Nespoutatelné Osvobozené

   (1) Situace
   Normálně se o knize píše, když vyjde. Ve světě, v němž už dlouho předlouho je nenormální pomalu normální, nelze občas nenapsat o knize, jež jenom měla vyjít, ale nevyšla, ani možná nikdy nevyjde. V edici Máj Mladé fronty mělo vyjít roku 1990 Osvobozené divadlo; po nakladatelské anonci, že bude v knize poprvé publikována „řada proslulých předscén a komických skečů, které byly až dosud mylně pokládány za ztracené“, a to „z rukopisů a stenogramů“, sešlo se na 72 tisíc objednávek. Kniha byla už zlektorována, zredigována, vysazena a roku 1989 dovedena do stránkové korektury. Leč čas oponou trhnul a z jejího autora Jaromíra Pelce se pro sametově revoluční vedení podniku stala persona non grata. I hledalo se řešení zapeklité situace: do knihy se už nemálo investovalo, a tak kdosi kdesi navrhl kompromis: vydat ji, aniž se uvede editor, jako to udělali roku 1972 v Čs. spisovateli s výborem z E. A. Poea, vydaném bez údaje, že je to ediční dílo nežádoucího Miroslava Holuba. Jenže se právě ještě hlásalo nejsme jako oni a třetinu svazku tvořila Pelcova práce autorská, ne ediční, pozměněná reedice Zprávy o Osvobozeném divadle. Trn z paty vytrhla vedení MF spolumajitelka autorských práv, Voskovcova vdova: jako na zavolanou (opravdu jen „jako“?) odstoupila od podepsané smlouvy, a tím nakladatelství zjednala kýžené alibi: to jí náhle vadila „osoba pana Pelce“. A bylo vymalováno. Vedení podniku, jinak oddané víře, že všecko vyřeší svobodný trh, trh netrh odepsalo obrovskou sumu investovaných už peněz, a to bez ohledu na čtenáře milující Osvobozené divadlo a těšící se na dosud netištěné scény a předscény nebo jejich neznámé varianty.
   Ale co když nevadila jenom „osoba pana Pelce“? Co když se do krámu rozbíhající se radikální pravicové revize českých kulturních dějin vůbec nehodilo Osvobozené divadlo jako takové?
   Otázka není tak absurdní, jak se může po vydání několika objemných svazků z díla V+W, po různých inscenacích, vysílání v televizi, rozhlase a po edicích na elektronických nosičích zdát. Způsob, jak se odkaz V+W a Osvobozené divadlo dnešním čtenářům, posluchačům a divákům předkládá, tu zdánlivě absurdní otázku naopak akcentuje. Neboť ne až Jaromír Pelc, ale už V+W sami (ve sborníku 10 let Osvobozeného divadla, 1937) napsali, že se „postavili na stranu sociálně vykořisťovaných proti nacionalistické diktatuře a krvelačnému militarismu“, a ne až Pelc, ale Jiří Voskovec (ve výboru Klobouk ve křoví, 1965) objasnil, proč a kdy se V+W rozhodli pro divadelní práci politicky exponovanou na straně vykořisťovaných. Už při velké nezaměstnanosti se nemohli „zbavit pocitu viny nad bezmocnou bídou kolem“, ač pomáhali, jak jen mohli, ve svém divadle zaměstnávali na 90 umělců a personálu, nicméně „ještě pořád si mysleli, že únik a smích je snad nejlepší“, co mohou „ve všeobecné úzkosti o zítřek nabídnout“. Ale když se do zástupu „občanstva, jehož jediným přečinem bylo, že mělo hlad a nemělo práci“, na podzim 1931 ve Frývaldově střílelo, „byli mrtví a ranění, mezi nimi ženy a děti“, sice ještě nadále hráli „romantického, srandovně poetického Golema,“ sedli však a napsali „otevřeně politickou satiru Caesar“: „Ta poslední kapka z Frývaldova nás probudila, a v tom blesku vzteku se nám rázem zjevila celá mezinárodní maškaráda, jež byla preludiem k druhé válce. Jak na mapě jsme najednou jasně viděli zbabělost a paralýzu weimarské republiky, nákazu naší vlastní demokracie (...).“
   Jaromír Pelc si věru nemusel nic domýšlet ani manipulovat s fakty, když ve své Zprávě... představil Osvobozené divadlo jako scénu kulturně a pak i politicky vyhraněně levicovou a když k svému zdokonalenému textu přidal nejen objemnou přílohu fotografií, zčásti neznámých, ale i stejně rozměrnou edici dosud netištěných (verzí) scén a předscén, dotvrzujících zmíněnou levicovou vyhraněnost Osvobozeného divadla. Tu se dnes novináři bez paměti pokoušejí popírat; jeden z nich nedávno v rozhlase „hájil“ V+W směšným tvrzením, že to vlastně nebyli žádní levičáci, když se angažovali pro záchranu první republiky a měli v úctě TGM a EB, jako kdyby se tím od levice (i od té dnes označované za extrémní) nějak lišili. Jiní, trochu vzdělanější a o mnoho mazanější, snaží se levicovost Osvobozeného divadla jednak (p)omlouvat jako dobovou pomýlenost mnoha evropských intelektuálů, jednak ji bagatelizovat, jako kdyby pravice třicátých let neusilovala Osvobozené divadlu ukřičet, znemožnit, spoutat a posléze zničit, což se jí podařilo až za druhé republiky, kdy se konečně dostala k moci a kdy úřad ministra ing. Vavrečky navrhl ministerstvu vnitra, aby „představení Osvobozeného divadla nebylo povoleno“, neboť „vedoucími tohoto podniku jsou levicoví intelektuálové Voskovec a Werich, o nichž je známo, že celým svým souborem a směrem jdou orientováni až na hranici komunismu a jejichž náměty obíraly se většinou zesměšňováním politiky a úřadů...“
   Roku 1990, kdy se rozhodovalo o osudu Pelcovy knihy Osvobozené divadlo, vyšla také pražská reedice sborníků Když se řekne Werich... a ...a když se řekne Voskovec (původně Index v Kolíně nad Rýnem, 1981 a 1982). Tam se „duchovní“ dědici pravice třicátých let a druhé republiky divili, jak „tehdejší čeští intelektuálové“ a „módní pokrokáři“ včetně V+W „mohli být tak naivní a nevidět, že dělník, kterého idealizovali, má k vyšším hodnotám mnohem dále než kterýkoli měšťák, kterého nenáviděli“, a „měli bohužel určitý ideový podíl na roce 1948 a komunistický režim se na ně nezapomněl právem odvolávat“. Stále živý odkaz Osvobozeného divadla zatížila prý „hned od počátku jistá obecnost, povšechnost, nepřesnost, ba povrchnost, jisté, v podstatě nepřípustné zjednodušení a zploštění“, tedy zkreslování „souhrnu sociální reality“, jehož se V+W zřejmě dopouštěli, když zpívali o devíti řemeslech a desáté bídě, o světě naruby, v němž se pálí žito v peci, aby zdražil chleba, o vašnostech a bařtipánech, a ne o tom, jak blíže k vyšším hodnotám má panstvo než hladová lůza.
   Lze se vůbec divit, že v ovzduší tak sugestivních obžalob V+W se nakladatelství nepokoušelo přimět Voskovcovu vdovu, aby od podepsané už smlouvy neodstupovala, a ani se nesnažilo získat od Jaromíra Pelce jím objevené texty? Obávalo se (anebo to zvědělo?), že v nich je nežádoucích výpadů proti panstvu a pravici poblíž „vyšších hodnot“ ještě víc?

