Po soustrastném názvu recenze přímo volá sám Milan Uhde už v úvodu svého „Druhého čtení“ českých autorů Od Máchy k Havlovi OBJEVY POZDNÍHO ČTENÁŘE (Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2012), naříkaje si na to, jak se po srpnu 1968 „z rozmazleného prominentního spisovatele a redaktora literárního měsíčníku Svazu spisovatelů takřka přes noc stal dramatik na indexu a politický provinilec“; naříkaje si na to, že jeho „alma mater v padesátých letech“ ho, dle vlastního mínění „nonkonformního studenta“, podrobila tak těžké „ideologické indoktrinaci“, že „spontánně vstřebal komunistický kolektivismus, který se při výkladech uměleckého vývoje projevil téměř výhradním zájmem o ´pohyb po magistrálách´“, čímž patrně rozumí: o to, co souznělo se současnou oficiální politikou; Uhde si prostě naříká na modlu dějin, „pod jejichž koly se ocitl“; a ona se mu pak „jevila“ náhle „jako obludná“. Už tu ho nelze než politovat. Kdyby ho ovšem kola objela a osobně mu neublížila, byl by prozřel a oprostil by se dokonale od vstřebaného komunistického kolektivismu? Byl by mohl být vůbec ideologicky indoktrinován přesně opačně? Dospěl by sám k militantnímu liberalistickému individualismu a k zatracování téměř všeho, co měli za výsostné hodnoty české národní kultury naivně, z hlediska liberalismu trestuhodně, nejen nyní zatracovaní Julius Fučík nebo Bedřich Václavek, ale dokonce i F. X. Šalda nebo Václav Černý?
Ještě k 40. výročí KSČ, tedy osm let po potlačení odporu v Plzni proti měnové reformě, pět let po likvidaci maďarského povstání a dva roky po zatracení Zbabělců sestavil mladý ctižádostivý redaktor Hosta do domu Uhde montáž „Jsem-li však synem orla a komunistické strany…“, pásmo veršů Neumannových, Hořejšího, Horových, Nezvalových, Seifertových, Wolkerových, Bieblových, Halasových, Holanových, Mikuláškových, Hrubínových, Skálových, Kainarových, Holubových, a v průvodním textu napsal mj.: „Spojení většiny českých básníků a spisovatelů se stranou od jejího vzniku je ke cti jejich lidskému i uměleckému profilu.“ Jestliže takto soudil, dokud se sám neoctl pod koly dějin, ačkoli pod koly dějin byli jiní, dá se k tomu sotva říci víc než: ubožák.
Jenom politování si Milan Uhde jistě zaslouží i za trampoty, které si nadrobil svým podílem na ultraliberální překotné privatizaci knižního velkoobchodu. Pavel Dostál tehdy v jednom rozhovoru řekl: „Milan Uhde napsal Krále Vávru netuše, že se mu bude jednou podobat.“ A nezaslouží si pan Uhde politování i za to, jak po letech až devótní oddanosti Václavu Klausovi poněkud unáhleně přeběhl a ve vysoké politice se znemožnil? Zdá se, že všecka nashromážděná hořkost v něm zkapalněla v literátskou žluč, jíž jsou psány jeho stati radikálně zásadně přehodnocující (přesněji: obžalovávající) význačná díla a osobnosti české literatury, stati původně otiskované časopisecky a nyní dovedené do knihy Objevy pozdního čtenáře.
Uhde žaluje na Neumanna jako xenofoba a básníka-štváče, který už prý jenom „nestačil napsat“ ódu na zavírání „nepřátel lidu“ do koncentračního tábora. Na Olbrachta žaluje, že se ve svém slavném románě „nerozešel s ideologickou představou o zbojníkovi jako předbojovníkovi socialisticky spravedlivé společnosti“ a naopak oslavil v novele O Smutných očích Hany Karadžičové „nebezpečného ateistického aktivistu“, dokonce „agresivního návštěvníka“ Polany, jemuž Uhde podsouvá, že o svou milou „stojí víc jako o objekt ideologické indoktrinace“ než jako o ženu a milenku. Karla Čapka Uhde obviňuje, že doktora Galéna, který je podle jeho interpretace zrádce „na lékařském poslání zakotveném v Hippokratově přísaze“, ba přímo „vrah motivovaný ideou“, učinil hrdinou Bílé nemoci, zatímco „dnes takové lidi nazýváme teroristy“. Před Uhdovou inkviziční stolicí neobstál ani Vančura. Uhde se po svém novém čtení jeho Hrdelní pře „přestal dál mýlit krásným jazykem“ a vzepjal se k výroku, překonávajícímu pověstný zlověstný výrok z třicátých let o Čapkovi. Ve Vančurovi, který chtěl „být při té slávě, až se začne na světě uklízet“, a to „třeba s připáleným vousy“, objevil nevydařeného vzyvatele „masového úklidu a organizovaného revolučního násilí“, a po tomto ocejchování ho sarkasticky dodatečně ještě i poučil: „Představuji si situaci, že uklizeči přišli z jiné světové strany a ve znamení jiné barvy, než očekával, a nepřipálili mu vousy, nýbrž vyvlekli ho na popraviště a zastřelili.“ Z jejich strany určitě a podle Uhdova přesvědčení patrně za trest, že si nerozumně přál, aby se svět zaneřáděný lží, pokrytectvím, korupcí a arogancí mocných dočkal úklidu. Po takovémto odrovnání Vančury, jemuž Uhde, který si zřejmě v zaneřáděném světě libuje a po úklidu netouží, směle strhl masku „krásného jazyka“, nemůže udivit, že autory proletářské poezie Uhde nazývá „básnickými zabijáky“ (padni komu padni - i Seiferta).
Co vede Uhda k tomu, že se dopouští dezinterpretací, ukázal pádně už ve Zpravodaji Společnosti bratří Čapků č. 40 r. 2001 Jiří Opelík rozborem Uhdova vystoupení na čapkovské konferenci Penklubu. Tam Uhde nadepsal svůj de facto protičapkovský pamflet Tři pokušení demokratova, v Objevech pozdního čtenáře podobně „argumentuje“ (vlastně jen nálepkuje) v kapitole Karel Čapek aneb Jak terorista málem nastolil světový mír. Co Jiří Opelík konstatuje v závěru své polemiky, beze zbytku platí také o celých Objevech pozdního čtenáře: „Ukazuje se, že chce-li se Uhde od něčeho maximálně distancovat, představí to (v Čapkově případě však musíme říci: pomluví to) jako levicové. Tahle potřeba manifestovat vlastní přesvědčení je jeho věc. Ideologičnost však nikdy není schopna porozumět uměleckému dílu, ať je taková či maková. Uhdeho čapkovský projev je spíše dokladem toho, jak dnes Milan Uhde myslí, než příspěvkem rozšiřujícím nebo zpřesňujícím poznání Čapkova díla.“
Způsob, jakým Uhde žaluje a hned i bryskně odsuzuje spisovatele, jež podrobil svému podezíravému pozdnímu čtení nebo spíše svému namyšlenému domýšlení čteného, až vtíravě připomíná postupy a rozsudky z politických monstrprocesů, aniž si je toho ovšem tento literární prokurátor a samosudí v jedné osobě vědom. Jak ho nepolitovat?
Nemenší soucit však budí úroveň dezinterpretačních postupů, práce s prameny a dokonce i základních literárních znalostí, až neuvěřitelně nízká u někdejšího absolventa bohemistiky s literárněvědnou specializací. V kapitole o proletářských „básnických zabijácích“ Uhde píše o Nezvalovi, že s proletářskou poezií souvisel „volněji než Wolker v Těžké hodině a Seifert v Městě v slzách“, ačkoli s ní nesouvisel vůbec a naopak se od ní výslovně a opakovaně po celý život distancoval, přestože měl Wolkera rád a hájil jeho odkaz. To by mohl a měl vědět už slušný maturant při zápisu na vysokoškolskou bohemistiku. Nedoporučit Uhdovi, aby si zopakoval dějiny české moderní poezie na nějaké univerzitě třetího věku? Tam by mu třeba prozradili, že Podivuhodný kouzelník není z roku 1929, jak „objevil“ Uhde ve svých Objevech, ale Nezval ho publikoval už roku 1922; rok 1929 ovšem Uhde ve skutečnosti neobjevil, ale opsal z vydání Básní noci v druhém svazku Díla V. Nezvala, jehož odpovědný redaktor Fikar byl málo odpovědný a evidentní chybu v podtitulu skladby prostě neopravil. Po ještě větší míře soucitu ovšem volají Uhdovy objevy, jakým by mohl snad uvěřit jenom čtenář, který neví o české poezii vůbec nic. Takovým úplně směšným objevem je jeho tvrzení, že „prvním skutečným milencem v české poezii“ byl Halas. Že tu byl před ním jakýsi Mácha (toho si Uhde zredukoval jen na „básníka existence“) a Neruda a Vrchlický a Sova a Šrámek a Toman atd.?
