"Básník" - tak prostě a zároveň jednoznačně je zmiňována jedna ze zdánlivě okrajových postav románové ságy Isabel Allendové Dům duchů. A každý čtenář jen trochu znalý chilských reálií ihned ví, že tímto blíže neurčeným Básníkem autorka záměrně připomíná Pabla Nerudu, osobnost neoddělitelnou od chilské kultury a chilských dějin dvacátého století; a stejně tak neoddělitelnou od kultury a dějin světových. (1)
Snad ještě jedním slovem by bylo možné vystihnout charakter Nerudovy tvůrčí osobnosti: Pěvec. Již jeho raná poezie se odvolává na píseň (př. poéma Sváteční píseň z r. 1921), aby se svou formou i obsahem postupně přiblížila lidovému zpěvu, kterým se autor záměrně vrátil k nejpřirozenějším a nejživotnějším kořenům umění, k nejsrozumitelnějšímu a člověku nejbližšímu, prvotnímu projevu krásy a citu, radosti i bolesti, lásky i nenávisti. Nerudovy básně jsou obsáhlými, někdy až litanickými zpěvy komponovanými volným veršem, kterému se učil např. u Walta Whitmana; zpěvy tu tichými a intimními, tu hřmícími a revolučně burcujícími (jako u Vladimíra Majakovského či José Martího); zpěvy, jejichž smyslem je co nejbezprostředněji vyjádřit utrpení a touhy obyčejných lidí, lidí tak podobných si svými těžkými, upracovanými, utiskovanými životy a tak blízkých si svými skromnými, leč stále nenaplňovanými sny, až představují jakéhosi kolektivního hrdinu. Kolektivního hrdinu, kterého Básník-Pěvec dennodenně potkává na ulicích chudinských čtvrtí, při práci v továrnách, na polích a v lesích, hrdinu udřeného a zbídačovaného, a přece nezdolného a toužícího po spravedlnosti, bezpečí a štěstí; hrdinu po staletí umlčovaného a po staletí mlčícího, jehož slyšitelným a slyšeným hlasem se musí stát Básník-Pěvec. Neboť takový je Básníkův a Pěvcův úkol, takové je jeho jediné a jedinečné poslání, takový je veškerý smysl jeho bytí. Ztotožnit se s utlačovanými, vyzpívat jejich utrpení a touhy a dát jim naději. - Navzdory citlivě a rozhořčeně vnímanému bezpráví je Pablo Neruda pěvcem písní optimistických. I jeho zdánlivě žalobné litanie nakonec ústí v nezlomné přesvědčení o právu každého člověka na bezpečí, mír, jistotu a důstojnost, na dostatek tepla a jídla pro děti - na věci zdánlivě nenáročné a samozřejmé, a přesto masám po staletí odpírané a pro miliony lidí nedosažitelné...
Cesta k tomuto poznání a zároveň tvůrčímu cíli však ani pro bytostného humanistu Pabla Nerudu nebyla přímočará a jednoduchá. Jak píše ve své Ódě na chudobu:
"Hned od narození, / chudobo,/ bylas mi v patách,/ hledělas na mne/ skrze/ ztrouchnivělá prkna,/ jež na kost prohryzala/ vlhká a tvrdá zima
(...)
Ale teď,/ chudobo, /já jsem tobě v patách./ Jak tys byla neúprosná, /jsem neúprosný já./ Po boku každého chudáka/ mě najdeš, jak zpívám/ pod/ každou pokrývkou/ té nejbědnější nemocnice/ najdeš můj zpěv./ V patách ti jdu,/ chudobo,/ hlídám tě,/ obléhám tě,/ střílím na tebe,/ izoluji tě,/ ořezávám ti spáry,/ vyrážím ti/ poslední zuby./ Jsem/ všude:/ s rybáři na oceánu, v dolech,/ když chlapi/ utírají si čelo,/ vysoušejí černý pot,/ nalézají mé básně.
(...)
Já/ zvu tě na souboj,/ tvrdými verši biju ti do tváře/ na loď tě vsazuji a ženu do vyhnanství./ Já a mí druzi,/ mí druzi, přečetní druzi,/ vyháníme tě/ ze země na měsíc,/ abys tam zůstala,/ v mrazu a uvězněna,/ po očku shlížejíc/ na chléb a hrozny,/ jež pokryjí zemi/ zítřejších dnů." (2)
Uplynulo 17 let, než se z Neftalího Ricarda Reyese Basualta, narozeného 12. července 1904 v městečku Parral, stal mladičký básník Pablo Neruda. Již měsíc po jeho narození matka Rosa Basoaltová de Reyes, vesnická učitelka, zemřela na tuberkulózu. Otec, José del Carmen Reyes Morales, se v roce 1906 přestěhoval do středochilského města Temuka a znovu se oženil. Chlapce pak vychovávala nevlastní matka Trinidad Candiová Marverdeová. V roce 1920 Neftalí ukončil studia na lyceu v Temuku. V té době měl již za sebou svůj literární debut - 18. července 1917 uveřejnil časopis La Manana článek Nadšení a vytrvalost (Entusiasmo y perseverancia) od Neftalího Reyese. Záhy publikoval řadu básní v různých časopisech a pod různými pseudonymy. Získával první vavříny v literárních soutěžích a v roce 1920 se definitivně rozhodl používat pseudonym Pablo Neruda. (3)
V roce 1921 odjel Pablo Neruda do hlavního města Santiaga a zahájil zde studia francouzštiny na Pedagogickém institutu. Vydobyl si první cenu v konkursu Federace chilských studentů za poému Sváteční píseň (La canción de la fiesta) a pilně spolupracoval s časopisem Claridad, orgánem Federace chilských studentů, kde tiskl své verše a články.
Nerudova bohatá tvorba z let 1923 - 1933 je zahrnuta především v knihách a sbírkách: Básně noci (Crepusculario) (4) - 1923, Nadšený prakovník (El hondero entusiasta) - 1923, Dvacet milostných básní a jedna zoufalá píseň (Veinte poemas de amor y una canción desesperada) - 1924, Prsteny (Anillos) - 1925, Pokus o nekonečného člověka (Tentativa del hombre infinito) - 1930, Sídlo na zemi (Residencia en la tierra) - 1930 a další. Mnohá díla byla knižně uveřejněna až s jistým zpožděním - např. Nadšený prakovník či Sídlo na zemi, oboje teprve v roce 1933.
Nerudův tehdejší civilní život, pestrý život mladého chilského diplomata působícího v řadě exotických zemí, jako by byl v tomto údobí do jisté míry oddělen od jeho života umělce, tak jako je Den oddělen od Noci. A Noc, ba i noc milostná, poznamenávala básníkovu tvorbu pocity osamělosti, pesimismu, marnosti, bezvýchodnosti...:
"... Vše láme se, hroutí. Vše pohasíná, mizí./ A bolest skučí ve mně jak šílenec v houšti lesa. /Samota noci. Samota mé duše..." (ve sbírce Nadšený prakovník) (5)
Nebo:
"... vše končí, život definitivně končí v mých nohách,/ dále začíná již cizí a nepřátelské:/ jméno věcí světa, to, co je na hranicích a vzdáleno,/ podstatné a přídavné, které se nevejde do mého srdce,/ začíná tam s hutnou a chladnou úporností..."
(Báseň Obřad mých nohou - 
Ritual de mis piernas, ve sbírce Sídlo na zemi.) (6)
Stupňující se soumračná odcizenost Nerudových básní, (krajně individualistických a jakoby zcela vzdálených reálnému světu), však byla svého druhu odrazem narůstající světové společenské krize.
V roce 1927 tedy Neruda zahájil svou diplomatickou kariéru coby honorární konzul v Rangúnu na Barmě, ale i nadále pravidelně publikoval zprávy a verše ve své vlasti. O rok později nastoupil jako konzul v Kolombu na Cejlonu, v roce 1930 v téže funkci v Batávii na Jávě. Ve stejném roce se také oženil s Maríou Antonietou Haagenrarovou - Vogelzanzovou. Roku 1931 působil jako konzul v Singapuru. Po krátkém návratu do Chile byl roku 1933 jmenován konzulem v argentinském Buenos Aires, kde se poprvé setkal se španělským básníkem a dramatikem Federikem Garcíou Lorkou, jenž se stal Nerudovým věrným přítelem. V roce 1934 odjel Neruda do Barcelony, opět v úloze chilského konzula. Ve Španělsku poznal Deliu del Carrilovou, svou pozdější druhou manželku.
V roce 1936 vyšla v Madridu sbírka První básně o lásce (Primeros poemas de amor), která svým způsobem uzavřela básníkovu první tvůrčí etapu. Nadcházející dějinné události obrátily Nerudův život a dílo zcela novým směrem.
V lednu 1936 se španělské levicové strany (komunisté, socialisté, republikánská levice a sjednocené odbory; anarchisté se nepřipojili) spojily do lidové fronty. Ta získala v únoru 1936 rozhodující většinu ve volbách do kortesů a vytvořila vládu. Snahy uskutečnit vládní program lidové fronty však narážely na sabotáže a odpor konzervativních sil v armádě, politice a hospodářství. 17. července 1936 vypukl vojenský puč ve Španělském Maroku a vzápětí se proti vládě lidové fronty vzbouřili fašističtí spiklenci i v samotném Španělsku (rozhlas vyhlásil spouštěcí heslo rebelů: "Nebe nad Španělskem bez mraků"). V čele povstání stáli generálové E. Mola a Francisco Franco. (7) Začala španělská občanská válka, první velké ozbrojené evropské střetnutí mezi silami demokracie a silami fašismu, bezprostřední předehra k druhé světové válce.
Západní demokracie (hlavně Francie, kde byla tehdy u moci rovněž vláda lidové fronty, a Velká Británie) vyhlásily tzv. "politiku nevměšování" a záměrně nehnuly pro "sesterskou" španělskou demokracii ani prstem. Zato španělským fašistům se dostávalo vydatné ozbrojené a materiální podpory od jejich italských a německých spojenců. Na obranu vlády lidové fronty se účinněji postavil pouze Sovětský svaz a Mexiko, a především dobrovolníci z mezinárodních brigád - interbrigadisté, kteří tajně a složitými cestami přicházeli do Španělska z různých zemí a od října 1937 se formovali do vojenských jednotek: Němci, Rakušané, Poláci, Jugoslávci, Bulhaři, Čechoslováci, Francouzi, Belgičané, Britové, Američané, Kanaďané... Celkem bojovalo v interbrigádách asi 35 tisíc cizinců ze 46 států. Na pět tisíc z nich padlo v bitvách, zvláště při obraně Madridu, na Ebru, Jaramě, Guadalajaře, u Brunette... Koncem října 1938 byli interbrigadisté na britsko-francouzský nátlak evakuováni do Francie, někteří však setrvali ve Španělsku až do konečné porážky republikánů v březnu 1939. Jejich osudy pak často vedly do internačních a posléze i koncentračních táborů a na další fronty druhé světové války.
Španělská občanská válka znamenala klíčový zlom v životě a tvorbě Pabla Nerudy. Básník se osobně angažoval v boji na straně republikánů, stejně jako mnozí jiní pokrokoví spisovatelé a publicisté (Ernest Hemingway - román Komu zvoní hrana; Ilja Erenburg - Španělské reportáže; Simone Téryová - román Brána k slunci; André Malraux - román Naděje; Máté Zalka alias legendární interbrigadistický generál Lukács, který padl v bitvě o Teruel; Egon Erwin Kisch, Laurie Lee aj.). Pablo Neruda se energicky postavil na obranu
španělské demokracie. Byl zdrcen smrtí svého přítele Federika Garcíi Lorky, kterého fašisté zavraždili krátce po propuknutí povstání. (8) Také další Nerudův španělský přítel, talentovaný básník Miguel Hernández, zemřel ve fašistickém vězení. (9)
Neruda byl hluboce otřesen válečným utrpením španělského lidu i uchvácen jeho hrdostí a odhodláním. Na jaře 1937 založil Hispanoamerickou skupinu na pomoc Španělsku a po svém služebním odvolání do Chile v říjnu 1937 organizoval další podporu.
V témže roce 1937 vyšla jeho zlomová básnická sbírka Španělsko v srdci (Espana en el corazón), již začal psát v r. 1936 a jež znamenala počátek nové etapy v Nerudově díle i životě. Autor touto knihou opustil pozici teskného, v podstatě pasivního humanisty a rozervaného individualistického poety, blízkého surrealismu i dekadenci, a stal se cílevědomým politickým aktivistou, jehož tvorba od této chvíle programově vstoupila do služeb zápasu proti fašismu, zápasu za sociální spravedlnost a socialistickou budoucnost světa. Španělsko v srdci se vzápětí po svém napsání dočkalo mnoha vydání a překladů. Za nejcennější z nich však Neruda považoval vydání sbírky samotnými vojáky přímo na barcelonské frontě uprostřed bojů v roce 1938. (10)
V roce 1939 Neruda pracoval v Paříži jako konzul pro španělskou emigraci a podařilo se mu dopravit lodí Winnipeg do Chile na dva tisíce utečenců. Začátkem roku 1940 se sám vrátil do vlasti, kde začal psát Obecný zpěv o Chile (Canto general de Chile) - skladbu, která postupně přerůstala v jeho nejvýznamnější a nejrozsáhlejší dílo nazvané Obecný zpěv (Canto general). (11)
Toto své zlomové období zhodnotil následovně:
"Rozhodl jsem se věnovat literární práci s větší oddaností a silou. Stykem se Španělskem jsem dozrál a zesílil. Hořké hodiny mé poezie musely skončit. Melancholický subjektivismus mých Dvaceti básní o lásce nebo bolestný patetismus Sídla na zemi se chýlily ke konci. Zdálo se mi, že jsem našel podzemní sílu, a nikoli pohřbenou pod skalami, ale zasunutou pod stránky knih. Může poezie sloužit našim bližním? Může provázet boje člověka? Už dost jsem se nachodil po území iracionálna a negativna. Musel jsem se zastavit a hledat cestu humanismu, vyhnanému z literatury naší doby, ale hluboce zakořeněnému v touhách lidského tvora, lidské bytosti.
Začal jsem pracovat na Obecném zpěvu." (12)
Ve válečných letech 1940 - 1944 působil Neruda coby generální konzul v Mexiku. V té době již byla Evropa obsazena nacistickými vojsky a od přepadení SSSR (22. 6. 1941) zuřily nejtvrdší boje na východní frontě. 30. září 1942, když probíhala dlouhá, krutá bitva o Stalingrad, Neruda veřejně přednesl svou báseň Zpěv lásky ke Stalingradu (Canto de amor a Stalingrado), (13) kde m.j. vyzval spojence k otevření druhé, západní fronty, jež by ulehčila Rudé armádě, nesoucí na svých bedrech hlavní břímě války s fašismem.
Později o tom řekl:
"Byly to těžké dny pro Sovětský svaz. Jako černý stín ležely na všem našem konání. Tehdy jsem napsal báseň, která měla být přečtena na shromáždění lidu. Chtěl jsem vykřiknout co nejhlasitěji, aby naděje znovu vzplanula. Při čtení té básně jsem hleděl do očí mexickým dělníkům. Téže noci byla má báseň otištěna na velkých plakátech a dvacet tisíc těchto plakátů bylo vylepeno po mexických ulicích. Viděl jsem stovky lidí číst mé verše na ulici. A mně se zdálo, že po přečtení těchto veršů se jejich pohled změnil, že jejich krok se stal živější. Zrodila se v nich naděje." (14)
Během pobytu v Mexiku pokračoval v práci na dalších částech Obecného zpěvu. V roce 1942 mu Evropě zemřela dcera z prvního manželství Malva Marina. V roce 1943 Neruda složil oslavný a nadějeplný Nový zpěv lásky ke Stalingradu (Nuevo canto de amor a Stalingrado);15 posléze se ke stalingradskému tématu vrátil ještě potřetí, a to v básnické sbírce z počátku 50. let Hrozny a vítr, kde zachytil již Stalingrad mírový a znovuvzkříšený v básni Třetí zpěv lásky ke Stalingradu. (16)
V březnu 1945 byl Pablo Neruda zvolen senátorem republiky za provincie Tarapacá a Antofagasta a v červenci téhož roku vstoupil do Komunistické strany Chile. Tento krok byl logickým vyústěním jeho španělské a válečné zkušenosti:
"Ačkoli jsem legitimaci dostal až mnohem později v Chile, kdy jsem oficiálně vstoupil do strany, myslím, že sám před sebou jsem se s konečnou a neodvolatelnou platností stal komunistou už v průběhu války ve Španělsku. K mému hlubokému rozhodnutí přispělo mnoho věcí. (...)
"...komunisté byli jedinou organizovanou silou, která tvořila vojsko schopné postavit se Italům, Němcům, Maurům i falangistům. Zároveň byli morální silou, která podporovala hnutí odporu a fašistický boj." (17)
A ještě jedno vysvětlující konstatování:
"Curzio Malaparte, který mě (tj. Nerudu - pozn. I.B.) po letech interviewoval, řekl správně ve svém článku: ,Nejsem komunista, ale kdybych byl chilským básníkem, stal bych se jím jako Pablo Neruda. V téhle zemi je třeba stranit - buď cadillaku, nebo lidem beze škol a bez bot´." (18)
V roce 1946 byl Neruda jmenován šéfem propagandy při volební kampani Gabriela Gonzáleze Videly na úřad prezidenta republiky.
Čerstvě zvolený prezident Videla však své levicové voliče záhy zákeřně zradil a v roce 1947 uskutečnil pravicový puč. Komunistický senátor Neruda rozhořčeně a nebojácně reagoval na situaci Důvěrným dopisem milionům lidí (Carta intima para miliones de hombres), který musel být kvůli chilské tiskové cenzuře publikován v caracaském listě El Nacional. Důvěrný dopis posloužil prezidentu Videlovi jako záminka k Nerudově politické persekuci. Začátkem ledna 1948 ještě básník naposledy vystoupil v senátě se statečným projevem nazvaným Žaluji (Yo acuso). V něm otevřeně obvinil Videlu z velezrady, ze zaprodání Chile Spojeným státům a jejich monopolům; a na závěr vzdal hold Komunistické straně Chile.
Následkem svého neohroženého postoje byl Neruda odvolán Nejvyšším soudem z funkce senátora republiky a měl být zadržen. Jeho dům byl vypálen a jemu samotnému hrozil atentát. Básník, obdobně jako celá Komunistická strana Chile, přešel do ilegality. Jako psanec pronásledovaný policií se ukrýval na různých místech země u odvážných neznámých lidí a všemu navzdory pokračoval v práci na svém nejgrandióznějším díle - Obecném zpěvu. Konkrétní události jeho života a životů milionů Latinoameričanů bezprostředně vstoupily do této poémy; (19) osud autora se ztotožnil s osudem celého státu, ba i kontinentu, jak o tom vypovídá např. apokalypticky zoufalá báseň ze závěru V. zpěvu Obecného zpěvu: Kronika roku 1948 či báseň-obžaloba Gonzáles Videla, zrádce Chile; nebo celý autobiografický X. zpěv nazvaný Psanec (El fugitivo). (20)
Verše z tohoto "ilegálního" období zakončuje autor výmluvným určením místa napsání: "Kdesi v Americe".
Koncem února 1949 psanec Neruda na koni a za pomoci horalů přešel tajně v nehostinných Andách z Chile do Argentiny:
"Opuštěná chatrč nám ukázala hranici. Byl jsem tedy svobodný. Na stěny chatrče jsem napsal: Na shledanou, vlasti! Odcházím a odnáším si tě s sebou!" (21)
V dubnu pak spisovatel konečně odhalil před veřejností místo svého pobytu, když se zúčastnil I. světového kongresu obránců míru. Byl jmenován členem Světové rady míru. Nastal pro něj čas hektického putování po nejrůznějších zemích a zároveň čas trpkého stesku po vlasti, do níž se nesměl vrátit. A při tom všem vytrvale skládal nové verše:
"Ach kdy/ mě vytrhne ze spánku zelené zaburácení/ tvého mořského pláště?/ Ach kdy, Vlasti, o volbách/ půjdu dům od domu,/ sbíraje nesmělou svobodu,/ aby se rozkřikla uprostřed ulice?/ Ach kdy, Vlasti,/ se staneš mou nevěstou,/ s očima mořské zeleně a ve sněžném šatě/ a budem mít miliony nových dětí,/ jež odevzdají půdu hladovým?/ Ach Vlasti bez cárů,/ ach Vesno má,/ ach kdy,/ ach kdy a kdy/ se probudím v tvém náručí,/ promáčen mořem a rosou?/ Ach, až budu u tebe/ v pase tě obejmu,/ nedovolím, aby se tě kdokoli dotkl,/ dokážu tě ubránit/ svým zpěvem,/ až/ půjdu s tebou, až.../ až/ půjdeš se mnou, až.../ ach, tehdy až." (22) (Báseň Ach, kdy, Chile.)
V roce 1950 byl v Mexiku publikován ve dvou vydáních Nerudův opus maior - Obecný zpěv (Canto general), ilustrovaný nejpřednějšími mexickými umělci: Davidem Siqueirosem a Diegem Riverou. I v rodném Chile se podařilo realizovat dvě vydání - tajná.
Obecný zpěv představuje rozsáhlou lyrickoepickou skladbu, básnickou epopej Latinské Ameriky, vrcholné dílo latinskoamerické i světové literatury: je zkomponováno z 15 oddílů a tvořeno 15 tisíci verši. Tři z oněch 15 oddílů - "II. Výšiny Macchu Picchu, IX. Ať procitne dřevorubec, X. Psanec - mají podobu poemy o větším či menším počtu zpěvů, ostatní jsou soubory básní spjatých podobným námětem. Kolem skladby VII. Veliký zpěv o Chile, která chce obsáhnout básníkovu rodnou zemi ,v její geografii i obyvatelích´, jsou soustředěny ostatní oddíly, jež mají vyzpívat básníkovu ,lásku jménem Amerika´. Oslavují mohutnost jejích přírodních sil (I. Lampa na zemi,23 XIV. Veliký oceán) i dělnost prostých obyvatel (VIII. Země se jmenuje Juan); vydávají svědectví o její minulosti i přítomnosti, velikosti i hanbě (III. Dobyvatelé, IV. Osvoboditelé, V. Zrazená země, VI. Ameriko, nevzývám nadarmo tvé jméno); pozvedají hlas na obranu utiskovaných a zaprodávaných (XI. Květiny z Punitaqui, IX. Ať procitne dřevorubec, XIII. Novoroční chorál pro vlast v temnotách); jsou výrazem víry v lidskou solidaritu (X. Psanec); poctou velkým slovesným tvůrcům (XII. Řeky zpěvu); i osobním básníkovým vyznáním (XV. Jsem)." (24)
Skladba vznikala od konce 30. let do konce let 40. a její nejstarší částí je (již zmiňovaný) Obecný zpěv o Chile. Prvních pět zpěvů (oddílů) zobrazuje člověka jako součást přírody, od šestého zpěvu (Výšiny Macchu Picchu) je člověka pojímán ve svém historicko-společenském rozměru, konkretizovaném dějinami amerického kontinentu, od hluboké minulosti až po bezprostřední básníkovu současnost (např. aktuální politické události roku 1948 - 1949 v Psanci či atmosféra počátku studené války v poemě Ať procitne dřevorubec).
"Canto general, zpěv nezávislosti Chile a Latinské Ameriky, je i chorálem lidové Ameriky proti Americe imperialistické, proti novým conquistadorům. Neruda je zde skutečně "nesčíslným lidem" a vrývá své hrozby, varování a kletby do bortících se sloupů imperií. Jeho epopej, legenda amerických věků je rozklenutou symfonií, vášnivým pamfletem i velebnou hymnou. Básník je účasten zrození světa, ročních dob, života kamenů, rostlin a stromů, prehistorie, historie i současnosti, utrpení všech staletí, vpádu vetřelců i osvobozeneckých bojů. V Canto general je vyzpívána cesta lidu ze tmy ke slunci přes tisíciletí a staletí a v ohnisku Nerudovy lásky je rodné Chile. Je to velepíseň utrpení a zápasů ponižovaného, zrazovaného a zaprodávaného amerického kontinentu, ale i velepíseň jeho nadějí." (25)
Největšího věhlasu se z Obecného zpěvu dočkala poema Ať procitne dřevorubec (Que despierte el lenador), (26) vydávaná mnohdy samostatně a oceněná na II. světovém kongresu obránců míru ve Varšavě v r. 1950 Světovou cenou míru.
Poema podává obraz bipolárního světa rozděleného studenou válkou a varuje před strašlivou možností propuknutí války "horké". Dovolává se solidarity prostých pracujících lidí všech zemí a bije na poplach před imperiálními choutkami USA a před děsivou hrozbou jaderného konfliktu:
"Ať nic z toho se nestane./ Ať procitne Dřevorubec./ Ať přijde Abrahám se svou sekyrou/ a se svou miskou dřevěnou/ pojísti zase s venkovany./ Ať jeho hlava jako z kůry/ a oči v prkna zahleděné/ a do pňů dubů vrásčitých/ se zase na svět zadívá/ a nad koruny vystoupí/ vyšší než kmeny sekvoje./ Ať do lékárny zajde si,/ ať sedne v Tampě na autobus,/ ať kouše žluté jablko,/ ať vstoupí do kina a nechť/ promluví s lidmi prostými.// Ať procitne Dřevorubec./ Ať přijde Abrahám a vzedme/ starými kvasnicemi celou zem,/ zelenou, zlatou Illinois,/ ať napřáhne svou sekyru/ proti všem novým otrokářům,/ proti všem bičům otrockým,/ proti všem jedům tiskovin/ a proti krví zbrocenému / zboží, jež chtějí prodávat./ Ať zpívajíce vyrazí/ mladičký běloch s černochem/ proti všem hradbám ze zlata/ a těm, co plodí nenávist,/ proti kupčíkům krve své,/ se zpěvem, úsměvem a vítězstvím.// Ať procitne Dřevorubec." (27)
V údobí politické emigrace (únor 1949 - srpen 1952) navštívil Neruda (často opakovaně) řadu států: Sovětský svaz, Polsko, Maďarsko, Československo, Čínu, Dánsko, Mexiko, USA, Kolumbii, Guatemalu, Kubu, Francii, Itálii, Švédsko, Rumunsko, Indii, Palestinu, Sýrii, NDR, Mongolsko... Celý pokrokový svět mu vyjadřoval své sympatie a tiskl jeho verše. Spisovatel absolvoval nesčetné přednášky a recitály, pracoval pro světové mírové hnutí a pokračoval ve vlastní tvorbě. Z cest vytěžil novou sbírku Hrozny a vítr (Las uvas y el viento), (28) jež obsahuje i báseň Pražský rozhovor věnovanou Juliu Fučíkovi. (29) Neruda, navzdory své vlastní tíživé osobní situaci, v dané knize opět překypuje dějinným optimismem a nadějí, kterou v něm vyvolávalo zejména setkání s mladými (tzv. lidově demokratickými) státy, jak se vyznal např. v básni Teď mi musíte naslouchat:
"Zpívaje chodil jsem roztoulán/ mezi hrozny Evropy/ a větru,/ ve větru Asie.// To nejlepší v životech/ a život sám,/ pozemskou sladkost,/ ryzí mír/ sklízel jsem, roztoulán,/ sklízel.// (...) // A všichni měli ústa,/ zpívali/ vstříc jaru.// Všichni.// Proto/ já hledal mezi hrozny/ a větrem/ to nejlepší z člověka.// Teď mi musíte naslouchat." (30)
12. srpna 1952 se Pablo Neruda vrátil z politického exilu do vlasti a byl slavnostně uvítán v Santiagu. Jeho život se začal ubírat volnějšími a radostnějšími cestami (v r. 1955 se také definitivně rozešel se svou druhou manželkou Delií del Carrilovou a začal žít s poslední, třetí ženou Matildou Urrutiovou). To vše posunulo básníkovu tvorbu k soukromějším tématům, ve kterých se zmoudřelou ozvěnou znovu hlásila poezie jeho mládí. Svědčí o tom např. milostné Kapitánovy verše (Los versos del capitán) - 1952; a později pak Sto milostných sonetů (Cien sonetos de amor) - 1957.
Neruda zároveň obsahově i výrazově dospěl k ještě větší projasněnosti a jednoduchosti. Jeho nejoblíbenější formou se staly ódy, přesněji ódické zpěvy. Ódy na nejprostší a nejobyčejnější věci, které českému čtenáři poněkud povědomě zaznívají duchem našeho meziválečného civilismu a poetismu. Tyto ódy jsou oslavou a chválou jednotlivin přírody, vesmíru,
živlů, jsou opěvováním času, krajin, měst, lidí, zvířat, plodů, pokrmů, vynálezů... A tak zde nalezneme např. Ódu na vzduch, Ódu na radost, (- na atom, na cibuli, na šťastný den, na plodnost země, na oheň, na prostého člověka, na muže v laboratoři, na moře, na noc, na chléb, na lenost, na chudobu, na hodinky v noci, na rajče atd. atd.). Či Ódu na písek, Ódu na její vůni, (- na nahou krasavici, na Jižní kříž, na ponožky, na játra, na noční pradlenu, na její ruce...), i ódu na inspirující umělecké osobnosti: Ódu na Jeana Arthura Rimbauda, Ódu na Walta Whitmana...
Neruda postupně publikoval tři básnické sbírky ód: Elementární ódy (Odas elementales) - 1954, Nové elementární ódy (Nuevas odas elementales) - 1956; a Třetí knihu ód (Tercero libro de las odas) - 1957. (31)
Při příležitosti vydání knižního výboru ze svých básní v tehdejším Československu umělec v rozhovoru pro Literární noviny pravil:
"Ódy jsou mou osobní reakcí na Canto general. Byl jsem unaven velkými syžety. Dějinami. Zeměpisem. V ódách zpívám o nejbanálnějších básnických záležitostech. O noci a hvězdách, o světle, o chlebě, růži. Źádné nové téma jsem nevynašel, ale chtěl jsem psát o tom všem, jako by o tom nebylo nikdy psáno. - Ódy jsou mou osobní reakcí na mou vlastní politickou poesii. Myslím, že i ten nejpokrokovější čtenář chce, aby básník psal o všem, i o těch nejobyčejnějších věcech. Že nechce, aby básník psal jen verše k výročím. A pak jsou situace, kdy člověk nedokáže stále myslet na politické události. Jsou chvíle, kdy člověk musí vidět průhlednost života, lásky, věcí. Po celém světe lidé hledají a budou hledat rozmanitost. Vím, že boj je nelítostný a že bolest je ve světě veliká. Ale nechci, aby příští pokolení si kladlo nad díly básníků naší doby otázku: Což básníci tehdy nikdy neviděli řeku nebo slunce? - V tom smyslu je tedy i toto období obdobím politickým. Chtěl jsem psát radostné verše pro zítřejšího čtenáře." (32)
V 60. letech poeta oslavil svým dílem zejména rodné Chile, např. Chilské kameny (Las piedras de Chile), Obřadní zpěvy (Cantos ceremoniales) - oboje 1961; nebo pětidílný Zápisník z Isla Negra (Memorial de Isla Negra) - 1964.
Jeho memoáry - Paměti a vzpomínky Pabla Nerudy: Životy básníka (Memorias y recuerdos de Pablo Neruda: Las vidas del poeta) začaly vycházet roku 1962. V roce 1966 napsal svou jedinou divadelní hru Sláva a smrt Joaquína Muriety (Fulgor y muerte de Joaquín Murieta), která měla premiéru v r. 1967.
Vedle umělecké činnosti se Neruda nadále velmi aktivně zúčastňoval politického života. Angažoval se v kampaních při prezidentských volbách (1958, 1964 - kandidátem byl Salvador Allende). Hojně cestoval, působil v mezinárodním mírovém hnutí i v Penklubu a v dalších organizacích. Byl zván do mnoha zemí, kde vycházely v překladech jeho knihy, a účinkoval na recitálech. Všude se mu dostávalo projevů uznání a poct, s výjimkou Argentiny, kde vládla vojenská junta a kde byl v dubnu 1957 zatčen a jeden a půl dne držen ve vězení.
Ani v posledních letech nepřestal tvořit politicky angažovanou poezii: např. sbírka Konec světa (Fin del mundo) - 1969; či epos vycházející ze staré legendy Hořící meč (La espada encenida) - 1970, "epopej o posledních obyvatelích této planety, bájných postavách, tragických a nakonec nad potopou a všemi protivenstvími vítězících milenců". (33)
V září 1969 ústřední výbor Komunistické strany Chile vyhlásil Pabla Nerudu kandidátem na úřad prezidenta. Spisovatel energicky jezdil po celé zemi a podílel se na rozhovorech, jež vedly ke zformování Lidové jednoty. Nakonec se své kandidatury vzdal ve prospěch Salvadora Allenda coby jediného společného kandidáta Lidové jednoty. Vší vahou své osobnosti podporoval Allendovu kampaň. V Lidové jednotě se sdružili komunisté, socialisté, radikálové, sociální demokraté a některé jiné menší strany a seskupení. Program této levicové koalice se zaměřil na vyřešení krize v Chile nenásilnou cestou budování socialismu při plném respektovaní chilské ústavy a zákonů. Levicová alternativa vývoje měla skoncovat s nadvládou průmyslové a zemědělské oligarchie a zahraničních monopolů.
Lidová jednota zvítězila ve volbách v září 1970. Salvador Allende se stal prezidentem Chile a Neruda byl jmenován chilským velvyslancem ve Francii.
V roce 1971 se světově proslulému a uznávanému básníkovi dostalo nejvyšší umělecké pocty - jako třetí Jihoameričan v historii získal Nobelovu cenu za literaturu.
V následujícím roce 1972 (již vážně nemocný) odstoupil z velvyslaneckého postu a v listopadu se vrátil do vlasti, bouřlivě uvítán manifestací na Národním stadionu (Estado Nacional) v Santiagu.
Politická a ekonomická situace v Chile se v tom čase prudce vyostřovala a Neruda si byl velmi dobře vědom nebezpečí, které vládě Lidové jednoty hrozilo. Upozornil na to např. ve svém projevu na zasedání Penklubu v New Yorku v roce 1972. A o rok později se obrátil na latinskoamerické a evropské intelektuály s výzvou, aby zabránili hrozbě občanské války v Chile.
Reakční pravice, která prohrála v září 1970 prezidentské volby, se nehodlala vzdát pozic. Již v říjnu 1970 došlo k zavraždění vrchního velitele chilského pozemního vojska generála R. Schneidera (34) s cílem vyvolat chaos a zabránit, aby se Lidová jednota ujala moci. Levicová vláda však důsledně plnila svůj program a realizovala zásadní hospodářské a sociální přeměny. Během roku 1971 byla zestátněna těžba uhlí, znárodněna těžba železné rudy, výroba železa, těžba a zpracování ledku i mědi. Tím došlo k podlomení ekonomické síly zejména zahraničních (především severoamerických) monopolů. V roce 1972 vláda Lidové jednoty dostala pod kontrolu většinu chilských bank, vyvlastnila téměř tři tisíce latifundií a mezi rolníky rozdělila na 10 milionů hektarů půdy. Znárodnila další velké podniky (textilky, automobilky, telefonní spoje) a uskutečňovala sociální politiku ve prospěch pracujících mas. Chilská pravice ve spojení s USA zatím usilovala o destabilizaci země (např. stávkou autodopravců se pokoušela ochromit hospodářství).
V březnu 1973 koalice Lidové jednoty obdržela v parlamentních volbách více než 43% hlasů. Tímto jednoznačným vítězstvím potvrdila nastolený směr vývoje k socialismu. Reakční pravice již nemohla doufat, že se jí ještě podaří zvrátit vývoj pokojnou cestou, a tak ve spojení se svými severoamerickými protektory začala připravovat vojenský puč.
K prvnímu pokusu o svržení vlády Lidové jednoty Salvadora Allenda došlo 29. června 1973, kdy se vzbouřili vojáci 2. tankového pluku, podporovaní fašistickou organizací Vlast a svoboda. Vzpoura byla brzy potlačena zásluhou vrchního velitele pozemních sil generála Pratse, stoupence lidové vlády.
Již v srpnu se ale pravici podařilo pomocí sabotáží a podvratných akcí znovu vyhrotit politickou krizi v zemi. Opět propukla stávka autodopravců. 24. srpna 1973 byl generál Prats reakční většinou Kongresu donucen podat demisi a ve funkci ho vystřídal generál Pinochet.
11. září uskutečnili fašističtí generálové v čele s Pinochetem krvavý vojenský převrat a svrhli vládu Lidové jednoty. Prezident Salvador Allende padl při obraně paláce la Moneda v Santiagu de Chile. Junta vyhlásila výjimečný stav a nastolila krutý teror, který stál životy tisíce lidí. (35) Občanské svobody byly ihned zrušeny, opozice a odbory zakázány. Výsledky ekonomických a sociálních reforem byly postupně zlikvidovány. Desetina obyvatel musela uprchnout do emigrace. (36)
Smrtelně nemocný Pablo Neruda byl v posledních dnech svého života zhrozeným svědkem i kronikářem tragédie své vlasti. Poslední zápis v jeho memoárech ze 14. září 1973 bezprostředně zachycuje hrdinskou smrt prezidenta Allenda. (37)
O deset dní později, 24. září 1973, Pablo Neruda skonal. Jeho domy v Santiagu i ve Valparaísu byly vypleněny a jeho rakev obklopil obraz zkázy. Pohřeb se stal na dlouhý čas poslední velkou veřejnou manifestací vzdoru Chilanů proti fašistickému režimu. Tři tisíce lidí, navzdory výhrůžnému ozbrojenému dozoru, vyprovodily mrtvého Básníka ke hrobu za zpěvu Internacionály. (38)
Možná že mnozí z nich si v těch chmurných okamžicích opakovali v duchu Nerudovy verše, napsané kdysi, v podobně trýznivých časech, "kdesi v Americe". Verše z Kroniky roku 1948:
"Co se stane? Co se stane? Za nocí
v Pisague, vězení a řetězy,
hluché ticho, potupená vlast,
ten rok zloby, zlý rok slepých krys,
zlý rok nenávistné zloby, záští,
co se stane, ptáš se, ptáš se mne?
Mé srdce je přítomno v tomto boji.
Můj lid zvítězí. Všechen lid světa
postupně zvítězí.
Ty bolesti
se zmačkají jak kapesníky, až z nich
vyždímáme tolik slzí prolitých
v podzemích, na poušti, na hrobech,
na stupních mučednictví lidstva.
Avšak je blízko doba vítězství.
