OBRYS kmen
Číslo 12
Příloha internetového Obrysu - Kmene
1. srpna 2003
NESSUN DORMA
Ivana Blahutová

   Nikdo nespí, pěje ten božský tenor a dědeček naslouchá se zavřenýma očima, na chvíli pevně rozkročený mezi jiskřícími, sršícími hvězdami, nessun dorma, jako by stál, vzpínal se, letěl, mladý vášnivý princ uprostřed tisíciletého kamenného města, uprostřed noci, lásky a smrti, ach uprostřed noci, lásky a smrti...
   A když hudba dozní, ještě několik vteřin se vzduch v pokoji vítězně zachvívá závratnou, zalykavou slastí, ještě několik vteřin, než se blažená ozvěna rozplyne v hlasitém výdechu ticha.
   A teprve potom Dora vypne gramofon a uklidí letitou poškrábanou desku a nechá tam dědečka znovu samotného. - Jako vždy beze slova odejde, zatímco on ani neotevře oči, klidný a nehybný a zdánlivě pohroužený do šťastného, osvobozujícího spánku.


* * *


   Dora- můra! Dora - můra! Dora - můra!
   Opět se brání. Opět se s ním pere. Jako o život! Mlčky. Zuřivě. Nenávistně. Škrábat! Drásat! Kousat! Kopat! Škrtit!
   Kalavec - pochcanec! Kalavec - pochcanec! Kalavec - pochcanec!
   Doufala, že mu rychle upláchne, ale zase ji chytil v šatně a srazil na zem; žďuchnutí, drcnutí, trhnutí, za vlasy, za krk, za ramena; a již se zmítají, již se válejí na zašlapané podlaze, a ostatní děcka ihned kolem nich, nadšené řičení, lačný řev, řehot, dupot, nadávky, kvičení... I Katka! I Sabina! I Kuba! Pokaždé všichni, všichni, všichni. Až se mezi nejvzdálenějšími klecemi školních šaten vynoří chvátající kantorská postava -co je to tady?! Co to tu vyvádíte?! Darebáci!
   Leč nežli rozlícená dozorkyně stačí dokvačit k jejich kóji, smečka se bleskem rozuteče; tlupa rozdivočelých mláďat, která s bojovným jekotem vystřelí ze školních vrat a vzápětí zmizí v propadlišti mokrých ulic.
   Zejtra ti vyškubu pačesy! zahrozí jí naposledy Kalavec. Ty čůzo začouzená! A třemi hrošími skoky sletí po venkovním schodišti a ztratí se v proudu paraplat. - Ne, ještě si toho kupodivu nevšiml. Ještě nepostřehl, že od září už na Doru nikdo nečekává. Že na chodníku před školou už nestává její dědeček, aby si ji bezpečně odvedl domů.


* * *


   Stalo se to začátkem prázdnin. - Zrovna se vypravoval do knihovny a ještě se jí úplně normálně zeptal: Nechceš jít se mnou, Dorko? A jak si tak v předklonu zapínal přezku sandálu, náhle se skácel na podlahu, rudý, v křeči, chroptící.
   Babi, dědeček umře?
   A potom ho konečně přivezli zpátky z nemocnice - téměř bezvládného starého kojence. Bezmocného, oněmělého pokakánka. Krmit, mýt, holit, převlékat, lavór podkládat... Stále hlídat. Stále kontrolovat. Stále být po ruce.
   Napůl ochrnuté, ponížené tělo uvězněné v pokoji s výhledem na zapadlé náměstíčko. Mlčící zkřivená tvář s vystrašenýma, zahanbenýma očima.
   Ten jeho mučednickej výraz! šeptá babi. Ten jeho výraz! Ježiši, jak mu má člověk pomoct!
   A tehdy se náhodou doslechnou zvěst o zázračné Rézi. O zázračné Rézi a paní Záhořové z předměstí.


* * *


   Tak tak to Dora stihne. Tak tak stačí schovat zamazanou bundu. Opláchnout poškrábané, umolousané ruce. Přičísnout zakudlanou hřívu. Ukrýt zválené džíny. Navléknout si kamaše - však to potom všechno pečlivě vyčistí. Později. Tajně. V noci. Až babi spolkne svůj prášek. Až všichni usnou. Až -
   Ahoj, dědo! nakoukne opravená Dora do ložnice - a vtom již klapnutí dveří a z předsíně ruch - hlas babi, přivádějící právě na návštěvu neznámou paní Záhořovou...
   Kdoví proč si Dora představovala paní Záhořovou jako kouzelnou stařenku z pohádky. Jako šedivou kmotřičku s drdůlkem a s brýlemi, zimomřivě zababušenou do kostkovaného vlněného plédu a pomalu se belhající o dřevěné hůlce. A zatím před sebou spatří brunetu mnohem mladší nežli babi. Okrouhlá mateřská tvář a kratičký účes na kluka, modré rifle, modrá větrovka a v ruce plastová přenoska na zvířata -
   Dobrý den, paní Záhořová.    A vše, co potom následuje, je tak prosté a obyčejné a samozřejmé -
   Dědeček připravený v posteli; vystrojený v novém nažehleném pyžamu a vyzvednutý do polosedu; záda podepřena třemi naducanými polštáři a namísto přikrývky zahalen béžovou dekou. Na tváři křečovitý pokus o zdvořilý úškleb - levý koutek úst snaživě vypnutý, zatímco pravá polovina obličeje dál truchlivě visící dolů.
   Už vám ji nesu, pane Tunáte! uvítá se s ním paní Záhořová. A otevře mřížkovaná vrátka přenosky a jemně vytáhne ven velkou rezavou kočku - zázračnou Rézi.
   Buďte bez obav, naše Rézi je skutečnej anděl!
   A položí zázračnou Rézi na deku, pacientovi rovnou do klína. Dvěma hmaty upravit polohu tělíčka, hezky pohodlně, ležmo na boku, srovnat pacinky, hlavičku, ocásek -
   Tak prosím, pane Tunáte, už můžete.
   Nemocný váhavě spustí svou zdravou levou ruku na zázračnou Rézi a začne ji opatrně hladit - neobratně, rozpačitě, pátravě... Lehké doteky dlaní a zkusmé čechrání hebkého kožíšku. A pak jistěji a jistěji a jistěji... Tápavými prsty překvapeně přejíždí hřbítek, boky, bříško, zatímco zázračná Rézi dál setrvává v úslužné, vstřícné nehybnosti. Dokonale klidná, tvárná a poddajná. Živá něžná sametová hračka, jež oddaně spočívá v klíně na dece, slastně přivírajíc zelená očiska a vrnivě předouc, předouc, předouc...
   Budem vedle, Česťo, zahučí dojatě babi a nechá dveře dokořán, aby z obýváku viděla na léčebnou seanci. A malá Dora poté s nimi způsobně popíjí čaj a ukusuje z jablkového závinu, uši horlivě našpicované a dušičku roztetelenou vzrušením - ani nedutajíc uchváceně hltá, co si babi a paní Záhořová spolu povídají, ach, všechny ty neuvěřitelné, srdceryvné, strastiplné kočičí příběhy, všechna ta putování a osudy a jména: Minda a Čertík a Sisinka a Hakim a Zuzánek a Vašík a Adam a Eva a Cindy a Bára a Maruška a Filípek a desetikilový Honzík Sádlík... Padesát koček, koťat a kocourů - sirotci, tuláci, psanci, vyhnanci, nalezenci... Špinaví, vyčerpaní, vyhladovělí, zranění, bezzubí, zmučení, zmrzačení, omrzlí, popálení, polámaní, choří, trpící, krvácející, umírající...
   A nakonec zachránění! Nakrmení! Očištění! Vyléčení! Zabezpečení! Milovaní! Opravdicky a věrně milovaní! Laskaní, mazlení, hýčkaní, spasení...
   Dvě stě padesáti kočičkám! vykládá hrdě paní Záhořová, dvě stě padesáti jsem za posledních deset let našla novej domov! A u samejch hodnejch lidí! Já si totiž nejdřív každýho důkladně prověřím!
   A to vám za mnou jednou přišel chlap, a že by si odebral všecky. Všech čtyřicet, jenže já měla hnedka špatný tušení! A taky že jo! Ten zmetek je chtěl na kůže a na pokusy a na žrádlo! Jako živý žrádlo pro hady! No já ho hnala, já ho hnala!
   A paní Záhořová se honem usměje na vyjukanou, vykulenou Doru. Honem se usměje a konejšivě ji pohladí po dlouhých, lesklých, černočerných vlasech.


* * *


   Ty čůzo začouzená!
   Číhá na ni za rohem. Rozkročený uprostřed chodníku mezi hradbou věžáku a kovovým zábradlím. A vedle něho hýkavý blbeček Krutiš s walkmanem na uších. Brašny odhozené na dlažbu a v našpulených pyscích zapálené cigarety.
   Ty čůzo začouzená!
   Pochcanec Kalavec se na ni výhrůžně zatlemí a významně zakývá tlustým křivým klackem.
   Čůzo-čůzo-začouzená-hubo, zarapuje chraptivě Krutiš; ohnutým hřbetem kymácí do rytmu a houpity hou na rozviklaných kolenou, roztrhnem-ti-prdel-a-
   A v tu chvíli se zpoza rohu vynoří jakási nakvašená matka s capajícím žáčkem, a dřív než Kalavec stačí zamaskovat zbraň, Dora vyrazí. Skokem přes zábradlí a sprintem přes vozovku! Za zády drásavé zaúpění brzd a vzápětí ryk rozběsněného řidiče:Smrade zkurvenej! Chceš se zabít !
   Prchat! Pádit! Uhánět! Vlající černá kštice a školní batoh bušící do lopatek, herda-hyjé-herda-hyjé-herda-hyjé! Proběhnout, zabočit, proběhnout, zabočit, proběhnout, zabočit... Přetnout prázdnou křižovatku a prokličkovat tichými postranními uličkami. Kavárna Belveder... Zrušené kino Dukla... Bývalá kasárna... Zastavárna, butik, tržnice... Proklusat průjezdem a trapem rovnou k parku; vyplašené hejno holubů a nějaká babka hrozící jí kusem suchého rohlíku, jen se nepřeraž, spratku!
   Teprve teď se po nich odváží ohlédnout - ne, nikdo, nikdo, nikdo - už smí vypustit, zvolnit, ubrat... Zpocená jako v horečce a zalykavě lapající po vzduchu, je to oukej, je zachráněná! Ještě posledních sto metrů přes náměstíčko s olysalými kaštany a pak již docela normální chůzí... Jakoby nic, jakoby nic... Nenápadně probrouzdat spadaným listím a loudavě dojít až k jejich domu. K té naduté stoleté barabizně, na jejíž otlučené zašedlé fasádě se hadovitě plazí zaprášené pentle a pomateně pučí oprýskané rostliny - jakási rozpadávající se štuková džungle. Zteřelý prales ze svíjivých svlačců a pokroucených hrachorů. Samé stvoly, šlahouny, blizny, pařáty, kořeny...
   Než Dora stiskne ledovou mosaznou kliku a zatlačí na těžká hnědá vrata, ze zvyku zvedne zrak do výšky. Až tam nahoru, odkud na ni s průčelí jako vždy přísně a nesouhlasně shlíží krásná kamenná ženská tvář.


* * *


   Kde ses toulala?! Nevíš, kolik je hodin?!
   Babi v rozepnutém plášti rozčileně proletí předsíní a málem vylepí Doře facku, vydrážděná k nepříčetnosti - jo, vzteky bez sebe, neboť zrovna dneska spěchá za zákazníkem s účetnictvím! Účty, účty, účty!
   Copak nedokážeš přijít včas?!
   Maže za klientem, páč ze dvou starobních důchodů se v týdle zemi absolutně nedá vyžít! Musí si přivydělat! A už mešká! A teď aby kvůli Doře jela autem! Tou rozhrkanou, zarezlou rachotinou, co chcípne na každý křižovatce.
   Oběd je na plotně. A hlídej dědu!
   Zlostně za sebou práskne dveřmi a zbude po ní pouze oblak deodorantu a obvyklý list papíru s třemi telefonními čísly - S.O.S. numera, na něž má Dora ihned zavolat, kdyby se dědečkovi náhle přitížilo. Kdyby divně chroptěl. Špatně dýchal. Zvracel. Sténal. Přestal hýbat i levou rukou. Kdyby vůbec nereagoval. Kdyby -
   Ahoj, dědo! Spíš?
   Povolená ústa s šikmou štěrbinou a tenký, kostnatý nos vzdorovitě čnící ke stropu. Na široké lebce řídké rozcuchané šediny a na bradě a lících jednodenní kovové strniště. Tvrdé bílé osiny vyrážejí z bledé zbrázděné masky, která jako by se na jedné straně bortila svou vlastní zmrzlou váhou.
Spí. Spí klidně. Uložen na zádech a pečlivě zakryt peřinou. A Dora se nad ním nakloní a ještě chvíli sleduje jeho nádechy a výdechy, tlukot v hrudi, vlnobití v tepnách, tlumené přemílání v plném žaludku...
   Toto odpoledne mu nebude pouštět staré desky se starými operami. Toto odpoledne si sama ohřeje zapékané brambory a umyje nádobí a pak bude psát školní úlohy... A v pravidelných intervalech nahlédne do ložnice, aby zkontrolovala dědečkův spánek -
    - a když za ním nakoukne potřetí, spatří, že mrtvá pravá paže se mu svezla dolů s postele - toporná dřevěná končetina ochable visící kousek nad ošumělým červeným kobercem s květinovými ornamenty.
   Vyděšeně přiskočit a vrátit ruku zpátky! - Je teplá. Je teplá, je v pořádku. Spáč mírně posune hlavu a mlaskavě zafuní. Ale přesto již Dora raději zůstane v místnosti s ním. Kleknout si do ušáku u okna a zírat ven na cípaté náměstíčko s vyplešatělými kaštany. Dívat se na chodce, na psy, na holuby... Na lomozící vozy, které sem občas omylem zabloudí z netrpělivých drnčících křižovatek a rachotících hlavních tahů...
   Dědečku?
   Dědečkův dech je nyní hlučnější, avšak pokojný. A Dora dál naslouchá všem neustále se přelévajícím zvukům - hlasům, krokům, zvonkům, motorům, písním, znělkám, šramotům, rámusům, štěkotům... Nepřítomná, a přece vnímající. Netečná, a přece ve střehu. Strnulá, soustředěná, pohroužená... Myslí na Kalavce a na zítřek a na pozítřek... Myslí na všechny pondělky až pátky, na všechny týdny, na všechny měsíce, na všechny cesty... Myslí na všechny, všechny, všechny cesty ze školy, jimiž bude muset projít; jimiž se bude muset proklestit, prodrat, probít... A myslí na drtivou, ničivou dálku, která dělí toto beznadějné listopadové odpoledne od prvního jitra příštích letních prázdnin. Myslí na Kalavce a na Krutiše a na své spolužáky; na jejich jásavý řehot a zbabělé unikání; na jejich řičení, kvičení, pištění, kuňkání, šeptání, mlčení... Myslí na ně, myslí na Ně; a zatím kdesi blízko vyjí sirény a troubí klaksony, řinčí sbíječky a hučí potrubí; duní výtahy, třískají hrnce, cvrlikají mobily, hulákají televizory, halasí rádia... Někdo klopýtavě cvičí na klavír a někde v koupelně se zmítá a kvílí zapnutá pračka...
   Dora se bradou opírá o parapet a nepohnutě civí na listopadové náměstíčko, tak nenápadná a malá, že je téměř neviditelná... Jen nezřetelná dětská tvář za sklem. Jen nepatrný, poloskrytý obličejík; ofina, oči, nos, ústa... Vypadá, jako by klímala, dřímala, snila... Ukolébána vytrvalým bubnováním zvuků, zvuků, zvuků; nedůležitých, opakujících se, všedních... A tu ji znenadání zelektrizuje ostrý ptačí vřískot. Vysoké, pronikavé výkřiky: Vísk! Vísk! Vísk! A už ho zpozoruje, už ho zachytí, už ho přišpendlí zaostřenými zorničkami - mrňavý hnědozelený opeřenec, jenž se pyšně vypíná na větvi stromu a cosi rozdurděně vyřvává na celé kolo, znovu a znovu a znovu... Drze a sebevědomě, až Dorou prošlehne palčivá touha po něm skočit. Skočit a umlčet ho! Ihned! Okamžitě! Navždycky! Otevřít tichounce okno a vyplížit se po špičkách na římsu. Ztuhnout, odrazit, vymrštit! Plavným obloukem překonat prostor a bleskurychle lapnout křehké, měkké pištící tělíčko -
   Upřeně zírá na naparujícího se ptáčka, a ten sebou pojednou polekaně cukne a v mžiku odlétne pryč.