Pozdní čtenář Uhde s oblibou objevuje dávno objevené. Všecko, co o Poláčkově mistrovství „objevuje“ a co se mu hodí jako vítaná příležitost zpochybnit soud Šaldův a Pujmanové, zformuloval už Pavel Trost, na něhož se Uhde odvolává (a jehož pregnantní stať jen rozmělňuje); a psalo se o tom už v padesátých letech v Hostu do domu; ještě než tam vzali Uhda za redaktora. Objevitel nikoli pozdní, ale zpozdilý.
Ještě dojemnější je však, když snaživý objevitel nemůže objevit, co se dá přesnadno zjistit z literatury obecně dostupné. Na začátku kapitoly Otokar Březina aneb Hlas jiného světa se Uhde opatrně otírá o Nezvala, tentokrát však nikoli už jako o básníka, prý souvisejícího, byť volněji, s proletářskou poezií:
„Vítězslav Nezval, jinak velký ctitel moravského básníka a autor Smuteční hrany za Otokara Březinu, otištěné v Básních noci, prý někde poznamenal, že za jediný snad nedostatek poezie velkého kosmického vizionáře pokládá to, že se v ní nemůže vyskytnout slovo česnek.“
A Uhde, který je na přiznávání kadet, bezelstně přiznává:
„Marně jsem dosud pátral, odkud tato Nezvalova poznámka pochází, a nevylučuju, že byla pronesena pouze ústně a v soukromí a že ji šířil a rozšířil někdo z těch, kdo ji zaslechli, ale v době otcovských lekcí z poezie mi připadala výstižná a nadlouho mi skýtala sugestivní záminku k tomu, abych se k Březinovi nevracel.“
Marně pátrajícího pozdního čtenáře „objevitele“ kupodivu nenapadlo podívat se do posledního ze tří esejistických svazků Nezvalova souborného Díla, kde by se dočetl, že Nezval o česneku v poezii skutečně mluvil, a ne jen tak někde v soukromí, jak fabuluje objevitel Uhde, ale na slavném II. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Ta řeč vyšla už tehdy i jako brožura a byla otištěna i v Literárních novinách, nyní znovu ve vydaném protokolu ze sjezdu. Uhde po Nezvalově „poznámce“ pátral stejně mizerně jako zbytečně. Mohl si ušetřit ostudu; při vynaložení minimální námahy by byl zjistil, že Nezval nemluvil o česneku v žádné souvislosti s Otokarem Březinou, ale s Mallarméem, u něhož česnek vysoce ocenil, aniž Březinu s ním srovnával, natož aby tvrdil, že se u Březiny slovo česnek „nemůže vyskytnout“ a že je to „nedostatek poezie velkého kosmického básníka“. Nezval neřekl nic víc a nic méně než:
„Mně se strašně líbilo, když jsem překládal Mallarméa, že Mallarmé, básník stejně výlučný jako náš Březina, má v jednom svém čtyřverší slovo česnek. Poezie, ve které neobstojí slovo česnek, je trochu odlehlá člověku.“
Výrok kolportovaný tichou poštou se mohl k Uhdovi donést v podobě už zkomolené. Ale školený bohemista neměl mít problém během několika minut si najít jeho autentickou podobu a nekolportovat zkomolenou verzi. Kdo si může ze zaslechnutých slov domýšlet, že Nezval mohl u Březiny postrádat česnek a mít to za „nedostatek poezie velkého kosmického básníka“, není žádný pozdní čtenář, ale chudinka, podstrkující autorovi, co neřekl, jen se toho svévolně „domýšlející“.
Sečteno a podtrženo: ubohý Uhde, ubohé Objevy neobjevy.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |