„Na galerii parlamentu neseděl nikdy nadějnější zpravodaj.“
(Jeden z jeho kolegů)
Slavný romanopisec, který je jistě právem považován za klasika anglického realismu 19. století s hlubokým sociálním cítěním a znamenitým talentem pro charakteristiku postav, dramatičnost i humor, působil vskutku nejdříve několik let jako parlamentní zpravodaj dvou nebo tří deníků. Zkušenosti z tohoto prostředí, stejně jako poznání bídy, hrozného stavu školství pro chudé i vězení pro dlužníky – to vše ho vedlo k vlastním závěrům, které posléze tak skvěle zúročil ve svých článcích, povídkách a románech.
Charles Dickens byl nejmladším z osmi dětí Johna Dickense a Elizabeth Barrowové. Narodil se 7. února 1812 v Portsmouthu. Jeho otec, tuctový úředníček ve finanční správě Admirality, bral život na lehkou váhu. Po nastěhování do Londýna se jeho vinou rodina potácela od devíti k pěti, protože se velmi často pohyboval mimo rodinu, upadal do dluhů, až se nakonec dostal do vězení pro dlužníky. A tak sotva dvanáctiletý Charles musel pracovat v jakési továrně na leštidla. Pomáhal tak matce a sám přitom čerpal neocenitelné poznatky a zkušenosti z bídného života chudých dělníků. Navzdory této obtížné situaci se mu podařilo navštěvovat po tři roky Wellington House Academy, kde se mimo jiné naučil poznávat kvality anglické a světové kultury. Vášnivě četl a stále toužil také něco napsat. Ale nejdříve musel mamince přinášet peníze, které si vydělal jako advokátní koncipient.
V roce 1828, tedy ve svých šestnácti letech, měl Dickens první úspěch. Stal se nezávislým reportérem u londýnského soudu. A o čtyři roky začal spolupracovat s Mirror of Parliament jako parlamentní korespondent. Dával si záležet nejen na obsahové stránce, kterou dokonale znal i z vlastních zkušeností, nýbrž i na stylistické přesnosti. Začal psát své první literární výtvory pod pseudonymem „Boz“, což byla přezdívka jeho mladšího bratra. V roce 1836 mu vyšlo první vydání Sketches by Boz, čili Bozovy črty. Nakladatelství se sice v honoráři nijak nepředalo, ale přesto Dickensovi nabídlo další spolupráci. Dickens přijal a začal psát do šilinkových časopisů povídky na pokračování, z nichž se posléze stal populární humoristický román The Posthumous Papers of the Pickwick Club, aneb Kronika Pickwickova klubu. A tak začal Dickens ve svých čtyřiadvaceti letech vstupovat pomalu do povědomí čtenářů jako nevšední autor.
Ve smolařských dobrodružstvích, v jejich činech i slovech - ať je to lidová moudrost vypečeného esa londýnské periférie Sama Welera, či prostá dobromyslnost pana Welera staršího, anebo vždy otevřené srdce a štědrá ruka blahovolného pana Pickwicka - vždy promlouvá ušlechtilá duše citlivého pozorovatele tehdejší doby Dickense. Ve výborném českém překladu Emanuely a Emanuela Tilschových čteme dojemnou scénu, jak se Pickwickův klub nadobro rozchází a všechno končí k obecné spokojenosti:
Pan Pickwick se znovu odmlčel. Bylo slyšet, jak Emílie a Arabella vzlykají. „Podal jsem klubu jak ústní, tak písemnou zprávu,“ pokračoval pan Pickwick, „a seznámil jsem jeho členstvo se svými záměry. Za naší dlouhé nepřítomnosti klub značně utrpěl vnitřními neshodami. A to, že z hlavičky klubu ubude mé jméno, spolu s jmenovanými i jinými okolnostmi způsobilo, že se klub rozešel. Pickwickův klub již neexistuje. Nikdy nebudu litovat,“ pokračoval pan Pickwick tichým hlasem, „nikdy nebudu litovat, že jsem věnoval větší část dvou let tomu, že jsem se stýkal s lidmi rozličně utvářeného i odstíněného založení, i když snad mé vyhledávání nových dojmů připadalo leckomu malicherné. Téměř celý dosavadní život jsem věnoval jen obchodu a vydělávání peněz a mnohé výjevy z té doby, které jsem si předtím vůbec neuvědomoval, mi vytanuly jasně na mysli - doufám, že to přispělo k rozšíření mého duševního obzoru i zbystřilo mé chápání. Jestliže jsem v životě vykonal jen málo dobra, pevně doufám, že jsem napáchal ještě méně zla a že žádná z mých dobrodružných příhod mi nebude na sklonku života ničím jiným než pramenem zábavných a příjemných vzpomínek. Bůh žehnej nám všem!“ Když domluvil, naplnil si pan Pickwick rozechvělou rukou číši a vypil ji do dna. A oči mu zvlhly, když všichni jeho přátelé najednou vstali a ze srdce mu připíjeli na zdraví.
Vedle vynikajících románů, jakými nesporně jsou Starožitníkův krám nebo Oliver Twist, David Copperfield či Mikuláš Nickleby s protestem proti nelidským poměrům v soukromých školách, je za jeho vrcholný román nesporně považováno dílo Dombey a syn, v němž popisuje osudy nelítostného podnikatele Dombeyho a jeho surové chování k vlastním dcerám. Dombey je vlastně jakýmsi prototypem bezohledného byznysmena v nadčasové rovině, který obětuje všechny své emoce jedinému přání - mít syna, dědice pro vedení firmy. V malém Paulovi se snaží potlačit všechno lidské, aby jednou dokázal obstát v nemilosrdném konkurenčním boji. Ale ani synova předčasná smrt v Dombeyovi neprobudí žádný lidský cit. Dombey se sice ještě jednou ožení, ale osud mu nyní vše zlé z jeho povahy vrací i s úroky. Žena mu uteče s ředitelem jeho firmy. Jeho podnikání nakonec zkrachuje. A tak se ožebračený Dombey musí sklonit před skutečností, že je to jeho zavrhovaná dcera Florence, která se o něho postará.
Dickens se nechtěl smířit se zákonem přírody, který platil i pro něho a který sděloval, že mu ubývají síly. Chtěl ještě dopsat knihu, které dal pracovní název The Mystery of Edwin Drood (Záhada Edwina Drooda) a jež podle úsudku odborníků měla být údajně jedním z jeho vůbec nejlepších románů. Ale smrt byla rychlejší. Charles Dickens zemřel 8. června 1870. Ačkoliv si přál, aby byl pohřben na tichém venkovském hřbitově, je pochován v „koutku básníků“ ve Westminsterském opatství v Londýně.
Autor: MICHAL RYBÍN
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)