Arkýřové okénko ukazuje výřez nebe, kousek červené střechy a komín. Jenom skoupý dílek výtečného dortu, který se jmenuje svět. Ale já se nedám šidit. Sednu si na římsu a nohy spustím ze šikmé střechy. Bosými chodidly se dotýkám rozpálených tašek. Za zády mám postel se zapranou růžovou duchnou, pod kterou jsem tady u babičky odjakživa spávala, noční stolek, vylepený známou zažloutlou tapetou, krabici starých šatů, ve kterých jsem si hrávala na princeznu, a druhou krabici plnou módních časopisů. Co jsem se jich tady naprohlížela! Napodobovala jsem pózy a grimasy manekýnek, a abych se jim ještě víc přiblížila, líčila jsem se k tomu starými babiččinými rtěnkami. Babička mi to dovolila, ale jenom pro doma. Na procházku mě očistila vatičkou namočenou ve stolním oleji, abych nevypadala jako "stará - mladá".
Dnes žádné "pro doma" a "na ven" neexistuje. Mám své kapesné a za ně si můžu nechat udělat třeba trvalou. Neobejde se to sice bez poznámek jako "takový jsi měla hezký vlásky", ale zakázat mi to nikdo nemůže. Skoro všechny holky si dneska dávají trvalou.
"Proč se ty děvčata dělají horší, než jsou?"
"Snad ji to přejde."
Nad jejich poznámkami se jen usmívám. Nemají přehled.
Listuji časopisem a hledám své favoritky z dětských let. Oblečení z dob mého dětství mi dnes připadá staromódní. Manekýnky mají natupírované drdoly, vypasované šaty a boty na silných klínech. Ale nebyl to styl oblékání, co mě tenkrát na těch fotografiích okouzlovalo. Byl to ženský půvab dovedený k dokonalosti. Ten je klíčem do světa neznámých dobrodružství.
Střechy padají dolů, jedna překrývá druhou. Mezi nimi se tísní betonové dvorky, každý s klepadlem, na kterém se tak dobře cvičí a hraje. Dole se leskne řeka, za ní v poli kaplička s vykuleným obličejíkem. Z daleké kolonie zahrádek štěká pes a kvičí cirkulárka. Může být klidně o deset let nazpátek, tady se to nepozná, tady zní život pořád stejně.
Než se osprchuju, je tma. Hvězdy jsou rozsypané jako zlaté jiskřičky nějakého vzdáleného ohně. Stačí, aby sem jedna spadla, a shoří všechno - tenhle pokojík, noční stolek s okoukanými tapetami i moje školní sešity, které jsem si vzala, že si budu opakovat. To všechno je moc obyčejné a mě dávno netěší tady pobývat, prohlížet si časopisy a zkoušet šaty. Jsem si jistá, že stačí málo, abych přivolala kouzlo, které mě odnese přesně tam, kam si přeju.
Přes den se toulám starým městem. Šlapu po opuštěných schodech dolů k řece. Starý děda veze na rozvrzaném kole košík hub. Přejede kolem mě a zavoní to lesem. Na druhém břehu rozbalují vodáci svoje stany. Stavějí ohniště, někdo ladí kytaru. Tóny poletují vzduchem spolu s pápěřím. A právě ty tóny, ještě nesladěné do pořádné melodie, mě vábí na druhý břeh. Nikdy jsem nebyla na vodě. Vodácký tábor se svými pokřiky, ohněm a písněmi - to je svět na hony vzdálený babiččině kuchyni, kde tiká starý budík a bzučí masařky uvězněné za sklem. Most přes řeku je ale daleko. Než k němu dojdu, ztratím kytaru z doslechu a propadnu špatné náladě. Co bych dělala mezi vodáky? Každý z nich má v partě své místo a já, městská princezna, bych mezi nimi byla přebytečná. Unavená a rozmrzelá se vracím k babiččině nudlačce. Proč musím vždycky skončit jen a jen tady?
"Byla ses koupat?"
"Ne."
"Co ta holka celý dny dělá?" podivuje se babička.
"Chtěla bych jet někdy po řece na kánoi."
"Dej pokoj, ještě by ses utopila. Ale můžeme jít zejtra na borůvky."
"Hmm.."
Odnesu škopek s pomyjemi do záchoda.
"Dobrou noc."
"Zase jdeš spát na půdu? Vždyť se tam práší.."
Každý den stejné úkony, stejná slova. Vlečka odcházejícího dne mi zase klouže mezi prsty. Měkká zlatorůžová látka pomalu ztrácí lesk, šelestí a rozpadá se v nic. Od řeky se nese zpěv. Tam dole se zpívá, hoří oheň a rozléhá se smích a tady je jen prach, staré krámy a za zdí chrápající babička. Naladěná kytara hází do večerního ticha bravurně sladěné akordy. Není to dřevo, z čeho je vytvarovaná, a nejsou to struny, po kterých létají kytaristovy prsty. On osahává moje kosti, drží je pevnou rukou a druhou rve moje napnuté vlasy a já zpívám a zpívám, protože to krásně bolí. Nemůžu tady víc sedět a koukat do tmy!
Tichounce se vykradu ven. Domovní dveře vrznou a tichounce bouchnou. Nikdo nic neví, nikdo se mě nepokouší zadržet. Proběhnu klikatými uličkami, kde chybí osvětlení. Nepotkám ani živáčka. Bleskově sklouznu dolů po starých schodech. Celé dny jsem proseděla v arkýři a dívala se do kraje, ale teď mi záleží na každé minutě. Zastavím se na travnatém břehu. Naproti plápolá oheň. Vodáci si pečou buřty, pijou a zpívají. Právě tam vře ten pravý život. Dělí mě od něj jen líný a kalný tok řeky. Sednu si na břeh a polohlasně zpívám s nimi. Jsem sama, ale můj hlas se nenápadně vplétá do jejich nesourodého sboru. Čím dál víc si dodávám odvahy. Zpívám už docela silně druhý hlas. Opírám se do zpěvu ze všech sil. Taky už o mně vědí. Kytarista mi záměrně nahrává. Někdo chraplavě zavolá : "Pojď k nám!" Jsem ráda, že mě řeka chrání.
Zpěváci postupně odpadají. Kytarista podrnkává milostnou píseň. Už mu neodpovídám. Bez doprovodu ostatních jsou naše hlasy moc nahé. Takhle mi to stačilo, jsem spokojená. Kytarista zkouší jinou píseň, ale nakonec to vzdává. Dívám se, jak oheň dohořívá. Mám hlad, těším se na koláč, který mi babička večer podstrčila, těším se pod svou duchnu, kde si budu v duchu zpívat ty dvě poslední milostné melodie.. Chci už jít, ale najednou něco nedaleko šplouchne. Asi v polovině řeky uvidím loďku. Někdo pádluje směrem ke mně. Ještě mám čas utéct.. Ani se nehnu. Třeba si chce jen zajít do hospody. Břicho lodi zaskřípe o písek, tmavá postava vyskočí na břeh, zašustí vysoká tráva. Rozhlíží se a pak jde váhavě ke mně.
"To ty jsi zpívala?"
Pořád sedím a on nade mnou stojí, jako kdyby mě káral.
"A nesmí se to snad?"
Dívám se schválně stranou.
"Proč jsi přestala?" taky se otočí k řece, "máš docela pěkný hlas."
Proč jsem vlastně přestala?
"Jen tak," pohodím hlavou, aby viděl, že jsem zvyklá dělat si, co chci, "už se mi nechtělo."
A abych dodala svým slovům váhu, vyskočím, jako kdybych chtěla odejít. Jestli mě nezadrží, budu muset odejít opravdu...
"Počkej," otočí se najednou, "nechceš se projet na lodi?"
"Projet na lodi," opakuju, "třeba jo. Na chvilku."
Odstrčí loď do vody. Lehce a s jistotou naskakuje. Podává mi ruku. "Pojď."
Udělám krok a vyjeknu. Lodička se rozkýve, pod nohama mám hrozně vratko.
"Neboj," říká s převahou a opře se o pádlo. Břeh ucouvne zpátky. Jedeme proti proudu, spadané olšové lístky nám plují vstříc.
Uvelebím se do špičky. Svého společníka nevidím, jen za zády slyším šplouchání pádla a oddychování. Nevidím jeho tvář ani on moji. Nemáme obličeje, jsme jen jako dva duchové. Všechny zábrany se rozpouštějí ve tmě. Přes rameno mu vyprávím, otevřeně jako svému deníku. Po obou stranách kloužou zarostlé břehy, na jednom z nich se zvedá město. Tam někde vysoko, ztracené mezi střechami, je moje arkýřové okénko. Město mizí za zátokou, vepředu hučí jez.
"Vykoupeme se?"
Prsty zkouším vodu. Je docela teplá. Vystoupíme a daleko od sebe se svlékneme. Cachtáme se v pěně pod jezem. Občas se dotkneme nahými těly - němé a blažené ryby. Jen ať to kouzlo nepomine, jako lidi bychom si mohli být cizí.
Vyběhnu první a tvářím se, že se chci oblékat.
"Počkej," líbá mě na rameno. Otočím se proti němu. V kalhotách a plandavém triku vypadal štíhlejší.. Teď vidím, že má mohutný hrudník a plná stehna. Víc mocný než krásný. Udělám všechno, co po mně bude chtít.. Dneska v noci mě oslovil Osud a já ho nemůžu odmítnout.
Ustýlá mi na svých svršcích. Cítím z nich kouř vyhaslého ohně. Čekám, co bude dál. Jeho dlaň leží na mém břiše a váhá, kudy se dát. Zakrouží mi mezi ňadry a vrací se zpátky k pupíku, do klína. Kolenem mi rozevře nohy. Představovala jsem si, že spojení dvou lidí je extáze, při které se těla vytrácejí do pozadí. A zatím - to nejdůležitější se odehrává na rtech, ňadrech a hluboko v břiše.
Proud nás odnáší zpátky. Celá rozbolavělá se opírám o jeho skrčené nohy. Blížíme se k místu, kde jsme nasedli. Teprve teď bere do ruky pádlo. Opatrně, aby mě neuhodil, kormidluje ke břehu.
"Kde vůbec bydlíš? Chceš doprovodit?"
Chci. Jsem strašně unavená. Skoro na něm v chůzi ležím. Pod každou lucernou se líbáme. Před babiččiným domem naposled. Potom mě lehce plácne po zadku.
"Musím jít. Ráno vyrážíme."
Druhý den vyhlédnu oknem k řece. Vodáci jsou pryč. Je skoro poledne a já bych spala. Babička odjela na borůvky sama. Sejdu po kamenných schodech dolů. V poledním slunci se zdá všechno normální - stejné jako včera nebo před deseti lety. Po travnatém břehu se batolí husy. Na malém kolíčku přefrčí ušmudlané dítě. A naproti v olších trpělivě vysedává rybář, vlasec nehnutě spuštěný do kalné vody. Kousek od něho se ještě černá vystydlé ohniště. Nepůjdu tam. Zná moji adresu, jistě se ozve, až se vrátí z vody.
Obyčejně věci, které mě doteď nudily, dostaly po včerejšku lahodnou příchuť. Ráda běhám babičce nakupovat za roh do mlékárny, dokonce mi nevadí umývat nádobí. Zkouším vařit podle staré kuchařky, ráno sama připravuji meltu. Těším se zpátky domů, do školy i do pokračovacích tanečních.
Ve škole holky tlachají o zážitcích z prázdnin. To, co já, ale nezažila žádná. Mlčím, protože při sebemenším náznaku by se na mě sesypaly jako zvědavé vosy.
Uběhl týden, ale můj vodák se neozývá. Nehlásí se ani pravidelné měsíční trápení. Za mlčením svého těla něco tuším. Každý den, když odkládám nezašpiněné prádlo, jsem si jistější. Jdu k lékaři - třeba smete moje obavy se stolu. Ale test mluví jednoznačně - jsem těhotná. Tě - hot - ná. Zní to jako rozsudek. Pokouším se představit si v našem bytě postýlku. Křik proniká dřevotřískovou stěnou do tátovy pracovny. Táta je nervák, něco takového by asi nepřežil. Nebo se odstěhovat k babičce? Tam je to romantičtější. Na betonovém dvorku visí šňůry s plenkami. Sedím u arkýřového okýnka, kojím a nejednou se dole na řece začervená osamělá kánoika. U babičky mě spíš najde než doma.. Ale bude mě vůbec hledat? A co maturita? Na vysokou tedy nepůjdu a příští rok s holkama do Anglie taky nepojedu. Malý kousíček, někde pod pupkem, a dokáže převrátit život naruby. Přece není možné si s něčím tak mrňavým neporadit! Vždyť to není větší než brouk.
Doma na posteli si ohmatávám břicho. Kdybych tam jenom viděla! Celé odpoledne strávím ve studovně pročítáním lékařských publikací. Je to k ničemu a další den pryč. Už mám jen týden, pokud bych se rozhodla pro miniinterrupci. To by ale bylo jako dát Osudu facku a přerušit s ním veškeré přátelství. A kdo mě potom povede dál?
V hospodě, kde sedím, abych si všechno promyslela, mi někdo poradí horké koupele a svařené červené víno. Vyzkouším jedno, potom druhé, nakonec dohromady. Prohýbám se do záklonů jako hadí žena, zvedám kbelíky plné vody. Večer v posteli s rukama na břiše žadoním: "Prosím tě, odejdi, odejdi samo. Já tě nechci nechat vytrhnout jako nějaký plevel."
Ale co se jednou uchytilo, drží pevně. V pondělí si nechám vystavit těhotenskou legitimaci. Mám pocit, že padám do nějaké propasti. Tohle jsem přece nechtěla. Zůstat sama, uvadnout nad plenami ve věku namlouvání. Druhý den jdu za lékařem znovu. Sepíšeme žádost do nemocnice. Dva dny budou trvat potřebná vyšetření, dva dny mám čas se rozhodnout. Několikrát za den běhám do schránky a telefonuju babičce. Ve čtvrtek ráno naposled. Pokyny z nemocnice se mi rozpíjejí před očima. Sestra mi přináší aceton - zapomněla jsem si odlakovat nehty. Vedou nás dokonale čisté, v bílých kutnách jako na smrt. Ležím na operačním sále s nohama od sebe. Napichují mi žílu, sahají do břicha. Ještě pořád tam žije... Najednou se obraz nemocničního lustru rozsype do stran jako střípky skleněné mozaiky a je tma.
Nepamatuju si nic. Že se mi v těle odehrálo něco neobvyklého, poznám jen podle zkrvavené vaty mezi nohama a zvláštní slabostí v břiše. Je splasklé, je v něm mrtvo. Odpoledne vyvrávorám z nemocnice v doprovodu kamaráda z dětství. Podepsal, že za mě odpovídá, podal mi rámě a na nic se nevyptával. Spadla ze mě všechna tíha váhání a ulevilo se mi. Zmoklé růže v nemocničním parku ztratily po dešti svou navoskovanou krásu. Obtěžkané velkými kapkami teď osychají na sluníčku. Ani jsem nevěděla, že pršelo, nenapadlo mě vyhlédnout z okna. Teď se kochám pohledem na bohaté květy. Lidská duše má obdivuhodnou samočistící schopnost. Ještě chvilku a třeba bude všechno jako dřív... Dobře vím, že nebude. Přestřihla jsem pupeční šňůru, která mě pojila s mým Osudem. Teď se ocitám v nepřehledné změti vjemů, které nic nespojuje, ani mezi sebou, ani se mnou. Pestrobarevný skleněný obrázek se úderem rozkouskoval na střípky. Ještě drží pohromadě, ale kresba je zvrásněná, a stačí cvrnkout, a je po ní. Nikdy už nebude život jako předtím. Ještě nevím, co udělám, ale na vysokou určitě nepůjdu a do Anglie taky ne.
Doma si lehám a upadám do mrákotného spánku. Tátovi řeknu, že mám angínu. Je důvěřivý a v ženských záležitostech se houby vyzná. Spala bych celé odpoledne, ale budí mě zvonek. Zrovna dneska si musel zapomenout klíče! Ve zkrvavené noční košili se belhám ke dveřím. Přešlapuje v nich nějaký cizí kluk. Opírám se v předklonu o rám a hledám co nejméně bolestivý postoj.
"Ahoj," podává mi kytici růží jako z nemocniční zahrady.
Má milé oči a usmívá se. Prohlížím si ho na denním světle, oholeného a upraveného. Je to můj vodák a mně připadá, že ho dnes vidím poprvé.
