Ve staré špeluňce, v jedné z nejzastrčenějších uliček, bylo šest stolů. Jeden pro karbaníky.
Kovové židle jako by sem ani nepatřily. Stoly připomínaly dobu div ne poválečnou, kdy tu měl krátce údajný zlatý důl pejzatý Khon. Málokdy bílené stěny i strop spolu s typickými pachy zašlosti vtiskly hospůdce přitažlivé kouzlo, jemuž snadno podléhali i hosté z vyšších cenových skupin. Hlavně chlapi.
Jako pěst na oko visel od ušmudlaného stropu stařičký, ale stále obstojně fungující dýchavičný ventilátor, výkřik módy po Expu 58, kdy jsme jako Československo oslnili svět. K lepší větratelnosti se dala pootevřít dvě ze tří okýnek, jejichž dubové rámy musely být zřejmě balzamovány ještě lépe než egyptské mumie. Jinak ovšem vzduchotechnika tu měla pro starobylost zdí vstup téměř zakázán. I když hygienik, který se tu sem tam zastavoval cestou z práce už dobrých deset let, občas utrousil nějakou připomínku anebo varování. Jeho slova zřejmě přehlušoval ventilátor, pod nímž rád sedával. Nebo ho usmiřoval fakt, že pivní sklep ve staré městské zástavbě se hned tak neuvidí na míle široko daleko. Přesto, nebo právě proto, hospůdka bývala nějakou dobu trnem v oku nepřejícníkům.
Zavřít špeluňku? Ten ziskový klenot Restaurací a jídelen? To raději zavřete mne!
I stalo se. Kvůli manku šest měsíců natvrdo.
Půlrok zdárně zaskakoval za vedoucího Frantu jeho nevlastní brácha. Taky Franta. A každý další vedoucí už musel slyšet na totéž jméno. Takže hospůdce se plným právem říkávalo U Frantů. A byly pokusy ji přejmenovat, ne že ne!
Lidi si prostě nedají pokoj. Jeden ouřada z RaJ byl přejmenováváním přímo posedlý.
V jeho tvůrčí dílně se líhly názvy typu Posezení v RaJi, Restaurace pro každého a dokonce i
Dělnická hospoda. To když zjistil, že právě ve špeluňce se ve dvacátých letech scházeli revolučně naladění dělníci, snad tu vznikla i stranická buňka. Přesto název Dělnická hospoda neprošel. Nadějněji znělo U dobré pohody. Tehdy ve špeluňce hrával na harmoniku takový tintěra, samá ruka, samá noha, samá sranda. Když se hospůdka rozpáradila, měl po ruce též vozembouch. I ouřadovi se to líbilo, když se tam párkrát nachomejtnul. Brzy přestal vymýšlet. Povýšil do Prahy, kde po úřadech a institucích bloumal drahná léta. I tintěra přestal hrát. Zdolaly ho neduhy z partyzánských dob. Harmoniku, kterou ve slotě beskydských hor a lesů teprve poznával, mu dali do hrobu.
Zlaté časy nastaly špeluňce v době, kdy v okolí jako houby po dešti vyrůstaly paneláky.
To se stavbaři začínali trousit kolem poledne. Srazili stoly a dali si gulášovku za korunu osmdesát. Někdy čočkovou s párkem, fazolovou s uzeninou anebo zelňačku. Taky s nějakou nasekanou flákotou. A rovněž za korunu osmdesát. Ve špeluňce sice nebylo povoleno vařit teplá jídla, proti ohřívání však nikdo nic nenamítal. A tak RaJ přivážely budovatelům sídlišť hotové polévky ve várnicích. Často zbylo i na pozdější hosty. A účet? Polévka se čtyřmi rohlíky, jednou čepovanou desítkou a dvacetihaléřovým tuzérem vyšly na rovnou pětikorunu. Další pětikoruna padla na tři krabičky partyzánek a jedny zápalky. Útrata však málokdy byla jen těch pět či deset korunek československých.
Chlapi to byli otrlí. Z počasí i z poměrně častých poruch v dodávkách stavebního materiálu. Prostoje jim viditelně nevadily. Němé, ale nikoli hluché stěny špeluňky dokonce zaslechly,
že těm prostojům občas napomáhali. Není sice pamětníka, který by to potvrdil, ale traduje se, že dotyčný za prozrazení služebního tajemství chodil pár dnů s oteklou papulou.
