Problémy spojené s interpretací uměleckého díla náleží tradičně k ostře sledovaným otázkám teorie umění a estetiky. Vzpomeňme jen studie klasika české teorie Otakara Zicha, jenž ve svých Úkolech české estetiky zvlášť interpretace akcentoval. Pracoval s termínem "významová představa" a její interpretační převod z hudby, neboť pracoval především s výklady hudebních děl, které nazýval filologismem. Ve dvacátém století se "teorie interpretace" stala bezmála samostatnou autonomní disciplinou, která při výkladu uměleckého díla jej členila na tři fáze: konkretizaci, explikaci a interpretaci. Konkretizace je plodem perceptivní aktivity, explikace je výklad obsahů do slovní podoby s tím, že odkrýváme záměr autora. O explikaci mimo jiné uceleně pojednává polská autorka Galasevská. Ve výtvarném umění zdařile používá těchto postupů Kavolis a v literatuře Emil Staiger (Die Kunst der Interpretation). Kritika jako autonomní útvar používá všech tří článků výkladových postupů s tím, že je především a povýtce interpretací, i když se na ni neredukuje.
Interpretací běžně rozumíme zprostředkování objasnění, tlumočení smyslu nějakého textu nebo termínu. Vlastní interpret je prostředníkem, který vychází z předchozích znalostí jazyka, historie, dobových souvislostí, studia a také ze studie kontextu. Je nezbytné akcentovat tzv. předporozumění, tzn. výchozí znalosti mínění o interpretovaném jevu, který je neustále korigován, takže porozumění vykládanému dílu je stále prohlubováno a posunováno. Už ve dvacátém století se proto instaloval tzv. interpretační jazyk, jenž je rozvinutím jazyka BASIC. Pochopitelně existují mnohé a někdy značně rozdílné způsoby interpretace. Nadmíru rozvinutá a spojená přímo s podstatou "věci samé" je interpretace právní normy. Prostě vynikajícím právníkem je bystrý a schopný interpret právní normy a jejích souvislostí. Stejně důležitá je interpretace formálního jazyka. Vyjádřeno s vysokou mírou obecnosti je vlastně každý člověk interpretem - svého díla, práce, postavení, úsilí atp. atp.
Už ve škole, jakmile jsme museli převyprávět obsah básně, smysl Babičky, byl to krůček k elementárně primitivní interpretaci. Svědčí však o lidské tendenci věčně hledat "obsah" uměleckého díla. Skrývá však vážné nebezpečí, že diváku či posluchači uniknou specifické kvality krásy umění právě proto, že vnímání spojují se synestetickými představami. Ono školometské hledání za každou cenu, jak soudí zakladatel české estetiky Otokar Hostinský, je honbou za bludičkou, "nespolehlivým vlněním bezedného moře frází a metafor".
Prahem validní interpretace je pochopení specifika jazyka toho kterého umění. Od interpretací neplodných, formálních a povrchových je nezbytné přejít ke "zvláštnímu způsobu interpretace", který je dán rozdíly jazyka umění, jeho historickými souvislostmi i společenskými historickými determinacemi. Interpretace není jedinou a nedotknutelnou, pokud nemá nulovou hodnotu. Německý umělecký historik Band takto soudil a odmítl představitele vídeňské školy Sedlmayera, jenž neustále hledal "jedinou správnou" interpretaci obrazu Vermeera van Delfta.
Interpretace uměleckého díla nemá při užití kritéria vědeckosti postrádat objektivnost svých významů. Nicméně ani sebedokonalejší slovní převod a mistrná interpretace nejsou schopny nahradit bezprostřední umělecký prožitek originálu. Beze zbytku není smysl díla převoditelný už proto, že nemůže být celostní. Vždy se může soustředit jen na některé složky analyzované struktury uměleckého díla. V literárním díle se obvykle výklad smyslu počíná u děje, dějové linie a jejích zákrutů fixující fabuli díla. I když čtenář dílo svou citově excitovanou fantazií i dějovou linii a celou fabuli dotváří. Na vytištěném textu románu či povídky se nic nezmění, ale dílo přesto nebude nikdy dohotoveno, uzavřeno. Je-li umělecká kritika sui generis uměleckým žánrem, pak její interpretace není jen a pouze racionální, ale je také vcítěním, které činí její interpretaci uměleckého díla zvláštní. Dějiny kritiky ostatně z tohoto rozporu vytěžily celý jeden žánr kolísající mezi kritickým výkladem racionálně verifikovaným a vyjádřením uměleckým - esej. Není neúplatně jisté, zda Šaldův medailon o Boženě Němcové, Janu Nerudovi či Shakespearovi je jen kritickým výkonem, či uměleckým vyjádřením, u Nerudy a Němcové dokonce umělecky koncipovanou konfesí. Pohlédnutím za hranice setkáme se s neobyčejně pestrým obsahem interpretace napříč německými dějinami literatury. Emil Staiger ve své knize Die Kunst der Interpretation jako by chtěl dokázat, že interpretovat lze v literatuře všechno. V úvodu vykládá své pojetí interpretace a poté píše o korespondenci Martina Heideggera. Interpretačním operacím podrobuje Klopstocka, Lessinga, Wielanda a nejednou Goethovy vazby k antice, Schillerovu Agrippinu a poté hned dokonce citáty, filozofický spis Schellinga, dvě švábské písně, aby vše uzavřel interpretací lyrika Conrada Ferdinanda Meyera.
Staiger je literárním historikem, ale svou knihou dokazuje, že kritik, který usiluje o nejvíce celostné zprostředkování uměleckého díla, musí vládnout múzickým talentem i racionálním pojetím díla. Ostatně zvláštním případem kritika je například režisér, jenž musí racionálně znát dějiny svého oboru, proniknout do psychologie autora, najít s ním "společný jazyk" a navíc ovládat více či méně samotnou techniku hereckého projevu. Interpretace uměleckého kritika je tím působivější, čím je větší asociativní mobilita interpreta, jímž je kritik obdarován. Kritik-interpret pracuje s textem mnohovýznamovým. Unikátnost, osobitost interpretace zahrnuje, mimo jiné, schopnost postihnout určující elementy významu v množině dalších významů. Je pozoruhodné, že mnohovýznamnost díla byla nadmíru akcentována poprvé v předrevoluční estetice Denise Diderota, který až podrážděně hájil dynamiku mnoha významů při vnímání uměleckého díla. "Jasnost je dobrá ve vědě," praví francouzský encyklopedista, "ale umění má vyvolávat dojetí mnohovýznamností. Básníci, buďte temní." Interpretace skrývá svá úskalí. V běžných časopiseckých relacích, v glosách či sloupcích, ale nechybí ani v rozsáhlých studiích, doslova bují tzv. interpretatio restrictiva, tedy zužující výklad, jenž je tak či onak subjektivním zkreslením problematiky. Produktem takového zkresleného výkladu je obvykle redukce díla na jeden jediný významový prvek složitě členěné struktury. Mnohdy je takové zkreslení operativně použito v polemikách, které hýří subjektivismem soupeřů a argumenty nehledí na hodnotu vědecké etiky. Tak zkušený kritik, jakým byl profesor Václav Černý, v polemické averzi vyprskne, že "jedině u nás je možné, že je vážně chápána jako umělecké dílo knížka, která je pouhým souborem anekdot - Haškův Švejk." Mnohovýznamnost struktury Švejka je tu v polemickém záměru bagatelizována do "anekdot". Adekvátní interpretace nevyčerpává někdy celá knižní studie a masy našich haškologů jsou sice neškolenými, ale přes svůj amatérismus dobrými interprety Haškova díla. Tím však dílo žije, funguje ve společenském vědomí tak, že se dokonce mluví o českém švejkovství. Amatérští vykladači Švejka dokonce stále více zařazují do Haškova textu epizody a smysl, který tam intersubjektivně není, nicméně vědecká interpretace musí do svého osvětlení i tyto fiktivní významy zahrnout. To je názorným důkazem, že dílo žije, že je znovu a znovu interpretováno.
Autor: Jan Cigánek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |