Zhruba ve stejné době jako Sýsova Apokalypsa podle Joba přišel Jaroslav Váňa už vloni se svou šestadvacátou knižní publikací APOŠTOL FIKCE (s vročením 2014, doslov a redakce Jiřího Marka, 64 stran), která v sedmnácti hutných kapitolách vypráví o malíři, jemuž „přátelé říkali Job“.
   Jako Job ve Starém zákoně i Job ze Sýsovy Apokalypsy podle Joba vytrpěl si Job Váňův nemálo. Musel svést „krutý jobovský boj“, musel „překonat hanlivou nálepku samouka amatéra – naivního malíře, primitiva“. Odměnou za to, že vytrval, že zůstal „věrný Bohu umění“, že žil a pracoval „v trvalém sepětí s přírodou“, že se „dobrovolně podrobil mnoha zkouškám“ a obstál v nich, že byl trpělivý a naučil se malovat tak, že ho každý „bez nesnází rozpozná“, mohl „zamířit výš, vydat se do světa, který doposud neobjevil“, zkrátka proměnit se v novozákonního apoštola: „Točily se oněm krátké filmy, na veřejnosti vystupoval v roli cestovatele, zpěváka, vypravěče i lidového klauna“, dokonce „pozvolna bohatnul“ a byl využíván a zneužíván, a tak – zase vlastně Job – se „mnoha těmto vlivům neuměl bránit“, „na krátkou dobu občas podlehnul“, na čas zklamal v literatuře, politice a dokonce i v rodině, „ale naštěstí ne v tom, co z něj dělalo výjimečného člověka – v umění malby.“
   K tomuto dramatickému slovesnému portrétu „Joba“, který „patřil do jiného, faleš postrádajícího, neútočného světa“, a který nakonec, když „jeho svět pominul“, nalézá svého pokračovatele v žáku, jemuž se dostává přezdívky Leonardo, spěl Jaroslav Váňa od doby před desetiletími, kdy si ho jako kunsthistorik objevil, přes monografii Libor Vojkůvka (2000) a stránky o Vojkůvkovi v nedávné Anamnéze štětcem (2012).
   Nejdůležitější však na konec: na mnoha stránkách o malíři, psaní o němž se mu stalo osudem, Váňa zaznamenává vlastně i své vlastní tvůrčí hledání, tázání, ujasňování vztahu ke světu, k lidem, k fikci, která je cestou k poznání skutečnosti. Ono tázání v šesté kapitole: „Budou mi lidé rozumět?“, a stále dotěrnější v osmé: „Na jaké to stojím křižovatce? Kam mám jít? Je nějaké řešení?“, a také: „Jak mám ale rozpoznat, co je a co není dokonalé“, to jsou otázky, které si nepochybně často kladl a klade Váňa sám. I on a možná především on sám je „apoštol fikce“ ve službě lidem a kultuře.
   Jobův „neobvykle dlouhý monolog“ o kultuře, o problémech Váňova hvězdného města Šternberku, o kultuře, která může politiku kultivovat, ale nesmí jí sloužit, to je přece krédo Váňovo, jehož převážná část i knižních publikací je službou přátelům, městu, v němž zakotvil a našel svůj domov, svou jistotu.




Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)