V mlze
Žijeme utopeni v kapce mléka.
Bůh šedé oko mhouří do hlubiny.
Po bradě vesmíru, když s námi stéká,
ve vousech zůstanou jen zmrzlé střepiny.
Jsme tiché stíny bez tvarů na bílém jezeře,
kde tunely jak duté krky labutí se otevřou.
Na březích cest jen tušíš zasmušilé rybáře
a jejich pruty, mokré větve nad hlavou
Jsme průzkumníci poznaného světa,
co z perleťových mušlí otírají rosu,
o stěny labyrintu roztříštěná věta,
pod patou obra zbytky času
TÝDEN
Pondělí
Jak malíř v čisté zástěře a s šedou paletou
Svou rukou ospalou nám míchá barvy dnů
Až dlouhé vlasy do deště se zapletou
Jen setřepe z nich kapky snů
Úterý
Jablka z cihel červených jsou ránem rozkrojená
V dužinách červi bloudí vlhkým schodištěm
A kliky úřadů tam jadérka jsou vyleštěná
Na misce večera však oschnou se sluncem
Středa
Na trůně všednosti už sedí bledá královna
Purpurem ňadra tetovaná plují soutěskou
Pod nimi klín jak zametená strojovna
Rezavé pysky továren se na něj přitisknou
Čtvrtek
Krajinou města bloudí zaprášený kazatel
V údolích komínů své ruce hledá
Na rohu ve výčepu už je našel
Za nehty ještě voní zbytky chleba
Pátek
Dnes ráno probudil mě rozesmátý kormorán
svá křídla obrovská mi půjčí s večerem
Chci dveře zamčené dnes otevřít až dokořán
v soutěsce křídlem pobořené ležet opojen
Sobota
Jak taška plná hojnosti mě tlačí do prstů
Ozdoben volností se ulicemi brouzdám
Ve větru stožáry jsou v rukou slepých flétnistů
Já jejich melodie odnesu a rozdám
Neděle
Má tisíc srdcí bronzových ve starobylé hrudi
Do vůně svátečního oběda je oděná
Má zvonky příborů co za soumraku studí
V mé skříni křídla složená
Supermarket
Jak odhozený batoh titána tu mezi domy leží
Aréna hledačů pod přecpanými ochozy
Zástupy vozatajů jedou bez otěží
Na drahách klikatých se plní jejich vozy
Vítězné věnce ze špekáčků spleteny
Však není vítězů v té prapodivné aréně
Tam celá hejna ryb co plavou zamraženy
Kouzelné zahrady kde broskve rostou ze země
Dřevěné kotce plné dýchajících bochníků
Na dotek hledajících očí čekají
Za cílem políbí se čela vozíků
Hostie mincí z úst jim padají
U zubaře
Svou skříňku bolesti si každý nosí sám,
v jeskyni krápníků, když oheň doutná.
Tam jazyk k horké skále přikován,
a každé jídlo stejně chutná.
Oslněn mhouřit víčka do jasu a čekat,
až cepín průzkumníka cinkne o útesy.
Stříbrnou vážku slyším v ústech létat,
chladivý pramen zurčet nad lesy.
Neznámým tvorům nastavuji líce.
V antické póze dýchám vůni kovu.
Má tvář je přeplněná lžíce.
Skleněný člun už chvátá k tonoucímu slovu.
V kaňonech dásní vrtné věže jsou,
mou bolest z hlubin purpurových těží.
Pak ohně v jeskyni zas vyhasnou.
Na skálu vychladlou už sněží.
Černá díra
Nad hlavou mlhovina spánku pluje,
jsem astronautem v noční tramvaji.
Za okny neony jak rotující galaxie,
poutníkům noci víčka hlídají
Čmeláci z lučin odpadkových už jsou tu,
v plastových tulipánech bzučí schouleni.
Vánkem je mudrování přiopilých studentů,
dusivá mračna odfoukává na stěny
Má hvězda bdělosti se zahalila do mraků
a kdesi blízko zasvítilo oko krysy.
Já zabloudil jsem na orbitě přízraků,
na matném zrcadle se rozplývají rysy
Za zády číhá pohled těkající.
Ruka je had a dlaň je chřtán.
Prsty jsou slizké zuby čekající.
Ten had se ke mně plazí nepoznán
Teď volám do vesmíru: Já jsem vůl!
A kníže potkanů zas pod vousy se směje.
Mám holé ruce, a kapsa prázdný stůl.
Kéž světlo hvězd mou hlavu poleje