A těžko si i sedal.
x x x
I hospůdkou se prohnal splašený čas. Poslední z řady Frantů chvíli soukromničil, jenže štamgastů se jaksi nedostávalo. Hlavně těch panelákových. Rozprchli se za novými osudy, možná se dodnes rdí studem, že stavěli vysmívané králíkárny. Naivní privatizátor Franta
neobstál v živnosti spadlé z nebe a skončil i s dluhy neznámo kde. Záhy zapadly za špeluňkou těžké dubové vstupní dveře se závorou a dvěma masivními visacími zámky. Před chmatáky však nic neobstojí! Když pak jakýsi potomek Khona uplatnil své restituční nároky, nestačil se divit, co všechno se dá rozkrást a zničit! Není divu, že zcela zdevastovaný objekt obratem střelil jakési realitní kanceláři s anglicko-exotickým názvem.
Detektivní moudrost praví, že pachatel se vrací na místo činu. Nedaleké paneláky ohlodával zub času tak vydatně, že se s nimi muselo něco stát. A znovu nastoupili stavbaři. Tentokrát hlavně kvůli výměně oken a zateplování venkovních zdí. I stalo se, že osud přivál jednoho z nich do míst jeho budovatelského mládí. Druhdy švihák, za kterým se nejedno ženské oko rádo ohlédlo, dnes statný prošedivělý tělnatý pantáta a snad i úspěšný majitel firmy půjčující lešení, nemohl jinak, než vyhledat někdejší špeluňku. Možná tam chtěl najít rozhřešení, že
tehdy se s kvalitou odváděné práce zrovna nemazlili. Jeho vnitřní našeptávač si však rýpnul, že dneska je to – alespoň u stavbařů. – spíš horší než lepší…
x x x
Solidní posezení s tradičně solidním pivem. Bílý strop bez hlučného ventilátoru a stěny v tapetě s imitací dřeva místnost prosvětlily. Z okýnek jsou klasická okna s plastovými rámy, stěnu vzadu směrem k tehdy pořádně zatuchlému dvorku vybourali a ze špeluňky tak vznikl obligátní lokál. Stoly a židle sice nic moc, ale solides. Za výčepním pultem žádný Franta, ale pořízek slyšící na jméno Džejár. Amerikanizace jak vyšitá, včetně vřeštící hudební skříně.
Jako by startoval tryskáč k humanitárnímu bombardování!. Slova písní nerozeznáš, ani těch v češtině. To i rozparáděnému harmonikářskému tintěrovi bývalo rozumět každé slovo. K
jeho parádním číslům patřila partyzánská heroina: Keď vyjde partyzán von z hory, srdce mu bojove zahorí… tam bojujú Česi aj Slovaci, bratia Rusi, Srbi, Poliaci… Po tehdejším dobojování se dnes přebojovává. Zástěna špeluňky tlumí typický zvuk hracích automatů, smíchaný s typiky hlučnou romštinou.
Každá doba má zřejmě své regule, bleskne hlavou někdejšímu štamgastovi, když kolem něj
křepčí muž středního věku a řve rádoby anglický text. A to má v sobě jen dvě velké whisky
a jedno pivo, jako by omluvně, ale dostatečně nahlas utrousí Džejár. Trsající stvoření je buď hluché, anebo už na špílce výčepního zásadně nereaguje, a křepčí klidně dál. Zato Džejár má starosti. Zpoza zástěny se vynoří kudrnatý hromotluk, v každé ruce naditou umolousanou tašku. Tu máš!, plácne jednu z nich na pult, co jsi chtěl! Novodobý vládce špeluňky zašilhá
po někdejším štamgastovi, ale ten, jako by se kochal vzpomínkami, předstírá, že nic nevidí. „Máš tam králíka, bůček, játra…“ Džejár bleskurychle schovává tašku pod pult. Jenomže
břichatý dodavatel hází na pult z druhé tašky zmrazené balíčky krůtích prsíček, kachních stehýnek a jiné laskominy. Zkušený čorkař vzápětí inkasuje naducaný pytlík pětikorun
do automatů a nádavkem štůček bankovek. Viditelně spokojené jsou obě strany. Vrána vráně oči nevyklove.
A já si dělám výčitky, když některého zájemce o lešení vezmu drobátko na hůl, zděsil se někdejší štamgast. Zhnuseně zaplatil a vyšel vstříc šťastným českým polistopadovým zítřkům,
prošpikovaným marasmem neviditelné pracky trhu.
Autor: JOSEF TILL
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)