24. srpna 1943 odsoudil první senát Volksgerichtu v Berlíně čtyřicetiletého vězně Julia Fučíka, narozeného 23. února 1903 v Praze-Smíchově, Duškova 20, k trestu smrti. Byl odsouzen společně se svým pomocníkem Jaroslavem Klecanem a v jeho rozsudku se uvádí: "Fučík dostal za úkol organizovat inteligenci, která usilovala o obnovení české republiky." Šlo vskutku o aktivitu české odbojové činnosti usilující o založení Národně revolučního výboru české inteligence, do jehož čela byl postaven lékař a spisovatel Vladislav Vančura, který převzal vedení už v září 1941. Výbor organizoval rozsáhlou konspirační práci, která počala první Deklarací. V tomto výboru se scházejí k odboji proti nacistické zničující moci nad českým národem lidé jako Bedřich Václavek, filmový kritik a historik Lubomír Linhart, lékaři Miloš Nedvěd a Zdeněk Štich, sochař Zdeněk Dvořák, herečka Národního divadla Božena Půlpánová, filmový pracovník Jindřich Elbl, Ivan Olbracht, František Halas, snacha Aloise Jiráska Anna Jirásková, Pavel Kropáček, Miloš Krásný a Václav Černý.
Odbojová činnost tohoto Národně revolučního výboru byla hlavním bodem obžaloby Julia Fučíka. V rozsudku se praví: "Byl si samozřejmě vědom toho, co činí a věděl, že jeho velezrada představuje těžké poškozování bojového úsilí naší Říše v naší totální válce. Svou věrolomností vůči Říši a tím také vůči českému národu, který je s Říší spojen na život a na smrt, se navždy zneuctil."
Obdobný rozsudek vyslechl před berlínským soudem i Jaroslav Klecan a společná poprava jako by je smířila. Třetí obžalovanou byla mladičká herečka Ludmila Plachá, která byla osvobozena, jelikož prý "není jisté, že oběma pomáhala vědomě." Monstrózní hru na objektivitu však nacisté brzy sami odhodili. Lídu poslali do koncentračního tábora.
Rok 2003 je svým způsobem také rokem národního hrdiny Julia Fučíka. 23. února 1903 do života vstoupil a 8. září 1943 jej opustil. V ten den zemřel pod sekyrou v nacistické káznici Plötzensee. Fučíkovo hrdinství v odbojové činnosti jen vyvrcholilo. Neobyčejně nadaný a nadějný žurnalista revolučního charakteru se právě přes novinářskou činnost propracoval k podobě politika - revolucionáře. Ještě před pátým sjezdem KSČ v roce 1929 spojil svůj novinářský osud s Rudým právem, jehož redakci neopustil až do svého zatčení, když před tím už řídil jeho konspirační podobu. Svůj první článek však otiskuje již ve štědrovečerním čísle plzeňské Pravdy a je to kritická recenze Jiřího Wolkera - jeho hry Nejvyšší oběť. Když je v roce 1933 Rudé právo na tři měsíce zastaveno, vymýšlí Fučík deník nezaměstnaných tiskařů s názvem Haló noviny, vycházející až do mnichovského diktátu.
Julius Fučík, žurnalista - revolucionář, se ocitá v ožehavém a permanentním boji vůči mocenským institucím buržoazní republiky a poté nacismu, aby v trvalém boji a v neustálých zápasech byl sežehnut v Plötzensee. Od třicátých let je buržoazní státní mocí neustále sledován. Nastoupí do armády a je brzy "superarbitrován", neboť ani v uniformě ve svém zápase neustává. Cenzura Masarykovy republiky má pohotovost při každé jeho stati. Z článku o tragické nouzi podkarpatských horalů zůstává jen pár odstavců, polovina článku o střílení u duchcovského viaduktu je cenzurně doslova vybílena. A v jedné recenzi ve Tvorbě zůstává jen jeho šifra - jef. V roce 1932 pobude poprvé ve vězení na Pankráci, na což vzpomíná přímo v Reportáži. Před soudem stál mnohokrát. Za zvolání "Nepřipustíme válku proti Sovětskému svazu!" byl zatčen. V roce 1934 žil v ilegalitě pod pseudonymem "doktor Mareš". V roce 1936 ho z osmiměsíčního trestu osvobodila jen amnestie Dr. Beneše, jenž byl zvolen prezidentem také hlasy poslanců KSČ. Doslova výstavní ukázku odvahy revolucionářského žurnalisty se stal jeho článek Cesta do Mnichova. Rok po Hitlerově převzetí moci, v roce 1934, přechází Fučík šumavské hvozdy a kopce, přespává v kupce sena a s nezměrnou odvahou vnikne do hnědého hnízda, do Hitlerova Mnichova.