* * *


   Často si prohlíží album. Vždycky, když babi není doma. Tlusté, velikánské, metrákové album v červených kožených deskách, které je uskladněno na dně skříně, poněvadž se nikam jinam nevejde. Musí se pracně vytáhnout ven a nechat ležet na parketách.
   Opatrně odklopit červené kožené křídlo a poté obracet obří listy, obří stránky ze zvláštního tuhově černého papíru, na nichž jsou nalepeny rodinné fotografie - každá úhledně otitulkovaná křídovým dědečkovým písmem.
   Tolik obrázků! Tolik tváří! - Nejprve ty nejstarší, matně zahnědlé; a po nich mladší, lesklejší černobílé; dědovi prarodiče a babini prarodiče, dědovi rodiče a babini rodiče...
   Ateliérová fota šťastných novomanželů a skupinové snímky vesnických veselek; závoje, kytice, šerpy, myrty, motýlky, buřinky... Samí praprapra... Samí pranebožtíci. Samé pratety a prastrýcové, prabratranci a prasestřenice...Jakýsi mladík Vladislav ve šviháckém proužkovaném obleku a jakási slečna Jana v přiléhavém kloboučku do čela. Mužstvo ve fotbalových dresech a děvčata v legračních plavkách s nohavičkami. Pradědeček ve fešácké uniformě a prababička ve strohém kostýmu... A pak obrázky dědy a babi - děda a babi jako mimina, jako děti, jako školáci, jako studenti, jako brigádníci, jako ženich a nevěsta, jako rodiče, jako turisté, jako tanečníci, jako zahradníci, jako oslavenci...
   Desítky a desítky záběrů - nahatí kojenci s plyšovými medvídky a vyšňořená batolata s narozeninovými dorty. Zasněžené hory a rozpálené pláže. Rybníky, aleje, ulice, sály, obýváky, svatby, plesy, Vánoce, jubilea, zabijačky, tancovačky, průvody, výlety, schůze, pohřby.
   A spousta fotografií Dořiny mámy. Tak mladé a hezké. Tak štíhlé, plavovlasé, bezstarostné, sebevědomé. Posměvačná tvář Dořiny mámy v záplavě ostatních tváří, tváří, tváří...
   V záplavě tváří, z nichž ani jedna - ani jedna jediná se nepodobá Dořinu drobnému kulatému obličeji. Jejím šikmým černým očím a jejím rovným černým vlasům. Jejímu malému, tupému nosu a její snědé asijské pleti.


* * *


   Konečně! Konečně sousedka Mánková pohlídá odpoledne dědečka a mohou jet na návštěvu k paní Záhořové.
   Babi prokodrcá autem po štěrkové cestě podél řady zahrad a zaparkuje před posledním domkem. Dále je už jen kávově zpěněná řeka a nad ní strmé zalesněné stráně. Příkré, téměř kolmé svahy, pichlavě zježené polosvlečenými rudožlutými listnáči a řídce prošpikované chundelatými zelenými jehličnany.
   Vystoupí obě z vozu a projdou pisklavou kovovou brankou; a potom po rozmoklé pískové cestičce rovnou ke Kočičímu domu, babi s taškou konzerv a Dora s krabicí sušeného krmiva, škobrtavě kloužou mezi záhonky a zvědavě se rozhlížejí kolem sebe, avšak zvířata nikde. Jen z kterési vedlejší zahrady rozmrzelé psí hafání a vzadu na říční hladině plující hejno hnědých kachniček.
   A pak se na zaklepání otevřou vstupní dveře s proskleným pruhem a v nich se objeví paní Záhořová a hned za ní jako o závod dychtivá chlupatá smečka - hemžení, kmitání, vlnění, skákání, až užaslá Dora nadšením vyjekne. Kožichy mourovaté, flekaté, bílé, šedé, černé, hnědé, plavé, ryšavé, strakamakaté... Nápor pružných tělíček, která se všetečně a nedočkavě derou ven přes práh; upřená kukadla, vztyčená ouška, zdvižené čumáčky, praporce ocásků, tančící tlapky -
   Rychle dovnitř! pobídne je paní Záhořová, honem, ať nezdrhnou ven! Vašíku, zpátky! Sisino! Mikeši! Káčo!
   Padesát! Padesát koček, koťat a kocourů! Nahoře, dole, vlevo, vpravo, uprostřed, všude, všude, všude. Na každičkém místě od podlahy do stropu. Na židlích, na stolech, na křeslech, na pohovkách, na postelích, na skříních, na policích, na okenních parapetech... Na kuchyňské lince, na ledničce, na pračce. Na posedech, prolézačkách, kobercích, polštářích. V pelíšcích, v zásuvkách, v košících, v pojízdných poschoďových kontejnerech...
   Padesát šelem! Procházejících se, dovádějících, šplhajících, ležících... Tu stočených do klubíček, tu královsky rozvalených... Padesát půvabných bytostí, které se labužnicky protahují a vláčně se protírají mezi nábytkem, mrštně honí gumové míčky a energicky si brousí drápky na sisalových škrabadlech, křupají sušenky z plastových mís a chlemtají vodu z plastových nádrží, pečlivě si lížou zářivou srst a pilně hrabou stelivo v toaletkách, hrají si a skotačí a baští a vyměšují a odpočívají a dřímají a pochrupávají a předou a vrní a mňoukají - svorně a pospolitě v tom neuvěřitelném kočičím ráji. V tom zázračném kočičím Edenu, jenž řízně a omráčivě čpí dravci, močí, dezinfekcí, mýdlem, masem a indickými vonnými tyčinkami, ospale doutnajícími v malovaných keramických vázách.
   Na sporáku v kuchyni bublá obří hrnec, ve kterém se vaří krůtí stehna, a v předním pokoji slzí nějaká nervózní baculatá žena, která sem zrovna před chvilkou dopravila vychrtlé černé kotě s krvavým šrámem za uchem - lidi sou svině! smrká do kapesníku, někdo to hodil před barákem do popelnice, ale ještě žije! Dostalo z Puňťovýho voběda, slípku s rejží, teda ne moc po tý hladovce. A sousedka prej, ať ho šoupnu do útulku na Vršku, jenže tam je to hotovej koncentrák! Tam by se s ním v tomdle stavu nepárali, a hnedka utratit, že jo, proto s ním du k vám -
   Kočička, uchopí kotě paní Záhořová, asi tři měsíce. Podvýživa, dehydratace... Zranění není hluboký. Bohužel veterináři teďka dlužím šest tisíc, takže mu nosím akorát nejhorší případy. Snad se z toho vykřeše. A samejch roztočů - vyčistit uši a prokápnout. A sprej na parazity. A až se zhrabe, pastu proti červům. A potom vakcinace. A pozděj vykastrovat. Jak se mi podaří sehnat trochu peněz...
   Já přispěju! vzlykne žena, já zaplatím. Aspoň to odčervení a očkování. Já bych si ji nechala, jenže aji Punťu sotva uživim, já fakticky víc nezvládnu.
   Jste strašně hodná, raduje se paní Záhořová, jste strašně hodná, že jste ji zachránila z tý popelnice!
A hrrr do díla, prohlédnout, ošetřit, uložit - zvlášť do vedlejší světnice; a nakonec zaregistrovat do obyčejného linkovaného sešitu:
   Pořád vymýšlet nový jména, vzdychá paní Záhořová, a pomalu už mě žádný nenapadá. A jméno se musí se uvíst do očkovacího průkazu a musí se líbit možnýmu zájemci. Zrovna včera si jedni vzali kocourka, že se jmenoval Mates. Stejně jako ten, co jim umřel. Jo, vybrat správný jméno -
   A vtom Doře troufale bleskne, že by... Že by třeba -
   A co Dora? Paní Záhořová? Dora jako já?
   Jasně! zajásá ta uplakaná žena, to k ní pásne!
   A než stačí zaskočená babi něco namítnout, paní Záhořová přimhouří zrak a širokým, přes řádek padajícím písmem zaznamená do svého sešitu DORA.


* * *


   Ne! zuří babi, a přestaň vydírat! Já nevím, co s dědou, a ty si vyvzpomeneš kočku! Zvíře není hračka, o zvíře se musíš starat! Denně! Pořád! Furt!
   Babí! Když ona se jmenuje po mně! A je děsně krásná! A na Vánoce už bude určitě zdravá! Babičko!
   Ne! V žádným případě! A nebul mi tu! A val se učit!
   Babííí! Já budu všecko dělat, všecko! Krmit, kartáčovat, uklízet. Čůránky, hovínka, misky, vodu, všecko. Babííí! Prosím tě! Slibuju.
    Povídám ne! Konzervy, maso, stelivo! Nakupovat, klohnit, zamrazovat, gruntovat! Očkování, kastrování! A těch prachů za veterináře, když onemocní! - A každý zvíře jednou onemocní! Zestárne a onemocní a bude se trápit! Bude se podělávat, blít, krvácet, potácet, skučet, naříkat! Bude na tebe čučet tím prosebným, utýraným kukučem! Víš, jak tě to bude bolet?! Jak budeš nešťastná?! - A nakonec ti nezbude, než ho dát utratit! Takový peklo! Peklo, peklo, peklo! No jen se zeptej! Jen se zeptej paní Záhořový, co ji to stojí! Co slzí, nervů, práce, času, korun -
   A vždyť ona jich má skoro padesát, a uživí je!
   Neuživí!
   A uživí!
   Neuživí! Ne-u-ži-ví! Paní Záhořová je zadlužená až po uši! Paní Záhořová je po ozařování a měla by se šetřit, a zatím obsluhuje menažerii a shání finance na kočky! Prodává načerno ve stáncích, roznáší reklamy, vláčí po invalidech zázračnou Rézi, žadoní o almužny a dře jako kůň! A laskaví sousedi na ni posílaj udání a štvou komise a přes plot jí házej uškrcený koťata! A paní Záhořová se živí rohlíkama a mlíkem a nemá na brejle. Léta si nekoupila nic na sebe a žije jako řeholnice. A až umře, dostane se do kočičího nebe, protože paní Záhořová je světice a mučednice a anděl! Paní Záhořová je paní Záhořová! A ty mi tu okamžitě přestaň kňučet a alou do svýho kamrlíku! Upaluj! A už ani slovo! Sklapni, krucinál! Dost! Dóóóst!



* * *


   Nessun dorma -
   Nikdo nespí
, pěje božský tenor, a Doře není vůbec divné, že právě teď, právě teď uprostřed noci kdosi zapnul starý gramofon a spustil obroušenou jehlu na ohranou desku; klouže po tenoučkých třpytivých černých drážkách a tma se točí a točí a točí, krouží tím palčivým dusnem jako Dořina osmažená olověná lebka; zmořeně se převaluje v poduškách mezi zhasnutými pagodami a zoufale hledá skulinu, jíž by unikla - ach, musí pryč! Musí utéct z tohoto nekonečného kamenného města! Prchnout z těch otlučených hradeb a šílených štukových ornamentů. Spasit se před svlačci, pentlemi a hrachory, které se plazí všude kolem, kroutí se a vzpouzejí a syčí... A šedivé zdi praskají a puklinami prorážejí divoké zelené šlahouny. Závratnou rychlostí se rozlézají po stěnách a pohlcují jejich dům. Žravě šplhají po oprýskané omítce stále výš a výš a výš, až se žena z průčelí honem pustí fasády a s nenávistným výkřikem seskočí dolů, přímo sem, do Dořina pokojíku -
   Tohle byla moje cimra! Co ty tu děláš? Kde ses tady vzala? Vypadni!
   Ale než stihne s Dory strhnout peřinu a shodit ji z válendy, kypící džungle již vpadne dovnitř a v mžiku ji obtočí větvemi a liánami... Pevně ji uvězní, takže z ní zůstanou jen dlouhé plavé vlasy. Hedvábné zlaté prameny, které vzápětí smutně stečou po mohutných spirálovitých kmenech a beze zbytku vsáknou do srstnatého, bořivého mechu -
   Mami? lekne se Dora, jenže už běží spletí trav a křovin, prodírá se obřími vlhkými listy a bloudí rozpařenými, lepkavými mlhami; a spolu s ní uhánějí džunglí další a další bytosti, před ní, za ní, vedle ní, tuší je, cítí, čichá, slyší -kličkující pružná těla a planoucí ohnivé oči... Vynořují se a ztrácejí a kamsi pádí; kmitavé šelmí skvrny, pruhy, hřbety, tlapy, hlavy... Letí s ní, ale Dora se jich nebojí! Ne, nemá vůbec strach, neboť její otec je mezi nimi, ví to, proplétá se tamhle vpředu - určitě je to on, ačkoliv ho nedokáže v tom pableskujícím šeru přesně rozeznat. Usilovně se za ním probíjí červenými koženými rostlinami a hbitě odhazuje tuhově černé papíry. Čím dál rychleji, urputněji, nedočkavěji! Ach čím dál nedočkavěji obrací stránky alba a hledá jeho tvář - tati?
   Když vtom zahlédne světélkující fotku ze školní akademie. Tu důležitou fotku, co byla loni v novinách a dodnes visí ve třídě na nástěnce - efektní barevný záběr z žákovského vystoupení, aplaus a klanění a blesky reportérských aparátů: v jedné řadě vedle sebe Cikán Láďa a gádžo Kuba a černoušek Zidan a běloška Sabina a Asiatka Dora a bledulka Katka a Arab Chálid - s radostnými, nevinnými úsměvy a důvěrně sřetězení za ručičky; dojemná přehlídka jako na plakátu; vzorně pózují na pódiu a všichni v sále jim pochvalně, povzbudivě tleskají, pan ředitel a pan starosta, paní zástupkyně a paní učitelky, páni rodičové, milí spolužáci, děda a babi a celé slavnostní školní shromáždění, i pochcanec Kalavec. I pochcanec Kalavec tam dole ve čtvrté řadě mezi čtvrťáky - a Dora se zajíkavě rozchechtá, rozžhavená na 39 stupňů Celsia, zakuckává se smíchy - a řehoní se a řehoní, ještě když babi vyděšeně vejrá na teploměr a obaluje jí čelo studeným mokrým ručníkem; a v kuchyni zatím pominutě piští čajová konvice a venku za okny začínají cvrlikat ptáci, vísk, vísk, vísk, poněvadž už zase svítá. Už se zase rozednívá a sychravý vítr trhá holými kaštany a probouzející se džungle horce hvízdá a křičí a chroptí a mlaská a skřehotá a řve...
   A Dora znovu blaženě usíná. Blaženě usíná za veselého vřískotu papoušků, jelikož je moc a moc chorá. - Ano, ano, příšerně stoná, a nemusí proto do školy.


* * *


   Zápis v žákovském deníčku o tři týdny později:
   10. 12.
   Vážená paní Tunátová, Vaše Dora se dnes o přestávce poprala se svým spolužákem Pavlem Kalavcem. Dlouhými nehty mu způsobila zranění očního víčka, kvůli kterému musel být hoch ošetřen u lékaře. Prosím, abyste mě laskavě co nejdříve navštívila ve škole, nejlépe ve středu či ve čtvrtek mezi 14:00 až 15:00.

   Mgr. Vlasta Beníšková, třídní učitelka



* * *


   Počkat. Musí počkat. Počkat, až babi pozdě večer sekne se svým účetnictvím a vypne počítač. Až se osprchuje. Obstará dědu. Uhnízdí se vedle něj v ložnici. Zapije pilulku. Odloží knížku. Zhasne světlo. Usne.
   A teprve potom tajně rozsvítit. Zamknout dveře kamrlíku. Zastřít lampu černým šátkem. Vytáhnout z batohu žákovský deníček a -
   Alespoň dvacetkrát si Dora zkusí babin podpis nanečisto: Tunátová, Tunátová, Tunátová... Řízně naškrábnout výbojné zřetelné T a po úzké mezeře pokračovat nečitelnými zubatými klikyháky. A nakonec nad špičaté hřbety ledabyle přimáznout dvě čárky, Tunátová, Tunátová, Tunátová...
   Tunátová, podepíše se Dora pod vzkaz Mgr. Vlasty Beníškové, třídní učitelky. - A vzápětí se zarazí, zlekne, zhrozí: Tunátová! Tím směšným, bázlivým, rozechvělým, neumělým rukopisem! Tunátová! A jakmile to zítra Beníšková zmerčí, okamžitě pozná, že...
   Ukaž mi deníček, Doro!
   Panika. Úzkost. Děs. Štiplavý oheň na lících a srdce jančící strachem. Lež, podvod, zločin! - A teprve nyní, teprve nyní při pohledu na roztřesenou Tunátovou si Dora plně uvědomí tu marnost! Ubohost! Nesmyslnost! Bezvýchodnost!
   Beníšková to určitě pozná!
   A i když to Beníšková nějakým zázrakem nepozná, nejpozději zítra si babi sama vyžádá deníček, aby zkontrolovala Dořin prospěch, a -
   Ukaž mi deníček, Doro!
   Ale babi, vždyť jsem byla tři týdny nemocná, jsem zatím omluvená ze zkoušení.
   Deníček, Doro!
   Já ho zapomněla ve škole, babičko.
   Už zas?! Nelži! Hned mi ho ukaž!
   Já ho ztratila. Asi mi vypad v šatně. Někdo mi ho ukrad.
   Doro Tunátová! Kdy mě přijde navštívit tvoje babička?
   Promiňte, paní učitelko, babička se vám omlouvá, že má chřipku a
-
   Ještě by mohla tu prokletou stránku vytrhnout! Vyrvat! Rozškubat! - Jenomže pak Beníšková a babi neomylně zavětří -
   Doro! Tady chybí jeden list! Proč? Kam se poděl? Co na něm bylo?
   Ježiši, zítra!

   A Dora se rozklepe jako v horečce. Jako v horečce!
   Slabost, žár, nevolnost, zimnice, být nemocná, být nemocná, být nemocná! Ale na teploměru pouhých 36,7; omdlít, umřít, neexistovat...
   Zítra! zmítá se zmučeně pod přikrývkou, zítra, zítra, zítra... A usne teprve kolem třetí. Vyčerpána strašlivými představami a pronásledována trapnými, ohavnými sny.
   A když ji babi ráno vzbudí, je Dora rozhodnutá. Je rozhodnutá.


* * *


   Ahoj!
   Zaklapnout za sebou dveře, secválat po schodišti, vyběhnout z domu... Propochodovat obvyklých deset kroků a pod kaštany se jako vždy otočit a zamávat vzhůru do arkýřového okna: Ahoj, babi! A vyrovnaným tempem zamířit přes náměstíčko - ani rychle, ani pomalu; bude půl osmé a cesta do školy trvá čtvrt hodinky.
   U drogerie spořádaně zabočit do vedlejší uličky a definitivně zmizet z dohledu. A zatímco babi zatahuje záclony a odchází do koupelny, aby si připravila dědovo holení, Dora se proloudá uličkou a znovu zahne za roh. A znovu a znovu a znovu... Až se ocitne u vybouleného drátěného plotu, za nímž se rozpadává dvouposchoďová zpustlá barabizna s vymlácenými okny a zatlučenými vraty.
   Chvilka ostražitého pozorování, leč nikde nikdo. Žádný podezřelý pohyb, žádné varovné stíny, žádné zvuky, stopy, pachy... Čistý vzduch. A tak bez obav prolézt dírou v pletivu a ukrýt svůj batoh v jednom z těch rezivých barelů, válejících se v zežloutlé polehlé lebedě.
   A potom, pouze se svačinou v kapse bundy, vydat se opět ulicemi, stále dál a dál od školy a stále blíž a blíž k centru; pustit se hřmotícím městem bůhvíkam, bůhvíkam... Rozhodná a bezradná, volná a spoutaná... Lehkomyslná, těžkomyslná, nesmyslná, ztracená... A ztracená... A ztracená...


* * *


   Bloumá na jedné z refýží před nádražím a sečítá tramvaje, které s duněním a zvoněním křižují smyčky kolejí - příjezdy, odjezdy, vystupování, nastupování, strkání, šoupání, dusání... Vozy pomalované bláznivými reklamami a za skly samé nasupené, unavené čumáky. Začíná padat sníh s deštěm a musí se schovat. Uniknout nečasu naproti do nádražní haly...
   Karavany cestujících táhnou sem a tam a dutá ozvěna zmateně vibruje pod rozkročenou potemnělou kopulí - obří sivý zvon, jenž kovově zvučí, odbíjí, hlaholí... Tekoucí ohnivá
   písmenka chrlí čísla, vlaky, města... A huhlavá hlášení z tlampače zní cizokrajněji než domorodé africké výkřiky... Pohyb, mumraj, fronty, shon... Cílevědomý tok cestujících odněkud někam, odněkud někam... A pouze na dlouhých tvrdých lavicích jacísi lhostejní pospávající lidé - páchnoucí psanci, navlečení do usmolených vrstev obnošeného šatstva. Místo podušek napěchované igelitky a v kapsách trčící poloprázdné láhve...
   Honem pryč! pochopí Dora, když spatří blížící se policejní patrolu. Dva přísní strážníci v černých uniformách -
   Vyklouznout s proudícím zástupem a ztratit se v nekonečné síti podchodů - podzemní bludiště, podzemní město, podzemní tržiště. Kšeftík na kšeftíku, stánek na stánku, regál na regálu, věšák na věšáku... Namačkané obchůdky, bistra, pultíky, telefonní automaty, veřejné záchodky... Syrý průvan a tisíce svršků na prodej: plachtící halenky, podprsenky, svetry, kalhoty, trika, bundy, šátky, šály... Hory černých plyšových čepic a armády černých plastových botisek. Němí čekající prodavači a nevšímavé kvaltující davy. Trafika, herna, kopírka, pizzerie, květinářství, foto na počkání... Kameloti jak pominutí plácají novinami a povykují na pasanty řezavými, mečivými hlasy. Před bufetem lká mladý žebravý muzikant na saxofon a před prodejnou orientálních suvenýrů vartují dva metroví porcelánoví dalmatini - vrrr! zavrčí výhrůžně na Doru, a ta honem ucouvne do další podsvětní chodby, unášená kolonami zasmušilých chodců: jít, jít, jít a hlídat každičký prudší pohyb; upřené zorničky, číhající siluety, psí mordy, slova, gesta, tóny, tepy, chvění, pachy... Pozorovat, větřit, čichat, nasávat. Čpavý puch moči... Pivo, prach, zvratky, káva, víno, myšina, cola, cibule, česnek, cigarety, parfémy, výkaly, špína, pot, dehet... Dotěrné smrady, útočné odéry, pronikavé vůně - ach pronikavé, pronikavé vůně, které se vábně linou ledovými tunely a omamují lačné nozdry. Opojné aroma rozpáleného tuku a smažících se hamburgerů, grilovaných kuřat a opékaných klobásek, horkých uzenin, hranolků, bramboráků, ryb...
   Dora jde a jde a jde... A ve světélkujících prosklených kójích se co chvíli kmitne šikmooký obličej, jenž se jí tolik podobá - několikrát se střetnout s jejich tázavýma, překvapenýma očima, ale rychle spěchat dál; spěchat dál, neboť by ji mohli oslovit, a ona by nedokázala odpovědět... Pozor! Bacha! Postřeh! Bedlivě pátrat po varovných znameních a obezřele sledovat čerstvé stopy na skvrnité dlažbě - vlhké šlápoty; otisky podrážek, tlapek, koleček... Odhozené nedopalky, papíry, ohryzky, kelímky, kornouty, krabičky,
slupky, plechovky...
   Téměř dvě hodiny putovat tím hluše hlučícím mraveništěm; tím blýskavým neonovým šerem. Doleva, doprava, dozadu a opět zpátky. Mapovat koridory, ukazatele, šipky, nápisy, zářivé tabule... A potom nastoupit na jezdící schody a znovu vyplout na povrch. Vzhůru do soumračného denního svitu a řídké sněžné plískanice.
   Eskalátor ji vyklopí přímo na starobylou pěší zónu, mezi pastelově natřené paláce a mramorové zrcadlové banky. Mezi restaurace, bary, kavárny, cukrárny a luxusní stříbrozlaté krámy... Další hodina korzování v nečasu. Křížem krážem kolem nazdobených vánočních výkladů - šaty, šperky, líčidla, knihy, obrazy, porcelán... Okounět, bloumat, lelkovat... Maskovaná pod mokrou modrou kapucí. Úplně maličká, nenápadná, nepostřehnutelná...
   Vyčůrat se za křovím v parku u muzea a předposlední hodinu strávit v přívětivém závětří na hlavní poště; v tom chaotickém ruchu, kde všichni koukají akorát na ciferníky. Nervózní hadi se posouvají k okénkům, křídlaté vchody nepřetržitě poletují a páternoster vrzavě odkrajuje poschodí za poschodím... Uvelebit se v koutku na hnědé koženkové sedačce, otřít ruce kapesníkem a lačně zhltnout svačinu, žemli se sýrem a sladkou mandarinku; vyhládlá zimou, napětím a mašírováním - zítra si s sebou vezme své mince z kasičky! Všecky své peníze, jež si naspořila na vánoční dárky; a koupí si dva lístky na tramvaj a balíček žvýkaček. A v tom laciném kiosku za viaduktem si dá teplý párek v rohlíku a pohárek vřelého čaje -
   Víc kečupu, prosím!
   A zahřátá a nasycená vyrazí tentokrát opačným směrem, k čtvrti fabrik, skladišť, stavenišť, doupat a zbořenišť... K ponurým pavlačovým činžákům s černými profukujícími průchody a pochmurnými betonovými dvorky.
   A zase jít a jít a jít. Odnikud nikam. Podél ohlodaných, škaredých zdí, zdí, zdí... Podél vyrytých kostrbatých čmáranic a nastříkaných zubatých graffitti. Podél živořících potrhlých krcálků s papučemi, věnci, hrnky, svícny, košíky, polštářky a vypalovanými dřevěnými rámečky. Podél zaprášených pustých výloh s vývěskami K pronajmutí. Podél chroptících, dýmajících hospod. Podél putyk, krčem, výčepů, zastaváren, sekáčů, bazarů a duhových cinkajících heren... Jít a jít a jít. Pozor! Bacha! Postřeh! A jakmile v dálce před sebou zachytí bujný hrdelní jekot, jakmile zblejskne rejdící hejno cikáňat, jakmile spatří ležící omámené tělo, jakmile, jakmile, jakmile, hned fofrem odbočí zpět na širokou pulsující třídu. Pořád vpřed kolem vykopaných hlubokých příkopů s tlustými funícími rourami. Kolem jeřábů, bagrů, ohrad, lešení.... Pořád vpřed jedovatým, dusivým smogem. Po boku silnici a čmoudící, burácející vozy. Svištící limuzíny, ojetiny, tramvaje, náklaďáky, kamiony, autobusy... Pořád vpřed po nábřeží nad zpěněnou, kalnou řekou. Zahnout na most a zakotvit přímo uprostřed; opřena o kamenné šedivé zábradlí a zvědavě nakloněna dolů, pod sebou čile uhánějící mýdlovou hladinu, větve, smetí, listí, kachničky... Nálety škemrajících racků a závany nahnilého větru.
   A na druhém břehu se pustit do kopce příkrými, téměř vylidněnými uličkami, kde každého včas uslyší. Kde každého ucítí ještě dříve, než se k ní doopravdy přiblíží - čísi podpatky, packy, kašel, sípání, brblání, chřestění, mručení - a horempádem se vypařit někam jinam, alou od plácku s dvěma znuděnými kluky, alou od mladíka s vyholenou palicí, alou od chlápka s čenichajícím, slídícím vlčákem...
   Po hrbolatém chodníku mezi nepřátelskými budovami; mezi dveřmi, okny, vitrínami, ploty, schůdky, brankami... Občas se proti ní vynoří matka s kočárkem či žena s nákupní taškou, babka venčící ratlíka, stařík na procházce, pošťačka s kabelou na kolečkách... A na boulovaté vozovce vzácně zadrnčí osamělé auto... Sotva pár hrkotavých kár. A po nich jedna pyšná motorka - naleštěný mocný stroj s černým koženým jezdcem v sedle; celkem třikrát zvolna prohřmí kolem ní, nahoru, dolů a opět nahoru... Mine ji potřetí, načež o blok výše hladce zapluje do kteréhosi průjezdu. A zase ticho. Ani náznak nebezpečí.
   A když se Dora docourá až k onomu místu, tu na ni ze tmy znenadání zachrčí divný, vzrušený mužský hlas: Koukej, malá!
   A černý kožený jezdec tam stojí rozkročený - na hlavě neprůhlednou černou přilbu a na kalhotách rozepnutý, rozhřezlý poklopec - a z něj na Doru lstivě čumí nafouklý, mrtvolně bledý pinďour, bílý a nakynutý jako kus syrového těsta, jako babiny vařené ovocné knedlíky, jako rybí měchýř z vykuchaného vánočního kapra... A Dora ozlomkrk vystřelí pryč, prchat, pádit, uhánět! Vlastně jen štítivě zhnusená než doopravdy vyděšená.
   Tryskem mu zdrhnout a dalšího rána již zase odhodlaně táhnout městem. S penězi v jedné kapse a s kamenem v druhé. S pořádným, těžkým, ostrým šutrem, kterým je připravena bez váhání praštit každého, kdo by se jí snad pokusil nějak ublížit.


* * *


   Kdes byla?!
   Kdes byla?! zavřískne babi, sotva Dora vstoupí do předsíně, a vrhne se k ní jako pomatená, sinalý obličej a vytřeštěný zrak, kdes byla, kdes byla, kdes byla?! A dělovou facku z každé strany, kdes byla, ty podvodnice prolhaná?! Ty zmetku! Ty parchante! Ty hajzle! Já tě zabiju! A klešťový stisk ramen, rozmačkat, rozdrtit, roztrhat! Nenávistně třese Dorou a znovu ji rozběsněně otlouká zleva, zprava; ohlušivý příval pohlavků a zmítání a uhýbání a kymácení; vleče ji za sebou do kuchyně a ječí a ječí a ječí, kdes byla, ty zasranče! Ráno mi volala Beníšková, že už třetí den nejseš ve škole! A prej se furt rveš! A nedáváš pozor při výuce! A že ti mám ostříhat špinavý drápy! Taková hanba! Taková hanba!
   Ukaž mi deníček, ty sviňo mrňavá! Podhodku jeden! A já pro tebe první poslední, já se tady můžu udřít! Všecko na krku! Bastarda a kaliku! Mrzáka a kukaččí mládě! Na všecko sama, sama, sama, a ty takhle, ludro zatracená! To se nestydíš? To chceš dopadnout jako tvoje matka? To chceš, aby tě hledali policajti? To chceš do pasťáku? Vyletět z učení?! Šoustat s rákosníkama?! Kurvit se?! Flákat?! Drogovat?! Skončit na smetišti?! To chceš? To chceš? To chceš?

   To chcéééš?! zavyje babi a jako raněná se zhroutí na židli, zlomenou šíji a obličej v dlaních; houkavě se rozvzlyká a rozbučí - a naříká a kvílí a skučí, ježišikriste, já už nemůžu, já už nemůžu, já už jsem na to stará, já už na to nemám sílu...
   A teprve nyní se zarytě mlčící Dora rovněž rozpláče. S kajícnou úlevou se kníkavě rozbrečí, vysíleně šoupajíc zády po zdi a s drhnutím pomalu klesajíc dolů k podlaze.
   A když dodřepne až na zem, kámen v kapse bundy tupě udeří o oblýskané, vyrudlé linoleum.


* * *


   Nessun dorma, pěje ten božský tenor a dědeček naslouchá se zavřenýma očima, na chvíli pevně rozkročený mezi jiskřícími, sršícími hvězdami, jako by stál, vzpínal se, letěl, mladý vášnivý princ uprostřed tisíciletého kamenného města, uprostřed noci, lásky a -
   Vztyk! Alarm! Doro! Vzbuď se!
   Bleskurychle se probrat. Rázem při vědomí a dokonale ve střehu. Skokem se vymrštit z tupých mrákot a ostražitě zapátrat sluchem - někdo zpívá! Někdo zpívá!
   Avšak závratná melodie již nikde... Cosi se jí zdálo... Ne, žádná hudba... Jenom sen, sen, sen... Jenom sen.
   A přesto se Dora po špičkách proplíží k ložnici a pootevřenými dveřmi se protáhne dovnitř. Bez zavadění se prosmekne těsnou škvírou a jako duch přistoupí k širokému manželskému loži: oba spí - babi i děda. A gramofon je vypnutý a desky zamčené ve skříňce. Pouze tepot srdcí a vzdouvání plic; pouze dva různé rytmy, jež v protichůdných vlnách čeří vzduch a k nerozluštění se splétají s ostatními roztěkanými zvuky, s tikotem hodin a lupáním dřeva, se sípěním plynu a praštěním plechu, se sténáním matrací a ševelením pokrývek...
   A z každého poschodí další a další repetící šustoty, šumění, hovor, ťukání, cinkot, skřípání, kašel, chichot, hádání, vrzání, pípání, harašení, zurčení a trýznivé odkapávání vodovodních kohoutků... A za okny vítr, stromy, dráty, kroky, pneumatiky, výfuky, motory... Houževnatě bdící město, které s nevrlým bručením odpočítává sekundu za sekundou, sekundu za sekundou...
   A v pokoji je tak jasno, tak jasno. Neboť babi bůhví proč zapomněla stáhnout rolety a zář úplňku teď proniká lehkou sítí záclon; přízračná chladná iluminace, v níž stěny a povlečení sněžně opalizují a předměty jsou zřetelné do nejmenších detailů.
   A tu jakési auto loudavě projede kolem jejich domu a namísto záblesků reflektorů a běžících pruhů světla zakrouží po stropě vějíř dlouhých stínů - hbitých a kostnatých jako chňapající dračí spáry. Zlověstně se kmitnou místností, až se Dora před nimi bezděčně přikrčí. Vylekaně se přitiskne k nočnímu stolku, a když opět zvedne hlavu, spatří, že se na ni dědeček dívá z polštářů. Ano, hledí na ni klidně a bez údivu a jakoby radostně. Ach, radostně a vesele! A Dora ho hned šťastně chytí za levou ruku, dědečku! A on jí v odpověď sevře dlaň teplými silnými prsty -
   Dobrou noc, špitne mu do ucha a neslyšně se odplíží zpátky do svého pokojíku.


* * *


   Ve dvě! rozkazuje babi, když ráno eskortuje Doru do školy. Vyučování ti končí ve dvě! A s touláním máš utrum! Jsem domluvená s učitelkou, že tě každej den osobně přivedu a každej den osobně odvedu!
   Hybaj! vypustí babi Doru v halasícím vestibulu a s trpkým, vyčítavým výrazem setrvá na fleku, než se její nezdárná vnučka vymotá ze šatny. Než ji mine v roji rozjívených harantů a poslušně vykluše do vyššího patra. Než řičící hordy odcválají z chodeb a zapadnou do svých tříd. Než stroze zazvoní na první hodinu. Než celá budova ukázněně oněmí... Než, než, než... A teprve potom se babi obrátí k východu a odkráčí pryč.


* * *


   Sněží, sněží, sněží... Rozčepýřené cukrové vločky přistávají na střechách, na římsách, na schodech, na chodnících... A vrší se a hromadí a bobtnají; rozčepýřené cukrové vločky, které školník rozmrzele sleduje přes sklo ze vstupní haly - ještě chvíli, a bude muset vytáhnout do boje, vyzbrojen košťaty, škrabáky a pískem.
   Školník se otráveně kaboní za skleněnou tabulí, zatímco Dora znepokojeně podupává venku před školou, poslední z posledních, neboť všichni čekající rodiče si již odvedli své žáčky s sebou; je půl třetí a vyučování skončilo před půl hodinou, a babi stále nikde. Babi nikde... A sníh se sype pořád hustěji a hustěji - podivně fosforeskující v tom předčasném soumračném přítmí; tajemné narudlé šero a město v duchnách z labutího peří; a babi nikde, nikde, nikde... A tu projede kolem Dory jakási malá černá dodávka s neprůhlednými matovými okny. S dýchavičnou pomalostí se probrodí huňatou silnicí a za školou zahne směrem k centru. Během okamžiku se rozplyne v mihotavé vánici, načež se téměř vzápětí znovu překvapivě objeví z úplně opačné strany, malá černá dodávka s neprůhlednými matovými okny, skučivě přidá plyn a opět, opět Doru houpavě mine - ano, určitě je to stejný vůz!
   Jako předtím se těžkopádně prokolébá kolem ní a tentokrát zabočí k mostu, hranaté černé strašidlo, které zde něco urputně a posedle hledá, větřící čenich a planoucí reflektory, cílevědomě se prohlodává vpřed na nemotorných kolech a neúprosně sleduje stopy vyorané ve sněhu; během tří vteřin se ztratí v bílém víření, avšak ihned se zase vypotácí z vedlejší ulice, jakoby větší a silnější a mohutnější, lesklé černé tělo pokryté třpytivým ledovým krunýřem - zlobně šlehne po Doře ohnivýma očima a s chroptěním si to namíří přímo k ní, přímo k ní, ale to už Dora pochopí a v panice vystartuje přes vozovku, ježišikriste, musí utíkat, pádit, letět! Ježišikriste, už v noci to věděla! Už v noci to poznala, cítila, viděla, jenom se tvářila, že ne, že ne, že ne! Ach dělala, že vůbec nic netuší! Zbabělá, blbá, srabácká! A ani se nerozloučit, ani mu neříct -
   A teď! Teď za ním uhánět do beznaděje. Úpěnlivě nevěřící, a přece děsivě si jistá! Omráčená, zdrcená, zničená...Protože už ví! Už všechno ví! Jak za čtvrt hodiny proběhne chodbou a rozrazí dveře ložnice a spatří tu prázdnou postel. To strnulé, opuštěné zápasiště, ze kterého babi právě vyházela veškeré modré peřiny. Strhala pokrčená flanelová prostěradla a nechala pouze holé skvrnité matrace. Nic víc, nic víc, nic víc... A nyní tam sedí v kuchyni, oteklá pláčem, a vytřeštěně zírá na bílou zeď s tikajícími elektrickými hodinami.
   Je po všem a Dora se zoufale řítí k domovu - přetnout prázdnou křižovatku a prosupět tichými postranními uličkami... Kavárna Belveder... Zrušené kino Dukla... Bývalá kasárna... Zastavárna, butik, tržnice... Přes průjezd a trapem k parku - nikde nikdo, jen v dálce tlumené štěkání a nějaký pán se skotačícím vlčákem, samý sníh, sníh, sníh. Samý sníh...
   Prodírá se po zapadané cestě mezi zachumelenými stromy a čerstvé, panenské závěje jako by s každým dalším krokem před ní narůstaly do výšky, mrazivé bílé vlny, duny, kopce, pohoří...
   Úporně se prohrabává k domovu, zrádně zaskočená a zajatá a spoutaná. Pohlcená bolestí a vydaná živlům. Nevnímající, neslyšící, bezbranná...
   A když je nečekaně zpozoruje, je již pozdě. Je pozdě na spásný únik, poněvadž ta rozpálená kvičící tlupa se tu zrovna válí, kouluje, zápasí, mele... A jakmile ji zdivočelí honci zmerčí, s povykem se vrhnou za kořistí a celá smečka jí lačně vyrazí v patách.


* * *


   Utíkat! Pádit! Letět!
   Kličkuje sněhem po bílém třasovisku, avšak pořád je má v zádech, výskot, jásot, řev. Obšancovaná řetězem sápajících chapadel, chyť ji, chyť ji, chyť ji! Nadhánějí ji jako štvanou zvěř a stahují se v kruhu kolem ní, pět metrů, čtyři metry, tři, dva, teď! Ještě se pokusí vysvobodit z pasti, přikrčit se, vymrštit, uhnout - raketová smyčka, ale ten nejbližší po ní skočí a mám ji, mááám jííí! Srazí ji do sněhu a přitiskne k zemi, zmáčkne ji neuvěřitelnou silou, a ona se pod ním marně kroutí a zmítá a škube, naprosto bezmocná jako trpaslík v pazourách strašlivého obra, kousat, škrábat, křičet! Leč její hlas je směšně tenoučký a její tělo směšně slaboučké, drží ji v klepetech a ostatní přitom vítězně ryčí cosi šíleného - vřeští, žádají, chtějí! Chtějí si s ní kopat jako s míčem! Chtějí ji vydloubnout oči! Chtějí jí ufiknout uši! Chtějí ji probodnout, rozlámat, podříznout, přerazit, rozdupat, uškrtit, oběsit! Chtějí ji polít benzínem a upálit zaživa! Přitlouct hřebíky ke stromu! Uvázat na provaz a přetahovat mezi sebou! Chtějí ji roztrhnout v půli - a tu se jí konečně podaří zahryznout zuby do té vražedné, dusící pracky. Zatnout špičáky do zpoceného masa a prudkým mrsknutím se vyrvat z ďábelského sevření. A než po ní znovu lapnou, odpíchne se jako pérák a švihem vzhůru! V mžiku se zaseknout do kmene stromu a bleskem šplhat z větve na větev, z větve na větev, zatímco oni trčí dole a zklamaně ječí, kreténe, vole, debile! Vztekle po ní házejí sněhové koule; a ten největší se pokouší vylézt za ní, vytlačují ho společně nahoru, a když se upachtěně vysouká na spodní haluze, ona hned hbitě vystoupí výš, výš, výš; bystře vyručkuje až k vrcholu koruny - a pak se náhle odrazí a bez váhání se vrhne ke dnu! Odvážným plavným obloukem překoná prázdný prostor a téměř lehce dopadne do hebké závěje. Pružně přistane pořádný kus od nich a ozlomkrk vystřelí k hradbě zasněžených křovin, hop hop hop - jen se kmitnout - a rovnou skrz pichlavou síť! Hbitě proklouznout řídkým roštím a rázem pláchnout zkoprnělým lovcům až za hranici parku! Je fuč! Je z dosahu! A zatímco oni se teprve překvapeně rozbíhají, ona již střemhlav upaluje ulicí, takovým zázračným tempem, že ji ani za sto let nemohou dostihnout, jsou daleko, jsou mimo, jsou v nedohlednu, a přesto před nimi ještě utíká, uhání, prchá - tam, tam, tam, kde ji nikdo nenalezne. Tam do tajného nouzového úkrytu. Tam do zpustlé, rozpadlé barabizny za vybouleným drátěným plotem -
   S úlevou prohupsne dírou v pletivu, avšak téměř vzápětí je znovu zavětří, začenichá, uslyší! Kouř, pachy, hlasy! Někde za vymlácenými okny a zatlučenými dveřmi. Jsou tady, jsou uvnitř! Dřepí kolem čadícího ohniště a popíjejí smradlavé slivky; zabarikádovaní tuláci ve špinavých hadrech - a ona si tolik, tolik potřebuje odpočinout! Schoulit se, zavřít víčka, vydechnout... Alespoň na okamžik... A tak se schová do toho povaleného rezivého barelu, jenž napůl vyčnívá ze zasněžených odpadků. Zimomřivě se stočit do klubíčka a počkat na noc. Počkat na noc a potom se znovu vydat na cestu. Pořád kupředu podél tramvajové trati. Pořád kupředu až kamsi na sám okraj pohasínajícího města. Plížit se, číhat, sprintovat... Nenápadný, drobný stín, který se sotva mihne při šedých zdech. Obezřetně se vyhýbat zrakům pouličních lamp a šikovně se plazit pod zaparkovanými vozy; maskovat se za popelnicemi, kontejnery, zídkami, obrubníky, žbrleními... Pryč, pryč, pryč, až na fičící liduprázdnou konečnou... Opustit koleje, chodníky, silnice a zamířit dolů k řece. Zasněženou zvířecí stezkou kolem černého hučícího proudu, přímo za nosem po uzoučkém, křivolakém břehu - jde tudy poprvé, a přece jde najisto, ne, nemůže se ztratit; jde mrazem a větrem, vytrvale a houževnatě, neboť se musí se dostat na to poslední a jediné místo. Jde a jde a jde, dokud pod temnými siluetami kopců nerozezná řadu nízkých předměstských domků - ach přeskočit známou branku a procupitat po odhrabané pěšině! Odněkud zblízka podrážděné zahafání, leč jinak ticho a tma, je u cíle.

   Je u cíle, avšak ještě chvíli to potrvá, než ji zaslechnou a než rozsvítí na chodbě. Než zazáří prosklený pruh na dveřích a než se ty dveře otevřou. Než ji zvednou z prahu, vezmou do náruče a odnesou do tepla. Než ji osuší, ošetří, napojí a nasytí. Než jí ustelou ve staré proutěné přenosce a uloží ji na čistý měkký ručník. Než ji pohladí po hřbítku, podrbou pod bradičkou a nechají spát. Nechají spát...


* * *


   Zase nový jméno!
   Jsou dvě ráno a paní Záhořová přemítá nad svým linkovaným sešitem - jméno pro novou siamku. Asi ji sem hodili přes plot. Takhle v noci. A žádný kroky, žádný auto... Až teprv to její naříkavý mňoukání a škrábání na vrata. Odrostlejší kotě. Moc pěkná, skoro čistokrevná, ve výborným stavu. O tu bude zájemců jak máku. Akorát ještě správný jméno. A včera volala Minková, že přivede nějakou vysloužilou zpěvačku. Nějakou operní divu na penzi. A prej by si vzala kocourka. Hodnýho, kastrovanýho, na barvě nezáleží. Ale vsadím se, že jak uvidí tuhle novou. Jak uvidí tuhle siamku - no jasně, no samozřejmě, no tutově! Tralalalááá!
   A paní Záhořová přimhouří oči a širokým, přes řádek padajícím písmem zapíše do svého sešitu TURANDOT.


   2002

Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
Optimalizováno pro Internet Explorer 4.x, rozlišení 800x600
© 2002 Obrys-Kmen