Ihned po skončení 2. světové války se „západní“ propaganda vrhla na odhalování uměle vykonstruovaných válečných zločinů SSSR a Rudé armády, bez ohledu na to, že všechny válečné zločiny odsoudil Norimberský tribunál a národní soudy spojenců. Cílem bylo, dostat od počátku do vědomí lidstva rovnítko mezi skutečné válečné zločiny Němců a jejich evropských spojenců i zločiny způsobené americkým a britským letectvem bombardováním Hamburku, Drážďan, Hirošimy a Nagasaki, pozdější vyvražďování obyvatel KLDR, Vietnamu, Latinské Ameriky, Afriky, Afghánistánu a Iráku, a válečné zločiny Rusů, Srbů a vůbec Slovanů, ke kterým nikdy nedošlo. Již sedmdesát let se snaží „Západ“ dokázat, že masakr polských důstojníků v Katyni spáchal SSSR. Zatím ruské soudy nepodlehly tlakům Jelcina, Putina, Medveděva a Státní Dumy a odmítly všechny předložené důkazy jako falzifikované. Pro boj se Slovany byl zřízen i mezinárodní tribunál v Haagu (ICTY), který soudí údajné zločiny Srbů v NATO a EU vyvolaném konfliktu v Jugoslávii, jejichž symbolem se stal srbský masakr muslimů v Srebrenici. Pochybnosti o skutečném poslání ICTY uvedla ve své knize s názvem Štvanice: Já a váleční zločinci sama bývalá hlavní žalobkyně Carla del Ponte. Stranou nezůstali ani Češi. I zde potomci kolaborantů s Němci hledají masové hroby sudetských Němců, kteří měli být při odsunu povraždění Revolučními gardami. Všechny tyto lži působí negativně na myšlení pokorných Čechů, kteří jsou ihned ochotni se omlouvat a přijímat sankce za to, co nespáchali. Nezapomeňme, že dnes 65 % Japonců věří, že Hirošimu a Nagasaki bombardovala Rudá armáda. V Německu probíhají v poslední době soudy s vrahy z koncentračních táborů, kupodivu nikoli Němci, ale Ukrajinci, Holanďany a jinými.
   Všechno se však nedaří zamaskovat. Koncem loňského roku skupina německých, izraelských a amerických historiků potvrdila, že s falšováním dějin je možné bojovat a ve své studii Ministerstvo a minulost – němečtí diplomaté v Třetí říši a Spolkové republice, vydané 25. 10. 2010 dokázala, že legenda o hitlerovském ministerstvu zahraničí, jako hlavní pevnosti odporu proti Hitlerovi, prosazována všemi „demokratickými“ vládami SRN v poválečném období, byla pouze lží, která měla světu dokázat, že všichni Němci nebyli tak špatní a někteří se diktatuře nacistů postavili.
   Nyní pohádkám o nevině a dobrotě Němců zasadil další ránu historik z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Daniel Blatman ve své knize Pochody smrti: finální fáze nacistické genocidy. Recenzi knihy, zpracovanou publicistou Janem Friedmanem, uveřejnil 14. 1. 2011 týdeník Der Spiegel. Autor hledá odpověď na otázku, proč krátce před koncem války zahynulo v pochodech smrti více než 250 tisíc vězňů koncentračních táborů, při tom se na genocidě bývalých häftlingů podíleli i civilní němečtí občané. Konec války se blížil. Spojenci byli na dohled, a přesto se někteří němečtí občané města Zelle nedaleko Berlína stali 8. 4. 1945 vrahy. Dobrovolně se zúčastnili lovu na několik set vězňů koncentračních táborů, kterým se v průběhu spojeneckého bombardování nádraží v Zelle podařilo otevřít vagóny a uniknout svým trýznitelům. Více než 300 vězňů, pronásledovaných nejen místní policií, domobranou (Volkssturm) a příslušníky Hitler-Jugend (HJ), ale i občany s loveckými puškami, bylo po dopadení u blízkého lesa bez slitování postříleno. Někteří z nich popraveni ranou z pistole do týla (podle hlášení britských vojsk). Nejvíce se vyznamenal vedoucí oddílu HJ, který sám zavraždil 20 vězňů. Spojenci obsadili město o dva dny později.
   Blatman ve své knize popisuje celou historii „pochodů smrti“. Před nástupem Rudé armády na Východní frontě se snažili Němci přesunout vězně z koncentračních táborů do Říše. Pochody smrti započaly v roce 1944 a trvaly až do konce války. Autor uvádí, že čím více se blížil konec války a zvyšoval se počet vězňů přímo v Německu, tím více se němečtí civilisté podíleli na jejich zabíjení. Mezi vrahy patřili nejen vládní a místní úředníci, členové NSDAP, mladíci z HJ, ale i prostí občané.
   Podobně jako v Zelle byli 11. 4. 1945 policií a místními občany zadrženi uprchlí vězni z nádraží v Lüneburgu u Hamburku, ty však postříleli příslušníci německého vojenského námořnictva. Stovky hromadných hrobů vězňů zabitých nebo zemřelých hladem je možné nalézt kolem cest smrti, vedoucích z koncentráků v pobaltských státech, Polsku, Rakousku i Německu. Blatman, na základě studia historických dokumentů a hlášení velitelů spojeneckých armád, uvádí názvy desítek německých měst a vesnic, kde došlo k masakrům vězňů, ke kterým nebyl vydán žádný příkaz nejvyšších nacistických pohlavárů Hitlera nebo Himmlera. Proč se tedy takové množství Němců chovalo tak brutálně k bezmocným lidským troskám v době, kdy bylo více než jasné, že touha po „konečném vítězství“ byla pouhou fantazií?
   Pro většinu z nás je nepochopitelné, jak se pod tlakem nacistické rasové indoktrinace přeměnilo myšlení jednoho z nejkulturnějších národů světa, a to nejen dozorců, strážných, komand z koncentračních táborů a jiných mučíren, kterým byla vnucena představa, že jsou nasazení do první linie boje za čistotu árijské rasy v „genocidiální mentalitu“, ale i značné části národa. Takto zdeformované vědomí zapříčinilo, že tisíce německých občanů i bez příkazů pokračovalo ve vraždění bezmocných vězňů, hlavně Slovanů a Židů.
   Nebyli však všichni Němci stejní, zůstalo jich mnoho, kteří zachránili i větší skupiny vězňů. Přesto většina pochodů smrti končila krveprolitím, jako například v Gardelegenu u Magdeburku, kde nalezli američtí vojáci v polovině dubna 1945 vypálenou stodolu s tisícovkou zuhelnatělých mrtvol vězňů, násilím zahnaných dovnitř dobrovolnými strážnými z řad místního obyvatelstva, ozbrojenými loveckými puškami, za asistence Volkssturmu, a pak upálených. Na jejich pohřbu, kterého se museli zúčastnit všichni obyvatelé města, řekl náčelník štábu 102 pěší US divize, plukovník George P. Lynch, že za jejich smrt je odpovědný celý německý národ.
   Kdo je však odpovědný za smrt milionů občanů Koreje, Vietnamu, Latinské Ameriky, Afghánistánu, Iráku a Palestiny? Co by tomu řekl po 66 letech?



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)