ČAS JASU
Ivana Blahutová

    Rubal jako mátoha. Vkleče v mokrém marastu a zbrocený štiplavým potem. Mlel z posledního. – První sfárání poté, co se jakž takž zvrávoral z horké nemoci. Ještě předevčírem úplný lazar. Ještě předevčírem rozhicovaný do fantasu a mrmlající cosi pod peřinou. Ale dneska už makat. Robiť, do řiti! Musel, musel, musel! K čemu krancetlu, hybaj do cechovně a upaluj na směnu! Od skončení tříměsíční stávky na pokraji vyhazovu. Jako všichni tady. Jako všichni v celém revíru. Jako všichni v celé monarchii… Šichta sotva v třetině, zatímco Vincek skoro na dně sil. Někdejší vazoun a dříč, někdejší rajcer a macher! A teď vyřízený jako mršina. Než se protluče dvanácti hodinami, bude po něm. Než se prokutá, probuší, promlátí k vysvobozujícímu hvizdu – šmihať, pśiakrevcholera!
    Františ ležel před ním v nejužším místě nory a v rytmu žvýkání bága vytrvale klepal do vlhké uhelné masy; chlop o dvacet roků starší nežli Vincek, fotr sušinka, chvistek, knajtek, jenže kam se na něj dneska mladý hrabal! – A Františ, jako by zmořenému Vinckovi čučel do palice, přestal ťukat a obrátil k němu ukoptěný ksicht: vyflusnout slivu a vycenit z mouru trosky zubisek –
    Něšturmuj, synku, raz se Rothschild něposere!
    A vzápětí zase vpředu zarytý čumákem do krtčí díry a buch-buch, buch-buch, buch-buch…
    Pśiakrevcholera! opřel se Vincek vyčerpaně zády o prosáklou stěnu a tupě se zakoukal na nízký strop. Aspoň na chvíli natáhnout rozbolavělé hnáty v okovaných baganech a uvolnit zesláblé, odřené pracky. Ze svážné k němu zdušeně dolehl rachot naloženého huntu, křečovitě bržděného tělem vozače. A vtom Vincek pocítil třaslavé zachvění masivu: štus za hřbetem se nepatrně zakolísal a ve fiřtu nad hlavou jako by zarupalo… Mžikem ve střehu: Františ!
    Ale vše již opět pevné a strnulé… Ještě pár vyčkávavých vteřin a znovu Františovo mechanické buch-buch, buch-buch… A shora, z boku, zezadu hned ostatní tušené zvuky a pohyby, zvuky a pohyby… Vrtací stroje, sbíjecí kladiva, šramačky, havíři, koníci, řinčící voje vozíků… Hřmot, dunění, třískání, tepání, pískání… Pendlující klece zdviže a fičivé ozvěny nárazišť... Čvachtající kaluže a crčící inkoustové potůčky: podzemní znoj, sajrajt, slizury…
    Černá hora do nejhlubších hlubin provrtaná šachtami, tunely, štolami a kobkami; do nejhlubších hlubin vyztužená dřevem a železem, zaklíněná sloupy a traverzami, podepřená stojkami a trámy, prošitá pražci a kolejemi… Temnota chabě prošpikovaná řídkými šňůrami žárovek a důlními lampami horníků. Patro po patře, stále níž a níž, stále blíž a blíž k jedovatě vydechujícímu podsvětí… A nade vším kdesi ve výšinách, kdesi nad pekelnou jámou vztyčená kostnatá těžní věž s točící se šajbou, hrozivě hučící strojovna a funivá větrací mašina… A pak otřásání ryčícího separátu a hlomoz vagonů hltajících vyprané uhlí… A zatím visuté vozíky dál a dál přízračně putují šedivou oblohou nad havraní pevninou: nenasytné kovové tlamy se donekonečna vracejí po napnutých pavoučích strunách, aby polykaly novou a novou kořist; schlamstnout úlovek a přeplachtit s ním po lanech zpátky do přístavu. K rušnému výkladišti, kde kraválem ohlušené, šrutem zaprasené ženské chytají letící železné loďky jako černé žraloky; harpunují je tyčemi a odvlékají na břeh, zasáhnout, vyháknout, vyklopit, zaháknout… A zase marš a pluj!
    A nakonec čadící vláček, jenž vyváží na haldy hlušinu: mydlak, pisečňak, břidlu, kuřavku… Město křížem krážem zavalené obludnými homolemi rozemleté horniny: drť, saze, struska, bahno, svinstvo… Všude bující truchlivé kopce, všude vyvržené kamení s doutnavými ohnisky; všude bořící se, zvrásněné svahy, po kterých se věčně plouží nahrbené postavičky haldiorů: děcka, děvuchy, roby, babky, dědci, mrzáci… Špinaví sběrači ovázaní zasmolenými pytli – od rozbřesku do soumraku rozbíjejí vyzvracenou jalovinu a slídí po roztroušených ohryzcích paliva…
    Robiť! klekl si Vincek zpět do mokrého marastu a několikrát vztekle švihl kladivem do ukousnuté zdi, umouněný trhan v špinavých havirščokach a s orvanou magerkou na kebuli; na kolenou kožené skury nacucané blátem a benzinový kahan zavěšený na hrudi, buch-buch-buch, a tu mu z té černě cosi znenadání blýsklo do očí, prudce a oslnivě, až musel přimhouřit řasy, překvapeně zamžikat a zapátrat zorničkami, avšak již se to pouze krotce a měkce jiskřilo ve skále – vida, tady! Přímo před ním! Tak drobné a nepatrné, že musel přiklonit lampu i zrak – a byl to jen jakýsi vypouklý knoflík či co, jakýsi bělavý cvok, snad ze skla nebo z perleti, čouhal bříškem ven z rozštípnutého uhlí a mléčně opalizoval, sněžně žhnul, slabounce fosforeskoval… A jak k němu zvědavý Vincek nahnul kahan, na okamžik se zazdálo, že knoflík zářivým proudem lačně nasál jas: kruh svitu zaskomíral a pobledl, kruh svitu se zákmitem stínu… Podivná věcička, jež se bůhvíjak ocitla zde dole v podzemí – a Vincek se ji pokusil dvěma prsty šetrně vykloubit z podloží – jezusky, již jednou takhle něco našel, zhruba před rokem: náhodou si tehdy všiml vzorovaného otisku na vyseknutém šutru – prý list pravěké kapradiny, povídal starý pan řídící, kterému Vinckova máma chodívala prát a poklízet, prý otisk pravěkého lupení… A teď pro změnu malá vrostlá pecička. Držela uvnitř jako přikovaná. Už téměř bez třpytu a bez lesku. Pojednou pohaslá a zmatnělá, že by ji v šeru stěží rozeznal. Na dotyk nečekaně studená a hladší nežli zrcadlo – zaboha ji nedokázal uvolnit pouhou rukou, a proto ji raději obratně vyškrábnout i s hrudkou uhlí a rychle všoupnout do kapsy… A úkosem mrknout na kopajícího parťáka, jestli nečumí. Ale kdepak! Františ nic nezpozoroval. A proč taky… Akorát by se hloupě vyškleboval, rypala! Však doma už Vincek perleť šikovně vylomí ze zajetí a pak ji ukáže Staze, věnuje ji Staze, komu jinému! Staze, která se nejspíš včil u tetky ukládá ke spaní a křižuje se před krucifixem. Okno podkrovního kamrlíku namířené do utopeného dvorku, odkud na ni nedotírá rámus z Velké ulice: kokrhání opilců a břinkání aristonů; okno zavřené před žíravým puchem koksoven a fičením mrazivého poláku, před nepřetržitým mručením kovového labyrintu, před burácením vlaků, pecí, kotlů, pístů, jeřábů… Zabarikádovaná na dva západy. Úlevně sama. Pohroužená. Mimo... Spíná dlaně a šeptem odmumlává otčenáš… Tiše se modlí, žadoní, zaklíná, slibuje… A houževnatě prosí nebesa o pomoc. Večer co večer žádá nebesa o pomoc v záležitosti svého zašantročeného ženicha Ervína. Té krysy, teho ščura, teho pirfusa Amerikana, co před dvěma a půl roky odtáhl na šífu do Nového světa: Hamburk – New York – Wisconsin. Vydal se za moře hledat štěstí a už přes půl roku Staze neposlal ani řádku. Už od září se nevěstě neozval, chachar, pazgřivec a dziad; poslední dopisy na farmu kdesi u Manitowocu prý nedoručitelné, kdoví kde je mu konec, a Staza se za něj furt ještě modlí a furt ještě na něj čeká – a Vincek zatím houževnatě doufá, ó smiluj se, osude, Vincek zatím roztouženě doufá, že…
    Do pěruna! Doufá, že do léta Staza na Ervína čekat přestane! Že konečně přestane čekat na toho proklatého Amerikána!


           * * *


    …A něuveď nas v pokušeni, ale zbav nas ode zleho, špitala Staza. Amen…
    A stočit se pod duchnu a soustředit mysl do tmy pod víčky… Na tajemném rozhraní snu a bdění v sobě opět křísila Ervínovu tvář. Upřímně, kajícně, usilovně, zarputile… Jenže ve Stazině paměti už z galána takřka nic nezůstalo. A ať se namáhala sebevíc, už si ho nedokázala libovolně stvořit ze vzpomínek jako dřív. Jako v prvních měsících po jeho odjezdu. A jediné, co se nyní před ní vynořovalo z prázdnoty, byla Ervínova mrňavá fotografie ve stříbrném přívěšku na Staziných prsou: řetízek s oválným cizelovaným medailonkem a uvnitř podobenka. Ženichův dar na rozloučenou, když ho předpředloni na podzim vyprovázela na nádraží. – A hned tenkrát ji napadlo, že švarný amant není na snímku moc k poznání. A kdykoliv se později snažila vybavit si jeho obličej a figuru, nadšený pohled jeho očí a opojné dotyky jeho rukou, jeho kovovou a dřevěnou vůni, jeho úsměv, gesta, hlas… Kdykoliv při šití, při poklízení, při vaření, při dumání… Kdykoliv ráno, dopoledne, odpoledne, večer… Kdykoliv se pokoušela představit si snoubencovu skutečnou vizáž, bylo to marné! – Ach, stokrát a stokrát si mohla trucovitě opakovat, že Ervín je hnědooký, hnědovlasý, kníratý, zdatný a čestný… Mohla si donekonečna přeříkávat milostné věty ze všech patnácti Ervínových listů, jež obdržela z Ameriky… Mohla se co nejzarytěji zamykat do vykradeného trezoru svého srdce a bolestně volat a hmatat a šátrat…. Mohla se usoustředit, uvzpomínat, užalovat, ubečet… Mohla se dočista pominout, a stejně ze sebe nevydolovala víc než chudičkou změť detailů a rozplizlou konturu: jakási rozložitá ramena a býčí šíji, na kterou z bezradnosti našroubovala hlavu cizince ze stříbrného přívěšku.
    Ženichovo tělo i duše se jí vytratily z hlavy, jako by se Ervín odplavil před sto lety nebo jako by si ho vybájila v chorobných vidinách. Jako by nikdy neexistoval nebo jako by dávno umřel. Umřel v ní, a tudíž umřel doopravdy – ach bože, proč, jak, kudy, kam, co dál? Ne, neželela ztráty Ervína, nýbrž ztráty své lásky k Ervínovi. Tesknila nad pozbytím sebe sama, nad tím, že už necítí, co cítila, že už nemiluje, jak milovala, že už nedychtí, jak dychtila… A když potom přestaly přicházet i brífy z Ameriky a Ervín bez vysvětlení přerušil korespondenci, podlehla Staza nesnesitelným výčitkám, jako by ho na dálku nedostatečně ochránila svou zemdlenou vůlí. Jako by ho záměrně vydala napospas něčemu děsivému. Jako by její ochablá, zlhostejnělá, zradivší paměť vlastnoručně přestřihla posvátné pouto mezi nimi, a následně tak uvrhla snoubence do nelítostné zkázy. Mučila se a týrala a vrčela a nespala a nejedla a hubla a nikam nechodila a na nic nedbala, poněvadž ten smutek se nedal vydržet. Ne, ne, ne, nedal!
    Gizd a zasraněc! Takhle opovržlivě nyní tetka Mařka nazývala zmizelého emigranta. Gizd a zasraněc! A neminul den, aby si před Stazou rozhořčeně nezaryla: Gizd a zasraněc, co ociganil dobru děvuchu! Ošálil, oklamal, znectil, zesměšnil. Vždyť přece neteři slíbil věrnost, veselku, rodinu, budoucnost… Vždyť se přece zapřísáhl! Jen co si údajně v té Americe vydělá dost peněz, aby se mohl vrátit zpátky domů a založit si stavební firmu. Nabýt jmění. Získat postavení… A už přes půl roku neposlal snoubence ani lísteček. Ani zprávičku. Ani nejobyčejnější sbohem nenapsal! Ohral ji! – A ohratá nevěsta odpovídala na veškeré spílání a hořekování pouze uraženým mlčením.
    Gizd a zasraněc! odplivla si opět tetka Mařka při krejčování jistého středečního odpoledne a z pusy jí vypadly dva špendlíky.
    A zavržené Staze tentokrát praskly nervy:
    To ja su na vině! vybuchla jako fúrie. A vztekle smetla se stolu nastřihnutou spodničku pro manželku zlatníka z Nádražní třídy. To ja su na vině! Boračisko Ervin! Něpiše, bo je po něm!
    A dost! Na takovéhle pitominy neměla tetka Mařka nervy. Drž pysk! utnula neteř. A alou s ní na spiritistickou seanci k ševci Chládkovi. A tentokrát žádné výmluvy! Konec zpěčování! V neděli půjdou obě a šmytec! A do té doby nechť se Staza patřičně připravuje. Nechť si před spaním pročítá tři ohmataná čísla Hvězdy záhrobní. Nechť pilně rozjímá při šití nad hrčící singrovkou. Nechť vroucně lká nábožné písně. Nechť horlivě očišťuje zakalené vědomí. Nechť otvírá bloudící mysl vstříc setkání se světem duchů. Vstříc poznání! Vstříc osvícení! Vstříc naději!
    Přijď, Pane můj! Toť moje touha vřelá… Svým světlem ozáři mou cestu temnou!
    Konečně vynikající příležitost, jak tu popletenou, paličatou holku dostat mezi našince. Jak jí vštípit pravou víru. Jak ji včlenit do důstojného kroužku okultistů, který tetka Mařka pravidelně navštěvovala každičkou neděli po setmění: šestičlenná skupinka v čele s vedoucím Chládkem a s hokynářkou Bendovou coby prostřednicí čili médiem. – Se Stazou by jich bylo sedm!
    Přijď, Pane můj!
    Onoho památného májového večera řetěz sedmi lidí úspěšně přivolal z transcendentna ducha Ervínovy matky Johany. Nebožka, jež před čtyřmi lety skonala na souchotě, potvrdila, že její syn Amerikán je naživu, a jakmile vyřeší jakousi patálii s jelenem – slyšíte správně, velectění, s jelenem – dá o sobě nevěstě Staze opět vědět. – A co hlavního! Veškeré tyto zvěsti oznámila mrtvá Johana svým někdejším nezaměnitelným řezavým štěkotem, strašidelně vyluzovaným Staziným sopránovým hrdélkem.
    Ano, onoho památného večera, hnedka při první seanci, novicka Staza nenadále upadla do dokonalého transu.
    Vzacne nadani! zaplesal vedoucí Chládek, když se děvucha znovu probrala k sobě. Přirodni medium mechanicke! Ta da do hrba aji madame Blavatske!


