Eiffelovka i perníková chaloupka

   K Atomovému plédu, mé nejmilejší Sýsově knížce, se autor nechal inspirovat Lhotákovými a Grossovými obrazy. To je materiál, o kterém se tu pojednává v prvním plánu, to je „magická zápalka“, zažehující básníkovu představivost. Nejde ovšem o pouhý přepis výtvarného díla do slov, ba ani o poctu malířům v tradičním, vyznavačském smyslu. Plátna protagonistů Skupiny 42 mimo jiné také evokují moderní historii, dobu, která je i naší bezprostřední minulostí. Něco se nám v těchto výjevech překrývá s vlastními zážitky z dětství, něco k nám prošlo „přestupní komorou“ z již „zrušeného světa“, přičemž hranice mezi někdejší realitou a snem či fikcí se s lety setřela. Rozdíl mezi fakty paměti, podloženými zkušeností, a fakty paměti, podloženými pouze četbou nebo doslechem, je malý. Jakmile přítomnost jednou propadla sítem času, stává se stejně vydatným palivem pro fantazii a smysly, ať byla prožita až na dřeň, nebo ať zavanula jako andělské křídlo tradovaného příběhu. V obrazech ze čtyřicátých let vyciťujeme cosi pro nás osobně podstatného, niterně závažného, a ukazuje se, že právě tyto pocity zdánlivě nejsoukromější jsou vlastně pěnou na povrchu obecné zkušenosti národa a lidstva, že jde o kóty v rozsáhlé, členité krajině kolektivní paměti, kterou „magická zápalka“ malířova štětce v mžiku světla zviditelnila a umožnila nám tak dohlédnout i souvislosti vlastního osudu. Popis této krajiny, to je druhý a hlavní plán Atomového plédu i básní či lyrických próz, které se k němu tematicky váží. Básník proniká k podstatě. Vyjádřit se bez autocenzury, stylizace a vynechávek, to znamená především zrušit všechny ploty, kterými je náš subjekt obehnán, pojmout jednotlivé jako náboj obecného a obecné jako esenci jednotlivého. Svrchovaná lyrika se v poslední instanci nemůže nestat epikou. Sýs tedy nepíše o obrazech, nepopisuje obrazy, nýbrž rekonstruuje dobu. Poprvé to dělá v takovém rozsahu. Poprvé posunul těžiště básně tak daleko od sebestravujícího jádra vlastního já, aby ho nakonec postihl přesněji než kdy dříve. Jaká je filozofie jeho „historického obrazu“?
   Konec minulého století a začátek technické horečky se zdá být okamžikem nejúplnějšího rozvinutí lidstva, okamžikem, kdy se hmota i myšlenky utrhly z řetězu zvyku a zamířily přímo k branám pomyslného ráje. Ale jen co urazí první metry, začne člověku nové éry svazovat ruce dvojsečnost úspěchu a poznání. Všechno je zároveň velké i malé, Eiffelovka i perníková chaloupka, ideál i karikatura, všechno má rozměr monumentality i komiky. Na čím vyšší příčky žebříku se v euforii vyšplháme, tím jasněji vidíme, jak se nám svět pod nohama rozlamuje vedví a jak hluboká je trhlina, která nás hrozí při prvním chybném kroku pohltit. Tenisový zápas, který probíhá na antuce stadiónu chicagské univerzity, zatímco dole ve sklepě Enrico Fermi zkouší první dějství atomového inferna, to je klíčové podobenství konce našeho věku. Tento paradox a dvojsečnost je i modelem básníkova vlastního údělu, v němž si, obrazně řečeno, s nasazením všech sil šlape pro bídnou medaili z kočičího zlata. Skutečný smysl celého historického i lidského experimentu nemůže spočívat v tom, aby se „pokus“ podařil či abychom závod vyhráli, na to jsou výsledky, jako u experimentu s jaderným štěpením, příliš nejisté. O smyslu, za který by se dala vložit ruka do ohně, nevíme. A přece se znovu dolévají prameny naší ctižádosti i vášně, nevzdáváme svůj zápas a nerezignujeme před zítřkem. Klubko kluků, kteří „vykoupaní, ještě mokří, ještě nadívaní sny“ drží na ramenou stavbu vesmíru, „pantakl všeobecného řádu“, a malíř s básníkem, kteří spatřili nostalgii věcí, jež jsou hotové, jež se obracejí v prach, ti prostě nemohou nebýt vítězi v osudovém utkání s technokraty, kteří ve své citové pustotě jsou nanejvýš tak schopni přehodit atomový pléd přes studené nohy Země. Důvěra ve smysl života je patrně jeho nejvlastnějším smyslem.
   Co k tomu dodat?
   Snad jen malý postřeh. V úvahách o Skupině 42 by neměla chybět kapitola o lhotákovském nebi, obloze nebo řekněme azuru. Sýs ho charakterizuje dvaceti osmi příměry. Proč je právě tento azur tak jiný, tak významuplný a moderní, když se vlastně (pokud jde o techniku malby, ředění a tón barev) velmi podobá obloze, jak ji malovali například holandští manýristé? Je jiný proto, že je v něm přimíšena civilizační úzkost. Zatímco v osmnáctém století byl svět nepropustný, stal se dnes „průlinčitou houbou“, jejímiž komůrkami prosakuje strach, stesk i odvaha z jednoho kontinentu na druhý, z Chicaga do protektorátní Prahy, z povrchu věcí do nitra člověka, z roku 1891 do roku 1991. Tohle Lhoták kdysi podvědomě zobrazil a Sýs po letech vyjádřil téměř exaktně, neboť metafora je koneckonců korunou exaktnosti. Atomový pléd je v tomto smyslu i příspěvkem k estetice moderního umění. Ukazuje se, že v „průlinčitém světě“ může být poezie pravdivá jen tehdy, když se sama stane nedílnou.

   Doslov ke knize Karla Sýse Vzducholoď v parku







Autor: JAROMÍR PELC


Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)