MARTIN KUČERA
Vymírá nám svět blízkých, bez náhrady mizí hodnoty tvůrčí a etické, které představovali. Krátce po zakladateli české chirurgie štítné žlázy profesoru Vladimíru Nahodilovi i básníku Michalu Černíkovi a pár dnů před akademickým malířem a autorem mimořádných knížek pro děti Aloisi Mikulkovi odebral se 12. června 2024 na věčnost v 84 letech docent MUDr. Milan Kment, CSc. z bývalé II. interní kliniky Třetí LF UK na Vinohradech. Byl to šlechetný, velkorysý, široce vzdělaný, sečtělý a zcestovalý muž se smyslem pro humor, literaturu, dějiny, výtvarné umění a hudbu, přední internista-gastroenterolog, systematický průkopník gastroskopických metod u nás.

Docent Kment se nikdy netajil náboženskou vírou, přesto měl odedávna na klinice i na fakultě pevné místo. Brzy po sém návratu z mise ve střední Africe se podílel na hospitalizaci básníka Vladimíra Holana. Léčil mu následky jedné z vícera cévních mozkových příhod. S tehdejším občansky odvážným a lékařsky kvalifikovaným přednostou profesorem Vlastimilem Víškem se dohodl, že bude jednou týdně aplikovat Holanovi posilující injekce ze Švýcarska z devizového fondu kliniky až do konce jeho pouti. Činil tak obětavě, zdarma a jen díky tomu mohl veliký básník posledních pět let strávit v relativně přijatelném stavu. Ani profesor Víšek, ani docent Kment, ba ani s nimi spolupracující neurolog, jejž Holan neměl rád („Doktore, zařiďte, aby ke mně nechodil ten dědek, co mi píchá jehly do chodidel!“, durdil se téměř pokaždé) nikdy nemluvili o faktu, že básníka vzdalovali smrti i v době po skonu těžce mentálně postižené dcery Káti, Kačabáčka, jak ji Holan něžně nazýval. Podlehla v osmadvaceti na Vinohradech banální chřipce.
S Milanem Kmentem mě koncem sedmdesátých let seznámil přítel dr. Rudolf Havel, literární historik, osobně blízký Vladimíru Holanovi. Díky této okolnosti jsem mohl aspoň krátce v doprovodu docenta Kmenta manžele Holanovy jednou navštívit. Po Holanově pohřbu jsme se s docentem Kmentem jeden druhému ztratili, až mě za ním v roce 2017 vyslala přítelkyně s vleklými střevními problémy. Naposled jsem ho viděl loni v lednu. Již nebyl zdráv, ale posmutněle se bavil jako kdykoli dřív. Před rozchodem mi naléhavě řekl: „Musíme Bohu denně děkovat!“ Děkoval tudíž za své dny - a plně, s čistým svědomím, s nezvyklou skromností prožitý čas odkázal Bohu. Léčbu nádorového onemocnění odmítl. Čest jeho čisté památce a vzorné pomoci druhým, v níž se rozdal a vlastně ztratil. Za závěr Holanova bytí mu nemůžeme být dost vděčni!
Vladimír Holan měl k dispozici pokoj v druhém patře vinohradské kliniky, ještě staré, původní. Nebyl členem Svazu spisovatelů, a proto - ač národní umělec - nemohl být léčen ve Státním sanatoriu na Malvazinkách. Milan Kment mi dal na památku básnický minicyklus Hrst, který mu byl Holanem věnován a doručen po skonání manželů Holanových složitou cestou od Miroslava Němce ze Všenor. Nebyl publikován, jakkoli jej Holanův editor Justl znal. Nakonec ukázka:
Za nemoci
Tající rampouch, neutažený vodovod,
počítání kapek léku…
Tibet vidí vodou… My slzami…