Škoda, že jsem knihu BOJÍM SE JÍT DOMŮ, ŽE UVIDÍM KOŽENÉ KABÁTY NA SCHODECH (Zápisky Vítězslava Nazvala a jiné dokumenty k smrti Konstantina Biebla (nakladatelství Burian a Tichák, s. r. o., Olomouc 2011) četl až poté, co jsem do Obrysu-Kmene napsal článek k 60. výročí básníkovy smrti.
Milan Blahynka a David Voda prozkoumali nově objevené dokumenty, z nichž bezesporu nejzajímavější bylo čtvero zápisků Bieblova básnického druha Vítězslava Nezvala, jež si pořídil ještě v samotný večer přítelovy sebevraždy. Třeba zdůraznit, že Nezval psal pro svoji vlastní potřebu, nikoli pro účely nějakého vyšetřování.
O těchto nanejvýš autentických záznamech se ovšem již referovalo, ale poprvé zde figurují v nových souvislostech, navíc obohacené nedávno zjištěnými cennými detaily.
Snad jedinou vadu knihy spatřuji v až příliš akčním názvu, byť jde (údajně) o autentický Bieblův výrok. Zřejmě má v době, která není příznivě nakloněna opravdové literatuře (žel, musíme dnes pečlivě rozlišovat mezi literaturou a zaplňováním stránek zmarněným písmem) přitáhnout pozornost čtenářů, uvyklých na adrenalinovou spisbu.
Co se onoho listopadového večera v ulici Na Výtoni č. 7 stalo? Chceme-li to vědět přesně, stoprocentní jistoty se ani v téhle knize nedobereme. Čte se však jako detektivka a v podstatě to detektivka je.
Kdo byl ideovým vrahem jednoho z největších českých básníků? Odpovědět si musí každý čtenář sám. Dostane však dostatečný počet indicií i nezvratných faktů. Rozhodně jimi nebyli žádní muži v kožených kabátech, sestupující ze třetího patra a lhostejně překračující básníkovo rozbité tělo. Takoví vyšli ze dveří jen ve fantazii nespolehlivé svědkyně. Konstantina Biebla uštvala smečka ideově pomatených ultralevičáků, smečka dogmatiků nikoli snad bez talentu, ale vybavená právě takovým talentem, který dostačoval k zaneřádění české poezie na dlouhá léta. Nikdo si před nimi nemohl být jist a i z Nezvalových zápisků vycítíme podtón strachu. Počkali si, až Bieblovi ochránci Taufer, Štoll a Konrád odjedou na dlouhou zahraniční cestu a pak udeřili. Udeřili spíláním kombinovaným s mlčením, jež zabíjí jistěji než sekyra.
Ulice Na Výtoni je na podzim nevlídná, lezavým vzduchem vanoucím od Vltavy se prohánějí duchové zbořeného Podskalí. Z domu nedaleko odtud vynášeli již v naší době obrovskou rakev s Ludvíkem Součkem, a v souběžné ulici, vlastně hned za básníkovým domem, před pár lety zemřela na chodníku dívka, zabitá padajícím kusem římsy.
Hrůza vane ze vzpomínky očité svědkyně, že padající básník se jí bezděčně zachytil: „Jak padal, s rukou takhle od sebe nataženou, seškráb mi vzadu pokožku...“
Hrůza čiší z telegrafického záznamu Nezvalova: „Co to letí: Hmota. V letu vzedmutý domácí kabátek. Jako by neměl nohy. Hlava vyvrácená. Klubíčko lidské bídy.“
Na zadní obálce knihy se nachází reprodukce fotografie z výletu, který v roce 1934 podnikli do Žatce Biebl s manželkou, Toyen, Vančurou, Nezvalem a Štyrským.
Kdysi jsem tu fotografii držel v ruce. Byla docela maličká a na zadní stranu někdo (snad Marie Bieblová) napsal tužkou jediné slovo: „Mučedník.“
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)