Byl únor. V ulicích vítr a čvachtanda. Nic moc. Chtěl jsem odjet na hory, ale chyběly mi prachy. Smůla. Náš soused ji měl taky. Přihlásil se za sčítacího komisaře a sklátila ho chřipka. Přibelhal se k nám v županu s ovázaným krkem. Sotva sípal.
"Nechceš to vzít za mě, Rostíku?"
To tak. Běhat v tomhle počasí někde po domech jako blbec. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě. Vlastně - proč ne? Nějak to zmáknu, dostanu prachy a hurá na hory. Vždyť právě tohle jsem potřeboval! V mém otupělém mozku se uvolnila lavina a představy se nepřestávaly hrnout.
Jdu po ulici na nějaký to jejich školení. Šlapu do kaluží, fučí mi pod kabát, ale kašlu na to. Za pár dní bude všechno jinak. Koupím si oranžový snowboard se zeleným, klikatě se vinoucím hadem. Toho hada tam nechci pro parádu, ale pro štěstí. Povede mi prkno, takže budu jezdit jako nikdo.
Je slunečný den, nádherný horský briliant. Mé prkno se leskne novotou, sníh se třpytí. Oblé kopce Krkonoš rostou do rozměrů velehor. Sjezdovky prudce padají dolů, ale já po nich bravurně kroutím obloučky. Najedu na můstek, vyletím do vzduchu, otáčím se v trojitém saltu...
"No to snad neni pravda! Koukám na cestu, ne?!"
Tahle louže byla fakt moc hluboká. Paní si nasupeně otírá kapesníkem zacákané punčochy a mně při každém kroku čvachtá v botě.
V posluchárně si sedám k topení, zouvám si ponožku i botu a dávám je vyschnout. To je pohodička. Takhle kdyby se topilo u nás ve škole.
"Prosila bych dva silné muže," žádá přednášející ze stupínku. V sále sedí převážně důchodci, pár žen a jeden mladší hubeňour. Hubeňour okamžitě vyskočí a krokem zápasníka míří ke stupínku. Přednášející se optimisticky rozhlíží po sále. S nadějí na mně utkví očima.
"Ještě jednoho silného muže.."
Mám metr devadesát a vážím skoro metrák. O sílu by nebylo. Jenomže jsem na půl bosý. Rychle sundavám s topení botu i ponožku. Všichni se po mně s očekáváním otáčejí, ale nikdo nevidí moje problémy s ponožkou. Je ještě mokrá a strašně drhne. Trvá to moc dlouho. Zvedne se starší pán a jde ke stupínku.
"To je ochota, co?" slyším kolem sebe.
Konečně jsem vyrazil do terénu. Mé tři domy stojí v tiché ulici jeden vedle druhého a mlčí. Zavřená okna hledí přes střechy jiných domů, přes celé Nuselské údolí někam do dálky. Domovní dveře jsou zamčené jako zatvrzelá ústa. Vrozená ostýchavost mi brání rovnou zazvonit a tak bezradně postávám na chodníku a čekám, jestli někdo nepůjde. Brzy ale pochopím, že v téhle ulici bych mohl čekat hodinu i dvě, třeba až do večera a nepotkat nikoho.
Prohlížím zvonky a zacuká mi koutkem při staré vzpomínce. Odhodlám se a zmáčknu jeden zvonek. Nic. Zkusím druhý, třetí - pořád nic. Začínám dostávat odvahu. Mačkám zvonek za zvonkem a zmocňuje se mě divoká radost jako kdysi v dětství. Vždycky jsme se rychle hleděli schovat a ze křoví pak pozorovali nechápavě vyhlížející hlavy. "Já vám ukážu, darebáci," hrozil soused.
Konečně v prvním patře vrzne okno. Žena v natáčkách se vyklání ven. Natahuji ruku s průkazkou, kterou na tu dálku nemůže vidět.
"Jsem sčítací komisař a potřeboval bych se dostat do domu. Nemohla byste mi..."
Okno práskne, hlava zmizí. Tak a jsem namydlenej. Naštěstí se za chvíli ozve energické pleskání pantoflí. Znovu tasím průkazku.
"Dobrý den. Já jsem sčí..."
"Prosim vás, nezdržujte. Táhne na mě." Bez dlouhých řečí přebírá papíry a odpleskává po schodech.
Zvoním na první dveře. Otvírá brýlatý muž s cigaretou v záplavě kouře.
"Takovejch papírů. Dejte člověku pokoj.."
Z dalších dveří se vysune hlava plešatého starce. Dávám si práci s podrobným vysvětlením, jak má co vyplnit. Stařec malinko nahne hlavu a přiloží dlaň k uchu.
"Co to?"
"To jsou papíry na sčítání!"
Stařec s pootevřenými ústy přikyvuje a přebírá dokumenty.
Konečně poslední patro. Zvoním a čekám. Už si chci udělat vykřičník do svých poznámek, jako že nebyli doma, když uslyším z velké dálky lehké kroky. Otevírá překvapená dívka s ručníkem kolem hlavy.
"Tohle mám vyplnit? Aha. Zrovna jsem si myla hlavu..."
Vypadá spíš jako bych ji vyrušil z cesty po hvězdách. Vracím se po schodech dolů. Jak by se tahle dívka mohla vejít do nějakého hloupého dotazníku? Ten její zmatený pohled žádná kolonka nezachytí.
"Mně to nestrkejte, já tu nebydlim," odbyde mě odbarvená blondýna ze sousedního domu.
"A kdo je, prosím vás, majitel? Potřeboval bych.."
"Nejste nějak moc zvědavej?"
O patro výš na mě vyběhne čiperný pejsek. Chvíli štěká, pak se odskočí vymočit sousedům na rohožku.
"K noze, Rosťo!" říká pejskař naoko přísně. Pyšně se usměje. "Rošťák, co?"
To jo a ještě k tomu Rosťa.
Z pootevřených dveří vyhlíží stařenka.
"Celej boží den na vás čekám. Už jsem se bála, že nepřijdete. Pojďte dál, mladej pane, posaďte se tadyhle do pokoje a všechno mi to vysvětlete. Já už jsem stará. Už těmhle věcem nerozumim."
Stařenka je hodná a v plyšovém křesle vytopeného obýváku se dobře sedí. A ta buchta, kterou mi přinesla! Jenomže mně ještě chybí jeden celý dům.
Stojím před krásnými, dekorativními dveřmi. Zvonek hraje Malou noční hudbu. Otevírá vypasený muž, jehož tloušťka směšně kontrastuje s lehkou Mozartovou melodií.
"Tady se nebydlí, víte. Já tu mám jenom kancelář," šeptá.
Jeho soused - mladík v úboru rockového zpěváka dělá odmítavé gesto.
"Tohle já vám nežeru. Co je komu do mýho života? Mějte se."
Zavírá dveře, za kterými se vzápětí rozezní rocková hudba.
"Měl byste mu dát pokutu," radí mi paní od vedle, která zřejmě všechno pozorovala kukátkem. "Kdo má pořád poslouchat ten kravál!"
Rytmus hudby mě strhává. Začínám sám podupávat. Vytančím k oknu v mezipatře. Měl pravdu. Co je komu do našich životů? Představuji si, jak se okno rozletí průvanem, já vyskočím na římsu a jako večerníček rozhazuji z brašny sčítací archy. Houpavě se vznášejí nad střechami a já tančím po římse v rytmu rockové hudby, lehoučký a zbavený všech povinností.
Snít je jediné, co je nám dovoleno. Předepsané povinnosti v předepsaném čase určují náš život. Nestihneš? Dobře, každý máme někdy průšvih... Nestihneš podruhé, potřetí a už jedeš. Zůstaneš pod mostem v hadrech z popelnice. Ale i potom musíš. Musíš sedět někde, kde chodí hodně lidí, aby sis vyžebral na jídlo. Jinak chcípneš hlady.
Poletující papíry se slétají zpět do aktovky. Tanečník hupsne z římsy zpátky na chodbu a splyne s mým tělem.
Cestou dolů potkávám řemeslníky, nesoucí sprchový kout. Tlustý milovník Mozarta, který má tady v domě jen kancelář, jim ukazuje cestu.
"To víte, v kanceláři se někdy člověk pořádně zapotí. Nejlepší je hnedka se vosprchovat," vysvětluje mi v chůzi s křivým úsměvem.
V sousedství domu je hospoda. Dám si tam večeři a udělám si trochu pořádek v papírech.
Naproti u stolu sedí dva pivaři.
"Rakety nalevo, rakety napravo, nahóře ozónový díry a já se budu rozmejšlet, jestli si dám ještě pivo?!"
"Nerozmejšlej se, Toníku, nerozmejšlej. Hele, včera byla máma u holiče a víš kolik dala za trvalou? Dvě stovky. To by bylo piv, co? A my si budem utrhovat od pusy."
Pokukují po mých lejstrech, až se jeden zeptá :
"Ty asi něco študuješ, viď?"
"Já tady vedle v domě sčítám lidi a teď koukám, že mi jich ještě plno chybí."
"Vedle v baráku, povídáš? Tam já bydlim. Antonín Jirsa, druhý patro. Ukaž, dej sem ten seznam."
Pivař chvíli kouká do seznamu, pak plácne odhodlaně dlaní do stolu.
"Tak abys věděl, já ti to klidně zařídim. Všecko mi tu nech, já jim to rozdám!"
Myslel jsem, že se stihnu naučit na zkoušku z matiky, ale než jsem všechno porozdával, byl čas začít zase vybírat v prvním domě.
Žena v natáčkách zapomněla vyplnit datum sňatku.
"Kdybyste mohla ještě tady..." nesměle ukazuji na kolonku.
"Takový blbosti já v hlavě nenosim. Ale vedle v baráku bydlí můj bejvalej. Možná to bude vědět."
Brýlatý kuřák bere štítivě do ruky svoje archy a podává mi je.
"Teda kdo si tohle vymejšlí?"
Holohlavý stařec vyhlíží nechápavě ze dveří.
"Co to?"
"Ty papíry - máte vyplněné?"
Přikyvuje, ale pak se ukáže, že neví, kam je dal, takže vyplňujeme spolu. Stařeček si ještě vzpomene, jak se jmenuje, s datem narození už je to horší. Strávím u něho skoro půl hodiny, ale jsem shovívavý, protože v posledním patře mě čeká moc příjemná povinnost. Snad si tentokrát nebude umývat hlavu.
Zvoním u jejích dveří. Mám stažený krk jako před zkouškou. Představuju si, jak mi otvírá, tentokrát prostovlasá. Dlouhé tmavé prameny jí splývají podél tváře. S bezradným úsměvem mi kyne, abych šel dál. Nevěděla si s těmi hloupostmi rady. Přirozeně - ona je stvořená pro jiné věci.
Nikdo neotvírá a mně se docela ulevilo. Tak jako tak mi neuteče, sčítací archy musí odevzdat každý. A já si aspoň pořádně rozmyslím, jakými slovy ji pozvu na hory.
Ve vedlejším domě zvoním na stařenčiny dveře. Těším se na teplo, vlídnost, chlupatou perskou kočku a třeba i na buchtu. Zvoním dlouho. Stařenka chodí pomalu a možná taky špatně slyší. Po dlouhé chvíli otevře sousedka.
"Tam už nezvoňte. Paní dneska v noci umřela. Byl tu její syn. Tady jsou dokumenty."
Dlouho tam stojím a dívám se do formuláře, vyplněného roztřesenou rukou. Takovou práci si dala... Nějak se nemůžu smířit s tím, že za těmi dveřmi už není ani teplo ani buchta a ani ta perská kočka. Trhám formulář na kousíčky. Tak je nás o jednoho míň.. Budu si muset opravit sumarizaci. Stačí opravdu jen odečíst jedničku? Copak ten jednoduchý početní úkon může vyvážit konec jednoho dlouhého života?
Rocker se pohupuje v bocích a odchází pro papíry. K mému překvapení jsou vyplněné.
"Netvrdim, že je tam všechno podle pravdy," dodává, aby bylo jasno.
Vcházím do hospody na rohu a přisedám k pivařům.
"Tak jsem tady."
"To dobře děláš, tady je nejlíp." To je všechno. O dokumentech ani muk. Začínám být netrpělivý.
"Já jsem ten sčítací komisař, pamatujete se na mě?"
"To bude asi komisař Rex," chechtají se.
Najednou se jeden z nich praští do čela.
"Houby Rex. My jsme blbý. Von si přišel pro ty papíry, Tondo."
"Tak to máš říct na rovinu." Tonda vrávoravě odchází z lokálu.
Číšník mi přináší třetí pivo a Tonda pořád nikde. Po dalším pivu mě přechází nervozita a dávám se do zpěvu s trampskou partou v rohu.
Konečně se objevuje Toník a vesele mává lejstry nad hlavou. Rozjařeně je strčím do tašky. To byly moji poslední lidé. Díky Toníkovi jsem se prokousal ke konci a to se musí zapít. Ať žije sčítání!
Ráno si rovnám všechnu dokumentaci do aktovky. Než se stačím vypravit, někdo zvoní. Kdo to může být v tuhle hodinu? Nedokážu se ubránit své fantazii. Bude stát na prahu, dlouhé tmavé vlasy rozlité po ramenou a oblé hrudi...
Na prahu stojí žlutočerně oděný muž s nápisem "Messanger" na ploché hrudi. Bez dlouhých řečí mi vrazí do ruky velkou obálku a papír k podpisu a odklusává ze schodů.
Trhám obálku a vytahuji sčítací arch na jméno Tereza Soukalová. To je rána pod pás. Tereza Soukalová je přece moje dívka ze čtvrtého patra! Devatenáct let, bez vyznání, vyučená zlatnice... Takový krásný zaměstnání. Nic se pro ni tolik nehodí, jako být mezi šperky. Třpyt zlata a stříbra jistě nádherně kontrastuje s jejími temnými vlasy.
Všechno má perfektně vyplněno. Nic nespletla ani nezapomněla. Proč mi to jen udělala? Už nemám důvod u ní zvonit... Alespoň si opisuju adresu klenotnictví, kde pracuje. Co kdybych šel náhodou kolem...
Náhodou jsem šel kolem hned to odpoledne. Vejdu dovnitř, ale moje dívka tam není. Místo ní stojí za pultem ježatá blondýnka v brýlích a její kolega.
"Přejete si?"
"Jenom se dívám."
Vracím se domů tramvají v zasmušilé náladě. Kožená držadla se v každé zatáčce zhoupnou cestujícím nad hlavami jako prázdné oprátky v řadě. Nedaleko mého domu se rozléhá falešný, ale zato hlasitý a tklivý zpěv. Někdo si vylévá srdce do prázdné ulice.
Odevzdal jsem svou dokumentaci a přede mnou se najednou rozhostilo nezvyklé prázdno. Ne že bych neměl co dělat. Chybí mi zkouška z matiky, ale nějak se mi do učení nechce. Mnohem radši bych dál chodil po domech a potkával hodné stařenky a krásné dívky.
Jednoho dne mi přišly peníze a já mohl konečně vyrazit pro svůj snowboard. Nějakou náhodou jsem se ale znovu zatoulal před klenotnictví. Napřed si dlouho prohlížím výlohu a snažím se nahlédnout dovnitř. Není nic vidět a tak musím vejít. Tréma, která mě ochromovala, rychle opadá. Zase je tu jen prodavač se svou ježatou kolegyní.
Těkám očima po zboží, protože nevím, co jiného bych dělal. Prodavač něco šeptá dívce. Připadá mi, že jim začínám být podezřelý.
"Máte přání?"
"Ne, ne... Jenom se dívám."
Nespouštějí ze mě oči. Určitě si myslí, že chci něco ukrást.
"Vlastně ano. Potřeboval bych se zeptat na jednu osobu." Můj hlas zní nepřiměřeně tvrdě, jako bych byl přinejmenším od tajné policie.
Dívka vystoupí zpoza pultu.
"Vážně? A na koho?"
Odloží naučenou zdvořilost prodavačky a její rysy ovládne přirozená zvědavost. Pozorně si ji prohlížím. Zase vidím ten výjev. Ve dveřích se objevuje dívka s ručníkem přes hlavu. Vykročím k ní. Přestože se brání, strhávám jí ručník z hlavy. Místo dlouhých černých vlasů se objevuje blond ježek!
"To není možný," mumlám, "slečno neuvázala byste si něco kolem hlavy? Třeba ručník."
Dívka se pobaveně směje. "Šála by nestačila?"
"Nechte toho a odejděte nebo zavolám ochranku," řekne mrazivě prodavač.
Ne, teď nemůžu odejít. Tahle chvíle se nebude opakovat a já ji musím stůj co stůj nějak prodloužit. Namátkou ukazuji na jeden řetízek.
"Tohle mi zabalte."
Prodavači kmitá při balení krabička ve štíhlých prstech. Nechce mi dopřát čas. Rukou bleskově přejede pokladnu a chladně vysloví závratnou cenu. V tom zmatku jsem vybral jeden z nejdražších šperků. Z kapsy ošoupané bundy vytahuji vějíř bankovek a odcházím.
"Tak kdyžtak po pracovní době... támhle naproti v parčíku..." Chvilička, vyšetřená na tenhle nejistý slib, mě stála nový snowboard.
Chodím po městě a sleduji nárožní hodiny. Chodníky už dávno uschly a vítr zdaleka není tak studený. I moje představy tají a ztrácejí pevné obrysy. Ze všech obrazů možných setkání zůstává jen neurčitý pocit blaha. Co všechno nedokáže jaro...