Do všech zápasů, srážek, bojů i půtek angažuje svou neobyčejnou invenci, odpor ke všemu, co zavánělo fašistickým diktátem. Pohybuje se neustále na hraně každodenního nebezpečí. Nelze se podivovat, že soubor takových bojů, sumárně seřazen, působí jako mýtus, že jeho činy jsou v naší paměti v jakési záři legendárních hrdinských příběhů.
Přívlastek "hrdinský" bývá většinou přiřčen činům mimořádným. Ve starém Řecku dokonce lidé hrdinských činů bývali povyšováni na Olymp do společenství bohů. Nicméně hrdinství českého komunistického novináře je každodenní, je součástí jeho práce. Nejsou to činy dané potřebou protkat do šedivé všednosti cosi mimořádného a svátečního, legendárního. Fučíka nevedla touha po svátečním, mimořádném, legendárním. O motivaci jeho činů lze říci s Imanuelem Kantem: "Znám dvě nejkrásnější věci v životě /./ hvězdné nebe nad hlavou a pocit povinnosti před sebou".
Dalo se čekat, že antisocialisté a antikomunisté všech odrůd - od těch mírných až k nenávistně militantním - budou poukazovat na legendární nereálnost jeho hrdinství. Od akce mladé novinářky v roce 1968 publikující v Mladém světě až po pisatele éry polistopadové, kteří začali dokonce cosi zákeřně naznačovat o jeho případném zrazování. Výraz "legenda" dostal v takových statích historicky nevěrohodný ráz. Každý režim prý potřebuje svou legendu. Hrdinství Julia Fučíka má však pečeť každodennosti. Celý jeho život byl reálným bojem v reálném historickém prostoru. Buď v třídní aréně předválečné republiky, anebo v pokořující káznici Protektorátu Čechy a Morava. Byl to život plný každodenních bojů a v tom se může jevit potomkům jako legendární.
Život přeplněný zápasy měl své prosté podoby lidského štěstí. Už na studiích se poprvé setkal s dívkou jménem Gustina Kodeřičová. Zažil mezitím docela pěkné lásky, ale v červnu 1938 se Gusta stává jeho ženou - na svatbě mu svědčí Jan Šverma a Bedřich Reicin. Paprsek tichého lidského štěstí.
A jako každý život pestrý a přeplněný bojem i denními zápasy má přímo in realia legendární prvek v podobě náhody, náhodného setkání. Ve Fučíkově biografii je to doslova legendární postava Adolfa Kolínského. Tento Čech ze Sudet se dal naverbovat do "zbraní SS". Stal se dozorcem na Pankráci a uprostřed stanného práva nabízí Fučíkovi: "Chtěl byste někomu něco vzkázat? Nebo: "Chtěl byste napsat? Ne pro teď, rozumíte, pro budoucnost?"
Přes půl roku se Fučík trýznil pochybami a obavou, že jde o provokatéra. V březnu 1943 nabídku přijal a až do června před transportem do Berlína na 167 motácích sepsal své svědectví, svou největší reportáž, kterou Kolínský s udivující odvahou vynášel z brány pankrácké věznice. Pomáhal mu český dozorce Josef Hora a do konce války Reportáž v motácích ukrývali členové rodiny Závodských z Humpolce. Jako by kruh utrpení mladého žurnalisty - revolucionáře tvořil další a větší kruh prostých hrdinů z řad českých lidí. Tiché netransparentní hrdinství se rozšiřovalo v nejprostších lidech pokořovaného národa. Vpečetilo se do vědomí tohoto národa, takže každý zpátečnický pokus o další pokoření českého občana byl zaměřen proti Fučíkově hrdinství. Bylo zvikláváno, zpochybňováno a i ti, kteří jej nemohli popřít, museli položit na samotný princip hrdinství otazník. V boji o vyhoštění Fučíka z řad českých hrdinských bojovníků s nestvůrnou nacistickou mocí se před několika lety ozval také profesor pensylvánské univerzity v USA Petr Steiner. Neodmítl a nezkreslil Fučíkův příběh, snad motivován i svým česko-ruským původem. Potvrdil pravost Reportáže, bránil Fučíka, nicméně dodal, že "...snad byl i hrdinou". V osobním rozhovoru, konaném v Praze, mi sdělil, že Fučíka lze považovat za hrdinu, ale těch už národ nebude potřebovat. Jako by signalizoval konec etapy hrdinství. Snad dodnes nedocenil hrdinství jedince či skupiny lidí pocházejících z malého národa s nevýhodnou geopolitickou polohou. V těchto větách se ozývá americký pragmatismus s převážně utilitaristickými argumenty příslušníka velké a mocné země.
Hlubší, mnohem hlubší úvahu si vyžaduje posuzování Fučíkova zápasu. Jeho činnost byla neobyčejně cílevědomá. Jakmile nacisté rozvinuli v Protektorátu akci Gitter (Mříže), tj. rozsáhlé zatýkání českých antifašistů, píše v Chotiměřicích u Domažlic svou Boženu Němcovou bojující. Milovaná umělkyně okřídluje hrdost pokořeného národa. Už po patnáctém březnu načrtává odkaz bojujících mladým lidem - několik kapitol zamýšleného románu Pokolení před Petrem. Zůstalo z něho jen torzo, román už nemohl dokončit. S noblesou píše o Karlu Sabinovi, aby varoval před zradou slovy: "Bojovník svobody musí cenit své ctnosti dle jiné, přísnější míry". Studii o milovaném Nerudovi, jenž "musel chodit pro své Hřbitovní kvítí kolem Ringhofferovky", už nedokončil. Zůstala jen úcta k ženě v zeyerovské studii nazvané Chůva.
Po roce 1945 byl poctěn titulem národní hrdina. Druhá světová válka skutečně zrodila své hrdiny, kteří dali svému životu, činnosti, boji víc, než vyžaduje všednodenní standard. Titul Město-hrdina obdržel obléhaný Leningrad, neboť většina jeho obyvatel vydala ze sebe daleko víc, než vyžaduje mírová všednodennost.
Jen z hlubokého, zamyšleného poznání Fučíkova textu, z jeho vědomí, myšlení i cítění rozpoznáme, z čeho byl utkán. Nebyl fanatik - ten vidí a jedná jednosměrně a zaniká náhodnou ranou do Achillovy paty své nepříliš silné povahy. Nebyl usedlým měšťákem, jenž vidí jen svůj vyhřátý pelíšek, za jehož hranicemi se cítí nejistý, a proto prská své zlobné, jeduplné sliny. Nebyl svatým z měšťáckého panoptika, který se balzamuje modlitbou. Julius Fučík žil všechno - od prvních článků přes reportáže, studie až k boji, k té své "vysoké hře" - naplno. Nebyl žádným "při-zdi-hráčem". Revoluce, touha po lidské rovnosti a svobodě, dávala jeho slovům a činům křídla. Podle staré řecké báje hrál mytický Orfeus na strunách svého srdce. Julius Fučík dal revolučním ideám rovnosti, svobody, solidarity, svým činům i slovům srdce i rozum. Žurnalista - revolucionář, jemuž noviny byly pramenem autentické reflexe, která zúrodňovala všechny už známé a někdy, bohužel, už zkorodované pravdy dějin.
To zřetelně znovu potvrdili ti, kteří umlčeli záškodnické pisálky, co chtěli všechno čisté zkalit. Tak nutno poděkovat týmu vojenského historika Doc. Dr. Františka Janáčka, který v roce 1995 v nakladatelství Torst vydal první úplné a kriticky komentované vydání Reportáže. Janáčkův tým tvořili Dr. Alena Hájková, Libuše Eliášová, Jan Němeček, literární historici Jaroslava Janáčková, Alexandr Stich, Vladimír Macura a dokumentaristka Jana Korousová. Vyvrátili pomluvy, spekulace zcela odmítli a vědecky zásadně potvrdili, že rukopis Reportáže pochází "výhradně z Fučíkovy ruky". Znovu jednoznačně doložili, že většina fakt uvedených v knize odpovídá historickému výzkumu. Fučík se cítil odpovědným za osud mnoha představitelů české inteligence, kterým hrozilo zatčení. Uhájil je i před donašeči a udavači.
Před životním bojem Julia Fučíka se jeví všechny hrdinské pózy jako nevěrohodné, všechny humanistické šarže jako pokřivené, všechny výkřiky v podobě nadávek jako šklebivý mekot. Jeho slova, gesta zůstávají inspirativní i po letech, která odešla a vrší se stále mezi nás a jeho vznešeně velký život.
Autor: Jan Cigánek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |