Jsme zemí s bezkonkurenčně nejvyšší spotřebou piva, navíc roste spotřeba lahvového na úkor čepovaného, takže by někdo mohl tvrdit, že jsme ideální zemí pro muže. Jejich největší touhou přece je sedět u televize nebo ležet na gauči a pít lahváče. Odhlédněme od toho, že někteří mohou mít i jiné ideály, a onu spotřebu si přepočítejme. Není to ani celé pivo na den.
A to už není asi ideálem vůbec pro nikoho.
Jsme však hlavně zemí, kde zcela zanikla komunikace mezi lidmi. K tomu samozřejmě přispělo, že jsme zemí, kde lidé tráví v práci nejvíc času ze všech zemí na světě (pokud tedy nějakou práci mají), a to za nejméně peněz z celé EU a zdaleka ne jen té. Mají existenční problémy, které nečekali a neví si s nimi rady. Navíc máme „demokracii“, a tak se lidé bojí před druhými mluvit - daleko víc než za dřívější „totality“, kdy si mohl každý víceméně „otevírat hubu“ jak chtěl, a nemusel se příliš bát, že se mu za to něco stane.
Lidé také byli po roce 1968 v rámci „propopulačních opatření“ již jako náctiletí uzavíráni do manželství, a jejich čas pohlcen starostmi o děti a o domácnost. Stali jsme se zemí, kde žilo v manželství nejvíc lidí na světě. (V devadesátých letech u nás klesl ve střední populaci počet svobodných na 2-3 %. Pokud odečteme ještě ony „čtyřprocentní“, opravdu moc nezbývá.) Vyrostla celá generace nekomunikujících, která toto své knowhow předala jak skarabeus dál svým potomkům.
Stále víc lidí si myslí, že jsme pokusnou oblastí, kde CIA zkouší, kam až je možné v manipulaci s lidmi zajít. Američtí psychologové propagovali tyto v podstatě dětské sňatky již na začátku roku 1968, a po srpnové invazi Hlas Ameriky vtloukal lidem do hlavy: „Teď, když vás obsadili sověti, nemůžete nic jiného dělat, než se co nejdřív vdát či oženit a naplodit co nejvíc dětí.“ Teprve pak přišla oficiální normalizační propaganda.
Žijeme v zoufalých podmínkách. Chybí však ještě věc daleko důležitější: motivace. A tou, přinejmenším pokud jde o muže, býval sex. Ostatní motivace u mužů nějak nefungují. Muž je svou podstatou tvorem společenštějším než žena, a bez sexu u něj všechno padá. Pokud neměl ráno sex, neměl by vůbec vstávat, protože stejně všechno zkazí. Prostě: „Kdo nesouloží, ať nepracuje.“
V devadesátých letech se u nás podařilo potlačit lidskou sexualitu zcela. Zjednodušeně: natloukli lidem do hlavy, že sex je socialistický přežitek. I podle mnoha oficiálních průzkumů jsme zemí, kde je nejméně sexu na světě, a pokud jde o Prahu, tak tu je možné na mapě rovnou označit jako pól asexuálnosti.
Pokud mluvím o sexu, rovnou říkám, že sex, který se píše s tím přeškrtnutým $, považuju za přeškrtnutý celý, a tedy ne za sex. A také nemluvím o takovém sexuálním „životě“, kdy když se k tomu muž náhodou konečně dostane, odfajfkuje si, „že už to má za sebou“, ale o sexu v takovém množství, které dokáže udržet tělo zdravé.
Nedostatek sexu postihuje muže daleko víc než ženy. A to nejen pokud jde o délku života - toxicitou testosteronu a jeho metabolitů je dáno, že každý den bez sexu připraví muže o další den života. (O další, protože my muži den bez sexu tak jako tak za den života nepočítáme.) Muži byli vždy vázáni na tlupu, obec, sexuálně volnou skupinu, která dnes neexistuje. Ženy mají navíc mateřství, a tak sex často nahrazují přehnanou péčí o děti (často i značně odrostlé).
Nedostatek sexu je u mužů také větší než u žen. Jednorázový sex se většinové populace mužů vůbec netýká, neboť pro ten musí ženy cítit velkou převahu a tak si k němu vybírají ze spodních pěti procent mužů. Sex žen s cizinci je zejména v Praze pravidlem, kdežto sex českých mužů s cizinkami je v podstatě nonexistentní. A i když se uvádí, že muži souloží dvakrát víc než ženy (toto zkreslení je dáno hlavně tím, že ženy jednorázový sex zásadně nepočítají), ve skutečnosti je to naopak, zhruba dvakrát víc souloží ženy (než běžní muži), a v Praze, kde mají čeští muži sexu ještě méně, je tento rozdíl ještě větší.
Muži v této zemi žijí v naprosté beznaději - bez sebemenší možnosti začít se sexuálním životem. Před pár lety jsem říkal: „Muži do padesáti čekají a doufají, že se jim někdy podaří začít se sexuálním životem. Po padesátce to vzdají, už nedoufají, a jenom čekají na smrt.“ Dnes už to většinou vzdávají dřív.
Muži samozřejmě svou naprosto zoufalou situaci navenek nechtějí přiznat, a hrají si na velké haury. Ale jen před ženami, před muži jsou daleko opatrnější, protože vědí, že tomu, co mohou navykládat ženám, by se každý muž vysmál.
Ženy zase naopak vycházejí ze svých téměř neomezených možností (i když je většinou nevyužívají), a pořád ze sebe s naprostou nestoudností chrlí, že muži mají možnosti stejné. Některé to dělají nevědomě, jiné vědomě a záměrně - ponižují tak muže, vysmívají se jim, neskutečným způsobem je deprimují, frustrují.
Potlačování sexuality probíhá na Zemi již od dob Sumeru. Muži byli vždy vázáni na svou tlupu, obec, skupinu, která jim poskytovala i sexuální možnosti. Skupinu, společnost, která muži neumožňuje sex, muž nepovažuje za svou, neztotožní se s ní, cítí, že mu nic nedává, nemá chuť pro ni něco dělat, nebude ji bránit. Což umožňuje její ovládnutí někým jiným. U nás potlačování sexuality zašlo ještě dál a cílem je vyhladit národ, který dal vznik reformaci. Jde tedy o pokračování křižáckých válek proti husitům, křižáckých válek proti Jiřímu z Poděbrad, a třistaleté války proti českému národu.
Protože mužskou sexualitu je těžké potlačit, postupuje se hlavně oklikou přes ženy. Tím jsou muži nejen zbaveni možnosti sexu, ale navíc - protože jejich sexualita potlačena není - silně frustrováni.
Kromě toho, že propaganda zpracovává ženy, kterým vtlouká do hlavy, že sex nemají dělat buď vůbec, nebo jen za peníze či jiné výhody (které nakonec samozřejmě také přinesou peníze), je lidem vnucováno, že jediné, co se smí, je patřit do 4% menšiny, která sestává (podle země a kultury) z 1-2 % homosexuálů, 1-2 % těch, kterým vyhovuje monogamie, a 1-2 % asexuálů. Pokud někdo dá najevo, že patří k 96% většině, je neuvěřitelným způsobem šikanován, diskriminován, ponižován, vysmíván...
Potlačit sexualitu u mužů tak snadné není. Délka života, zdravotní a fyzický stav jsou u nich dány množstvím sexu, a tak mají sexualitu víc „v krvi“. U nich je téměř totožná s pudem sebezáchovy. Náhradní motivace u nich nefungují, a nepřistoupí ani na ony 4% náhražky. Na sex se stejným pohlavím - protože na rozdíl od žen, které přerušují kontakty s kamarádkami, když „urvou“ chlapa, aby jim ho nepřebraly, muži přerušují kontakty s kamarády naopak v době, kdy ženy nemají - a věnují veškerý čas a energii jejich marnému shánění. A také ne na sex se stále stejnou partnerkou. To u nich může fungovat jen na čas. Později takový sex často ani nepočítají. - Podobně jako ženy ony jednorázové záležitosti.
Muži jsou proto alespoň bombardováni ženským šovinismem, který je eufemisticky nazýván feminismem a prezentován jako snaha o rovnoprávnost, a naopak je mužům podsouván „mužský šovinismus“, něco, co nikdy neexistovalo, protože stačí nahlédnout do slovníku a zjistit, že šovinismus je definován jako spojený s nenávistí, a nenávist mužů vůči ženám v tomto případě jaksi absentuje.
A tak muži musí pořád poslouchat, že ženy dostávají nižší platy než muži, aniž by se ti, co to pořád opakují, zamysleli nad tím, že představa, že by v dnešní době brutálního kapitalismu někdo schválně zaměstnával muže a platil jim zbytečně víc, kdyby měl možnost platit ženám za stejnou práci míň, je naprosto absurdní.