   (2) Zatímco Pelcova edice stále marně čeká na vydání
   Když se restaurované pravici ovšem nezdařilo zabránit, aby se lidem nevybavovaly Ježkovy melodie s nežádoucími varovnými texty jako „nemáte ani zdání že jsou s vámi páni / falešně hrají s vámi chtějí vás obehrát“, začalo prapodivné vyvlastňování Osvobozeného divadla, vlastně až komické, pokud si vzpomeneme, kdože si z Robina zbojníka přisvojoval písničku Na shledanou v lepších časech, ačkoli o něm vůbec neplatilo úvodní „my dva nic nemáme / nic neznamenáme“. Adaptován, odkloněn či zprivatizován byl i atraktivní název třetí části Pelcovy knihy, Osvobozené divadlo neznámé. Roku 1997 se představil ediční projekt V & W neznámí první svazkem 1922-1929, v úvodu k němuž se Jiří Suchý právem radoval, že editoři (Radovan Dolejš a Václav Kofroň) „po způsobu mravenců snesli na jednu kupu snad všechno, co se o V & W snést dalo“. Ze slíbených dalších svazků projektu je tu pouze jeden další svazek (II, 1929-1938; 2003), omezený jen na „nedivadelní tvorbu“. Z neznámé divadelní tvorby od roku 1929 mezitím (2000) vyšla fraška se zpěvy Hlava proti Mihuli v knize nepřesně nazvané Hry Osvobozeného divadla; jimi tam jsou hry jenom čtyři, další dvě jsou dílo jen Jana Wericha z doby po zániku Osvobozeného divadla. A tak až doposud zůstává Pelcovo Osvobozené divadlo neznámé, pokud jde o divadelní texty, edičně nepřekonáno. Což platí také o prvním jednání frašky Hlava proti Mihuli, vydané sice ve Hrách (2000), nikoli však podle úplného rukopisu, jak vyplývá ze srovnání s Pelcovou edicí prvního jednání. V Hrách je pouze scénická poznámka: „Následuje dialog s doprovodem hudby z Viléma Tella, během kterého se oba rozhodnou zavřít krám a odjeti na 3 dny do Prahy“. V Pelcově edici se čte na tom místě písnička Prodáváme hřebíky, která začíná nevinně („Prodáváme hřebíky / Psací stroje kyblíky / Čokoládu preclíky / Máslo a rohlíky“); po čtyřech slokách mají však příručí (role V+W) už dost svého údělu („My neznáme nic než krám / Náš zákazník je náš pán / V obchodě jsme zakletý / Stahujem rolety“), vzbouří se a rozhodnou se zazpívat, čím diváky mohli přesvědčit, že i tato fraška se zpěvy patří do Osvobozeného divadla: „Držet jazyk za zuby / Sic nás bojkot zahubí / Vždyť od naší kulance / Závisí bilance // Jakmile nežijem s ohnutou páteří / Už se na nás ze všech stran láteří // A proto já a proto já / Teď zavřu krám / Ať dojem mám / Že jsem zas pán / A že si o životě můžu myslet / Co si myslet o životě mám.“
   Hry (2000) o této písničce nevědí, ačkoli ji Jaromír Pelc našel ve stejném Voskovcově rukopise jako další dvě (Dědeček Nezmar a My všichni to víme), které celé cituje Vladimír Just v úvodu k nim, aniž přiznává, že je cituje z druhé nebo třetí ruky a že je poprvé otiskl Josef Träger v doslovu ke Hrám OD IV (1957). Kdyby editor Her (2000) nepřevzal text hry Hlava proti Mihuli rovněž jen z druhé ruky, ale zapátral i v rukopisech, nemohl by písničku Prodáváme hřebíky nenajít. Ke cti Pelcovu Osvobozenému divadlu slouží, že Dědečka Nezmara a píseň My všichni víme nepředkládá co svůj objev mezi neznámými texty; cituje z nich už ve Zprávě o Osvobozeném divadle s odkazem na prameny.
   Zatímco Pelcovo Osvobozené divadlo neznámé je stále (a bude ještě možná devětatřicet let) spoutáno pevnou sítí autorských práv, nezahálejí editoři, kteří mají k držitelům těchto práv výhradní přístup anebo je umí obcházet. A tak sedm či osm z celkem třiceti textů v Pelcově Osvobozeném divadle neznámém už publikovali, především ve svazku Nikdy nic nikdo nemá (V & W neznámí II, 2003), v Tiskových magnátech Voskovec a Werich (2008), ve Hrách (2000) a snad ještě jinde. Jenže to většinou z hlediska odborné veřejnosti není žádný objev, nic skutečně neznámého, je to jen - jistěže záslužně - vyloveno a posbíráno z původních periodik stále vzácnějších, případně z předešlých edic, odkud to už předtím Jaromír Pelc zařadil do svého Osvobozeného divadla neznámého jako texty víceméně jen doprovodné, které vysvětlují a komentují osvobozující humor a satiru V+W. Avšak ani novou publikací těchto textů se nestává část Pelcovy edice už zbytečná. Tak rozhlasovou přednášku ze dne 21. března 1936 najde čtenář sice ve svazku