Ráda jezdím k babičce a dědovi do Mohelnice, ale ještě radši bez tatínka. Babička totiž tatínka zrovna nemá moc v lásce, a když to tatínek neslyší, nadává mamince, proč se nevdala za Pazderku od sousedů, který vlastní velký hotel a za městem obrovskou vilu. Jenomže maminka nechce, aby tatínek zůstával doma sám. Navíc považuje za slušné, aby babičku navštěvoval.
Cestou do Mohelnice vždycky řídí auto maminka. Řídí ho kvůli babičce. Jednou řídil tatínek. Babička spustila virvál už u branky a vyčetla mu, že mu dala dvacet tisíc korun při svatbě na auto kvůli mamince, aby nezapomněla to, co se v drahé autoškole naučila, a on jí přitom, sobec, nepustí ani k volantu. Tatínek tenkrát poznamenal: "Za tu almužnu bych si koupil leda staré embéčko."
Babička si hned potom musela vzít prášky na srdce a spílala: "Co jsem komu udělala, že mám tak drzého a nevděčného zeťáka." Maminka se schoulila v babiččině obýváku do klubíčka a štkala. Návštěvy naší rodiny v Mohelnici tedy bývají často dramatické a tatínek se snaží babičce vyhýbat, seč může.
Upřímně nesnáším, když maminka sedí u volantu. Bojí se zvýšit rychlost, a proto se spíš ploužíme jak šneci. Několikrát zastavuje u různých pump s pocitem, že musí doplnit benzín, ale všude jí připadá drahý. Maminka je prostě sváteční řidička. Nakonec si s tatínkem koupí kafe a diskutují o tom, co asi babička připraví k obědu. Babička vaří dobře, což o to, ale zvláštně, prý se to nazývá "hutně". Maminka má slabý žlučník a po tučných řízcích smažených na sádle, sádlem nasáklých bramborech a přeslazeném moučníku jí je často zle. Pak neštká v obýváku, ale babička ji vyžene do ložnice, a tam se maminka svíjí bolestí, neboť si zapomněla vzít s sebou prášky. Děda pak mamince přinese své léky na žaludek, ty maminka zapije pivem a cítí se ještě hůř. Když babička zjistí, že maminka pila pivo, vynadá ji do ochlastů a mě pošle ven hrát si s kocourem. Tatínek raděj zmizí v dědově truhlářské dílně, kde nekonečně dlouho vyrábějí boudu pro psa, kterého si chce babička pořídit z útulku. Což děda odmítá, protože už jednoho psa babička zničila svou kuchyní.
Když nad tím přemýšlím, ani nevím, zda ty výlety do Mohelnice mám opravdu ráda. Pokaždé to probíhá stejně, prvně se těším, ale hned mě to přejde, zvláště s ohledem na to, v jaké náladě babička bude. Naše babička má totiž stovky nálad. Většina z nich je špatných. Moje maminka tvrdí, že se musela vdát sto kilometrů daleko, aby měla od babičky pokoj. To není vůči babičce hezké. Někdy je náhodou docela hodná. Umí mnohem líp léčit nemoci než maminka a skvěle vybírat vši, které často vozím z letního tábora. Babička mě taky moc nehoní kvůli známkám, neptá se mě na prospěch, ona považuje vzdělání za zbytečné, vždyť strýc Lukáš se vyučil elektrikářem a dnes obchoduje s auty.
Do Mohelnice naštěstí jezdíme málo. Na Vánoce jsem onemocněla a zůstala doma s tatínkem. Zatímco maminka vyrazila k babičce. Velikonoce nás ale neminuly. Maminka si vzala v práci volno a já měla s tatínkem dva dny prázdnin. On totiž chodí rovněž do školy, ale jako učitel. Tatínek v úterý večer musel vyleštit auto a já si sbalit věci. Nikdy si nesmím vzít víc než jednu hračku, přitom do kufru by se mi jich vešlo spoustu. Maminka mi to zakazuje. Babička totiž nesnáší zbytečné věci rozházené po baráku, a jakmile najde něco, co jí nepatří, vyhodí to do koše. Takhle jsem přišla o panenku Barbie s úžasně dlouhými vlasy. Oplakala jsem ji. Tatínek za ni babičce vynadal a maminka dodala, že ta panna stála tisícovku a že ji tedy babička vyhazovat nemusela.
Ve středu jsme se vydali směr Mohelnice. U první pumpy maminka studovala deset minut nabídku benzínu, pak si přečetla v obchůdku Blesk, protože tam zrovna psali něco nového o Lucii Bílé. Tatínek srkal horké kafe a prohlížel si blondýnu, která ladně vystoupila z velkého stříbrného auta a pohodila vlasy. Maminka šlehla očima po tatínkovi a nahnala nás zpátky do auta. U babiččina domku jsme vystupovali přesně v jednu hodinu. Babička vyběhla ven, dala mi pusu a našim vyčetla: "Víte, že obědváme ve dvanáct, a já nebudu pro vás extra ohřívat oběd."
To je babiččina specialita. Nikdy neohřívá oběd. Polévka s velkými mastnými kruhy byla skoro studená a tatínek prohlásil: "Půjdu s Adélkou na oběd k Márům." U Márů byla hospoda, kde si tatínek dával guláš a já smažený sýr.
Babička se ale rozčílila: "Holku tahat do hospody nebudeš. Sotva jste přijeli, hned bys někde coural. Ale já tě prokoukla už před svatbou. Koukáš jen, kde honit ženský, poflakovat se a nic pořádnýho z toho."
Maminka se zastala tatínka: "Mami, prosím tě nech toho. Vždyť víš, že se Vítek musí najíst, když se nenají, je protivnej."
Tatínek se rozlobil: "Já jsem protivnej? Táhnu se sem sto kilometrů a dostanu jen studenou polívku. Navíc si můžu dělat, co chci."
Maminka se ale nedala: "Ty si můžeš dělat, co chceš? Tak to ses přepočítal, jednou jsi můj muž a budeš respektovat přání moje a mé matky. Takže do žádný hospody nejdeš. Je ti to jasný?"
Babička mávla rukou a šla s maminkou do obýváku. Dědeček nás celou dobu němě pozoroval. Vytáhl klobásky a ohřál je. Můj zlatý děda vždy měl něco dobrého pro nás schované. Maminka jíst moc nemusela. Teda ona nechtěla. Chodila na aerobic a stěžovala si, že po porodu moc přibrala. Jenomže rodila docela dávno. Před Vánoci jsem oslavila desáté narozeniny. Maminka mi při té příležitosti ukázala své šaty z maturitního plesu a sdělila mi: "Do roka se do nich vejdu."
Já si myslím, že se do nich už nikdy nevejde, babička taky zrovna není hubená a podle jednoho článku se tloustnutí dědí.
Když jsme se konečně najedli, tatínek zmizel s dědou v dílně a mě poslali za kocourem. Babiččin černý kocour mě většinou sekne drápkem, pak mi ranky zhnisají a nesmím na něj šáhnout do té doby, než se mi to zahojí. Je to pořád dokola. Já bych si s kocourem ani nehrála, nebaví mě to. Jenomže tu nikdy nemám jinou zábavu. Někdy přivede strýček Lukáš sestřenku Týnu, tak si spolu povídáme, ale přestože je o dva roky mladší, baví ji jenom hry na počítači a panenkám se směje. Potom se obvykle Lukáš s mámou a babičkou pohádá v kuchyni, vezme Týnu a už je nevidím. Tatínek si na Lukáše vypěstoval alergii. Překřtil ho na maloměstského ňoumu, co neumí ani do pěti počítat. Babička je ale na strýčka pyšná. Jednou ji poslal na dovolenou k moři do Bibione. Od té doby na něj nedá dopustit, ukazuje ho tatínkovi za vzor. Lukáš si může koupit úplně všecko, má krásné a drahé auto. Ale většinou chodí v teplákách, i Týna nenosí hezké oblečení, zato mají velký dům s bazénem, kam nesmím od chvíle, co jsem se v něm málem utopila. Stejně sem v létě skoro nejezdíme, a pokud ano, chodíme na koupaliště. O tetě Míně se tatínek vyjádřil jako o hloupé vesnické a namyšlené huse. V naší rodině nepanují zrovna dobré vztahy.
Hrála jsem si na dvorku s kocourem. Strašně mi podrápal ruku, až mi tekla krev. S brekem jsem běžela za tatínkem do dílny. Děda mi to vydezinfikoval a táta nadával, že tak blbého kocoura v životě neviděl. Což slyšela babička, která vyšla na zápraží, aby na tatínka zasyčela: "Ty, odchovanec paneláku, ani nevíš, jak zvíře vypadá. Zato my, kdo žijeme pěkně ve svém domku, žijeme s přírodou a v přírodě. Mimochodem, kdybys pořád nelpěl na tom svém chudinském povolání, mohl jsi postavit dávno vilu s bazénem, aspoň by se Lidunka měla konečně dobře a nemusela přepočítávat každou korunu."
Lidunka je jméno mojí maminky. Táta na ní volá Lidko a babička Liduno a jen pro účely nadávání tatínkovi mluví o ní jako o Lidunce.
Maminka mě odvedla dovnitř domu a sama se zamkla ve svém kdysi dětském pokojíčku. Babička mi připravila svačinu. Upekla oříškové rohlíčky, i když ví, že mám alergii na ořechy. Cpala mi je, ať si vezmu aspoň jeden. Zavolala jsem na tatínka z okna, zda si smím tedy vzít. Tatínek mávnul rukou. A to se nemělo stát. Rohlíček mi chutnal. Na okamžik mi zvedl i náladu. Kručelo mi totiž v břiše, ale tady si nemohu sama nic z lednice bez dovolení vzít. A proto musím čekat, až mi babička něco sama dá. Jednou jsem měla velký hlad, poprosila jsem babičku o svačinu, a ta konstatovala: "Dítě nešťastný, ty máš snad cukrovku, když pořád jíš."
Pustila jsem si televizi a dívala se na nějakou telenovelu. Babička vystoupala po schodech za maminkou. Slyšela jsem ji, jak jí radí, aby se rozvedla, že s tatínkem to nemá cenu, že jiný nebude. Aby si nechala poradit. Nebo se jí bude dařit celý život zle. Protože on nikdy neodejde ze školství a nezačne se živit něčím pořádným. To babička tvrdí pokaždé. Nepřikládám tomu žádnou váhu. Když jsem to ale zaslechla poprvé, rozplakala jsem se. Tatínek mi to ale vysvětlil, a dnes už vím - babička si své řeči neodpustí a já se tím nemám vůbec zabývat. Někdy ale tyto řeči babička vykládá před tatínkem, a to se pak strašně pohádají, maminka brečí a křičí - rozvedu se a odstěhuju se do Norska. Tatínek strašně zuří a babičce šlehají z pusy blesky.
Telenovelu jsem moc nechápala. Už jsem se chystala za tatínkem do dílny, baví mě pozorovat, jak se tatínek s dědečkem donekonečna přou, zda boudu natřít nazeleno, nebo načerveno, když se mi rozhořelo čelo a začala jsem kašlat. Občas se mi to stává po některých jídlech. A nejvíc po těch s ořechy. Zaječela jsem z okna zoufale: "Tatí." Tatínek přiběhl s dědou v patách a spráskl ruce, že jsem strašně opuchlá. Maminka seběhla dolů a začala nadávat, kdo mi co zas dal k jídlu. Babička ironicky prohlásila: "Tvůj muž mi dovolil, abych jí dala ořechový rohlíček." Tatínek zelenal a fialověl, ale nebyl čas na hádky s babičkou.
Maminka mírně hystericky šílela: "Ty nám to dítě snad chceš zabít."
Začala jsem se dusit. Tatínek mě v náručí odvedl do auta, maminka chvatně vzala naše věci a odvezli mě na pohotovost.
Pan doktor byl hodný, pohladil mě po hlavě a řekl: "Neboj, dáme ti injekci a budeš zase v pořádku." Nechal mě chvíli ležet v místnosti jen se sestřičkou a vedle rodičům vysvětloval, aby na mě dávali větší pozor, když trpím potravinovými alergiemi. Tatínek mu sdělil: "Za to může bláznivá tchyně. Upekla holce ořechové rohlíčky."
Pak si mě pan doktor ještě prohlédl a zeptal se, zda se cítím lépe. Injekce zabrala poměrně rychle. Maminka cestou k autu tatínkovi vyčítala: "Tomu doktorovi jsi nemusel zrovna vyslepičit, kdo co dal Adéle ke svačině. Maminka si to nezaslouží. Myslela to dobře. Navíc ji zná doktorova matka, jen vzniknou zas drby, že je stará Veselská bláznivá a chtěla se zbavit vnučky."
Protože řídil tatínek, a ten má rád klid, pronesl: "Promluvíme si o tom doma."
Po slůvku "doma" mi srdce zaplesalo. I když se maminka nenechala odbýt a celou cestu se s tatínkem hádala, k dědovi a babičce do Mohelnice jsme se nevrátili.