           * * *


    Po chvíli usilovného dloubání a páčení se Vinckovi podařilo vyšťourat perleťový nález z uhlí ven: velikánská naleštěná sněžná fazole. Hlaďoučký, oblý, bezchybně souměrný valounek.
    Dárek pro Stazu!
    Rozhodl se oválek provrtat skrz naskrz a potom poprosit sestru Terku, aby jej přišila na černou sametovou stužku. Aby to vyhlíželo jako opravdový šperk – jako ohromná pravá perla, kterou si ženská koketně uváže na útlý nahý krk.
    Avšak popořádku! Nejdříve ukecat kamaráda Ferdu a kterýsi večer po šichtě se dát propašovat do dílny. A tam se pak s kamínkem pracně párat a nimrat a piplat a mordovat…Vyzkoušel nejjemnější nástroje, jenže vrtáčky pokaždé bezmocně sklouzly po skelném povrchu a jejich hroty za sebou nenechaly ani škrábanec. Ani ťuk! A dvě špičky ulomil – potvora stodjabelna! Ledová pecka tvrdší nežli křemen. Pachtil se a nadával a zuřil a musel si rozsvítit víc lamp, poněvadž svěrák imervére utopený v protivném pološeru: stěží na to viděl, do pěruna, do šlaka, do řiti! Až posléze otráveně kapituloval – bůhví z čeho ten safraportský šutřík vlastně je!
    Dárek pro Stazu…
    O dva dny později se Vincek vystrojil do svého jediného slušného obleku, jejž zdědil po strykovi, a vydal se k zlatníkovi na Nádražní třídu. Plaše postát před výlohou a pak s cinknutím zvonku odhodlaně vstoupit do nóblového kvelbu, kam nikdo z jeho famílie dosud co živ nevstoupil.
    Račte si přát? přeměřil si ho zlatník podezíravě a Vincek mlčky sáhl do kapsy: rozmotat zauzlovaný šáteček a položit na pult perleťový oblázek.
    Zvláštní! zkoumal zlatník kámen, moldavit to není… Neobyčejně zvláštní, nikdy jsem nic podobného… Brousit ne… Snad jedině zasadit do stříbra. Do stříbrné korunky. Do jemné obroučky… Pravíte pro dámu? – Nikoliv, na prsten je to příliš mohutné. Na jehlici taky. Nejspíš brož. Menší, decentní, elegantní brož.
    Kolik? zahučel Vincek. A když mu zlatník řekl sumu, zatočil valounek do šátečku a zase jej zasmušile schoval – hospodarka v hajzlu! Po stávce a nemoci jeho chudičké úspory vyplundrované a v rezervě na cestu zbylých pár korun. V duchu horečnatě počítal: foršus plus výplata, mámě dávat na domácnost jako obvykle, škrtnout krejcary na harcování, zrušit odběr partajního listu Duch času, žádné jízdy tramvají, a především odpustit si putyku –
    Přidu za sedm neděl, oznámil vážně zlatníkovi. Stihnětě to zrobiť do svateho Prokopa?
    Zajisté, pane, určitě.
    Za sedm neděl Vincek znovu rázně vstoupil do krámu a o šest dní později si na tomtéž místě vyzvedl hotovou brož.
    Snad se bude slečně líbit, předváděl zlatník svůj výtvor. Víte, ten kámen je svým způsobem efektní, leč není vhodný do klenotů. Výrazně totiž pohlcuje světlo. Nicméně jinak velice šik! Děkuji uctivě… Služebník… Opět nás navštivte…


           * * *


    Teprve v podvečer se Vincek se Stazou ocitli stranou ostatních. Z dosahu halasících, korzujících, popíjejících, křepčících davů. Prokopská slavnost dokonávala v nachmeleném řevu šenků a kořalen, v běsnivém víru chlastu a karbanu, v třesku sklenic a vřesku odrhovaček, v mužském hulákání a ženském kvičení, v tanečním trdlování na Staré střelnici, v hospodských rvačkách a domácích hádkách, v říčném muchlování v zaprášených hájcích za dělnickými koloniemi, v jedovatých samičích klínech číhajících pod začouzenými podloubími, v kundách flunder tam Pod Laubami…
    Tetku Mařku od včerejška zase trápila záducha, a tak se šla Staza kouknout na průvod bez ní. Vyšňořená v nové černé sukni tvaru květinového zvonku a v nažehlené bílé blůzičce, kterou si rovněž čerstvě spíchla, v parádní blůzičce s kyjovitými rukávky a vysokým stojáčkem, vroubeným háčkovanou kraječkou. Od Ervínova odjezdu si na sebe nepořídila ani hadřík. Až nyní. Na svatého Prokopa. Na čtvrtého července. Na hornický svátek.
    Jak z cukru, jak z cukru, zaskuhrala sípající tetka a máchla nad ní rukou, však holka nemůže pořád dřepět u krejčování a nevytáhnout paty z baráku. A žádnou stráž nad sebou nepotřebuje, ta se skvěle ohlídá sama, tu žádný frajer na lep nedostane, ne, kdepak, zaláskovaná po uši, v makovici akorát svého Amerikána – ještě nenapsal, ještě neohlásil adresu, ale při každé seanci Johana slibuje, že už brzy, brzy, brzičko…! Jenom být trpělivá, čekat, vytrvat, nezoufat si, důvěřovat! Důvěřovat osudu…
    Čemu se směješ? vyzvídal Vincek a Staza pohodila hlavou, nepoví! Ne, nic mu nechtěla povídat. Nic o Ervínovi, nic o Johaně, nic o nedělních večerech u ševce Chládka. Nic o hořících svících a sborových zpěvech, nic o magických modlitbách, jimiž se prosí o ochranu před zlými duchy. Nic o soustředěném řetězu palců a malíčků, nic o poučujících hlasech ze záhrobí. Nic o řídících inteligencích a tajuplných vzkazech. Nic o své matce, kterou spatřila vznášet se nad tetčinou židlí – andělsky krásnou, vzdušnou a rozevlátou; a ačkoliv se Staza na ni nemohla pamatovat, přesto ji okamžitě poznala. Byla s ní, nikdy nikam neodešla, ani otec ji nikdy neopustil, ty hroby jsou pusté: pouhá zbytečná, odhozená hmota; pouhé prázdné, zpráchnivělé schránky; pouhé formy, skořápky, ulity, zatímco nesmrtelné duše jejích rodičů se již chystají na své příští vtělení. Všichni jsou věční, i Staza je věčná, byla, je a opět bude – s každým dalším životem podstupující další zkoušku, s každou další smrtí postupující do vyšší sféry. Ach, stále na očistné, nezvratné, osvobozující pouti k Pánu! Za ty dva měsíce tolik pochopila, tolik poznala, tolik našla! Cíl, vyrovnanost, jistotu, volnost… Sebe našla, vesmír našla, Jeho našla – a do falešného chrámu Spasitele již ani nepáchne! A když dneska na náměstí sloužili slavnostní mši, modlila se pokojně a hrdě podle svého, tolik vědoucí a tolik vidící –
    Přijď, Pane můj! A znovu se vlídně pousmát na Vincka. Cože? Vždyť se jí na to ptá popáté! Samozřejmě že ho zahlédla v průvodu! Přece mu z chodníku pokynula. Zamávala na pozdrav, když za zvuků kutálky pochodoval s havíři kolem: pyšně vzpřímený v černé hornické uniformě, rázoval vzorně jako voják na přehlídce: Marschieren marsch! Kupředu za pleskajícím praporem. Kupředu za říznými veliteli, jimž se na bergmycach třepetaly skvostné fedrpuše –
    Jako trotl! uvědomil si Vincek naštvaně. Zase nahněvaný sám na sebe. Na chlopy. Na partaj. Na tohle město. Na tenhle svět. Dřou z nás kůži, a my jim tu ještě poslušně šaškujeme. Kohlenstation von Wien. Tři měsíce ve stávce! Na Karolině, na Šalomounu a vzápětí na jámách v celém revíru. V celé monarchii. A těch bouřlivých schůzí v krčmě U Slunce! Těch hřímavých kváků v parlamentu! Prý zákon o osmihodinové směně, prý lepší mzda, prý, prý, prý, a hovno z toho. Guvno, guvno, guvno! Podvedli nás, soudruzi sociální demokrati. Velkomožní páni poslanci uvelebení kdesi v plyšových fotelech, zatímco my zde… My zde pod zemí a na zemi, která se zlověstně zachvívá a třese…
    Morus! přistihla ho Staza. – Pozve ji na rande, a pak se mrzoutí jako kakabus. A káravě mu zahrozit: Morus, morus, morus!
    Bože! – Jak tu tak klidně seděla vedle něj, jak tu tak seděla v zašedlé, řídké, uválené trávě, málem se neovládl. Bože, bože, bože! Položit jí ruce kolem ramen a přitisknout ji k sobě. Políbit. Obejmout. Strhnout. Sevřít. Držet. Drtit. Pronikat. Vrůstat. Mít.
    Ničemu nerozuměl. Už potřetí ho neodmítla. Už potřetí s ním šla na procházku. Veřejně. Bok po boku. Každému na očích, jako by k němu patřila. Jako by zapomněla na Amerikána. Jako by… A přesto nedostupnější a nedosažitelnější než kdykoliv předtím. Už potřetí přišla Vinckovi na dostaveníčko, už potřetí, a stejně byl pro ni luft! Usmívala se a poslouchala a občas něco pronesla, nepřítomný obličej a zrak utkvělý na zenitu, taková rozzářená a povznesená a nevnímavá, že se jí neodvážil dotknout. Promenovali se bok po boku s půlmetrovou mezerou a na rozloučenou mu vždycky sotva podala ruku, drobnou, chladnou, lhostejnou; a pak za ní zacvakla vrata a Vincek zase zmateně odcházel do beznaděje, zrazený, ztracený a zatracený, kristepane, miloval ji a nenáviděl, nenáviděl ji a miloval; miloval ji, miloval, miloval! Tu podivnou, nepochopitelnou, unikající Stazu. Tu přezíravou, nepolapitelnou, nezemskou bytost, pro kterou nic neznamenal. Tu bláznivou, svéhlavou, netečnou, sobeckou, nezkrotnou, zlou… Tu k zešílení…
    K zešílení! proklínal ji minule a k ďasu se vším, po týdnech odříkání zapadl do zčernalého výčepu: vlít do sebe kvit a utopit Stazu ve špiritusu, vymazat ji, umrtvit, vypálit. Pohřbít ji ve špíně a puchu, v kouři a rambajzu, v oplzlých nadávkách a ožralém blábolení, v řinkotu rozladěného klimpru a v chichotu mladičké našminkované štětky… Kup mje štamprlu! zamňoukala kurva našpulenou krvavou tlamičkou a Vincek po ní zuřivě chňapl, poď se mnou, a hodit ji na pelech v plesnivé suterénní špeluňce, zmáčknout, sevřít, vyjebat! Nadržený jako králík. Vytryskl dřív, než to do ní stačil vrazit, kořala, srab a ubožák, hmátnout do kapsy a zaplatit hubeňoučké rozhihňané běhně poslední všivou mincí; a horempádem pryč! Potácivě se rozběhnout pochcanou, kvičící, říjící ulicí. Utíkal nocí mezi pajzly a fabrikami, mezi haldami a baráky, mezi ploty a kolejemi; nad hlavou choboty potrubí a pařáty lanovek, černá kopí komínů a zježené těžní věže, sopečné pece a tuhová mračna, nebesa roztavená do fialova a vzduch čpící dusivým kreozotem, prchal páchnoucím, zamořeným, škrtivým peklem, až posléze o cosi zakopl a skácel se na štěrkový násep. Zůstal ležet kousek od jejich chrnící kolonie, skolený na vratké, podemleté půdě, v uších dunění mašin a praštění skal, vytí parní lokomotivy a chraplavý štěkot nějakého psiska, pryč! blekotal, pryč, pryč, pryč! Ihned a navždy! Pryč z tohohle města, z tohohle smradu, z téhle kalvárie, pryč od Stazi! Zalykal se bezmocí, zklamáním, ponížením... Trapný, usoplený slaboch, který tu ve škarpě natahoval moldánky jako mrňavý fakan; slzy se mu nezadržitelně draly ven zpod zaťatých víček, slané, žahavé, kopřivové; a Vincek je konečně nechal dětsky proudit, konečně všechno prohlédnuvší a konečně vším poražený. Sám uprostřed tmy. Sám uprostřed tmy, v níž poznal, že Staza mu nikdy nebude patřit. Staza nikdy… Staza nikdy…
    Morus, morus, morus, přistihla ho opět zamračeného, a on se kvapem provinile probral do světla. Do zapadajícího letního
   slunce, které se dneska vítězně probilo dýmem a sazemi. Teplý vítr rozehnal popelavý příkrov a měděný jas zalil zvalchovaný palouček pod umolousanými olšemi. Tady a teď! rozpádilo se mu srdce. Tady a teď! Vedle ní. Při ní. S ní. Bok po boku. Pojednou seděla tak zázračně blízko. V bílé halence a černé sukni. Jako nějaká fajnová slečinka. Slečinka s nápadníkem na podupané mýtině.
    Sáhnout do kapsy a rozpačitě jí podat prezent: brčálová sametová etuje. A uvnitř jednoduchá stříbrná brož s hladkým sněžným kamenem.
    Ten kamyň sem vyrubal sam. Dule. Na šachtě.
    Jak perla! vzdychla Staza a mezi palcem a ukazováčkem pozdvihla brož vzhůru k slunci, jak perla!
    – Rameno při rameni, hlavy zakloněné, jali se společně obdivovat šperk. Podvečerní paprsky pronikly rubem alabastrového oválu, a ten na moment duhově vzplanul: jiskřivý výšleh, až oba okouzleně vypískli. Leč vzápětí jako když prudce zhasne: jen matné sklo vrhající pruh stínu na jejich překvapené obličeje, jen mléčné jezírko zachycené ostrými drápky do stříbrného prstence, jen vypouklá hladina, osleplé oko, ledové bělmo –
    Studi! vyjekla Staza a již déle neudržela brož v náhle znecitlivělých prstech: konečky trnoucí a nehty zmodralé mrazem, šmuk jí vypadl kamsi do býlí – hen! vylovil jej Vincek hbitě ze stébel a naklonil se ke Staze, aby jí dárek připnul na blůzku: pěkně doprostřed pod stojáček, jak to nosívaly paničky v neděli do kostela. A brož už skoro vůbec nezábla, celá schovaná ve Vinckově horké pěsti.
    Chtěl jí šperk připíchnout, jenže Staza ho od sebe vylekaně odstrčila: To němožu… To se něsluši. Něchcu… Mam Ervina…
    Kristepane, ty jeho oči! Ten jeho zaskočený výraz! Jako by mu bezdůvodně vlepila ponižující políček.
    Nehněvej se, promiň, odpusť…
    A zbrkle se zvednout z pažitu: už musí, je pozdě, smráká se, tetka bude hartusit, radši porajzuje zpátky tramvajkou…
    Idu s těbou!
    Ne, nedal se odbýt! Nesmlouvavě s ní nastoupil do fungl nového elektrického vozu a potom ji od stanice mermomocí doprovodil k domovu. A po celou cestu žádný z nich ani slovo, ani slovo. Mlčky bok po boku s půlmetrovým odstupem. Němě dopochodovali ke Staziným vratům, kde mu hodlala letmo podat pac, a tím šlus, vyřízeno, sbohem! A tu ji popadl za loket a vzdorovitě jí vtiskl do dlaně sametovou škatulku, Staza! A zmáčknout fest, až to zabolelo. Neoblomně sevřít v kleštích, a sotva opět povolil, Staza bez ohlédnutí bleskem vklouzla do tetčiny chalupy, zrudlá studem a závratí, zhmožděné prsty křečovitě obemknuté kolem brčálové krabičky –
    Onoho večera před spaním odříkávala své vlastní modlitby: vášnivé a ztřeštěné, odbojné i oddané. A než se skulila pod duchnu, otevřela ozdobnou etuji a opatrně pohladila chladnou brož. Tak opatrně a jemně, jako by bázlivě pohladila Vinckovu potlučenou, mozolnatou tlapu. Jako by něžně přejela po jeho drsné kůži s modrými jizvičkami zarostlého uhlí. Jako by se rty lehounce dotkla jeho spících víček. Sama nehmatná a neviditelná – a on by se překvapeně probudil a modrýma očima by ji marně hledal v temnotě. Těma zraněnýma modrýma očima, tenince olemovanýma nesmytelným hornickým mourem.


           * * *


    Vždycky rychle upadla do transu a někdy pak uviděla materializované duchy; někdy fungovala coby nazíravé médium vidící: spatřila je přicházet a dokázala podrobně popsat jejich vzhled. Ale jakmile do ní vstoupili, přestala sama existovat. Jakmile do ní vstoupili, stala se mechanickým médiem mluvícím a hovořila prý různými hlasy: jako muž, jako žena, jako dítě… Odpovídala na otázky, vyprávěla cizí osudy, předávala cizí myšlenky, horlila, nabádala, poučovala, stýskala si, smála se, plakala, odpouštěla, načež se opět s trhnutím těla probírala k vědomí, zmožená, vysátá, prázdná…
    Nikdy si z toho nic nepamatovala. Žádného z duchů, jimž propůjčila svá ústa: uštěkanou Johanu Pieczkovou; ubrblaného strýce Antonína Michálka; jakéhosi potulného mnicha Řehoře z 12. století; jakousi chrabrou Majdalénu bojující v husitském vojsku; jakousi nešťastnou dívenku Kateřinu, zbožnou schovanku bohatého pána, která se utopila v zámeckém jezírku; jakéhosi neznámého mladého malíře, jenž maloval nádherné krajiny a květy; jakousi ušlechtilou inteligenci Erias z planety Sírius… Ba ani svatého Františka z Assisi si nepamatovala, ani svatou Barboru, ani Karla Havlíčka Borovského, ani Boženu Němcovou…
    Rychle upadnout do transu a pak se s trhnutím těla opět probrat. Zmožená, vysátá, prázdná… Neděli po neděli stále unavenější a unavenější, květen, červen, červenec…


           * * *


    Kaj zas? čílila se tetka Mařka.
    Narichtovaná již netrpělivě přešlapovala v síňce, zatímco milá neteřinka furt a furt nevypravená!
    Kaj zas?!
    Ešče šnuptychl! odsekla Staza. Při každé seanci orosené čelo
   a zvlhlé dlaně, zpocená a zemdlená jako po vysilující horečce – musí si položit na klín vyšívaný kapesník, aby se potom mohla osušit.
    Stazááá! popoháněla ji tetka ze síně a nakrknutě rachotila klíči.
    Dočkáááj! – Skokem k šraňku, vytáhnout šufladu, vyhrábnout šnuptychl a honem zatlačit. Klap.
    Klap! udeřil šuplík a Staza polekaně vykvikla. Řetízek! Přívěšek! Ervín! – Jak se v kvaltu nahnula nad uložené prádlo, vůbec si nevšimla, že se jí dlouhý visící řetízek zahákl o mosaznou rukojeť šifonéru. Klap! A prudkým zasunutím přetrhla stříbrnou šňůrku vejpůl. Klap! A fetiš od Amerikána s křapnutím přistál na prkenné podlaze.
    Špatné znamení! napadlo ihned Stazu.
    Nebo dobré znamení! napadlo ji vzápětí.
    Jelikož vše, co se jí kdy přihodilo, nevyhnutelně náleželo k její karmě.
    Kaj ešče?! zachroptěla tetka, když meškající neteř znova splašeně prokmitla kolem ní. Vzhůru po schůdcích do podkrovní jizbičky a na otočku zpět do přízemí.
    A ide se! zavelela rezolutně Staza a na šatech se jí namísto přívěšku od Ervína zaskvěla brož od Vincka. Ta brož, kterou si dosud neodhodlala připnout. Dosud ne. Ani po dalších dvou procházkách s tokajícím havířem. Ani po jeho naléhání. Ani po…
    Zmerčivši šperk, tetka pohoršeně zakejhala: Či ti něni hanba! Leč nehanebnice již sebevědomě spěchala ze vrat. Konec řečí! Šupito presto! Nevyšší čas!
    Nejvyšší čas! schlípla Mařka a disciplinovaně se rozpajdala za pelášící prostřednicí.
    Ano, byl vskutku nejvyšší čas, neboť kroužek spiritistů se právě houfoval v pokoji u vedoucího Chládka. A vzácné médium se nyní v žádném případě nesmělo znervózňovat. A řádný okultista se nyní v žádném případě neměl zaobírat světskými sváry. Řádný okultista se nyní měl cílevědomě ladit na seanci. Poctivě se soustředit a zbožně hloubat. S důvěrou očekávat významná poselství z druhého břehu… Přijď, Pane můj!


           * * *


    Přijď, Pane můj! notoval sedmičlenný chór zaníceně.
    Načež shromáždění vroucně odrepetilo úvodní modlitbu: Milosrdny Bože, vzyvame Tvou Velebnosť a prosime Tě, nalož s našim duchem a srdcem tak, aby slovo života něpadlo na kameni…
    Následoval jako vždy projev vedoucího Chládka. Ten s pohnutím přečetl článek z posledního numera časopisu Posel záhrobní a doplnil jej úryvkem ze své oblíbené Knihy duchů od Allana Kardeka. – Do diskuse se žádný nepřihlásil, a tudíž médium rovnou a bez okolků požádalo nebesa, aby se mu dostalo naplnění jeho daru. Zejména aby se mu i dneska podařilo vejít ve spojení s duchy vyšší kategorie:
    Proto Tě vzyvam, muj Bože, recitovala Staza, připrav moje ustroji tak, abych mohla stati se prostřednikem mezi světem něviditelnym a timto…
    Když médium domluvilo, sešlost se v hrobovém tichu počala koncentrovat. Tentokrát měli v plánu přivolat ducha samotného Mistra Jana Husa a vyslechnout si jeho strhující kázání. Všichni urputně mysleli pouze na jedno: Přijď, Mistře Jene, přijď, Mistře Jene, přijď… Napětí a dusno valem houstly a ve světnici bylo za chviličku k zalknutí: okna i dveře totiž dle pravidel zabouchnuté, zatímco venku sálal předbouřkový červencový večer. Přijď, přijď, přijď…
    Hořící svíčka přízračně ozařovala Stazinu bledničkovitou tvář orámovanou černými vlasy, v týle staženými do uzlu. – V strohých tmavých šatech s prostou broží připomínala Staza hezoučkou mladou vdovu.
    Přijď…
    Po několika parných minutách médium jako obvykle nezklamalo a upadlo do kýženého transu: sklopená víčka, záškuby rukou, skropené čelo, chvějící se rty.
    A pak…
    Pśiakrevcholera!
    Něco takového ještě nezažili!
    Ohromení! Opojení! Závrať! Hrůza! Děs!
    Médium se znenadání vymrštilo ze sesle, zaujalo vzpřímený postoj, vypleštilo očiska do dálav a z plna hrdla se rozezpívalo neznámým hlasem. – Přesněji: svým způsobem se to podobalo jakémusi hlasu a jakémusi zpěvu. Příšernému zpěvu. Nepředstavitelnému, divokému, ohlušujícímu, zběsilému, mámivému! Ale nikoliv zpěvu lidskému, nýbrž…
    Nýbrž…?
    Ne, nikdy nikdo z přítomných později nedokázal popsat, jakému zpěvu se to vlastně podobalo!
    Bouře! jásal uchvácený Chládek, mořská bouře! Bouře na Jupiteru, odkud jak známo pochází duch Mistra Jana Husa. Svištění vichru, nárazy vln, hřmění skalisek…
    Ne! oponoval mu důležitě Ulrich, dozorce z Vítkovických železáren. – Ne! odporoval ibernamsky z verku. Kdeže bouře! Tohle bylo sopečné zemětřesení na Venuši! Dunění horstev, chrlení par, výbuchy lávy.
    Maš recht! přitakala manželovi vyjevená Ulrichová. Řádící sopka na Venuši! A turbíny! A gongy! A sirény! A píšťaly!
    Obří les na Marsu! domnívala se ševcová Chládková. Praštění stromů, bušení vodopádů, skřeky ptactva…
    A dravá zvěř! doplňovala hokyně Bendová. Řvoucí šelmy! Vytí a skučení. Ryčení a chroptění…
    Bažina! tvrdila tetka Mařka. Pištění komárů, bzučení hmyzu, syčení hadů, bublání plynů v třasovisku…
    Tuž včil, uzavřel debatu Chládek, tuž včil vime, jake to jest na Jupiteru, kaj se narodil duch Mistra Jana Husa!
    – Veškeré tyto vzrušující dojmy a smělé objevy si však kroužek mohl sdělit až na příští seanci. Onoho večera totiž museli řešit úplně jiný problém: Staza se ne a ne probrat z transu. Pořád vztyčená a pořád pějící. Po půlhodině strašlivého zpívání již jenom hýkající a kvílející, nicméně nadále v absolutním vytržení. Přivolaný mocný duch ji neopouštěl a nereagoval na žádné pokusy o odvolání. – Vyrušit médium z tohoto stavu mohlo být nebezpečné. Ponechat jej v něm mohlo být ještě nebezpečnější. Doslechli se o řadě případů, kdy se médium dočista zbláznilo.
    Staza! škemrala vyjukaná tetka Mařka, Staza, slyšiš? Jezusky dobry, co robiť! A lomcovala s ní a objímala ji a vzlykala.
    Na pokyn vedoucího začalo shromáždění přednášet speciální modlitby. Nejprve modlitby proti duchům zlým a posedajícím. Poté modlitby za posedlou. A konečně modlitby za nemocnou. Zatím se venku strhla lítá průtrž s blesky a hromobitím. Prostřednice živlům přizvukovala táhlým úpěním a želným hvízdáním. Před půlnocí přehodili přes trčící Stazu houni, aby ztlumili její kňučivé blouznění, a naložili ji do drožky, kterou se velkoryse uvolil zaplatit ibernamsky Ulrich. V lijáku chlopi s tetkou dopravili posedlou děvuchu domů. Tam ji, stále ještě sténající a strnulou jako kláda, společně vynesli do podkrovní komůrky a složili na postel. Chládek s Ulrichem více neokouněli a bez zbytečných žvástů se odporoučeli. Bezradná, plačící tetka se dala do zápolení s šílenou neteří. Musela ji vysvléknout ze šatů, aby alespoň omyla její zpocené, hořící tělo studenou vodou z lavoru. Jakmile ji zbavila svrchního oděvu, Staza se – ó díky bohu! – jako na povel upokojila. Vytřeštěný obličej se uvolnil, ztuhlý trup zvláčněl... Během očisty děvče bezvládně usnulo, aniž předtím proneslo jediné slovo.
    Druhého dne dostavil se lékař, jehož opět obstaral dozorce Ulrich. Doktor Steinfeld zevrubně vyšetřil zesláblou pacientku a po jejích zajíkavých odpovědích určil diagnózu: těžká nervová horečka. Nařídil naprostý klid na lůžku a přísně varoval tetku před opakováním riskantních spiritistických experimentů. –
   Jinak vám neteř skončí v ústavu pro choromyslné!
    Už nikdy! slibovala tetka v slzách, už nikdy! Ne, ne, ne! Přísahá! Od nynějška má Staza se seancemi navždy utrum! Od nynějška bude chodit tetka mezi okultisty zase sama!


           * * *


    Maroduje! škaredila se Mařka na vyzvídajícího Vincka a zaboha mu nedovolila Stazu navštívit. Maroduje! odháněla ho nerudně od prahu a pokaždé mu lupla před nosem dveřmi. Babizna belhavá! Jako by jí četl ze zatrpklého, kyselého ksichtu: Žebračisko, co sem loziš!
    Chtěla pro neteř onačejší partii než jakéhosi nýmanda havíře, který živoří v hornické kolonii s ovdovělou matkou a třemi mladšími sourozenci. Kde by se takový šupák mohl ženit! Holá prdel! S tím by teda Staza udělala terno!
    Chtěla pro neteř mohovitějšího nápadníka. Někoho jako Ervína. Ale Amerikán o sobě pořád nedával vědět a odkopnutá nevěsta minulý týden málem přišla o rozum. – Málem se prý pomátla, doneslo se Vinckově mámě, lidi si o tom všude jízlivě vykládali, málem prý jí cviklo v mozku! A nikoliv z nešťastné lásky, nýbrž z duchařiny! A za všecko může ta kolera baba kulhavá, ta prý do toho holku navezla! Přivlekla ji mezi spirity a udělala z ní médiji! A pan farář v chrámu Spasitele kolikrát při kázání varoval, že duchařina je proti Bohu! A proti svaté církvi! A proti císaři pánu! – Kdoví, odrazovala máma Vincka, nakonec ty dvě třeba zavřou! Odlifrujou obě do cvokhausu nebo do arestu, a bude po srandě! Pusť ji, synku, z hlavy…
    Duchaři, přemítal zkoprnělý Vincek, šusnuti spiriti. – A proto byla Staza od jara ještě nevyzpytatelnější! Nemluvná, roztržitá, zasněná... Staza duchařka…
    A kdykoliv nyní mohl, šmíroval kolem tetčina baráku, doufaje, že dříve či později na Stazu natrefí. Zahlédne ji v okně, potká na ulici… Vždyť přece jednou musí vyjít ven!
    Tři týdny tam vartoval, jenže Staza nevycházela.


           * * *


    Pátého srpna měla Staza dvacáté narozeniny. – Na oslavy a dárky si v rodině nepotrpěli, jelikož kde vzít, a nekrást! Ostatně, i za života Mařčina manžela, krejčovského mistra Michálka, se obdobné ceremonie odbývaly stručným slovním blahopřáním. A tak i v den Staziných dvacetin se k obědu servírovaly tradiční kobzoly se špekem a kyškou – sytné menu, jež se na stole objevovalo pětkrát týdně.
    Dvacet, uvažovala znepokojeně tetka, dvacet, to to leti! Děvče na vdávání, a vhodný ženich nikde! Už dvacet!
    Ano, dvacet roků již uplynulo od Stazina narození i od ničivé povodně, která tehdy, 5. srpna 1880, zaplavila skoro celé město: závody, doly, koksovnu, plynárnu, lázně, dělnické baráky, měšťanské domy, jámy Zárubek a Šalomoun… Nezměrná zkáza! Leč stavení krejčího Michálka zůstalo při potopě jakýmsi zázrakem ušetřeno.
    Hladina Ostravice tenkrát vířila a uháněla těsně pod Říšským řetězovým mostem a na Mlýnském příkopě vyhořela fabrika na parafín, náležející hraběti Dinglerovi. – Požár při povodni! naříkala Stazina nastávající matka, jejíž muž tou dvojí katastrofou právě ztratil kvartýr i robotu. Oheň a voda! vřeštěla zoufale Mařčina těhotná sestra; a do třetice všeho zlého, počala předčasně rodit.
    Oheň a voda, mudrovala tetka Mařka nad památným datem Stazina příchodu na svět – ne, kdepak, nic není náhodné. Staza je jak oheň a voda, a čert se v ní pak vyznej! Čert se v ní vyznej!
    Od osudné seance z neteře nic konkrétního nevypáčila. Co to do ní vstoupilo, co to zpívala, co to bylo? Nějaká vyšší inteligence? Duch z Jupiteru? Někdo jiný? A kdo? A odkud? A co hlásal? – Avšak Staza se tvrdě zašprajcovala. Vykrucovala se a vymlouvala, že coby médium mechanické si vůbec nic nepamatuje, nevzpomíná si, je unavená, nesmí se rozčilovat, třeští jí v lebce…
    A tetka hned bojácně zabrzdila a přestala dotírat, aby outlocitnou neteř ještě znovu nerozdráždila, bože chraň, radši o tem držeť pysk!
    A tak se obě tvářily, jako by nikdy k ničemu nedošlo. Společně švadlily, vařily, uklízely… Futrovaly zvířectvo, které si chovaly vzadu na dvorku, kozu, bravka, kury, králíky… Sledovaly, jak na jejich zaprášené hrušni bobtnají zelené plody a jak jim na zahrádečce mezi sazemi a čmoudem prospívá mrkev, zelí, cibule… Den co den se skláněly nad bílým plátnem a stříhaly, špendlily, stehovaly; pilně šily prádlo pro paničky: lajblíky, gaťata, spodničky, šněrovačky, blůzičky, kabátky, noční košile... Háčkovaly, štrikovaly, vyšívaly… Praly v neckách, škrobily leknice, nahřívaly žehličky… Hra na všednost. Hra na obyčejnost. Hra na kočku a na myš. Klábosit o malichernostech, tlachat o sousedech, pindat o zákaznicích. O penězích, o počasí, o jídle… O tom, že hrušky už pěkně zrají, zato mrkvi se letos moc nedaří… A nenažraný macek Fridolín zase šmejdí kolem špajzky, kocuřisko paskudne, chachar chacharsky!
    Rozprávěly, řečnily, hašteřily se, udobřovaly, akorát o seancích ani muk. Ani o minulých, ani o současných… Pouze dvakrát to Mařka nevydržela a rozbrebentila se o prachmizerných schopnostech hokyně Bendky – kdepak ta, a Staza! Nebe a dudy! Bendka je aušusová, přízemní, podřadná prostřednice: nazíravé médium mluvící, co ledva tupě odhuhlá nějaký sprostý vzkaz. Od Stazina odchodu se teď na zavolání dostavují pouze duchové nejnižšího ražení: nedokonalí, nečistí, lehkomyslní, lžiučení, lhostejní… Žádný vzdělaný mnich Řehoř z 12. století, žádný ušlechtilý Erias z planety Sírius, žádná srdnatá Majdaléna z husitského vojska, žádný malíř, žádný Havlíček, žádná Němcová…! Hňupské médium holt přitahuje hňupské duchy! A vedoucí Chládek se domnívá, že je to způsobeno vyčerpáním energie kruhu. Všecko jde od desíti k pěti… Ba ani nebožku Johanu se jim už nepodařilo přilákat. – Údajně každá vyvtělená inteligence přestane po určité době odpovídat na otázky, až posléze nepřijde vůbec...
    Johana je pryč, oznámila tetka neteři. – Ale tu jako by to v nejmenším nezajímalo. Samá voda, samá voda, nasermater… Ani o Ervínovi se Staza od července jedinkrát nezmínila. Jako by zmizelého Amerikána definitivně pochovala. A z chalupy od nervové horečky nevytáhla paty, děvucha jak zelina! Čtvrtý týden zalezlá mezi čtyřmi zdmi, třebaže se dávno zvetila z choroby: Němožu, bránila se dětinským kňouráním, je mje tak slabo!
    A dost! Takovéhle nejapné kaprice a manýry Mařka nehodlala déle snášet. Konec cirátů! No počkej, ty sciplaku, stukalo, zhniloňu, ty se brzy podereš ven, a ještě ráda! Já s tebou zatočím!
    A jakmile se Vincek opět odhodlal zabušit na vrata, vystrčila záludná tetka nečekaně Stazu na práh. Účel světí prostředky!
    Dobře, souhlasila Staza po tříminutovém dialogu s Vinckem. Dobře, jsou dohodnutí: v neděli v podvečer kolem šesté. Pokud nebude pršet. Jenom na hodinku. Jenom na krátkou procházku. Jenom k Hlavnímu náměstí…