Nikdy nic nikdo nemá..., ale na dvou místech: v oddíle V & W, texty 1935-1937 část publikovanou předtím v Přítomnosti, a vstupní dva odstavce až vzadu v komentáři; přitom výmluvný název rozhlasové přednášky O divadelním kouzelnictví a o Villonovi se čte jen u Pelce. Také komentář je u Pelce často důkladnější. Tak ve svazku Nikdy nic... se na rozdíl od edice Jaromíra Pelce neuvádí, že její strojopis byl „na několika místech a zejména v závěru“ doplněn Voskovcovou rukou (což napovídá, že konečnou redakci přednášky tedy provedl on) a též že „některé myšlenky a formulace z ní V+W využili pak v předmluvě ke hře Nebe na zemi“. Pelcův komentář však vyniká nad komentář ve svazku Nikdy nic... (v Hrách komentář chybí, kuse ho nahrazuje Justova úvodní stať) hlavně vysvětlivkami, pro dnešního čtenáře už nezbytnými, které jednak objasňují narážky na osoby, události, výroky, narážky, jimiž jsou scény a předscény Osvobozeného divadla přímo prošpikovány, jednak umožňují čtenářům učinit si velice živou představu o sociálních a politických poměrech, ve kterých V+W psali a hráli, na které reagovali, které satiricky pranýřovali, i o kampaních pravicového tisku, jemuž šlo o diskreditaci, o spoutání příliš Osvobozených. Přitom Pelc ani v nejmenším neredukuje ve svém komentáři Osvobozené divadlo na kritika společenského systému, který plodí bídu, krizi, korupci, násilí a války. Pelc vůbec neabsolutizuje přechod V+W od slovesného srandovna první etapy Osvobozeného divadla k sociální a politické satiře, ale názorně ukazuje, jak i v politicky exponovaných hrách V+W plavně přecházeli od slovesné i akční klauniády k přesně zasahujícím satirickým výpadům.

   (3) To nejcennější
   Nejrozsáhlejší a též nejcennější část Pelcova Osvobozeného divadla neznámého představují dosud nikde netištěné scény, předscény anebo dosud nepublikované varianty scén a předscén známých v jiné verzi z prvních a dalších vydání. Neméně cenný je i komentář registrující i úpravy, jimiž scény a předscény aktualizoval Jan Werich, když v letech 1954-57 vydával v Čs. spisovateli jako Hry osvobozeného divadla I-IV šestnáct a r. 1967 v Orbisu dalších osm her ve svazku Fata morgana a jiné hry (15 z těchto 24 her vyšlo v Čs. spisovateli 1980-1985 jako reedice).
   Své Osvobozené divadlo neznámé Pelc koncipoval jako tzv. vydání čtenářské, ne tzv. kritické, ale připravil je s neobyčejnou akribií, a jsa básník s darem lapidárnosti, shrnoval výsledky své práce stručně: komentář k variantě předscény za šestým obrazem Kata a blázna zní:
   „Dialog se zachoval celkem ve čtyřech verzích. První, shodná s libretem předloženým k cenzuře je zachycena v knižním vydání hry z r. 1934. Později byl v divadle dvakrát pořízen rukopisný záznam předscény: při třicáté repríze počátkem listopadu 1934 a při sté repríze 7. ledna 1935 (datováno podle afiší a oznámení v novinách). Dne 28. listopadu 1934 nahráli V+W podstatně zkrácený dialog na gramofonovou desku Ultraphonu (A–10951). Když Jan Werich připravoval Kata a blázna k novému vydání ve druhém svazku Her Osvobozeného divadla (Čs. spisovatel 1956), vyšel – až na několik úprav a doplňků – ze strojopisného oklepu záznamu sté reprízy, který je stylisticky čistší a je v něm méně aktuálních narážek. Náš text je úplným zněním rukopisného záznamu třicáté reprízy.“
   Varianty scén a předscén našel Pelc ke hrám Osel a stín (dvě), Kat a blázen (dvě), Vždy s úsměvem (tři), Rub a líc (jednu) k retrospektivní revui Panorama (tři) a k silvestrovským skečům (čtyři). Navíc objevil i po jedné písni pro nové nastudování Těžké Barbory a pro hru Hlava proti Mihuli, jakož i sedm námětů na nerealizované hry. Ne vše z tohoto výlovu jsou dravé štiky, ale vše značně prohlubuje poznání podstaty, orientace a stylu Osvobozeného divadla a jeho dvojjediných autorů a protagonistů. Pelc zaznamenává, co v objevených rukopisech je psáno čí rukou, aniž to prezentuje jako příspěvek k rozlišení podílu tvůrců, kteří si rozuměli a vytvořili neopakovatelné dílo i díky tomu, že nenazírali všecko stejnýma očima, ale shodli se v tom, co oba považovali za základní. Písmo toho či druhého přirozeně neprozrazuje jeho autorský podíl, někdy svědčí jen o tom, kdo dohodnuté znění zapisoval.
   Nemám tu žel dost místa, abych aspoň ve zkratce ocitoval příklady, jak různým směrem improvizace rozvíjela výchozí text a jak se dobírala pointy. Tak klaunské rozehrání pátého obrazu Osla a stínu, kde soudící se oslař a zubař se přou navzájem a zároveň se soudcem i svými advokáty, chytajíce se každého slovíčka a obracejíce jeho význam, stupňuje parodii soudního jednání až k poznání, že nezastavitelná soudní komedie, která oplývá smysluprázdnou formálností, lehounce přechází od slovní hříčky až k světodějným aktualitám. Spor situovaný do antického Řecka se v jednom okamžiku zasekne na nedorozumění, na zaměňování slovesa řek (= řekl) a podstatného jména označujícího národnost (Řek). Ve sporu o to, kdo co řek, Nejezchlebos na soudcovo ujišťování „jste Řek, přece“ znenadání vypálí: „Jo tak, národnost. To jsem Bulhar.“ A dodá: „Proto se mnou u soudu tak surově nakládají.“ V tom okamžiku se mění směšný „antický“ soudce Paprikides ve „svědka“ Göringa (tehdy ministerského předsedy) ze soudobého lipského procesu, v němž byl souzen Bulhar Dimitrov za údajné zapálení berlínského Říšského sněmu, a zavyhrožuje proslulým Göringovým uřeknutím, které tehdy obletělo celý svět: „Počkejte, lotře, až budete ze soudní pravomoci.“ A aby naprosto každému divákovi došlo, o koho v té chvíli jde, prostořeký Nejezchlebos ještě drze opáčí: „Pan rada je také ministerským předsedou, že je tak sprostej?“ Nato se pak soudce vrací do role a okřikne oslaře mluvícího do paragrafu na jeho stole jako do telefonu, že „to bylo nedorozumění“: „Nechte to. Jemu do toho nic není.“ Jak lépe zparodovat zásahy cenzury? Pelc při slučování dvou rukopisných záznamů dialogů se všemi extempore přihlížel i k údajům policejních úředníků o „závadných odchylkách od klauzurovaného znění hry.“
   Velice mnohá extempore si brala na mušku tisk, s kterým Osvobozené divadlo válčilo i na stránkách svého Lokálního patriota. Pelc objevil text písničky, předložený cenzuře při aktualizaci Balady z hadrů, „není však jasné, zda se nakonec v divadle zpívala“. Písnička končila: „Zisky tisku neznají mezí / Kvůli zisku pravda v tisku nezvítězí / Dnes už ani není jistý / Kde je všeho lhaní vznik / Celý den lžou ranní listy / A v noci lže večerník.“ V+W přitom nešetřili ani listy, referující o nich zpravidla se sympatiemi. V revue Vždy s  úsměvem parodovali mj. i způsob, jak zprávu o potopení ponorky přepsalo a jak jí využilo Rudé právo, jež se nezdrželo rýpnutí do „sociálně demokratických odborových sekretářů“ a „sociálfašismu“, anebo Přítomnost, jejíž čtenář přispěchal svému „milému Peroutkovi“ a jeho zřejmě jak obvykle moudré stati Ponorky a demokracie na pomoc moudrým konstatováním, že „potopí-li se ponorka, vlastně se nic nestane, protože je k potápění stvořena.“
   Ve hře Rub a líc se V+W vysmáli před oponou zbohatlíkům hrajícím si na šlechtu, protože se jí koří. Předscéna obdivného žvanění o tom „Simpsonovi“ („takový enfant terrible mezi námi aristokraty“), „čistě občanském králi“, neměla jen známé znění. Pelc uvádí podle rukopisného záznamu jedné reprízy jiný text, mj. „Krev: Víte, já nepěstuji tu běžnou upjatost, je jsem více pro tu popuštěnou eleganci. / Mlíko: To je šito ve Vídni? / Krev: Ano... Kníže. / Mlíko: Kníže Schwarzenberg? / Krev: Kníže & comp. / Mlíko: Kníže Tailor for Gentleman. Ten klobouček je rozkošná věc.“
   Zvlášť svobodně a nespoutaně si V+W vedli ve skečích, psaných pro silvestrovská představení a zřejmě nikdy netištěných. Pozoruhodná je zejména Rozkošná společnost (podle Pelce hraná patrně jen 31. prosince 1933), lokalizovaná do „salónu ve vznešeném domě“. V ní konfrontovali předstírání a skutečnosti. V první části probíhá společenský dýchánek plný poklon, lichocení, přetvářky a duchaplnictví, ale pak se přítomný Ženich (Voskovec) a najatý Zpěvák (Werich) rozhodnou „předvésti tutéž scénu znovu s předpokladem, že účastníci odložili společenské konvence a vybranou hantýrku módního obcování. Spatříte tutéž společnost, jak by si počínala, kdyby byla upřímná.“ A počíná si hrubě, chrlí jednu sprostotu za druhou, kašle na všecko kromě chlastu; zatímco v první části vítali pozvaného Zpěváka samým „Mistře, visíme lačně na vašich ústech“, „Mistr srší vtipem“, ve druhé se všichni ptají „Kdo ho zval, vždyť o to nikdo nestojí“, a na konci se všichni poperou, zatímco v první části nadšeně tleskali, když se ze spánku při Zpěvákově produkci probudili. Kdyby V+W nenapsali nic než tuto Rozkošnou společnost, nemohlo by být pochyb, kdo jim byl z duše protivný a s jakou společností nechtěli nic mít.
   Jaká škoda, že v zablokované edici jsou i skici zamýšlených her, dokonce šesti z hektického období před zákazem divadla, už svým názvem podezřelého a nepřijatelného druhé republice. K Labyrintu světa a ráji srdce načrtli (1935) obsah Prologu a velmi stručně i skečů. V+W mínili jako Všudybyl a Mámení ukázat Nezaměstnanému, „jak jsme se dostali do času kultury a světla od neutěšených dob třicetileté války.“ Roku 1938 si načrtli i Husitské téma. Podle Provizorního námětu děje vzniklého před Pěstí na oko měl být na jednom pólu odporný „typický český majetník všech časů“ na druhém „čeleď, proletariát zdravého českého pozitivně švejkovského charakteru“. Námět končil pointou: „Absurdnost majetnictví, není-li toto majetnictví oživeno lidmi, kteří prací z něj teprve tvoří lidskou hodnotu.“ I náměty, které už nemohli proměnit ve hry, svědčí o tom, že Osvobozené divadlo bylo rozhodnuto zůstat nespoutatelné.
   Ještěže V+W nestačili Husitské téma nebo svůj Labyrint napsat. Byli by dnes totálně odepsáni, jak jsou odepisovány už jejich hry (podle pana Slomka živé „nanejvýš Ježkovou hudbou“), ačkoli (anebo právě proto, že?) scény soudních frašek, (nevy)chování zbohatlíků, falešných strážců tradice, lhoucího tisku, adorace šlechty a iluzí o ní, scény politické demagogie, demoralizující nezaměstnanosti a prázdnoty lepší společnosti vypovídají o dnešních sociálních a politických poměrech snad ještě víc než o životě ve třicátých letech.

   (4) Netruchlivé resumé
   Bude muset Pelcovo Osvobozené divadlo neznámé (z něhož vyšly jen (v A–almanachu autorů 3, 1991) dvě Neznámé forbíny) skutečně na vydání čekat, až roku 2051 vyprší autorská práva v rukou obojích dědiců?
   Voskovec a Werich se měli rádi a vytvořili spolu obrovské Dílo, přestože nebyli zajedno v tom, kde a jak navzdory všeobecné globální pitomosti lze žít a tvořit. Bylo pár (málo) let, kdy se zdálo, že si už nemohou porozumět, ale porozuměli si a díky tomu mohly jejich společně napsané Hry Osvobozeného divadla, jakož i Voskovcův Klobouk ve křoví u nás vyjít. Není už na čase, aby ctitelé jejich odkazu, jejich editoři, kteří podobně nejsou zajedno v pohledu na odkaz V+W, zkusili napodobit své Mistry, totiž aby ti, kdo patrně mají souhlas majitelů autorských práv, umožnili, aby smělo vyjít i Pelcovo Osvobozené divadlo neznámé? Neboť i jim, stejně jako Jaromíru Pelcovi, jistě jde o to, aby nic z díla V+W netrvalo v babylonském zajetí.

   Básník a spisovatel Jaromír Pelc oslavil 23. května 60. narozeniny. Srdečně blahopřejeme!

Autor: MILAN BLAHYNKA


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)