Jedinou výjimkou je školství, kde jde o to, aby děti měly, ve škole plné učitelek, také mužský vzor. Dnešní učitel Hnízdo ale může psát svým kolegyním donekonečna vzkazy „být panicem znamená nerozkvést“ ... a je mu to houby platné.
Řeči o vyšších platech mužů ještě muži snesou. Někdy s trpělivým nadhledem, někdy ženu utřou. Pokud žena vykládá, kolik měsíčně berou politické kurvy, a že jsou to většinou muži, stačí jí říct, kolik na hodinu berou nepolitické kurvy, a že jsou to většinou ženy.
Co ale muži opravdu nesnesou, jsou ženské projekce, kterými ženy mužům podsouvají své sexuální chování nebo své sexuální představy. Plně chápu, že je k tomu vede pocit viny, že se za své „úlety“ nebo i jen představy stydí, neboť propaganda jim vtloukla do hlavy, že se tak slušné ženy nechovají a ani na to nepomyslí. Způsob, jakým tyto své „hříchy“ u sebe popírají a podsouvají je mužům, třebaže je tak primitivní, nebo právě proto, představuje krajně konfliktní chování.
Nic není pro muže bolestnějšího, než když ke své sexuální frustraci, kterou si žádná žena nemůže ani představit, kdy muž měsíce, léta nemůže zavadit o ženskou, ať dělá, co dělá, a cítí, jak mu v důsledku toho odchází fyzické zdraví, jak se mu celé tělo rozpadá, jak z nedostatku sexu neuvěřitelně rychle stárne, jak „jde do kytek“, musí ještě od všech žen ve svém okolí neustále dokola poslouchat, jaký je kurevník, kolik ženských musí mít a určitě je má, kolik jich musel včera ošukat.
Ženy nejenže urážejí a psychicky mučí muže (což vede mimo jiné k pětkrát vyšší sebevražednosti mužů než žen), ale také zcela popírají realitu a logiku (a navíc shazují samy sebe). Muž pak bojuje nejen za sebe a za pravdu, ale za samé základy logiky.
I když je pravda, že ženy tyto své hříchy a představy ve značně zveličené podobě podsouvají i ostatním ženám - všechny ostatní ženy „jsou kurvy“ - a jedním z důvodů, proč dnes už žádná žena nesouloží, je, že nechce být „jako ty ostatní“.
Ženy prostě zcela odmítají fakt, že možnosti žen a mužů jsou jiné. A už vůbec nejsou schopny pochopit, že větší možnosti žen jsou dány malými možnostmi mužů. Vždy jsem shledal, že vysvětlit jim, že existuje nějaká nepřímá úměra, je nad mé pedagogické schopnosti.
Je zcela zbytečné snažit se ženám vysvětlit, že balení žen je dnes pro muže poněkud víc práce, než jen chodit do zaměstnání a k tomu vychovávat pár dětí, že sbalit ženu je víc práce než postavit dům, že ženu „nesbalíš ani kamenem“. Ženy prostě nikdy nepochopí, že kdyby byli muži v hledání žen tak laxní jako ony, nezasouložili by si nikdy.
Ve svých představách o mužích jsou utvrzovány propagandou, hlavně v podobě pokleslé literatury a podobné „kultury“, kterou většina žen hltá tak bezmyšlenkovitě, že jim ani nedochází, že postava svůdníka či kurevníka není postava narativní, ale postava technická. Je to postava muže, který se chová tak, jak se někdy chovají ony (častěji si to jen představují), a na kterého mohou ukázat prstem a říci: „To ne já, to on je špatný“, a cítit se jako jiná, lepší. Je to laciný trik, aby se román či film ženám líbil, trik stejně primitivní, jako když v americkém filmu, když spolu na plátně mluví dva muži, musí za nimi projít kozatá ženská.
V podstatě všechny vztahy dnes vznikají ve škole nebo na pracovišti. Muž, který nemá zaměstnání, ve kterém přijde do styku s velkým počtem žen, má prostě smůlu. Společenské a psychické bariéry mezi pohlavími jsou dnes natolik silné, že jinde se seznámit v podstatě nelze. V hospodě? Na ulici? Na internetu?
Pokud jde o možnosti sexu u mužů, je realita ještě daleko střízlivější, než v případě srovnání představy, že se všichni muži každý den v hospodě opíjejí do bezvědomí, s průměrnou spotřebou čtyři deci piva na den.
Těžko existuje něco nerovnoprávnějšího než monogamní vztah, který je mužům establishmentem a ženami vnucován. Ženy samozřejmě mluví o rovnoprávnosti, ale chápou ji poněkud orwellovsky. Většinou považují za samozřejmé, že ony zahýbat smějí, ale muži ne. A obhajují to třeba tak, že říkají, že ony to „mají pod kontrolou“.
Skutečnost, že se u nás lidé stále hrnou do manželství, přestože se u nás manželství za „demokracie“ stalo nerozlučitelným, také o něčem vypovídá. Prý, když se někdo zamiluje, nemyslí. Jak to, že v jiných zemích zamilovaní zřejmě myslet dokážou a do manželství se nehrnou, třebaže tam tak drastickým svazkem není, a dokonce tam už i začínají převažovat nemanželské děti nad manželskými? Nežene u nás lidi k tomu, že uzavírají manželství za tak pro ně nevýhodných dodatků pod čarou, v mnoha případech spíš čiré zoufalství?
My, čeští muži, nebudeme žít dlouho. Byli jsme dlouho zemí, kde byl rozdíl ve věku, kterého se dožívají muži a ženy, jeden z největších. A tento rozdíl poroste. Z čeho také může mít represivní režim větší strach než z aktivních mužů, kterým to pálí až do vysokého věku? Se starými ženami si poradí podle známých předvolebních sloganů mladých „umělců“.
Proč by establishment nepotlačoval sexualitu, když mu každý den bez sexu u mužů navíc zajistí, že jim nemusí den vyplácet důchod? A proč by také ženy nepodporovaly instituci manželství, když jim každý den, kdy muži „nedají“, zajistí den vdovského důchodu?
Je opravdu smutné, že ženy s režimem, který takovým způsobem potlačuje sexualitu a komunikaci vůbec, kolaborují - a spolupracují tak nejen na likvidaci mužů, zhoršování lidského genofondu, ale na zániku celé společnosti.
Jsme zemí, kde bez sebemenší stopy zanikly volné vztahy, na kterých byla lidská společnost po celou dobu své existence založena. Jsme zemí, kde zcela zanikla jakákoli komunikace. Zemí naprosté anonymity. Zemí, kde přes historicky nejnižší životní úroveň přijde na demonstraci proti okupační správě jen pár lidí. Stali jsme se zemí, kde už neexistuje žádná motivace někam chodit - protože není možné se tam seznámit.
Muži, vzpamatujte se! Přestaňte hrát tu jejich hru. Přestaňte dávat na odiv svůj „císařův nový sex“. Když vám nějaká žena podsouvá, jaký jste „kurevník“, a chce, abyste jí na to kývli, nestyďte se jí říct: „Já už jsem nešukal deset let, protože všechny jsou takový krávy jako ty!“ Na hrubý pytel hrubá záplata! Sice pozdě, ale dupněte si! Začněte se už konečně bránit psychickému násilí! Přestaňte si hrát na to, co jste nikdy nebyli, nejste, a být nemůžete. Přestaňte si hrát na to, co ve vás jenom chtějí vidět jiní, aby vám mohli nadávat, aby vás mohli ponižovat. A přestaňte kývat na to, co všechno neumíte.
Takových mužů, jako jste vy, je! Mužů léta bez sexu, paniců ve třiceti... Za to se nemusíte stydět! Vždyť jsme na tom v podstatě všichni stejně! Všichni jsme ve stejném průseru! Nakopejme společně všechny ty, co nám tvrdí opak! Pokud se věci opravdu radikálně nezmění, se sexuálním životem nikdy nezačnete! Přestaňte si cokoli nalhávat. Ta možnost tu prostě neexistuje.
Český národ už asi nemá šanci. Nejpravděpodobnější vývoj bude ten, že české ženy ještě zplodí nějaké děti s cizinci, a tím všechno skončí.
Bylo by dobré, kdyby to alespoň bylo k něčemu dobré. Od těch, co stále ještě ovládají euroamerický Západ, můžeme těžko čekat, že by poznatky, k čemu u nás vedlo přehnané uplatňování v praxi toho, co nazývají křesťanskými či konzervativními hodnotami či tradiční rodinou, použili k něčemu jinému než k likvidaci dalších národů. Doufejme, že se asijské země, které budou mít v blízké době více co mluvit do vývoje na naší planetě, tím, co bylo na nás spácháno, poučí, a povedou svět jinou cestou než destruktivním rozbíjením společnosti na zcela izolované rodiny a jedince.
Doufejme, že se svět vzpamatuje, a opět se vydá na cestu lidské pospolitosti.
Autor: JAN KRISTEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |