Ve svém inauguračním projevu nový president republiky Miloš Zeman, v části o tzv. ostrovech negativní deviace, označil některá česká média, zejména tu část (cituji doslova): „Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, mně připomínají Čapkovu definici literárního kritika“ atd…
Chci k tomuto tématu přidat jeden konkrétní příklad, a to nikoliv z politiky nebo ekonomiky, ale z oblasti, která se občas znovu a znovu – téměř neodbytně – vrací. Někdy s vytrvalostí mořského příboje, který mnohdy dokonce nabývá síly společenské, ale hlavně mediální tsunami.
Je to problematika poválečného osudu sudetských Němců (vyloženě proti srsti mi jde výraz čeští Němci) – tj. jejich odsunu (vyhnání), excesů a bezpráví a opětovných pokusů o usmíření. Nejčastějším jmenovatelem toho všeho bývají tzv. Benešovy dekrety.
Vybral jsem si tento příklad, protože se touto problematikou – kromě dalších aspektů naší poválečné historie – také tak trochu zabývám (jenom na stránkách Obrysu-Kmene mi bylo v posledních zhruba dvou letech uveřejněno několik článků na toto téma). A to jsem si – zřejmě naivně – myslel, že tato problematika již vpodstatě odeznívá.
Většina těchto mých publicistických příspěvků čerpala z novoborského (případně nejbližšího) regionálního okruhu, což nehodlám porušit nebo pominout ani tímto dnešním pokračováním. Naopak, přidávám krátký odstavec pro někdejší event. čtenáře mých článků, jejichž paměť od té doby logicky jejich smysl vytěsnila nebo je překryly nové události a ohlasy na ně. A pro ty nové (v důvěře, že je to bude zajímat), aby vůbec věděli, o co mi jde, zopakuji stručně meritum celé věci:
JAK TO TEDY BYLO
V druhé polovině května roku 1945 byl na Českolipsko dislokován 47. pěší pluk čs. armády. Bor (Haidu) obsadil II. Prapor tohoto pluku s velitelem mjr. Holasem. Rozkaz k přesunu vojáků do pohraničí – s cílem zajistit státní hranice a zjednat tam klid a pořádek – vydal veliteli 1. čs. armády gen. Karlu Klapálkovi Hlavní štáb MNO 22. května 1945.
Vojenské jednotky postupovaly v pohraničí při uplatňování „trestních opatření“ podle rozkazu velitelství ALEX z 22. května 1945, který tady platil delší dobu a nebyl oficiálně odvolán.
Velitel kladenské operační oblasti ALEX vydal vyhlášku, v níž se mj. nařizovalo odevzdání veškerých palných a sečných zbraní a munice do 24 hodin po jejím zveřejnění. Kdo by byl poté přistižen se zbraní v ruce „nebo se zbraní uschovanou, bude jako záškodník zastřelen“, uvádělo se v rozkazu.
(Poznámka: Z vnitřních – spíše administrativních důvodů – došlo k přečíslování 47. pluku na pluk č. 36, podrobnější informace o vojenských věcech podává mj. poměrně obsáhlý materiál, který si od Ústavu pro soudobé dějiny akademie věd České republiky vyžádal Městský úřad v Novém Boru, jmenovitě místostarosta Mgr. Valdman).
V Boru bylo vyhlášeno stanné právo. Stejně jako to první hned 10. května pro celé území okresu, to bylo též na žádost velitelství Rudé armády, neboť konkrétně na borsku byli její příslušníci stále ohrožováni militantními ozbrojenými jednotlivci i skupinami tzv. wehrwolfů.
Všichni obyvatelé věděli, že za držení zbraní, střeliva, ale i třeba radiopřijímačů hrozí přísné tresty – včetně zastřelení. Na velitelství armády v Boru i Lípě přicházela řada Němců, kteří ochotně podávali informace o nezákonném držení zbraní a podezřelých osobách. Na základě těchto informací byla připravena kontrola podezřelých objektů. Vojáci šli prakticky najisto!
2. června 1945 – dva dny po konečném termínu odevzdání zbraní a rádií – provedli vojáci III. praporu jmenovaného pluku z České Lípy, jemuž velel pplk. Josef Sekáč, náhlou kontrolu domů, zahrad a přilehlých prostor.
Osm německých občanů, u nichž byly nalezeny ukryté zbraně, bylo ještě tentýž den zastřeleno. Několik desítek dalších osob s rodinami bylo vypovězeno – cituji z rozkazu: „jako osob neznajících kázně…“ za severní hranici státu do sovětské okupační zóny Německa.
(Pro úsporu místa i času dovolil jsem si ocitovat celou jednu pasáž z mé vlastní publikace NENÍ TO JENOM BOJ O KÁMEN, která vyšla v r. 2010, v rozsahu 65 str. formátu A5, nákladem 1000 výtisků.
Název je parafrází titulku jednoho z tehdy klíčových článků – resp. reportáže – z pera J. Geberta, tehdy ve službách týdeníku REFLEX, pod signifikantním názvem BOJ O KÁMEN – s podtitulkem „Události staré 65. let rozdělily Nový Bor.)
A tady někde začíná můj příklad oné „negativní deviace“, ono vymývání mozků, mediální masáž a manipulace veřejným míněním – navíc ve stále živé a citlivé věci.
Totiž prakticky jediným zdrojem informací (a tzv. důkazů) byl od začátku kauzy Jan Tichý, místní literát a publicista, pasující se dokonce na historika. Kromě toho, že byl hlavním iniciátorem celé vzniklé kauzy (mj. též iniciativy – a konečného provedení – odhalení pomníku popraveným osobám z 2. června 1945), je též autorem knížky TŘICET DVA HODIN MEZI PSEM A VLKEM (Akropolis, 2007). Knížka vyšla paralelně s německým překladem, navíc s významnou podporou Česko-německého fondu budoucnosti (sic!)…
Toto zhruba stočtyřicetistránkové dílko je kompilací skutečných historických faktů – časových údajů a počtu popravených delikventů – avšak z větší části snůškou nepravd, lží a zkreslených interpretací tehdejších událostí, které sám autor vydává za tvůrčí licenci a fabulaci, na níž má autor, píšící beletristické dílko, plné právo (moje recenze je mj. samostatnou přílohou publicistické brožury NENÍ TO JENOM BOJ O KÁMEN – viz výše.
Podstatné na celé věci je to, že tyto Tichého aktivity a výplody, přijalo – zcela nekriticky a bez jakékoliv oponentury – nejen tehdejší novoborské zastupitelstvo (ta další v tom zdárně pokračují), ale zejména drtivá většina mediální obce.
Jediným – očividně zmanipulovaným – pokusem o jakousi diskusi iniciátorů a oponentů kauzy (hlavně kontroverzního pomníku na novoborském lesním hřbitově) byl seminář na podzim r. 2009. Po něm, v nastalé mediální ofenzívě – v r. 2010 podepřené snad i výročím konce války a osvobozením republiky – bezkonkurenčně vedla MF-DNES, zejména díky své krajské liberecké mutaci. Občas byly k slyšení či vidění též rozhlasové nebo televizní příspěvky a na tom pomyslném vrcholu této pyramidy stanul již zmíněný J. Gebert (který si z Nového Boru ještě stačil „odskočit“ do Dobronína u Jihlavy).
Je třeba se též zmínit, že tato kauza dle očekávání překročila naše hranice svým bezprecedentním článkem ve Frankfurter Algemeine Zeitung. To byl také zatím prakticky jediný příspěvek, na němž se informacemi a překladem podílel do té doby významný (byť externí) spolupracovník Lidových novin B. Doležal.
Bylo to jediné, co mi bylo dlouho divné, že tento deník viditelně zaostává, ba zůstává dokonce na chvostu této mediální ofenzívy. Ano, dovoluji si napsat ofenzívy, neboť i když novoborská exekuce (nikoliv žádný exces!), přes svoji nekompromisnost a přísnost a ano, pro svůj odstrašující a varovný účinek ze strany regulérní čs. armády, činí podle oficiálních výstupů českých a německých historiků pouhé jedno promile z celkových obětí sudetských Němců po konci války, pak na druhé straně publicistická produkce o novoborské kauze mnohonásobně převyšuje psaní a vysílání o ostatních podobných událostech (Ústí n. L., Postoloprty, Bořislavka, švédské šance u Přerova, tzv. brněnský pochod smrti i již zmíněný Dobronín atd.)
(Toto své původní zpoždění v posledním zhruba půldruhém roce LN úspěšně dohánějí – o tom více v samostatné kapitole na závěr).
A tak z Tichého knížky Třicet dva hodin mezi psem a vlkem se zásluhou jevištní úpravy ústeckého Činoherního studia stala „vlajková loď“ festivalu SUDETY 2011 a inscenace s rukopisem úpravy a v režii F. Nuckollse dokonce exhibovala na libeňské přehlídce českého divadla (sic!) v témže roce – nikoliv jako drama, ale pouhé jevištní pásmo, které se s nevalným ohlasem na mateřské ústecké scéně hrálo v sezóně sotva 10x.
Známý filmový producent J. Bouček (22 českých lvů) mohl pouze litovat, že mu na realizaci jeho filmu PSI A VLCI (scénáristy M. Epsteina a režiséra J. Vejdělka) – zaručeně podle jeho tvrzení – oscarového snímku (!) chybělo pár milionů eur, protože ho předběhly další filmové skvosty – třeba Habermannův mlýn aj.
Zato J. Gebert stačil ještě včas přehodit výhybku a svoje publicistické výtvory přenesl na plátno svého dokumentárního filmu HRA O KÁMEN (hle, z původního boje zmírnil téma na pouhou hru!). Za toto svoje první, sotva hodinové vysoce amatérské dílko si odnesl ocenění ze dvou prestižních festivalů dokumentárních filmů v Jihlavě a z nedávného festivalu Jeden svět v Praze (který nejvíce okouzlil – jako předtím ta ústecká dramatizace – třeba Petrušku Šustrovou, jíž tímto otvírám poslední kapitolu tohoto mého článku, právě o zatím přehlížených Lidových novinách).
Počáteční úkrok až po pozdější obrat jsem jako čtenář tohoto letos jubilujícího listu (120 let), zaznamenal definitivně loni kolem 70. výročí heydrichiády, Lidic a Ležáků a v pokračujícím trendu (mj. volby presidenta a česko-bavorských námluv) na přelomu letošní zimy a jara.
Že to v tomto (sportovní terminologií nazvaném) historickém běhu na dlouhou vzdálenost, po úspěšném trháku nad dočasně dominující MF DNES a dalšími médii (také Hospodářskými novinami) myslí squadra azura Lidových novin smrtelně vážně, dosvědčuje pohled na borce nejvyšší redakční třídy a kategorie, kteří dnes diktují tempo závodu a určují jeho taktiku a strategii – zejména L. Palata a J. Peňás (který to určitě nemá v „náplni práce“) – až po trochu opatrnějšího a také serióznějšího, vlastně jediného povolaného z jejich řad, redaktora-historika P. Zídka.
Přesto dlužno zaznamenat, že LN zřejmě nedisponují dostatečným počtem redaktorů a tak na výpomoc občas musí zaskočit externisté (vedle již zmíněných B. Doležala a P. Šustrové to byl nedávno třeba literární historik M. C. Putna – a proto i jeho mírně odlišný vstup na toto sudetoněmecké mediální proscénium si zaslouží samostatnou poznámku – někdy příště.
Úplně na konec jsem si ponechal příklad za všechny – že informační zdroje (včetně jejich kořenů), alespoň pokud jde o novoborskou kauzu, pocházejí ze stejného žejdlíku zvíci již téměř celé dekády, aniž by se kdokoliv namáhal přijet „na místo činu“ a ověřit si prokazatelná fakta.
Kdo a co vedlo ruku P. Šustrové (publicistkou snad je, ale historičkou ani náhodou), když s klidným svědomím a suverénně napíše o odpůrcích pomníku nacistům a esesákovi: „Ve skutečnosti usilují o likvidaci památníku (sic!) několika Němcům, kteří tam byli těsně po válce ZVĚRSKY POVRAŽDĚNI…“
Jestlipak by nakonec neudělala přece jen lépe, kdyby se více věnovala svému kocourkovi Davídkovi?
Autor: ZDENEK STEHLÍK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)