           * * *


    V neděli přesně v šest Vincek třikrát zaklepal a po napjaté pauze Staza vycupitala z domu. Vypadala lepě. Sice bledší nežli obvykle, nicméně k nakousnutí.Panenkovsky půvabná. Čanana jak lalka! A vůbec! Ta porcelánová sinalost se báječně hodila k jejím havraním vlasům. K jejímu účesu do uzlu a rozzářeným temným očím. K její bílé blůzce s kyjovitými rukávky a vysokým stojáčkem, na kterou si připnula stříbrnou brož.
    Stříbrnou brož! zaznamenal vděčně Vincek. Poprvé se před ním okrášlila stříbrnou broží, a nikoliv Amerikánovým řetízkem s přívěškem. – Byl šťastný! A což teprve, když společně zabočili
   za roh a Staza se do něj zavěsila. Sama od sebe! Vsunula mu prsty pod paži tak přirozeně, jako by k sobě doopravdy a navždy patřili.
    Šťastný, šťastný, šťastný! Jak sviňa ve rži! Jak punček v masle! Jak duša v peřu! – Původně plánoval zjistit, co se Staze přihodilo. Objasnit ty hnusné drby. Vyptat se na její tajuplnou nemoc, na médiji, na spirity… Avšak teď na to kašlal. Teď byl s ní. A na ničem jiném mu nezáleželo!
    Promenovali se pomalu městem, bok po boku, ruku v ruce: skoro přilepení, skoro srostlí… Omámeně courali mezi začernalými, ohavnými budovami a opile vdechovali štiplavý popílek a leptavý puch. S rámusem kolem nich prodrnčela poloprázdná lokálka a pak zaklapala kopyty uondaná drožkářská kobyla. Míjeli hlučící, hulící hospody a zamčené, ztichlé krámky… Kdesi tklivě vyhrával flašinet Poslední růži a o kus dál z krčmy astmaticky hekala harmonika. Ach ne, do hříšné harendy by Staza nikdy nepáchla! Ale proti zmrzlinářské kárce u chodníku nic nenamítala. Důstojně mlsali a potutelně se culili jak dva malí figlaři. Vychutnat lahůdku z papírových mističek a zase jít dál, jít dál... Café – restaurant… Hotel National… Pochmurná Živnobanka... Loudali se v proudu chodců teplým srpnovým podvečerem a zapadající slunce se k nim opět vítězně probilo kouřem a koptem. Divočící horký vítr rozehnal věčný mračný poklop a měděný jas štědře zalil jejich stranu ulice –
    Studí! vyjekla vzápětí Staza a po chvíli jí nezbylo než štipkou prstů honem odtáhnout blůzku s broží od hrudi, studí, studí! Jako by jí na prsní kosti spočíval hrot rampouchu, studí! Ale již si chytře věděla rady: stačilo zakrýt šperk dlaní nebo couvnout někam do stínu, a hned byl mráz snesitelný. Pouze ji jemně zábl přes tenkou halenku. Pouze se tu a tam jako ledový prst smyslně dotkl její zahalené pokožky. Pouze občas sněžně dýchl přes látku na její rozjitřenou, vzrušenou vlahou pleť…
    Před setměním zvolna došpacírovali zpátky k Stazinu domovu a Vincek se s lítostí musel rozloučit u vrat. Nejvyšší čas! Tetka Mařka i tuto neděli mířila na seanci a do té doby chtěla mít neteř v bezpečí pod střechou.
    V sobotu? otázal se dychtivě Vincek a Staza bez upejpání přikývla: V sobotu.
    Nic významnějšího si za ty uplynulé dvě hodiny neřekli.


           * * *


    V sobotu! opakovala si zamyšleně a zastavila se nerozhodně u rozlapeného okna do zadního dvorku. Tetka zrovna odšmajdala k Chládkovým a Staza zůstala sama.
    Konec zábavy. Konec laškování. Konec nicnedělání. Převléct se do všedního, opásat se zástěrou a před nadcházející nocí ještě zkontrolovat domácí zvířectvo. Chlívek, kurník, králíkárnu… Napumpovat vodu. Namazat krajíc chleba sádlem. Nalít do plecháče řídkou luru, která v otlučené konvici vychládala na sporáku. Navečeřet se a poklidit. Trochu se opláchnout, vyluftovat, pomodlit, spát…
    Po měsíci stráveném mezi čtyřmi zdmi Stazu milostné trajdání po městě notně utrmácelo. Toužila po odpočinku. Po zapomnění. Po úniku do snů. Avšak nikdy neusnula, dokud se tetka nevrátila a nezamkla za sebou dveře. Ne, nikdy by neusnula opuštěná v prázdném domě. – A tak bude bdít v kuchyni jako každý nedělní večer. Látat přízové štrample, pročítat staré kalendáře, pomrkávat na pendlovky, zívat a čekat… Pořád, pořád, pořád na něco čekat.
    Když dneska korzovala s Vinckem, cítila se silná, zdravá, sebejistá, jenže nyní na ni opět dolehla nevýslovná tíha. Nyní opět skleslá, zmatená, tápající: co teď, co dál…?
    Šaty, zvířata, jídlo…
    Ještě stále nerozhodně trčela v kuchyni svátečně vyšňořená. Musí zavřít okno a rozsvítit. Zatáhnout za šňůrku u žárovky – a blik! Vloni si Mařka dala zavést do domácnosti ten moderní vynález a Staza se nemohla nasytit hojnosti iluminace. Ve svém kamrlíku dále odkázaná na zamřelý svit petrolejky, ale tady dole… Blik! A zaskočeně zamrkat… Na dlouhý okamžik obklopená mihotavým černým rojem. Na dlouhý okamžik… Než si oslepené zorničky přivykly na lampu a přeludné tetelení se rozpustilo… Před Stazou se z hemživé mlhy opět vynořila kuchyně a deska stolu a na ní rozprostřený arch papíru. Volný arch papíru poznačený několika šedými čarami: narýsovaný střih na nařasené spoďáry pro kyprou choť zlatníkovu. – Volná bělavá plocha, na níž oslněná Staza před momentem cosi spatřila. Cosi v třpytivém víru černých mžitek. Cosi překrásného. Velkolepého. Fascinujícího. Bylo to tam! Viděla to! Přesně a zřetelně! Do nejmenších podrobností! Ó Bože!
    Ó Bože! Ó Pane! Svým světlem ozáři mou cestu temnou!
    A tu, namísto aby se převlékla a pustila do hospodyňských povinností, dřepla ke stolu. Dřepnout ke stolu a zhypnotizovaně uchopit tužku. Nejobyčejnější tužku, kterou si tolikrát načrtávala střihy na prádlo a vzory na výšivky. – Ach, žíznivě, žíznivě, žíznivě popadnout tu připravenou tužku a honem přisunout bělavý arch k sobě. A znovu s nadějí pohlédnout vzhůru do planoucí žárovky. A znovu oslněně zavřít víčka. Ó Pane!
    Ucítila, jak ji brož chladí přes halenku. Pouze trochu. Pouze mírně a laskavě. Pouze jako svěží zimní větřík, jenž radostně pronikl do zatuchlého odéru rozleželého zelí a opražené cibule…
    Po minutě soustředění Staza otevřela oči a její ruka se horečnatě rozkroužila po papíře. Počala kreslit. Hbitě, zručně, obratně, vášnivě... Kreslila a kreslila, jen občas na pár vteřin přerušivši práci, aby nožem přiostřila ztupělý nástroj. Kreslila a kreslila a kreslila… Jako pominutá. Jako nepříčetná. Jako očarovaná…
    Když o tři hodiny později tetka Mařka dokulhala ze seance, zastihla neteř dosud v kuchyni. Nic zvláštního. Vždyť Staza přece obvykle dlívala v kuchyni. Leč tentokrát tetčina návrat vůbec nepostřehla. Ani ji nepozdravila. Ani nezvedla čelo, urputně čmárajíc cosi u stolu. A navíc furt ještě nastrojená do té své nadýchané, cukrové nedělní parády! – Mařka rázem zavětřila: něco tu nepasuje! Něco se tu děje!
    Obezřetně se přiblížit k nevnímajícímu děvčeti a opatrně juknout, co vlastně tropí –
    Jezusky dobry!
    Taktak že se tetka opanovala a nevykřikla nahlas údivem. Nadšením. Plesotem. Obdivem. Jezusky dobry!
    A ohleduplně se odšourat k štokrleti u kamen a zde v uctivé tichosti posečkat, až bude dílo dovršeno.
    Mlčet. Hlídat. Nerušit…
    Před půlnocí médium kreslící dospělo k cíli. Spokojeně odhodilo zbytek tužky, okrouhané na špačka, a nechápavě se rozhlédlo kolem sebe. Obraz byl hotov.


           * * *


    Ne, netušila, kde ta podivuhodná krajina leží. Kde v kosmu. Na které planetě. Nicméně určitě se nacházela nesmírně daleko. Neskonale daleko. Člověk by tam musel putovat miliony a miliony roků! – Chudáček člověk... Avšak vyvtělení duchové se, jak známo, uměli pohybovat rychlostí myšlenky. Vyvtělení duchové, jakož i všechny duše, jež se ve spánku slastně odpoutávaly od živého těla. Inu, duchové i duše mohli kamkoliv zalétnout stejně snadno, jako když luční kobylka pružně přeskočí ze stvolu na stvol: hups!
    Udělali hups – a vzali Stazu s sebou.
    Ne, netušila, kde se rozkládá ta podivuhodná krajina. Kde bují ty kostnaté rostliny a nebetyčné dřeviny. To vidličnaté, šlachovité býlí a kolosální štíhlá stromiska. Drsná kůra na jejich širokánských kmenech připomínala hrubé látky s vetkanými reliéfy: pruhy, terče, kosočtverce, vlnky, plásty, copánky… Vznosné, sáhodlouhé pně zakončené nesouměrnými, směšně drobnými korunami. Vysoko, vysoko ve větru kymácely se pitvorné šošulky: pár skromných větví, na kterých povlávala hrstka obřích úzkých listů. Kam dohlédla, převládaly řídké vějířovité chocholy, ale zočila také bohatě rozprostřené, hustě obsypané haluze. Viděla splývavé spleti vzdušných kořenů i holé, zvrásněné kmeny zabořené do bahna jak mohutné pilíře. A u jejich úpatí vykukovaly z močálu jiné tlusté pně, zřícené, potopené, trouchnivějící, potažené zelenavým slizem… Samé bezejmenné exotické rostliny... A přece jako by některé z nich Staza poznávala: některé jehličnany podobající se gigantickým tújím. Bodláky a řebříčky vytáhlejší nežli věže. Dlouhé klasy a těžké šišky. Ořechy a bobule… A spousta travin, spousta šlahounů a lebedy. Spousta nejrůznějšího brčálového kapradí: tu nízkého a nahuštěného těsně při zemi, tu titánsky vyčouhlého a čnícího až k obloze.
    Tohle všechno viděla. Ne, nejenom viděla! – Byla tam! Stála tam! Mohla si na cokoliv sáhnout. Přejet dlaní po škrábavé kůře, promnout v prstech kožovité lupeny, začvachtat botkami v rozbředlé hlíně, přičichnout k hnědým dužnatým bobulím. K hořce čpícímu hnědému dužnatému ovoci, jež během hodiny překotně vypučelo a uzrálo na pichlavém keři, uzrálo, seschlo, odpadlo a znovu vypučelo...
    Namáhavě vdechovala rozpařený, sálavý vzduch a pod nohama jí měkce mlaskal břeh nekonečného třasoviska – kreslila na pokraji lesní bažiny. O několik kroků dále se sulcovitá půda propadala do zrádných tůní… A ještě dále rozlévala se olejovitě lesklá hladina, ze které sem tam vystupovaly rozeklané ostrůvky a vyrážely shluky stromů, zvedaly pěst skolené kmeny a vystřelovaly nenadálé gejzírky plynů... A všude kolem dusný pach plesnivé hniloby i kvasící aroma rostlinných šťáv; všude kolem rozklad i rozkvět, zhouba i množení, smrt i zrod.
    A to všechno, to všechno, to všechno Staza kreslila. Třikrát týdně vždy v tutéž dobu. V úterý, v pátek, v neděli. Od osmi do půlnoci. Na stole v kuchyni předem nachystané potřeby. Tetka jí sama od sebe koupila sadu tužek a honosný skicák jako pro mladého pana študenta. A dokonce kreslícímu médiu osobně asistovala. S výjimkou nedělí, ovšem. Oddaně pečovala, aby médium nebylo nikým a ničím obtěžováno: zamknout barák, zabarikádovat okna i dveře, přednést úvodní modlitbu a poté dle potřeby fofrem strouhat tuhy. A na závěr zakvokat děkovnou píseň. Srpen, září, říjen…
    Třikrát týdně vcházelo médium kreslící ve spojení se svou řídící inteligencí a obrazů utěšeně přibývalo. Některé Staza stihla udělat na jediný zátah, na jiných pracovala po vícero večerů. Rozsvítit žárovku, zavřít oči, soustředit se, sevřít tužku a začít –
    Pokaždé se ocitla na tomtéž místě. U téhož močálu. Mezi týmiž stromy a rostlinami. Před sebou tytéž tůně a ostrůvky, tutéž temnou, záludnou hladinu, totéž zelenavé kypící příšeří. Tentýž divoký tropický hvozd, jehož děravou střechou proudily dolů třpytivé sluneční kužely. Pokaždé namáhavě dýchala tentýž hutný, lepkavý luft a pokaždé slyšela tentýž neúnavný chaotický chór: ševel a šum, žbluňkání a bublání, hvízdání a syčení, smýkání a šustění, skřípání a praštění, skřeky a výkřiky... Občas sem vtrhl žhavý vítr, zazmítal korunami a rozčeřil bažinu. Občas se spustil lehoučký, prchavý deštík a občas ze dna lesa vykynula pěnivá mlha. Občas zabičoval zběsilý lijavec a propuklo hřmění a blýskání, načež se opět rozhostil skřehotavý klid. A den se střídal s nocí – stále tentýž den a stále tatáž noc: tu s hvězdami, tu s mračny. Během hodiny luna na nebi vycouvala z úplňku až k novu a po srpcích zas čile dorostla do běloskvoucí koule. Noc, kterou Staza přijímala smysly zostřenějšími nežli kočka: každičký předmět, tvar, pohyb, zvuk, pach: smaragdově žířící oči, lesklá kola na vodě, padající plachty listů, plující hadovitá těla, vzlykavé chroptění, vůni trav...
    Stále měla co zobrazovat. Celek, výseky, jednotlivosti, detaily… Blata, bor, květiny, lodyhy, kůru, lupeny, plody, šišky, klasy… A zvířata. Zvířata, jež Staza doposud nikdy nespatřila a jejichž názvy neznala. A přesto jí některá byla povědomá. Připomínající plže, čolky, mloky, hady, ryby, krokodýly... Šupinatí, zubatí plazi s roztodivnými skvrnitými krunýři; ještěři s trojúhelníkovitými pancíři na protáhlých lebkách a s bodavými ostny na širokých hřbetech; pohádkoví draci s třetím okem uprostřed plochých čel. Nebála se jich, ani malých, ani obrovských, jako by jí vůbec nemohli ublížit. Kreslila rostliny a zvířata a roztodivný hmyz: jakési plže, červy, stonožky, šváby, sarančata, jepice a líbezné duhové vážky, velikánská modravá šídla střemhlav kmitající nad močálem.
    Pokaždé se ocitla na tomtéž místě. V téže krajině. Na téže planetě, která se nacházela kdoví kde. Miliony roků daleko. Stačilo rozsvítit lampu, na minutu sklopit víčka, soustředit se – a pak vzít tužku a dát se do toho –
    Pozorně se dívala kolem sebe a její ruka pilně kroužila po papíře. A na rozpálené hrudi ji povzbudivě chladila stříbrná brož s bílým kamenem. Vždycky musela mít při kreslení připíchnutou svou stříbrnou brož s bílým kamenem. Záhy zjistila, že se bez ní nedokáže koncentrovat. Že bez ní není schopna nic vidět a nic vytvořit. Nic tak velkolepého. Že bez ní umí načrtnout akorát střih na noční košili či vzor na neumělou výšivku: monogram, sedmikrásku, ornament… Avšak s broží! S broží od Vincka!
    Už by se od ní neodloučila! – Chránit ji jako nejsvatější svátost. Schovávat ji v sametovém pudelku a připínat si ji pouze čtyřikrát týdně: v úterý, v pátek, v neděli; a na schůzky s Vinckem.
    Do konce října Staza postupně zhotovila sedmnáct černobílých obrazů a její zdokonalující se technika brzy dosáhla mistrovské úrovně. Zatím ale své dílo nikomu neukázala. Ani Vinckovi. – Ani Vinckovi, který neměl ponětí, čím se duchařka Staza třikrát týdně po večerech zabývá. Toliko tetka Mařka směla se kochat neteřiným talentem a jazyk ji svrběl čím dál nesnesitelněji a v zrasované noze jí cukalo čím dál netrpělivěji, jezusky dobry, tak velice toužila tu nádheru někomu předvést! – Demonstrovat světu vynikající médium kreslící! Prvotřídní, bezkonkurenční, bravurní, fenomenální!
    Ne! prskala Staza. Nikomu! Nikdy! Opovaž se! A žárlivě zamykat své výtvory do truhly pod postelí a bedlivě střežit klíč i cimřičku. Nikdy! Neboť ještě pořád to nebylo ono! Ještě pořád to bylo neúplné, nevýstižné, černobílé. Ó Bože! Jak hladově prahla po barvě! Jak nezřízeně dychtila po barvě! Jak zoufale bažila po barvě!


           * * *


    Listopadová slota. Vlezlo, vlhko, zebavo, kouřmo, mlhavo… Kolik dnů ani špetka slunce. A jakmile zadul sychravý polák od severu, přihnal opět jenom hordy sivých mračen.
    Pśiakrevcholera! V takovém nečase se již nedalo randit někde venku. Škobrtat sirným smradem po zablácených ulicích. Posedávat na zmáčených mezích. Posmrkávat pod olysalými stromy. Loučit se dlouze u vrat v morovém větru či žíravém smogu. Staza žalostně pokuckávala a Vincek se nešťastně kabonil. Jako dva žebráci, tuláci, vyhnanci, psanci. Bez vindry a bez azylu. Neměli se kam uchýlit. Ukrýt se, stulit, přitisknout, být sami. Aspoň na chvíli. Pořád všem na očích. Pořád štváni čumily, plísniteli, hlídači, ruchem, puchem, mlhou, zimou, čmoudem, sazemi… Jednou se Staza podvolila Vinckově naléhání a na hodinu zabrousili na počestnou Starou střelnici. Ale ani tam jí to nešlo pod nos. Nervózně srkala sodovou vodu s malinovým sirupem, a nežli se Vincek rozehřál a rozpovídal, vzprčila se a musel s ní pryč. Ne, žádné lokály! Žádné knajpy! Žádné šenky! Neřest, chlast, virvál, binec, zhovadilost, chtíč. Jako by na ni svět plival. Na ni a na Vincka. A to nikomu nesměla dovolit!
    Snad existovala útočiště, kde by se necítila tak odporně. Tak nečistá a urážená. Leč bez peněz do slušné kavárny nelez; a při své jediné návštěvě představení Ochotnického spolku neovládla vzlykot nad mrtvými milenci a diváci se po ní posměšně otáčeli. A ve Veřejné knihovně a čítárně budila mladá švadlenka potutelnou pozornost; a v mrzkém hájku za hornickou kolonií se po pár pusách hnedka rozdrkotala chladem a nezahřál ji ani kornout pečených kaštanů. Ne, neměli se kam schovat, kde se objímat, laskat, líbat, povídat si, držet se za ruce, svěřovat si tajemství – pouze oni dva. Pouze oni dva. Spolu. Sami.
    Dvakrát Staza vydržela hostování u Vincka. Vystavena drzým šklebům tří malých haldiorů. Vystavena řehotu tří galánových mladších bratrů a podrobena ctitelovou matkou křížovému výslechu: nemilosrdně zmrskána kvůli své čarodějnické víře a háklivému zdraví.
    Z celé amantovy famílie Staza snášela jenom Vinckovu sestru Terku. Svou jedinou kamarádku a někdejší spolužačku Terku. Ta však bohužel nepřítomna, poněvadž sloužila u jakési ochrnuté milostpaní v Mariánských Horách.
    A dvakrát Vincek vydržel hostování u Stazy. Vystaven rýpavým poznámkám tetky Mařky a podroben křížovému výslechu: nemilosrdně odsouzen kvůli své nemajetnosti a pohanství. – Šmajda Mařka s andělskou haxnou musela kdysi vzít zavděk tučným, uřvaným Michálkem. Provdat se za vdovce o pětadvacet let staršího; s děcky sice dospělými a z domu, ale stejně se s dědkem naotravovala do alelujá, s břidakem, spuchelou, mraščakem! – Pche! Něčeho podobného nebylo Staze zapotřebí! Holka jako lusk. A navíc šikovná a pracovitá! Leč smolařka! Hrozný pech! – Nejprve gizd Ervín a teď oderbak Vincek, čert nám ho byl dlužen, hezoun bez groše a bez šance… A taky se proslýchalo, že se dost namočil v tom havířském buntu. Vyvěsí ho na bránu a bude na dlažbě ajncvaj. S tím by to teda Staza vyhrála! S tím by to teda trhla! Zasmolený Vincek!
    Chtěl toho Staze tolik povědět! – O svých plánech. O svých dvou možnostech: o horní škole a o piksle od cikorky. O plechovce, do níž si už dva roky střádal na cestu. Chtěl jí povědět, že by ji vzal s sebou. Že by odjeli společně. Někam, kde by hospodařili na vlastní půdě. Na panensky úrodných polích. Nad sebou blahodárné slunce a modré nebe… Když mohl Ervín, může Vincek taky! Chtěl jí toho tolik, tolik, tolik povědět... Jenže kvůli stávce včil s horní školou amen. Včil na černé listině, a tudíž bez doporučení. A po dvou letech špórování v piksle nicotně chřestící hrstka grešlí. – A vůbec, vůbec, vůbec nemohl, co mohl Ervín! Nemohl prodat zděděnou chalupu po rodičích a odrajzovat za lepším. Koupit si lístky na dráhu do Hamburku a na zámořský parník do Nového Yorku. Nemohl opustit ulítanou, zbědovanou mámu s třemi hladovými vyžlaty. Nemohl se oženit se Stazou. Nemohl. Nic nemohl. Kdyby se ufáral, udřel, zpřetrhal, rozkrájel, nic z toho nemohl. A tak nejprve musel zbořit svět. Nejprve musel zbořit celý ten zkurvený, zkurvený, zkurvený svět!
    Chtěl toho Staze tolik povědět.
    A Staza toho chtěla tolik povědět jemu. – O věčnosti. O nesmrtelnosti. O putování k Bohu. O osudu, který si předem volíme. O úkolech a překážkách. O bohatství a chudobě, jež jsou pouze našimi zkouškami. O stříbrných šňůrkách, které poutají duše k hmotnému tělu. O obydlených planetách. O rajských krajinách rozesetých po vesmíru. O všech životech, v nichž se už kdysi setkali a v nichž se opět setkají – oni dva, Vincek a Staza. Patří k sobě! Už to pochopila. Už to ví!
    Tolik si měli co povědět!
    A namísto toho potupně mrzli na ulicích a trapně zápasili s tetkou Mařkou a Vinckovou mámou. – Neustále odrážet čísi dloubavé kecy a v uloupených minutách se kradmo muchlovat za zaprášenými křovinami, za začouzenými zdmi ohyzdných baráků, nad hlavou vysoké pece a těžní věže, nad hlavou haldy a lanovky, nad hlavou popel a dým a černou oblohu, černou oblohu, černou oblohu…
    Poslední listopadovou sobotu je ve městě přepadl sníh s deštěm, a oni v panice utekli do blízkého chrámu Spasitele. Do chrámu Spasitele, kam spiritistka Staza nepáchla od května a rebelant Vincek nevkročil od puberty.
    V dřevěné lavici čekali, až se venku přežene nejhorší. Tiskli se k sobě pod setmělou kopulí, v oblaku vyčichlého kadidla, v zejícím, čišícím zkamenělém prostoru; dva osamělci mezi druhými osamělci. Osaměle spolu a osaměle sami… A tu na oba dolehla taková tíseň a beznaděj, že se pouze mlčky chytili za ruce. Držet se za ruce a neodvážit se ani zašeptat. Ach, taková tíseň a beznaděj…
    A když po marné půlhodině znovu odcházeli do pořád hustší plískanice, zarazila se Staza u zdi před kterýmsi svatým obrazem a překvapeně ukázala na vznášejícího se anděla: Takhle vypadala moje matka.
    Takhle vypadala moje matka, vydechla zděšeně a najednou se rozplakala.


           * * *


    V kruhu se projevilo nové médium! – A tetka Mařka, dávno zapomenuvší na výstrahy doktora Steinfelda, Stazu o převratné události obsáhle informovala: zevrubné raporty po každé nedělní seanci.
    A kdože se vyvinul v nového prostředníka? – Inu, mladičký Josef Ulrich! Syn dozorce Ulricha, student šesté třídy
   německého státního gymnázia. Začátkem října ho otec poprvé uvedl k Chládkovým a již na čtvrtém sezení sextán upadl do transu a počal řečnit jako kniha. – Sláva, sláva, sláva! Opět perfektní mechanické médium mluvící!
    Od onoho momentu při každém shromáždění navazovány kontakty s fůrou velezajímavých duchů, někdy i se třemi během jediného večera. – Tak například dostavil se k nim jistý lajtnant Eugen von Teufelsdorf, který před čtyřiatřiceti lety zahynul v bitvě u Sadové. Od toho času se zkormouceně a tumpachově potloukal světem živých, naprosto nepochopiv, že je definitivně mrtev. Glauben Sie mir, Herr Leutnant! Kaputt und tot!
    Tot? vyjekl šokovaný von Teufelsdorf. Aber das ist wirklich schrecklich! Das ist unmöglich! – Této reakci všichni rozuměli, nicméně většinu ostatního musel průběžně překládat dozorce Ulrich. Médium totiž konverzovalo německy, a to nikoliv měkkou němčinou rakouskou, nýbrž tvrrrdou, krrrákorrravou němčinou prrruskou.
    Posléze se přece jenom podařilo vysvětlit nebohému lajtnantovi zapeklitou situaci. Vděčný duch zapěl kruhu na rozloučenou starou vojenskou píseň Princ Eugen, der edel Ritter; a odebral se disciplinovaně do záhrobí, aby se mohl konečně naštymovat na své následné vtělení.
    Páni, co všechno se nyní okultisté nedozvídali! Třeba dotyčný lajtnant von Teufelsdorf dramaticky popsal průběh bojů u Sadové, a to jak do své hrdinné smrti – cosi ho prudce udeřilo do prsou a srazilo k zemi, ale on se statečně zvedl a snažil se střílet z jehlovky dál – tak i po své hrdinné smrti, až do samého vítězství pruské armády.
    Jiný duch, duch urozené dámy vystupující inkognito a švitořící německy s rozkošným francouzským přízvukem, sladce zavzpomínal na milostný románek s Friedrichem Schillerem, ba s patosem zarecitoval i básníkovy verše Das Ideal und das Leben.
    Duch sedminásobného vraha, jakéhosi Rudolfa Peterky, vyzpovídal se ze svých strašlivých zločinů a povykládal, jak roku 1831 zákeřně zapálil vlastní stavení a nechal v něm uhořet stařičké rodiče, chorou manželku a čtyři nevinná dítka. Stalo se tak ve vsi Horní Lhota a mordýř nikdy nebyl odhalen a potrestán, načež nevydržel hryzání svědomí a oběsil se v lesíku na urostlém dubu. Teď jej v transcendentnu trýznila příšerná psychická muka a někdejší vrahoun Peterka hotovil se k pokání v novém pozemském bytí. Znovu se narodí 5. března 1913 coby hrbatý idiot v rodině obecního antouška. – Spiritisté slíbili, že se za něj budou modlit, aby se očistil ze svých krvavých hříchů.
    Hned po duchovi zabijáka Peterky oslovila spiritisty tajemná inteligence jménem Amira. Prorokovala vojnu všech vojen, která v cuku letu detonuje v celé Evropě. Radila, aby každý, kdo může, spasil sebe a svou rodinu před útrapami válečnými a neprodleně přesídlil na druhý konec světa, kde národům zůstane zachován pokoj a mír.
    Dále k nim skrze prostředníka pohovořil duch kazatele Martina Luthera, krále Fridricha II. Velikého, císaře Josefa II., jakož i jeho matky, císařovny Marie Terezie. A rovněž duch chlípného kavalíra Giacoma Casanovy, jenž brebentil legrační čechoněmčinou promíšenou italskými a francouzskými nadávkami. Po třetí zpustlíkově návštěvě prohlásil dozorce Ulrich, že syn je nebezpečně vyčerpán a musí si nutně odpočinout. Na bouřlivé žadonění okultistů však mladého Pepu po čtrnácti dnech opět přivedl – a tentokráte byl kruh vyznamenán návštěvou ducha nejvýjimečnějšího a nejzáhadnějšího: ducha Amenocha, nejvyššího kněze egyptského faraona Ahmóse, zakladatele 18. dynastie a prvního panovníka éry Nové říše. Vznešený Amenoch měl ke shromáždění dlouhý projev ve staroegyptštině, kterou bohužel nikdo z přítomných neovládal.
    Pěrunsky těžký jazyk, mínila tetka Mařka. Samé takové hafání a huhňání a hřímání a hrdelní chrčení… Až běhal člověku mráz po zádech!
    Pěrunsky těžký jazyk, mínila tetka Mařka a Staza toliko přezíravě zdvihla obočí a pohrdavě ohrnula rty. Ohrnula rty – a potom se jakoby mimoděk ušklíbla –
    No tohle! V posledních dnech už byla neteř vážně nesnesitelná! Skoro se s tetkou nebavila a párkrát dokonce uprostřed referátu o seanci nafrněně odklapala z kuchyně – na bledé líci neskrývaný výraz podráždění, znechucení a zahanbení...
    Kristepane! sykala Staza, kristepane! A zuřila a trápila se a styděla. Styděla se za sebe i za tetku. Za svou i její pitomost. Za to, že tak snadno podlehla a uvěřila. Do háje, vždyť všemu, všemu, všemu uvěřila! Bezmezně a do puntíku! Ona! Chytrá, hubatá, otrkaná Staza! A navzdory svému fištrónu už podruhé komusi skočila na špek. Nejprve gizdovi Ervínovi a poté tetce a spiritům. Tolik měsíců účinkovat v podělané komedii o mechanickém médiu mluvícím. Soužit se, potit, slábnout, hubnout, nervově se zhroutit. Téměř se zcvoknout! A proč? Kvůli čemu?
    Ani se neměla komu s tou zašmodrchanou historií svěřit. Vyzpovídat se, kát se, dojít milosti. Bod po bodu vypovědět, jak se ta habaďůra semlela. Jak k tomu došlo. Jak oklamala samu sebe... Snad akorát Vincek by ji ochotně vyslechl. Pochopil.
   Zachechtal se. Odpustil. Avšak na to ještě Staza nesebrala dost kuráže. Ještě se neotřepala ze svého neuvěřitelného odhalení. Z toho blesku, který jí šlehl mozkem, jakmile na plátně v chrámu Spasitele spatřila vznášejícího se anděla. Anděla, který se podobal její matce. Matce, na jejíž obličej si Staza nevzpomínala, a přesto ji ihned poznala ve přeludné záři u ševce Chládka: rozevlátou, líbeznou bytost usmívající se na ni z fosforeskujícího příšeří. Ne, ani na vteřinku tehdy nezapochybovala, že skutečně hledí na svou matku.
    A skutečně, skutečně, skutečně si nepamatovala nic z toho, co sdělovala při seancích jakožto médium mluvící. – V hlavě neproniknutelnou, všepohlcující temnotu. Teprve doma od tetky se dozvídala, co bylo v transu vyjeveno ústy Stazi – prostřednice. Co řekla kruhu uštěkaná Johana Pieczková, co pravila odvážná Majdaléna bojující v husitském vojsku, co nešťastná schovanka Kateřina, co mladý malíř, co mnich Řehoř, co Havlíček, co Němcová, co ušlechtilá inteligence Erias z planety Sírius…
    Ano, teprve doma seznala, co kruhu oznámila Staza Johana Pieczková, ta ohratá, zapuzená Staza tesknící po ztraceném snoubenci, ta roztržitá Staza, jež si znovu a znovu pročítala patnáct Ervínových dopisů, a až nyní, až nyní si ve třináctém z nich všimla jedné klíčové věty o nějakém jelenovi! O nějakém krajanu Antonínu Jelenovi, za kterým se Ervín hodlal vypravit do Chicaga, nicméně nakonec si to dle posledního psaní rozmyslel.
    Ano, teprve doma seznala, co kruhu vyštěkala Staza Johana Pieczková… A co pravila odvážná Staza Majdaléna snící o mužské svobodě, o mužském právu bít se za vlastní osud. A co děla nešťastná schovanka Staza Kateřina, od dětství závislá na potrhlé tetce a od třinácti povinně vyhlížející spásného ženicha. Co potulná mniška Staza a co svatá Staza z Assisi: Staza volná jako ptactvo nebeské, skromná a nic nepotřebující, nic nežádající, nikomu zavázaná… Co čtenářka Staza obdivující Havlíčka a Němcovou… Co malířka Staza lačnící po barvách, po květinách, po krajinách, po kráse… A co Staza vesmírná, Staza kosmická, Staza, jež z dusivé uhelné propasti toužila vzlétnout až k planetě Sírius –
    Pořád Staza, jenom Staza, nikdo jiný nežli Staza! V každém z těch duchů vždycky nějaký díl Stazy. Stazy upřímné lhářky. Stazy nevinné podvodnice. Stazy, která oklamala samu sebe.
    A přece cosi zůstalo! Cosi pravdivého, nevyvratitelného, průkazného: její obrazy. To, co Staza nakreslila, poněvadž to před sebou zřetelně viděla! Viděla, slyšela, hmatala, cítila. – Ano, nepopírá, přikyvuje, souhlasí: všechno byl omyl, všechno
   byla šalba, nedorozumění, balamucení, blouznění, bláznění, ano, přiznává, uznává, doznává: všechno, všechno, všechno… Pouze její obrazy nikoliv! Její obrazy jsou ryzí a pravé a přesné. A ten podivuhodný svět lesů, močálů a třpytivých vážek někde určitě existuje. Na kterési planetě vzdálené miliony a miliony roků.
    Existuje! věděla Staza skálopevně. Na kterési planetě! Kdesi! Tam! – A toto radostné vědomí ji zbavovalo ponižující hanby a skýtalo jí naději a sílu.


           * * *


    Pśiakrevcholera! opřel se Vincek utahaně hřbetem o prosáklou stěnu a tupě se zakoukal na nízký strop. Aspoň na chvíli natáhnout rozbolavělé hnáty v okovaných baganech a uvolnit odřené pracky. Ze svážné k němu dolehl rachot naloženého huntu, bržděného tělem vozače, a vtom Vincek zachytil třaslavé zachvění masivu: štus za hřbetem se mírně zakolísal a ve fiřtu nad hlavou jako by zapraštělo… Mžikem ve střehu: Františ!
    Ale vše již opět pevné a strnulé… Ještě pár vyčkávavých vteřin a znovu Františovo mechanické buch-buch, buch-buch… A shora, z boku, zezadu hned ostatní tušené zvuky a pohyby, zvuky a pohyby… Vrtací stroje, sbíjecí kladiva, šramačky, havíři, koníci, řinčící voje vozíků… Hřmot, dunění, třískání, tepání, pískání… Pendlující klece zdviže a fičivé ozvěny nárazišť... Čvachtající kaluže a crčící inkoustové potůčky: podzemní znoj, sajrajt, slizury…
    Černá hora do nejhlubších hlubin provrtaná šachtami, tunely, štolami a kobkami; do nejhlubších hlubin vyztužená dřevem a železem, zaklíněná sloupy a traverzami, podepřená stojkami a trámy, prošitá pražci a kolejemi… Temnota chabě prošpikovaná řídkými šňůrami žárovek a důlními lampami horníků. Patro po patře, stále níž a níž, stále blíž a blíž k jedovatě vydechujícímu podsvětí… A nade vším někde ve výšinách, někde nad pekelnou jámou vztyčená kostnatá těžní věž a šedivá, olověná obloha, po které nekonečně plují hltavé žraločí vagonky –
    Robiť! klekl si Vincek zpět do mokrého marastu a několikrát vztekle švihl kladivem do ukousnuté zdi, umouněný trhan v špinavých havirščokach a s orvanou magerkou; na kolenou kožené skury nacucané blátem a benzinový kahan zavěšený na prsou, buch-buch-buch… A vtom ho odštípnutý kámen trefil do stehna: hravé plesknutí, jako by nezbedný šutřík chtěl na sebe schválně upozornit, ďáblík prohnaný; a Vincek k němu kdoví proč naklonil lampu – a vida! A helemese! A zase jeden! Vroubkovaný otisk! Vytlačená stopa po listu pravěké kapradiny… Pohladit reliéf a všoupnout uhlík do kapsy – opět bude mít co ukázat Staze. Věnuje to Staze, komu jinému. Své nejdražší, nejmilovanější, nejlepší, nejlíbeznější, nejhoroucnější… Své Staze, která nejspíš včil u tetky zametá čerstvý sníh na zavátém dvorku: celou noc se na zapopelené město sypaly jiskřivé, chundelaté vločky, a když Vincek za kuropění klouzal na šichtu, všecko bylo zázračně černobílé, všecko bylo černobílé jako Stazina mléčná tvář orámovaná havraními vlasy –
    Stazina tvář, přivřel Vincek oči… Přivřít oči, aby si ji co nejlépe uměl představit – na chviličku pohroužený do ráje, v němž se k němu něžně skláněla a vinula a tiskla a tulila; křehká, hebká a poddajná, a její ústa cosi vzápětí horce zašeptala do Vinckova ucha, cosi bláznivého a nezvratného, cosi navěky, cosi navždy –
    Ano, odpověděl jí Vincek, ano, ano, ano! Já taky, já taky, já taky… A v tom vesmírném šepotu a kosmickém vzdychání už ani nezaslechl hluché puknutí a zemětřesné zahřmění, už ani nespatřil valící se noční lavinu, už ani nepocítil drtivý úder černého obra, už ani nezaznamenal ničivé dupnutí skalnaté paty. Ničivé dupnutí skalnaté paty, která ho v sekundě zašlápla do temnot jako nicotného mravence.


           * * *


    Kapradí? zarazila se Staza –
    Jeden utržený zelený list. Jeden velký svěží zelený list ležící na zasněženém dvorku u prahu zadních dveří. Bůhví jak se sem dostal… Překvapivě, nevysvětlitelně, odnikud…
    Kapradí? podivila se Staza. Načež se rozmáchla proutěným koštětem a energicky začala zametat naducané závěje.


           * * *


    Koncem února, tři měsíce po Vinckově smrti, zaklepal na vrata tetčina domu pošťák s objemným brífem z Ameriky.
    Ztracený ženich Ervín prosil nevěstu Stazu o odpuštění a popisoval, co se s ním dělo v posledním roce a půl. – Takže: po předloňských žních mu Václav Skřivánek, s nímž společně hospodařil na farmě 40 mil od Manitowocu, vyplatit větší část vloženého podílu a Ervín se vydal do Chicaga za krajanem Antonínem Jelenem, hodlaje připojit svůj kapitál k Jelenovu obchodu se železářským zbožím plus provádět při kšeftu i klempířské řemeslo. Hnedka v zimě ho však srazila na kolena jakási vleklá, vysilující nemoc a podnikání muselo jít bokem. Navíc v tom kvasícím Chicagu všude klempířů jako máku a Ervín pořád na hromadě: kašel, slabost, horkost, závratě, stěží se protloukal, a proto Staze vůbec nepsal – a o čem by jí asi taky mohl psát, že ano?! O neúspěších, o stesku, o marodění? Přesvědčen, že má souchotě jako nebožka máma a že bude stejně brzy na prkně… Leč do jara se vykurýroval z nejhoršího a hajdy z prokletého Chicaga zpátky do Wisconsinu, 30 mil od Watertownu, tentokrát na farmu k Tomáši Jelenovi, mladšímu bratru Antonína Jelena. Lopotil se na polích a k tomu si opět přibral i klempířské zakázky. Úroda byla solidní, a tak přikoupili dalších dvacet akrů půdy, jelikož země je tu náramně laciná. Anglicky již hovoří obstojně a rozumí skoro všemu. A hlavně je svobodář, freethinker: kostely i pátery poslal ke všem rohatým, zbavil se ostravského smradu a rakouských špiclů; je zase jako řípa, zdatně cvičí v místním Sokole a přispívá na veřejnou školu. A nyní se mu daří natolik dobře, že si zrovna pořídil vlastní pozemky. Tomáš mu něco půjčil a Ervín se stal majitelem šedesáti akrů, 15 mil od Portage City (plná adresa uvedena níže), a tak Staze oznamuje, že už se z Ameriky do otčiny nevrátí, že už se zde usadil natrvalo a že na ni stále nemůže zapomenout, že chápe, že ona má určitě dávno jiného, a kdo by se jí divil, po třech a půl letech odloučení a po roce a půl mlčení, určitě má někoho jiného, ale kdyby snad ne, kdyby ne, ať tedy ví, že on, Ervín, na ni věrně čeká na své nové farmě 15 mil od Portage City, čeká na ni a miluje ji a doufá a věří a prosí… A pro jistotu se již předem zkontaktoval s českým jednatelem akciové plavební společnosti Severoněmecký Lloyd v Brémách. A pokud bude Staza souhlasit, nechť se bez meškání obrátí na spolehlivého vystěhovaleckého agenta (jméno a adresa uvedeny níže) a nechť pak zažádá rakouské úřady o vystěhovalecký pas do Severní Ameriky. A zmíněný agent už vše do puntíku vybaví a Ervín vše do centíku zaplatí, jízdu z Prahy do Brém po dráze třetí třídou plus přeplavní lístek z Brém do Baltimoru plus dopravu po železnici z Baltimoru přes Ohio do Chicaga a odtud do Milwaukee, kde by ji osobně vyzvedl, celkem tedy asi 50 dolarů v papírech. A z Milwaukee by se již spolu pohodlně přesunuli do Portage a…a…a…
    A k tomu obsažnému líbesbrífu ještě přiložil fotografii svého domu: dřevěné stavení z bíle natřených latěk; nahoře pod sedlovou střechou okno obytného podkroví, v přízemí tři okna se širokou verandou, vlevo nižší boční křídlo a po obou stranách dva komíny. U levého rohu budovy k vidění holý strom a konstrukce jakési věžičky s větrnou vrtulí, u pravého rohu železný zemědělský stroj a světlý koník zapřažený do kárky. Kolem dokola rozježděná, asi rozmoklá hlína a v popředí tři pózující figurky s titěrnými flíčky obličejů: tučná matrona v tmavé peleríně a dva prostovlasí muži v tmavých havelocích. A na zadní stranu snímku Ervín doplnil tužkou: Můj dům. Já s Tomášem Jelenem a jeho matkou. – A Staza zaboha nedokázala uhádnout, který z těch dvou chlapíků je vlastně Ervín Pieczka a který Tomáš Jelen.
    Gizd a zasraněc! rozplakala se tetka Mařka, když jí Staza opakovaně nahlas přečetla vybrané pasáže z Ervínova dopisu a dala k prozkoumání foto Ervínova bejváku.
    Gizd a zasraněc! rozplakala se tetka Mařka, poněvadž s takovouhle podlostí osudu nepočítala ani v těch nejmůrovatějších snech. Zasraněc, zasraněc, zasraněc! – Zprvu se na děvuchu sprostě vyflákne a teď si najednou po letech uráčí vzpomenout a chtěl by ji mermomocí odvléct do Ameriky. Teď ji srdceryvně přemlouvá a láká a slibuje, teď se medově vtírá a lísá a vrká… Ale co bude s ní? Co se stane se starou, kulhavou, astmatickou tetkou, když ji Staza opustí?! Když navždy odpádluje kamsi do prérie k indiánům a nechá tady Mařku samotnou, chorlavou, chrchlavou, bez pomoci...?!
    Gizd a zasraněc! plakala tetka Mařka a Staza plakala s ní. Bylo rozhodnuto.


           * * *


    Tolik záležitostí se muselo zařídit, obstarat, připravit, dát do pořádku. Spojit se s jednatelem plavební společnosti Severoněmecký Lloyd, zažádat o vystěhovalecký pas, nachystat prádlo, šatstvo a bagáž na pouť do Nového světa. Každý ze známých a přátel Staze něco přinesl: od velkorysých Chládkových obdržela prezentem nové kožené šněrovací botky se zvlášť festovními podrážkami; od dozorcové Ulrichové zachovalou cestovní brašnu z goblénového sukna, od hokynářky Bendové černé vlněné punčochy a láhev žaludečního likéru proti nevolnosti, choť zlatníka z Nádražní třídy dala Staze gratis opravit Ervínův přetržený stříbrný řetízek; Stazin polovlastní dvanáctiletý bratr Láďa jí vrazil celičký cukrový špalek na cumlání; a Vinckova sestra Terka věnovala Staze černý krajkový šál, kterým ji předtím na bratrův funus obdarovala ochrnutá milostpaní.
    Děkuju, objala Staza Terku, nemajíc odvahu šál odmítnout. Ano, odveze si ho s sebou do daleké Ameriky a nikdy si ho nepřehodí přes ramena, tu smuteční památeční černou krajku, jež v prosinci vyprovázela Vinckovu rakev a povlávala v mrazivém, štiplavém vichru. Když spouštěli truhlu do země, zběsile se rozchumelilo, bílá metelice v černém městě, černá a bílá, černá a bílá, a onoho truchlivého večera po pohřbu Staza jako každý pátek kreslila v kuchyni stromy a močál a býlí a vážky, poprvé přepychovými barevnými tužkami, poprvé zeleně, modře, žlutě, hnědě i červeně, kreslila úchvatný bujný, divoký hvozd, o kterém Vinckovi nikdy neřekla a ve kterém by se mu tolik líbilo, ach bože, spočíval by v šťavnatém, nastlaném kapradí a poslouchal veselý výskot roztodivných tvorů, řev, vřískot, zurčení, pištění… Slunce by k němu probleskovalo skrz legrační malé koruny, teplý, vlhký vítr by čeřil brčálovou olejnatou hladinu a pohádkoví trojocí draci by se lenivě vyhřívali na ostrůvcích v bažině… A Staza by ležela v kapradí s ním, s Vinckem, leželi by tam spolu v kapradí, nazí a čistí, jen oni dva, jen oni dva, šťastní, volní, sami…
    Té noci po pohřbu si přála, aby za ní přišel. Aby se jí zjevil jeho osvobozený duch, jeho podoba vtisknutá do astrálního těla, zoufale se za to modlila a zoufale toužila znovu, znovu, znovu uvěřit! Přivolat ho k sobě a mluvit s ním, neboť v oné chvíli měl ještě nejsilněji prahnout po návratu – dosud připoután a puzen a váben k tomuto místu, ke své mrtvé hmotné schránce a ke své živé naříkající Staze; v oné chvíli měl ještě nejvíce lačnit po setkání se svou zdrcenou, žadonící láskou… Avšak bezvěrec Vincek nepřišel... Nepřišel, nepřišel, nepřišel, protože všechno byla lež a všechno bylo mámení; všechny byly výmysly, žal, blouznění, šílení, všechno byl klam, přání, iluze, nic než smrt; duše umírají s tělem –
    A možná, možná, zaškemrala Staza, možná že umírají až po těle, možná že ještě tady někde přetrvávají, kratičce, okamžik, tisíc vteřin, možná že tisíc vteřin potom z nás ještě cosi přežívá a žhne a září a hledá…
    Možná ještě tisíc vteřin, alespoň tisíc vteřin, pouhých tisíc vteřin, ne víc než tisíc vteřin… Než je po všem… A tak Staza jen tiše a hořce sténala ve tmě, v sevřené dlani stříbrnou brož s chladným mléčným kamenem – tu jedinou věc, která jí po Vinckovi zůstala.


           * * *


    Brož po Vinckovi…
    Dva týdny ji nosila od rána do večera a v noci s ní spávala, majíc ji přibodnutou nad hlavou na polštáři. Brož na šatech, brož na halence, brož na domácích hadřících a vyrudlých zástěrách. Brož nejen při kreslení, ale také při šití, při nakupování, při obchůzkách, při poklízení, při vaření, při krmení králíků, slepic, kozy, bravka… Brož při odhánění mlsného kocoura Fridolína a při přebírání konvičky od mlékaře Hadraby, jehož vozíček s tažným psem Fanoušem stavěl ráno u dveří akorát kvůli Staze – kvůli té děvuše paskudne, co se rozmazleně ofrňovala nad poctivým domácím kozím mlíkem!
    Hlad, bídu a červené vši na tebe! pohoršovala se tetka Mařka nad neteřinou rozmařilostí. Jazýček zhýčkaný a po baráku se
   ponevírá ověšená šmuky!
    Dva týdny neudělala Staza bez brože ani krok. Nemohla se od ní odloučit. Až ji kteréhosi jitra musela špatně připnout k oděvu a brož najednou žbluňkla do škopku při mytí nádobí.
    Pśiakrevcholera!
    Šupem vylovit klenot z mastné lázně a láskyplně oprat, osušit, vyleštit – ach Vincku, Vincku, Vincku! A vroucně políbit mléčný kámen s prosbou o odpuštění…
    Od oné varovné události Staza opět ukrývala šperk v zelené sametové etuji a brala si jej na sebe pouze třikrát týdně, v úterý, v pátek a v neděli večer, vždy od osmi do půlnoci.
    Zamknout stavení, rozsvítit žárovku v kuchyni, zavřít oči, soustředit se, uchopit tužku a začít –


           * * *


    Počátkem května Anastázie Machová, švadlena, dvacetiletá, svobodná, bytem v Moravské Ostravě, obdržela od rakouských úřadů vystěhovalecký pas do Severní Ameriky. Vybavena patřičnými instrukcemi, cestovními lístky a dvěma zavazadly (proutěným kufříkem a goblénovou kabelou), mohla se směle vydat do Nového světa za snoubencem Ervínem.
    Opravdu nechtěla, aby ji na bahnhof vyprovázelo tolik lidí, nicméně nakonec se na peroně shromáždili téměř v plném počtu. V čele samozřejmě posmrkávající tetka Mařka; dále kamarádka Terka, manželé Chládkovi, dozorcová Ulrichová se synem Pepou, hokynářka Bendová, Stazin polovlastní bratr Láďa se svými třemi malými sestrami Růžou, Ankou a Bětkou, ba přivalila se rovněž Stazina macecha Fanka, jako obvykle mečivě bědující a opět těhotně pupkatá. – Od druhého ovdovění žila Fanka na hromádce s koktavým Lojzou, nádeníkem ze štálverku, a Staza v duchu naposledy poděkovala tetce Mařce, že se jí před devíti roky, hnedka po tátově skonu, nezištně ujala a vymanila ji z macešiny nedbalé péče.
    Dvanáct příbuzných a přátel loučilo se tedy se Stazou na špinavém, škaredém, rušném přívozském nádraží Severní dráhy Ferdinandovy. Záplava chaosu, rozčilení, dojetí, objímání, rad a výkřiků, načež se Staza jako opilá vymotala ze štěbetajícího klubka a mrákotně nastoupila do kupé třetí třídy. A hned vzápětí třískání zavíraných dvířek a velitelský hvizd píšťaly. Lokomotiva výhrůžně zahoukala a sopečně zafuněla, kola zaržála, vagony se zachvěly a vlak se s hlomozem upachtěně rozjel. Sotva se hejno na nástupišti splašeně rozmávalo, kvílící vozy nabraly rychlost a za okamžik již tetka Mařka a ostatní důvěrně známé tváře navždy odlétly do Staziny minulosti.


           * * *

    Tři dny poté, co se tklivě rozžehnala s neteří, přinesla tetka Mařka na nedělní seanci k Chládkovým třiapadesát kreseb, jež Staza zrobila od poloviny loňského srpna do počátku letošního května. Třiapadesát obrazů černobílých i barevných. Poprvé tak Mařka zpupně předvedla cizím zrakům excelentní dílo média kreslícího. – Staza jí to sice výslovně nedovolila, leč ani výslovně nezakázala, jelikož ponechala tetce na památku veškeré své výtvory a vzala si s sebou do Ameriky pouze jediný: ten, na kterém počala pracovat onoho truchlivého prosincového večera po Vinckově funuse.
    Médijní obrazy vyrazily spiritistům dech. S posvátnou úctou prohlédli si celou drahocennou kolekci kus po kuse. – Po tříhodinové euforické diskusi shodli se posléze na tom, že se jedná o zachycení podivuhodné přírody na Jupiteru. Sextán Josef Ulrich navíc moudře navrhl, aby dali sbírku posoudit jeho třídnímu profesoru Wolfovi, který ve volném čase maloval olejem lesní krajinky a květinová zátiší. – Není nad názor odborníka! argumentoval Pepa Ulrich a tetka Mařka s ním bezvýhradně souhlasila.


           * * *


    Nestačila vstřebávat řítící se dojmy. Neustálé dunění kolejí a smýkavé natřásání na sedadlech. Za dvacet let života se Staza dokodrcala nejdále do Opavy, a to předloni na svatbu švidraté sestřenice Amály: příjemný výlet za revírní humna, hodinu po železnici tam a hodinu zpátky… Leč nyní pádila dny a noci, dny a noci až kamsi k Severnímu moři, až kamsi do Brém, do Brém a pak ještě dál a dál a dál, přes Atlantik a americký kontinent… Za okny svištící, zvonící, řinčící stanice, města, mosty, tunely, náspy, řeky, pole, bory… Vrchovinou a rovinou, rovinou a vrchovinou, rovinou a rovinou… Seděla soustředěně jako na vartě a napětím skoro oněměla, křečovitě se držíc mlčenlivého houfku vystěhovalců, který zorganizoval a spojil ostřílený přeplavní agent Jedlička.
    V Americe, tam je blaze, teče pivo po podlaze, v Americe jsou akáty, rostou na nich cerbuláty, zahalekal furiantsky vyzáblý mladík s kostkovanou čapkou, ale ostatní harcovníci se jen stísněně ošili; každý sám se svým strachem i svou odvahou, každý na vlastní pěst a na vlastní risk, už bylo rozhodnuto, už se nedalo couvnout, už uháněli vstříc brémskému portu a poštovní lodi jménem Ohio, vstříc času, vstříc osudu, vstříc budoucnosti… A Staza nervozitou skoro nejedla, nepila, nespala. Kymácet se, klímat, dřímat, větřit, střehnout, alarmovat. A pak ztuhlá a rozlámaná kráčet s vandrovníky po nekonečném molu, zmoženě vlekouc svá zavazadla a polekaně lokajíc ten cizí, panovačný, širý pach: hnilobu, dehet, sůl, rybinu, vítr, dálku… Kristepane, jen se teď neztratit! Jenom teď nezabloudit mezi hrnoucími se davy a hřmotícími povozy, mezi obřími bachratými šífy, zlověstně trčícími na sivých vlnách – ještě ji napadlo, že by se mohla zvrtnout na patě a zbaběle utéct pryč, leč kam, kudy, jak…? Takhle sama… sama… sama…
    A již jako ve snu mechanicky klopýtala po šikmém vrzajícím můstku, vzhůru na kterousi z těch ohromných, pyšných parolodí, za sebou sotva kousíček trasy a před sebou celý číhající oceán, celý oceán, rudě žhnoucí v roztaveném podvečerním slunci… Siréna přeřízla skřeky racků a Staza na palubě po chvíli s úžasem zpozorovala, že se onen neforemný, neohrabaný kolos skutečně pohnul, že je skutečně odvlékán po rejdě, že se skutečně vzdaluje od kamenné masy přístavu, od špičatých siluet domů, hrází, stožárů, jeřábů, korábů… A pevnina se jí před očima vytrvale zplošťovala a zmenšovala a šedla a modrala a modrala, až se beze stopy rozpustila na rozmáchlém oblouku obzoru… Ach, zmizela ještě dříve, než se úplně setmělo a než tam kdesi na krajíčku světa v Bremerhavenu žlutě zablikala první rozsvícená okna.
    Téže noci se hladina rozzlobeně rozkomíhala a do hodiny se již zuřivě vzpínala a propadala, vzpínala a propadala a pohazovala ocelovým Ohiem jako dětskou kocábečkou z březové kůry. Staza se polosedě utýraně přidržovala úzké, kácející se palandy a každou chvíli zvracela do otlučeného plechového kbelíku. K večeři pozřela talíř fazolí se skývou chleba a menáž zapila hořkou černou lurou, nechutnou a zatuchlou, a teď v bouři ten blaf vydávila naráz, žaludek vyrajbovaný jako po týdenním půstu, a přesto se jí vnitřnosti furt ještě vzpouzely a vzpíraly a obracely naruby, blinkala před ženskými a ani se nežinýrovala; skoro všecky žalostně vrhly a morově čpěly zvratky, a tak to trvalo tři noci a tři dny. Vody řádily jako běsy a Staza čekala na krutou smrt; bídně pojde na mořskou nemoc nebo se utopí v ryčící vichřici, zahyne v rozsápaném vraku a její mršinu slupnou dravé ryby… A když už se následujícího podvečera jistojistě blížila zubatá, rozhostil se znenadání klid. Tvrdé lůžko zakotvilo pevně na místě a Staza se posléze přinutila spolykat zbytek tvarohového koláče od tetky Mařky a vyzunknout hrnek studeného, trpkého, slámového čaje… A poté po mnoha dnech usnula, ubitá, vykuchaná, vydrancovaná… Spát dvanáct hodin až do svítání a po probuzení se v umývárně ruče dát do pucu, obléci se do čistých pomačkaných bavlněných šatů a vyjít na palubní promenádu třetí třídy, uprchnout z kyselého, zapařeného čuchu a nadýchat se čirého, průzračného luftu. Zdárně vyklouzla z kajuty, aniž vyrušila některou z vyčerpaně chrupajících pasažérek. Ohleduplně se odplížila po špičkách, prozřetelně si berouc s sebou své poklady: trošičku peněz v maličké pompadúrce, kterou nesundávala ze zápěstí, a stříbrný řetízek s medailonkem od Ervína a stříbrnou brož od Vincka: vylovit klenoty z úkrytu a navěsit na sebe, aby je měla pod dozorem. Prošlápla se po sáhodlouhém šífu sem a tam a pak se opřela o zábradlí a koukala na běžící vodní pláň, poprvé od počátku cesty pokojná a poprvé bez obav, poprvé vnímajíc moře v jeho bezbřehé, závratné, božské velkoleposti – všeobjímající kolébavou plochu, nad níž právě slavnostně stoupalo slunce, ach, tolik jasu, tolik jasu, tolik jasu –
    Tolik jasu! chtělo se Staze křičet nadšením, opřená o žbrlení a čelící oslnivé, oslepivé, opojné záři. Nikde nikdo. Pouze ona a moře a nebesa. Oheň a voda, oheň a voda, oheň a voda… A vtom kdosi osaměle prorázoval za jejími zády – a Staza se po něm ohlédla s výrazem tak blaženým, že se na oplátku musel usmát stejně blaženě, nějaký svalovec námořník s modrýma očima, s modrýma očima v osmahlé tváři, tolik jasu! chtělo se jí křičet nadšením, poněvadž ještě nikdy neviděla takové slunce a takové světlo, a tu si teprve uvědomila palčivou bolest na hrudní kosti, ledový střechýl, jenž se přes látku šatů vbodával stále neúprosněji do její kůže; zapíchnuté arktické ostří, které tentokrát proniklo do smyslů tak silně a prudce, jako by mléčné oko v slunci zešílelo a explodovalo samou hltavostí; jako by tryskem nasávalo ten marnotratný svit a třpyt a teplo a plamen, s každou sekundou slunečního žáru mrazivější a mrazivější… A než se uštknutá Staza stihla vzpamatovat a zvednout strnulé ruce k obraně, cosi se s broží stalo, cosi se stalo – snad se zledovatělý kámen chladem smrskl či snad popraskala stříbrná korunka, cosi se přihodilo, a již se perleťový valounek uvolnil ze stříbrných pout a nezadržitelně padal dolů do oceánu, s cinknutím lehce odskočil od zábradlí a vzápětí hladce proťal blyštivou hladinu, bezbarvý, matný a drobný, že ho Staza z té výšky ani nerozeznala zrakem, neslyšně žbluňkl do Atlantiku a pak pomaloučku klesal a klesal a klesal… Klesal mezi řasami, medúzami, rybami, hlavonožci, škeblemi, polypy, skalisky… Plavně kroužil a plachtil a tančil, níž a níž, hloub a hloub, blíž a blíž k bahnitému, temnému, černému podsvětí…
    Konec! pochopila Staza. Tohle byl konec. Konec, po kterém se již nikdy nelze otočit na patě a vrátit někam zpátky. – Znala řadu konců, znala, cítila, nesla je v sobě, avšak teprve tímto koncem se završil řetěz konců předchozích. Konec zatímních konců. Konec jejího dosavadního života a konec její lásky k Vinckovi. – Konec, jímž se uzavřel první konečný kruh. Onen prázdný stříbrný prstenec, pod nímž se měla již navždy skrývat
   oválná modravá skvrnka. Sinavá stopa na pleti podobná jizvičce po zarostlém uhlí.


           * * *


    Počátkem června roku 1901, v době, kdy Staza doplouvala na parolodi Ohio k cílovému Baltimoru, metelil sextán Josef Ulrich ulicemi Moravské Ostravy, pod paží svíraje desky se Stazinými kresbami a ochmýřené líce maje zruměnělé vzrušením. Kvačil k tetce Mařce se senzační novinou.
    Paní Michálková, spustil překotně, sotva před ním otevřela vrata, a bez vyzvání se vhrnul do baráku. A potom to ze sebe vysypal pěkně popořádku. Takže: v pondělí po skončení vyučování si sextán Ulrich vyžádal audienci u svého třídního profesora Wolfa. Navštívil ho ve školním kabinetě a ukázal mu Staziny výtvory. Pan profesor Wolf dílka velmi vřele pochválil: originalitu námětu, preciznost provedení, kompozici i barevnost... Vytkl jim jenom jediné, a sice přílišné ovlivnění Modern Stylem alias Art Nouveau – ti britští nadutci si snad myslí, že jim patří Welt i s Kunstem! A Francouzi se po nich opičí! Jenže kampak s tímhle na gruntovní akademickou mnichovskou malbu!
    Leč nyní to hlavní! – Právě když pan profesor Wolf (navzdory škraloupu Modern Stylu) příznivě hodnotil Stazinu kolekci, vstoupil náhodou do jeho kabinetu pan profesor Dworzaczek, vyučující na gymnáziu přírodovědu. A pan profesor Dworzaczek ze zvědavosti rovněž mrkl na posuzované pastely. Mrkl – a zkoprněl. Donnerwetter! zvolal šokovaně, odkud to mají, Ulrichu, kde to sebrali?
    A následovalo dotazování a vyslýchání a vyzvídání – ne, žádné strachy, o spiritismu Pepa ani necekl, túdle! Prostě: následovalo vysvětlování, divení a nevěřícné vrtění hlavou, následovalo porovnávání s ilustracemi v tlustých bichlích a s foty v odborných časopisech… Načež si ty kresby pan profesor Dworzaczek od sextána Ulricha na tři dny vypůjčil, aby je důkladně prostudoval, a proto je Pepa s omluvami vrací až teď, ale paní Michálková! Víte, co na nich vlastně je?
    Moment! Okamžíček! Tady! – Tady to má Pepa na seznamu akurátně vypsané a očíslované přímo od pana profesora Dworzaczka: spoustu rostlinstva a živočišstva prý nebyl schopen určit, avšak mnohé dokázal označit zcela přesně, byť jsou jejich vyobrazení dosti ornamentální a dekorativně pojatá. Nicméně nemůže být pochyb, že černobílý obrázek číslo tři znázorňuje karbonskou stromovitou plavuň druhu Lepidodendron aculeatum. Rostliny na čísle pět jsou Dactylotheca plumosa a Callipteris conferta. Číslo osm představuje nádhernou karbonskou mnohonožku Euphoberia hystrix, již nedávno objevil v nýřanském uhlí jakýsi proslulý pan profesor Antonín Frič… Na čísle devět je pravážka rodu Meganeura. Obluda na čísle třináct je mohutný dravý obojživelník Eryops, který žil v karbonu a permu. Na čísle dvacet jedna je zase zubatý obojživelník Anthracosaurus russeli a na čísle dvacet dva krytolebec rodu Diplovertebron… Et cetera et cetera et cetera… Summa summarum: na třiapadesáti kresbách pan profesor Dworzaczek bezpečně identifikoval sedmadvacet karbonských rostlin a osmnáct karbonských živočichů, a je mu naprostou záhadou, kde k tomu Staza probůh přišla, k té vědecké znalosti a detailní výstižnosti, a pan profesor Dworzaczek je z toho absolutně vyvedený z míry, totálně paf a hyn a perplex, ba dokonce, dokonce je ochoten připustit i kacířskou tezi, že také ostatní zakreslené vzorky flory a fauny odpovídají nějaké – doposud neodhalené – karbonské realitě, a tudíž –
    Jezusky dobry! zalomila rukama tetka Mařka a pokoušel se o ni záchvat dušnosti, jezusky dobry! O čem to ten Pepa mele? – Z krupobití názvů v palici akorát motolici a srdce jako ve svěráku, jak má chuděra bába rozumět takovým zatrachtilým latinským učenostem…
    Josef! přerušila tetka Mařka informační příval a sípavě nabrala dech. Josef, a kde ten Karbon vůbec leží? Hernajs, dodneška o takové zemi nikdy neslyšela. Je to od nás hodně daleko?
    Daleko…?
    A sextán Ulrich se zajíkl, zarazil, zmlkl a vzápětí znachověl na nejvyšší stupeň brunátnosti. Daleko? vydechl nábožně. Mein Gott, paní Michálková, moc a moc daleko… Asi tak 300 až 360 milionů roků, paní Michálková. 360 milionů roků! Karbon patřil do mladších prvohor!
    A vynasnažil se jí tento děsivý fakt objasnit co nejšetrněji.


           * * *


    Příšerná noc!
    Tetka Mařka se zlinýrovala trojnásobnou dávkou kozlíkových kapek a oblbujícím bylinkovým thé, a beztak nezachrápala a nezachrápala a nezachrápala. Nervy drnčící jako přetažené struny a krev cukavě bubnující do uší. Pendlovky odbily půl třetí, a ona ještě nezamhouřila oko. Pot, kuckání, sípot, srdeční záškuby… Pootevřeným oknem se k ní zvenku plazil ďábelský sirný puch a dotíral hříšný rambajs z Velké ulice.
    Musí co nejdříve napsat list Staze do Ameriky. Musí jí napsat veledůležitý list o karbonu. Kristovanoho, jak ale onu otřesnou věc správně sesumírovat na papír? Jak to lidsky podat? – A třeba to Staza ví! blesklo náhle tetce Mařce. Třeba o karbonu ví! A třeba právě proto tak tvrdošíjně držela pysk a nechtěla nikomu nic říct. A začalo to tenkrát na seanci, když ji posedl duch z Jupiteru. – Pardon, z karbonu. Duch z karbonu, jenž se potuloval transcendentnem 360 milionů let. Jo, 360 milionů roků se údajně ten nešťastný duch musel ploužit kosmem. – 360 milionů let! zakňučela tetka Mařka. Hrůza! Hrůza! Hrůza hrůzoucí!
    360 milionů let se ten boračisko duch musel imervére vtělovat a vyvtělovat, vtělovat a vyvtělovat, vtělovat a vyvtělovat, a přesto nedosáhl svého konečného cíle a nevyprostil se ze jha tělesnosti! Ani po 360 milionech roků se neuspěl očistit a osvobodit! Ani po 360 milionech roků nedoputoval do nejvyšší sféry a nesplynul navěky s Bohem.
    Ne, ani po 360 milionech roků! – Jelikož kdyby splynul s Bohem, kdyby se doštrachal k oné předurčené metě, která je smyslem veškerého žití, kdyby tomu tak doopravdy bylo, nikdy, nikdy, nikdy by ho žádný okultista nedokázal přivolat na seanci! Vždyť jen vzácně se podařilo spojení s duchy dokonalými. S duchy, jež se už ocitli blíže Pánu nežli lidem a požívali naprosté blaženosti. A duchové ještě vyšší a Pánu ještě bližší? – Ne, tací se spiritistům zásadně nezjevovali. Tací byli nedosažitelní!
    360 milionů roků! úpěla tetka Mařka. A to vesmírné numero jí mordovalo mozek jako buchar a sráželo ji na samo dno pekel. Poněvadž 360 milionů roků znamenalo konec každé naděje. Konec každičké šance na rajské Štěstí. – Do pěruna, kdo by stál o podobnou bezvýchodnou, trýznivou, zasranou nesmrtelnost?!
    Já ne! škytla Mařka a hrdlo se jí stáhlo křečí. Chtěla polknout a znovu se nadechnout, chtěla polknout, avšak smyčka svalů se jí škrtivě zadrhla kolem krku, bim bam, začaly pendlovky odpočítávat třetí s půlnoci, bim bam, bim bam, a vtom stisk povolil a Mařka si slastně odfoukla. Slastně si odfoukla a vznesla se tmou k ušmouranému stropu. A pak rupla stříbrná šňůrka, která dosud spojovala její bláhovou duši s jejím pajdavým tělem, rupla stříbrná šňůrka a duše udělala volný kruhový oblet světnicí, zakroužila nad Mařčinou postelí a nad strnulým trupem v kanafasu. A během té otočky se duše vláčně vysvlékla ze svého perispiritu; plavně odhodila astrální tělo utkané z pozemského fluida, a zbyl z ní holý, vyvtělený duch. A vyvtělený duch poté proplul rozšklíbnutým oknem do ostravské noci a stoupal nad střechy a komíny, nad fabriky a vysoké pece, beze spěchu, loudavě, rozmrzele, nakvašeně… Otráveně civěl pod sebe do smrdutého, hnědofialového šera, vejral na haldy a těžní věže, a kdyby měl k dispozici nějaká funkční, fyzická ústa, určitě by si ještě jednou zhnuseně odplivl: Do řiti! 360 milionů roků!


           * * *


    Jistého dusného podvečera v srpnu 1943, na jisté farmě asi 30 mil od Watertownu, odpočívaly na verandě dřevěného domu dvě ženy. Mrs. Nan Jelen a její nejstarší vnučka, dvacetiletá Helen. Grandmother Nan se kolébala v rozvrzané houpací židli a ospale vzdorovala Helenině houževnatému dorážení.
    Yes, už přes čtyřicet let ji oslovovali Nan nebo Mrs. Jelen čili Nen nebo misiz Džilen, neboť jméno Anastázie bylo příliš dlouhé a v září 1901 se provdala za Tomáše Jelena. – Ne, žádná chyba. Prostě si namísto Ervína Pieczky vzala Tomáše Jelena. Jenže to už by byla jiná historie, osud je osud, srdci neporučíš, a Staze to s Tomášem sakra vydrželo: jeden syn, tři dcery, jedenáct vnoučat; přes čtyřicet let pospolu v dobrém i ve zlém, ve věrných sporech i uštěpačné svornosti, v úrodě i neúrodě, v radostech i starostech, krucinálfagot, vydrželo jim to! Navzdory průšvihům, daním, dluhům, chorobám, živelním katastrofám, černým pátkům na burzách… Ve třicátém málem o farmu přišli a teprve s odstartováním vojny se z toho maléru jakžtakž vylízali. Pořád něco, pořád počítat, pořád se plahočit a nikdy žádný čas na ohlížení – od rozbřesku do noci Nan zapřažená do každodenního koloběhu: děcka, kuchyně, zvířata, barák, zahrada, polnosti, setí, sklizně, zimy… Už nikdy, nikdy, nikdy nemít čas pouze pro sebe a pouze na sebe, čas na kreslení, na samotu, na dumání, na snění, na rozjímání, na vzpomínání… Akorát někdy po večeři, při vzácné pohodě a sváteční náladě, Nan s Tomem zjihle vyprávěli klukovi a holkám o staré vlasti a dojatě předčítali dopisy odtamtud…
    Až v devatenáctém se Mrs. Jelen dozvěděla z Terčina listu, že bratr Láďa padl v září 1917 na italské frontě na řece Soči… I v následujícím poválečném dvacetiletí si pak the Jelens asi třikrát čtyřikrát ročně vyměňovali korespondenci s příbuznými a přáteli z otčiny: zvěsti o úmrtích a neštěstích, gratulace k svatbám a narozeninám… A letters z Československa přicházely čím dál sporadičtěji a sporadičtěji, načež jejich skrovný, slábnoucí tok opět nelítostně přesekla druhá vojna. – Poslední psaní od Terky obdržela Mrs. Jelen k Vánocům v osmatřicátém. Psaní smutné a trpké, plné obav, bezmoci a zloby. Špatné, špatné zprávy. A bude hůř! Apokalypsa znovu na obzoru! Od zabrání pohraničí musela Terka jezdit za dcerou do Svinova přes německou hranici a za bratrem do Petřvaldu přes hranici polskou, kurvy skopčáci, svině Poloci… A syn doktora Josefa Ulricha, toho Pepy Ulricha, co ho Staza kdysi znala jako študentíka, se dal k Němčourům, náckovský gizd po své mutter, a teď mašíroval městem v čele henleinovských ordnerů. Bude moc zle! loučila se Terka v úplně posledním dopise a na závěr vánočně zavinšovala Jelenovým hojnost božího požehnání.
    Svět zase zešílel. Evropa rvaná na krvavé cáry. – Blahopřáli si, že Amerika zůstane jako vždy výhodně stranou, obchodnicky neutrální, bezpečně za oceánem, mimo bitevní linie a vražedná bojiště, bez vybombardovaných měst a vypálených vesnic, bez hospodářských ztrát a bolestných obětí, bez zraněných, zmrzačených, padlých synů v khaki uniformách –
    Frank! zaklínala Helen svou granny Nanny na verandě onoho dusného srpnového podvečera roku 1943, please, bábitchkho, prosiiim! – A tak jímavě ji ukecávala a přesvědčovala, až umořená Nan kapitulovala: O. K., darling, zavrčela s tím svým komickým cizím přízvukem, but I can´t work wonders!
    Pśiakrevcholera! Že radši nedržela pysk!
    Předevčírem si to Helen uráčila přihasit z Milwaukee do rodného zapadákova. Slečna sekretářka na dovolené. Sukni těsně nad kolena a pačesy přebarvené na zrzavo, naondulovanou hřívu a la prostopášná Rita Hayworth. Přifrčela domů s bekáním, že její miláček Frank je již druhý měsíc nezvěstný: od vylodění na Šalomounových ostrovech v jižním Pacifiku žádné spásné sdělení; a Helen se z toho nejspíš pomine žalem. Kdyby aspoň věděla, zda Frank dosud žije. Zda dosud žije, nebo snad…?
    A tehdy se pitomá, pitomá, pitomá Nan prořekla o spiritismu. – No a co, však Amerikáni praktikovali duchařinu ostošest! Nicméně starý ateistický svobodář Tom Jelen by takové hovadiny ve vlastní pokrokové, volnomyšlenkářské family nikdy nestrpěl. A Nan na to taky dávno přestala věřit, duše umírá s tělem, jakýpak fraky! Přes čtyřicet roků o seance nezavadila. Akorát že předevčírem její zaláskovaná vnučka tolik bulila a skučela, až se před ní soucitná bába o samotě nešikovně prolákla. A od toho momentu jí Helen nedala pokoj.
    Jak chceš, drahoušku, vzdala se posléze granny Nanny. Ale zázraky nedělám! A musíme počkat na tmu a klid. A mělo by nás být víc.
    A tak Helen honem zainteresovala do tajného spiknutí svou mladší sestru, šestnáctiletou Daisy. A jakmile se farma odebrala na kutě (to jest děda Tom, jeho syn Vincent, snacha Betty i výrostek Tony), shromáždily se tři amatérské čarodějnice u Daisy v podkrovním pokojíku. Pořádně vyvětrat, zavřít okno, zapálit svíčku, uvelebit se v kruhu na loži a urputně se soustředit:
    Come, Frank, come, Frank! Come here!
    Minuty se vlekly, vedro a únava bobtnaly, leč Frankův ani jakýkoliv jiný duch nikde… A co taky čekaly, husy naivní! Pověry, šarlatánství, stupidity! Patří jim to!
    A obě zklamané vnučky již hodlaly pokus vzdát, když tu Nan spatřila Stazu –
    Třiašedesátiletá Nan Jelen spatřila před sebou dvacetiletou Stazu Machovou. – Nejprve spatřila ležící Stazu a poté i všechno ostatní. Namáhavě vdechla vlhký, lepkavý vzduch a spustila obě nohy z postele na okraj divoké tropické bažiny. Zarostlé třasovisko se asi třicet metrů před ní bořilo do zrádných tůní a o kus dále se široce rozlévala olejovitě lesklá hladina… A dokola čněl mohutný, překrásný ševelící hvozd: gigantické túje, palmy, bodláky, řebříčky, kapradiny … Titánská stromiska s hrubými, nebetyčně vytáhlými kmeny a pitvorně malými korunami… A již Nan do tváře zavanul teplý, vlhký vítr a rozkolísal vidličnaté býlí i listnaté chocholky ve výšinách. A ona ucítila sladkou vůni rozkvětu i mdlý pach zmaru, odér plesnivé hniloby i aroma pučících, plodivých šťáv… A odevšad se rozezněl velebný lesní chór: šumění, bublání, hvízdání, syčení, skřípání, praštění, skřeky, výkřiky, hlasy, zpěv... Na ostrůvcích v močále se vyhřívali šupinatí plazi se skvrnitými krunýři, opancéřovaní ještěři s ostnatými hřbety, pohádkoví draci s třetím okem uprostřed plochých čel... Ve vodě se míhali hadi, červi, čolci, ryby, krokodýlové… Lebeda se hemžila plži, stonožkami, brouky, sarančaty… A nad blaty třepetavě pulsovaly bledé jepičí roje a střemhlav prokmitávaly velikánské duhové vážky.
    Kužely slunečních paprsků pročesávaly brčálovou džungli a pronikaly dolů k rozbujelým záhonům zelí, celeru, cibule, mrkve… A v rajské hojnosti se krok za krokem popásali strakatí králíci, důlní koník, drožkářské kobyly, hnědé slípky, koza s bravkem… A v pozadí, mezi obřími pni exotických rostlin i nízkými trsy obyčejných keříků, mezi hlohy, akáty, šeříky, olšemi, břízami, kaštany a topoly dováděla smečka štěkajících voříšků vedená statným mlékařovým psem Fanoušem. Hejno šedých holubů poplašně zapleskalo křídly a naráz vzlétlo k obloze – a za ním horempádem sýkorky, stehlíci, zvonci, hrdličky, špačci, havrani, vrabčáci... Vypasený mourovatý kocour Fridolín se neobratně krčil na větvi křivé hrušně a trpělivě číhal na poskakující kosíky... A vedle, v laskavém stínu u úpatí vyčouhlého jehličnanu, v nastlané trávě a načechraném kapradí ležela Staza v objetí s Vinckem. Leželi spolu v lupení, nestydatě, bezelstně nazí; leželi spolu v parnu a nevinně podřimovali jako Adam s Evou. Spali si v náručí a kolem nich se povalovali, posedávali a korzovali jacísi jiní lidé, množství jiných lidí, z nichž některé Nan Jelen postupně s radostným překvapením poznávala: ó bože, ó bože můj! Vždyť tamhle se belhala tetka Mařka, s vervou debatujíc s manžely Chládkovými! A jim v patách všichni tři Ulrichovi: dozorce, dozorcová i sextán Pepa… A již zahlédla rovněž kamarádku Terku… A dvanáctiletého Láďu se sestřičkami Ankou, Růžou a Bětkou… A těhotnou macechu Fanku… A starou prostřednici Bendku… A ten obtloustlý párek, co opodál sbíral ořechy a bobule, to byli určitě zlatník se ženou, kteří kdysi v Moravské Ostravě mívali krám na Nádražní třídě… A ještě pár nalezených vizáží: sousedka Kolaříková s pěti nezvedenými haranty, mlékař Hadraba, jakýsi podomní obchodníček, jakási bezejmenná zákaznice…
    Leč nikdo z dalších už nebyl Nan povědomý. Nikdo z těch, jež tenkrát před více než čtyřiceti roky potkávala, když se procházívala s Vinckem po ostravských ulicích. Tenkrát v těch dávných dobách, kdy byla bláznivá a horoucí a čanana jak lalka, Staza v nažehlené bílé blůzce a tuhové sukni tvaru lučního zvonku, Staza se stříbrnou broží od svého milého; nosila se po špinavém, začouzeném městě jako princezna – a mléčný kámen na jejích prsou zatím pilně hltal každičkou jiskřičku světla a chvatně završoval své zadané poslání. Musel dokončit misi, kterou započal před více než 300 miliony roků… Kterou úspěšně zahájil a prováděl podle plánu. Tehdy před více než 300 miliony roků. Jenomže program nenadále zhatil žravý ještěří žaludek a přerušila neprostupná, neproniknutelná bariéra: bahno, rašelina, uhlí, temnota… A teprve po uplynutí věčnosti, teprve po uplynutí černočerné věčnosti bylo bílému oku dovoleno opět se aktivovat a dosbírat dosažitelné vzorky Života. Doplnit nashromážděnou kolekci. Zaregistrovat, zaznamenat, vstřebat, uložit. Vytvořit dokonale přesné kopie a potom je v jediném záblesku nastřádané energie vypravit na cestu. – Ano, udělal, co měl. A nežli se zřítil do Atlantiku, stihl vykonat svou práci. V několika sekundách stačil nasát takovou dávku slunečního proudu, že dokázal splnit celý úkol. V několika ohnivých, zářivých, vítězných sekundách, nežli se znovu potopil do oceánské noci a rmutného kalu.
    A od toho okamžiku náhodná kopie Života nezadržitelně putovala k Cíli, tam kamsi za budoucím novým vtělením; stále vzdálenější a vzdálenější a vzdálenější, avšak v létě 1943 ještě natolik blízká, že se s ní Nan v transu mohla spojit a mohla znovu všecko spatřit: ten pravěký prales i ten zástup lidí, ty děti, ženy, muže… Hrstku známých i dav neznámých – ne, bohužel, nikdo z ostatních jí už nebyl v nejmenším povědomý… Vůbec nikdo… Nikdo… Ani onen svalnatý, osmahlý, fešný námořník, jenž právě nyní brouzdal kapradím okolo ní. Mrskl po Nan modrýma očima a usmál se na ni, jako by se určitě znali. Tak blaženě se na Nan usmál, že mu musela odpovědět úsměvem stejně blaženým – ach jezusky dobry, tím ztraceným, mladým, šťastným úsměvem z času jasu.
    Tím pradávným úsměvem z pradávného času jasu…

    (září – listopad 2004)