IVO FENCL
Historik a dobrý stylista Petr Čornej je mj. autor čtyř knih se společným tématem: Husitství a husité (2019), Jan Žižka (2019), Světla a stíny husitství (2. vydání 2020) a Husitská revoluce. Stručná historie (2021). Za páté vyšla právě jeho publikace o již šesti stech letech Sporů o Jana Žižku 1424–2024. Přehledně rozebírá rozpory naplněný přístup k národní ikoně. A není-li to ikona, proč jsme tedy roku 2005 postavili Žižku v anketě vedle Komenského, Masaryka, Karla IV. a Václava Havla?
V devíti sevřených kapitolách Podobizna, Nebeský vrátný versus Příšera ohavná, Mezi renesancí a reformací, Tvář zločince, Jeho návrat na výsluní, Národní hrdina, V polemické výhni, Revolucionář a otazníky a Na vlnách zatracení a obdivu napjati sledujeme obraz člověka, který to neměl v průběhu dějin lehké. Střídavě Žižku vynášeli k zenitu, jinými je a byl zatracován. Nedělo se to vynášení a zatracování jen během krkolomného století dvacátého, ale už v půltisíciletí předchozím.
Najdou se příčiny pro Žižkovo vymítání (jako vraha), ale také důvody k adoraci. Ale navzdory vážnému poškození zraku, ne-li úplné slepotě (vlastně netušíme, zda opravdu úplné) zvítězil minimálně v deseti bitvách a žádnou neprohrál. Vždycky na bojištích poznal, kdy ucuknout, a přesně cítil, kam ustoupit. Perfektně chápal ošidnost války v městských ulicích, takže ji neprovozoval: ne, do měst se nedal vtáhnout. A zdá-li se teď někomu těch deset vítězství málo? Jde o světové unikum. Především ale šokuje, že ty vavříny posbíral na rozdíl od Napoleona za pár let. Přesněji: za pět let a deset týdnů. Od 30. 7. 1419 do 11. 10. 1424. Takže to bylo zrovna nedávno šest století, co vojevůdce zemřel.
Zvlášť prvních dvě stě let po jeho smrti se katolíci s evangelíky přeli, kdykoli na Žižku došlo. Po roce 1620 byl, pravda, zatracen, ne ale všemi a všude. Sympatie mu vždycky projevovali a projevují především osvícenci, liberálové, různí národovci a pokrokáři, socialisté a zmínění už evangelíci. Oproti tomu konzervativci a katolíci hodnotí husity negativně. A komunisti? Letitý rozpor umocnili, když je prohlásili za své ideové předchůdce. Stalo se, pamatuji to, a přece věc neznamená, že musíme vidět v Žižkovi a husitech „zločinné komunisty patnáctého století“ a nic víc než odstrašující příklad. Petr Čornej si to nemyslí.
Na otázku, proč se zhruba šedesátiletý dvořan Žižka zapojil do zápasu husitů, máme pouze pár hypotetických vysvětlení. Snad se lekl ďábla. Snad se bál, že nedojde spasení. Že skončí v pekle. Měl za sebou – patrně – problematickou minulost a snad si představoval, že ho Ježíš Kristus postaví mezi své vyvolené. Ale již na zemi něco získal, to je taky pravda. Po úspěšné bitvě u Německého Brodu byl 11. 1. 1422 pasován na rytíře. Žižka vyhrál bitvy u Nekmíř, Sudoměře, Poříčí, Vítkova, Malého Boru, Kutné Hory, Brodu, Hořic, Strauchova dvora, České Skalice a u Malešova, přičemž vždycky zdatně improvizoval a vítězil s přehledem. Uměl využít terén a aplikovat pověstnou vozovou hradbu. Proti té neměla nepřátelská jízda nikdy šanci. Úspěchů dosáhl, ač byl patrně cholerik a politická rozvážnost mu chyběla. Kronikář a vynikající spisovatel Vavřinec z Březové nikdy nepíše o jakékoli jeho uvážlivosti a netvrdí zrovna tak pranic o Žižkově prozíravosti. Ale víme, že se vojevůdce prokazatelně inspiroval již starozákonními bojovníky Jozuem a Judou Makabejským. Považoval se za prodlouženou ruku boží a víra mu pomáhala. Přesto či právě proto byl krutý – a ještě krutějším se stal po úrazu u Rabí. Vlastně ale ani nevíme, o které oko tam přišel. Neví se ani to, jak vypadal. Mohl snad mít postavu jako herec Zdeněk Štěpánek? Bez stroje času to nelze dokázat, protože všechny (pozdější) obrazy jsou především bájením.
Žižka odešel do pekla či nebe poté, co oblehl se svými lidmi Přibyslav, a byl pochován v královéhradeckém chrámu sv. Ducha. Protikladná hodnocení jeho významu existovala už za jeho života. Koneckonců je to tak u každého výrazného či kontroverzního člověka. Gloriolu vítěze mu ovšem nesebralo nic. U Vítkova sice šlo pouze o střetnutí „středního rozsahu“, jak Čornej upozorňuje, ale učinilo jej navěky ikonou. A 1. 12. 1421 jej pak Praha, už jako slepého, uvítala poctami hodnými jinak leda „knížete země“.
„Ačkoli se Žižkova pověst nepřemožitelného rodila spontánně, vytvořil jeho obraz především Vavřinec z Březové,“ zdůrazňuje Petr Čornej cosi, co si málo uvědomujeme. „V jeho rozsáhlém díle, nazvaném později Husitská kronika, je Žižka nejfrekventovanějším husitským protagonistou a spolu s Prahou hlavním protivníkem Zikmunda Lucemburského, smyslů tu zbaveného Lucifera. Světla a stíny uměl Vavřinec rozvrhnout dovedně a za cenu retuší. Zdá se, že zamlčel Žižkovu přítomnost při drastických výjevech na sedlecké tvrzi u Tábora v dubnu 1420 a možná při vyplenění zbraslavského kláštera v srpnu téhož roku.“ Výslovně Žižku nezmiňuje ani při popisu dobytí Chomutova 16. března 1421; zato vyzdvihl jeho podíl na fyzické likvidaci táborských sektářů, tj. pikartů a adamitů, popírajících Kristovu přítomnost v oltářní svátosti. Vavřincův černobílý, leč působivý protiklad čestného, statečného a poctivého Žižky – a prohnaného, neupřímného a mravně zvráceného Zikmunda, tohoto zjevného nepřítele božích pravd, dodnes ovlivňuje pohled. Přitom je zkreslující a jednostranný a vůči Zikmundovi Lucemburskému i nespravedlivý. Ale síla podmanivého slova bývá obrovská.
Ani Petr Čornej tuhle literátskou moc nepopírá, ale současně se snaží chápat Žižku v realitě a jako šlechtice, a to jak původem, tak psychickým ustrojením. Choval se každopádně v souladu s tradicí a je přinejmenším sporné aplikovat kritéria kleriků na pozdně středověkého, šlechtického bojovníka.
Názor o věčném zatracení husitů, kteří budou určitě pykat v pekle za „poskvrnění pravé víry“ sdílel jiný spisovatel a pozdější papež Enea Silvio Piccolomini, autor díla Historia Bohemica, napsaného roku 1458. Katolická a nejen katolická Evropa čerpala tři století odsud. „Nezanedbatelnou roli sehrál ovšem i fakt, že na autorově hlavě spočinula záhy po dokončení práce tiára a že dílo souznělo s nástupem knihtisku, který z něj učinil bestseller.“
Na stránkách papežova spisu vystupují husité i včetně Žižky v roli statečných, ba nadpřirozenými takřka schopnostmi obdařených, exotických hrdinů. Ale zasluhují jednoznačný odsudek. Žižka si počíná jako sprostý zločinec a Piccolomini píše: „Slepému lidu se líbil slepý vůdce.“ Tato kniha se v letech 1475–1766 dočkala 27 vydání a překladů. Nic to ale nakonec nezměnilo na představě Žižky na nebi, která žila v kališnických kruzích celé 16. století. Do bělohorské bitvy. Ještě roku 1619 vyzývá autor jisté satiry o „zpronevěřilé“ Plzni hejtmana Žižku, aby proboha sešel z nebes a nezapomněl vzít „palcát na mnichy“.
Nato trhl čas oponou a došlo na opačné extrémy, takže počet klášterů, které Žižka obrátil ve zříceniny, se zastavil – u barokních autorů – na čísle 550. Počet duchovních, které osobně zamordoval, je kdesi stanoven až na číslo tisíc. Tato pověst „metly lidstva“ následně bobtnala a nabobtnala do absurdních rozměrů, i když roku 1410 existovalo u nás klášterů jen 151. Za husitské revoluce jich pak bylo významněji poškozeno anebo dobyto na šedesát. Ne víc, ne méně. Ale baroko je expresivní a dalo tak svému protivníku až heroicko-komické rysy. Dokonce i obdivuhodný Bohuslav Balbín, tento jezuita, o kterém právě napsal skvělý román Stanislav Komárek, vyprávěl, že Žižka nařídil, aby mu během plenění schovávali „pavučiny“. Mínil tímto slůvkem uzené z komínů.
Až osvícenství vytvořilo předpoklad pro Žižkovu dílčí rehabilitaci, ale první ryzí obhajobou „krvelačné šelmy“ od roku 1615 byl teprve – divně kategorický – text katolického kněze Vojtěcha Nejedlého (1816–1819). Ale ani tento idealista ho nezbožštil a nesituuje jej po smrti do nebes. Jen do záhrobí.
Metternichův režim prodloužil životnost barokního vnímání Žižky, ale ve čtyřicátých letech 19. století se něco zlomilo a Žižka byl roven pokroku. Zprvu i mezi liberálními Němci, takže romantizovaní husiti vystupují v románech pražského rodáka Karla Herloše či básních Moritze Hartmana a Alfréda Meissnera; vesměs autorů židovského původu. Muž s palcátem a kalichem se stal kupředu kráčejícím zjevem – a zprvu i německých dějin. Spisovatelé jako Karel Sabina to velmi rádi akceptovali a stejný pohled na Žižku převzali a přenesli mezi Čechy. Rokem 1848 se stal i naším rekem a ve hře herce J. J. Kolára Žižkova smrt dokonce deklamuje: „Roucho královské si pověsím na vlastní bedra svá.“ Obrozenecké to iluze!
Roku 1848 propukl tím spor i ve formě, která vlastně přetrvala doteď. Byl smýšlením republikán? Byl monarchista? A zároveň znamenal rok 1848 opětovný odvrat Němců od Žižky. Byl náhle hlavně či pouze českým rekem a jako nejslavnější období našich dějin pojal a podal husitství evangelík Palacký. Vlastně paradoxně, jelikož minimálně matrikově se Češi hlásili k římskokatolickému náboženství. Přesto viděli v husitských radikálech vzor a básník Vítězslav Hálek vážně navrhl, aby Karlův most osadili plastikami Husa, Žižka, Prokopa Holého a Jiříka z Poděbrad, zatímco barokní sochy svatých měly putovat ne snad do Vltavy, ale do zeleného háje. A stavitel Karel Hartig pak prosadil pro jistá místa v pražské aglomeraci název Žižkov. A Grégr a Tyrš? Vyloženě toužili budovat Žižkovi pomníky.
Poslední velký spor před první světovou válkou vzplál v rámci soutěže o řešení památníku na Vítkově. První cenu komise nakonec neudělila, ale v anketě vyhrál velmi konvenční Rousův jezdecký pomník. Po válce připadl významný podíl na vyzdvihování husitství Církvi československé, ustavené v lednu 1920, a ta vyzvala obyvatelstvo, aby opustilo římské katolíky „kompromitované loajalitou prokazovanou Habsburkům“. Vyšlo to a brzy měli milion členů. Sám Karel Čapek napsal u příležitosti pětistého výročí Žižkovy smrti: „Dává živější příklad tím, že rytířsky bojoval, než tím, že byl náruživým kališníkem. Nejsme nehrdinský národ; ale máme náklonnost se pokorně omlouvat, že jsme si tu a tam dovolili být mužsky stateční.“
V letech 1927–1933 vyšla Pekařova čtyřsvazková monografie Žižka a jeho doba. Psal ji deset let, téma jej zaujalo a rozsáhlejší dílo o Žižkovi nemáme. Vyvolalo vlnu nevole. Provokuje dodnes všecky pokrokáře i obrozence, socialisty a komunisty. A přece i Pekař pokládá husitství za nejslavnější období českých dějin. A také buřičsky nadhazuje, že Žižka možná nikdy neztratil zrak úplně.
Po druhé světové válce (v letech 1940–1945 se Doudova ulice v Podolí jmenovala Zikmundova) přichází na scénu milovník Jiráska Zdeněk Nejedlý, a jistěže je věta vytržena kontextu, ale skutečně napíše: „Komunismus Jana Žižky je bližší českému národu nežli fašismus císaře Zikmunda.“
I když si komunisté Žižku nárokovali, příliš rady si s ním nevěděli, až prostě převzali model charakteristický pro národní hnutí 19. století, ale i čas meziválečný. Náboženský prvek však označili za „roušku“ zastírající třídní zájmy. 14. 7. 1950 byl na Vítkově odhalen Kafkův pomník a projev přednesl Alexej Čepička. Pak už byl Jan Žižka snad všude: na známkách, na bankovkách i na jevištích. Ve filmu.
Spisovatel Miloš Václav Kratochvíl dělal, co mohl, aby skloubil ve scénáři Vávrovy trilogie dějovost a ideologická schémata. Zdeněk Štěpánek dělal, co uměl, ale musel mít latexovou masku, což víc než omezilo obličejovou mimiku. A vznikl sošný monument. A uvedením filmu Proti všem, což byla adaptace Jiráskova románu, se éra adorace husitství vlastně uzavřela. Věc se odsunula dost stranou a závěrem let osmdesátých husité nikoho nezajímali. Pak došlo k posunu, ale ani Havel se hrdiny nezřekl úplně a navštívil místo toho Přibyslav v čase 570. výročí vojevůdcovy smrti a 120. výročí odhalení tamní mohyly. V neděli 18. září 1994 mluvil u třímetrové Žižkovy plastiky ke shromáždění 220 primátorů a starostů a třem tisícovkám diváků. Ocenil vojenskou genialitu – a následovala i vojenská přehlídka. Srovnatelným způsobem se ale už další politici k Žižkovi nepřihlásili, byť sám Karel Schwarzenberg, jehož předci husity věru nemilovali, charakterizuje Žižku jako „nejvýznamnějšího vojevůdce doby“, který ovlivnil vývoj vojenství. Co dodal? Že se fakticky jedná o „partyzánského“ vůdce, který postrádal možnost vést skutečně velká vojska.
Petra Čorneje se dnes opakovaně ptají, proč píše knihy o „masovém vrahovi“. Užil si tedy ve sporech své a schytal víc ran. Tuto knihu dopsal již 28. 3. 2022 a uzavírá ji větou: „Třeba už zanedlouho zjistím, zda mě Jan Žižka uvítá u nebeské brány, kam jej nevpustili ani Cimrmani, nebo se budu spolu s ním škvařit v pekle.“
Petr Čornej: Spory o Jana Žižku /1424–2024/. Vydal Spolek Za záchranu rodného domu Jana Zrzavého. Okrouhlice 2023. 128 stran.