večer v koupelně pucuje zuby s makovicí nad umyvadlem a pozvedne ji a pohlédne do zrcadla, nenapadne naplít na odraz obličejové části mravně křivé bytosti vystupující pod jeho jménem. Každý se na sebe pousměje při vzpomínce, kterak dal někomu přednost na přechodu nebo vrátil u kasy v samoobsluze drobné, když mu nesprávně vydali. Pocit spokojenosti drží se lumpa jak hovno košile.
„A jedeme! Jeden pán s dvěma varlaty. Jeden pán s dvěma varlaty. Jeden pán s dvěma varlaty.“ A také jedna paní s jedněmi vaječníky. Anebo uvolněná jízda imaginace ve světě zcela konstruovaných a zmixovaných identit – druhá paní s varlaty a druhý pán s vaječníky. A jedeme! Třetí paní pak v rámci pornoshow ověšena varlaty jak vánoční jedlička baňkami kadlátek varlátek krásně blyštících se (speciální krémy či plastičtí chirurgové budou zanedlouho odstraňovat vrásky možná i z trapně stařecky zkrabacených šourků…) – a hopla, rovněž třetí pán, proč by ne jako v imaginativní koláži ozdobený vaječníky, jako by vypadl z portrétu od Guissepe Arcimbolda, a tak podobně pánové a dámy čtvrtí a čtvrté, pátí a páté, miliontí a milionté, a stále další, další a další…
Effenberger znal své papennheimské – všichni, zmáhajících se Číňanů a Indů včetně (a jak jsme si řekli, jednoho dne se přihlásí o slovo populace nezletilců, opic a kybernetických organismů či organických kybernetů) „by chtěli mít svá varlata pod vlastním volantem… Milion pánů s dvěma miliony varlat…. Občanstvo zalezlé za volanty…: sublimuje“ (Effenberger 1991:IX-X). Varlata chrlí a vaječníky uvolňují životodárný bio-materiál, a ten, nadarmo-li neodteče, vychovají z něj ambiciózní, mocichtivý, za volanty zalezlý smrtonosný bio-materiál, jenž ať dělá, co dělá, nakonec sublimuje. Hlavně mít svá varlata i vaječníky pod vlastními volanty, pod vlastními střešními taškami, pod vlastními slunečníky u vlastních bazénků a šik posečených vlastních trávníčků! Příslušník buržoazní society totiž miluje vlastnit, majetnicky uchopit, stát se Pánem nad objektem, jako…, jako…, no nebojme se to říci, jako sadistický vrah. Samozřejmě jenom jako, jelikož se bojí, že by na něj mohli přijít a on by si uřízl ostudu u spolužáků.cz a sousedů. Mít možnost točit volantem, aby objekt patřičně přesně a otrocky uctivě reagoval, prostě dělat si s ním kdykoli a absolutně, co si zamane, zahnout s ním vlevo, vpravo, zrychlit jej či zpomalit, a třeba mu vzít život, skopnout do propasti nebo rozřezat na kousky, uvařit neb upéci a sníst, anebo jen zahodit do odpadkového koše či na skládku.
Zuří hospodářská krize, a ochromený proletariát v ignorantské letargii a čekání na spasitele, Godota či kokota k buržoazním volbám nechodí, anebo volí fašisty, aby si ulevil od ponížení, jež se mu dostává od komunity. Dokud nezaměstnaný nuzák dychtivě hltá historku o tom, že se jednou stane boháčem, spřádá sny o přepychu, obdivuje milionáře a jejich drahá auta, nemůže se nic začít měnit.
Buďme realističtí: spravedlivější společnost si nyní většina jejích členů prostě nepřeje. Všichni chtějí mít svá varlata a vaječníky pod svými volanty. A jedeme! Milion zburžoazněných pánů s dvěma miliony zburžoazněných varlat, v těsném závěsu se dvěma miliony zburžoazněných paní s dvěma miliony zburžoazněných vaječníků. A coby nášup x milionů rozdrcených varlat a x milionů podvázaných vaječníků.
Přemýšleje nad zlořády kapitalismu i socialismu sovětské tvářnosti, posteskl si kdysi Fernand Braudel: „Může vůbec existovat společnost, kterou bych považoval za ideální? Rozhodně si nemyslím, že by měla ve světě mnoho přívrženců!“ (Braudel 1999: 66-67) – a pohlaví v tom nehraje pražádnou roli.
Použitá literatura:
BRAUDEL, F.: Dynamika kapitalismu, Praha 1999, Argo
EFFENBERGER, V.: „Republiku a varlata (IV.)“, čas. Analogon 5/III, 1991
MICHAELS, W. B.: „Wolność, braterstwo… różnorodność?“, polská verze Le Monde
Diplomatique únor 2009, http://monde-diplomatique.pl/LMD41/index.php?id=23 (14.3.2009)
Autor: BOHUMÍR PAVELEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)