Ať nenávist slouží k tomu, aby se
netřásly trestající ruce,
aby
hodina udeřila v pravý čas,
lid aby naplnil prázdné ulice
svým svěžím a pevným postojem.
Na tehdy schovávám si svou něhu.
Znáte ji. Nemám jiné vlajky." (39)
Poznámky:
(1) Obdobně jméno jiné vedlejší postavy z Domu duchů - Amandy - evokuje nejpopulárnější píseň Víctora Jary Vzpomínám na tebe, Amando. A v románové postavě revolucionáře a zpěváka Pedra Tercera Garcíi nacházíme v rafinované spleti motivů mnoho společného s osobností a osudem samotného Víctora Jary.
(2) Pablo Neruda: Óda na chudobu ze sbírky Elementární ódy. In: Pablo Neruda: Hrozny a víno, Praha, Naše vojsko 1959, s. 146-149. Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého.
(3) Viz 1. ukázka.
(4) Též překládáno jako Kniha soumraku.
(5) Citováno podle doslovu Kamila Uhlíře. Pablo Neruda: Básně. Výbor z díla. Praha, Československý spisovatel 1952, s. 172.
(6) Tamtéž, s. 174.
(7) Viz poznámka 47.
(8) Viz 2. ukázka.
(9) Jeho památce P. Neruda věnoval např. svou báseň Ztracený pastýř a vzpomíná na něj ve svých memoárech (viz rovněž 5. ukázka).
(10) Viz 3., 4. a 5. ukázka.
(11) V jiných českých překladech uváděn také jako Všeobsáhlý zpěv nebo Veliký zpěv.
(12) Pablo Neruda: Vyznávám se, že jsem žil. Paměti. Praha, Svoboda 1976, s. 157.
(13) Viz 6. ukázka.
(14) Z doslovu Adolfa Kroupy. In: Pablo Neruda, Hrozny a vítr, Praha, Naše vojsko 1959, s.246.
(15) Tentokrát nikoliv svým obvyklým volným veršem, nýbrž "řečí vázanou". Český překlad Fr. Nechvátala užívá rýmovaný jedenáctislabičný jamb.
(16) Viz 7. ukázka.
(17) Pablo Neruda: Vyznávám se, že jsem žil. Paměti. Praha, Svoboda 1976, s. 151-152.
(18) Tamtéž, s. 192.
(19) Pro Nerudovu politickou poezii je typická téměř žurnalistická přesnost, s níž zachycuje aktuální děje a osobnosti. Tato nezobecněná konkrétnost však dnešnímu (navíc cizímu) čtenáři často ztěžuje možnost plného pochopení textu, neboť mu schází potřebná detailní znalost historie. Jistě ví, kdo byl Simon Bolívar nebo Emiliano Zapata, leč většinou již mu mnoho neříkají jména někdejších latinskoamerických politiků, jako Videla, Dutra, Torres Bodet...; či dělnických vůdců, jako Menéndez, Prestes, Recabarren aj.
(20) Viz 8. ukázka.
(21) Pablo Neruda: Vyznávám se, že jsem žil. Paměti. Praha, Svoboda 1976, s. 211.
(22) Pablo Neruda: Hrozny a vítr. Praha, Naše vojsko 1959, s. 60-61. Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého.
(23) Viz 9. ukázka.
(24) Kol. autorů: Slovník světových literárních děl. 2 díl. Praha, Odeon 1988, s. 91.
(25) Z doslovu Adolfa Kroupy. In: Pablo Neruda, Hrozny a vítr, Praha, Naše vojsko 1959, s.247-248
(26) Viz 10. ukázka.
(27) Pablo Neruda: Ať procitne dřevorubec. Výbor z díla. Praha, Československý spisovatel 1973, s. 133-134. Překlad Jan Pilař.
(28) Viz 11. ukázka.
(29) Viz 12. ukázka.
(30) Pablo Neruda: Hrozny a vítr. Praha, Naše vojsko 1959, s. 11. Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého.
(31) Viz 13. a 14. ukázka.
(32) Podle doslovu Adolfa Kroupy. In: Pablo Neruda, Hrozny a vítr, Praha, Naše vojsko 1959, s. 256.
(33) Z doslovu Adolfa Kroupy. In: Pablo Neruda, Ať procitne dřevorubec, Výbor z díla, Praha, Československý spisovatel 1973, s.142.
(34) Generál René Schneider byl zavražděn 22. 10. 1970 komplotem organizovaným generálem Viaux-Marambiem, který po svém činu uprchl do zahraničí, ale po Pinochetově puči se zase vrátil.
(35) Podle některých odhadů až 20 000 mrtvých. Na seznamu pohřešovaných osob dodnes figuruje na 1200 jmen.
(36) Fašistická diktatura přes dočasné oživení hospodářství nedokázala vyřešit ekonomické problémy Chile. Zahraniční dluh se opět zvětšil, nezaměstnanost stoupla. V 80. letech více než jedna třetina Chilanů žila pod hranicí bídy. Vládnoucí junta fyzicky likvidovala své protivníky i v zahraničí - v rámci operace Condor, v níž hrál Pinochet významnou roli, byli zavražděni např. gen. Prats, bývalý viceprezident B. Leighton a bývalý ministr zahraničních věcí O. Letelier. Rostoucí nespokojenost v zemi posléze donutila Pinocheta jednat s opozicí a počátkem roku 1990 předal prezidentský úřad jednomu z opozičních vůdců P. Aylwinovi. Ve volbách se poté dostala k moci levicově orientovaná vláda. Pinochet byl po velkém tlaku veřejného mínění konečně zbaven "doživotní" senátorské imunity, avšak přes mnoho žalob ze zločinů proti lidskosti nebyl doposud postaven před soud, údajně pro stařeckou demenci.
(37) Viz 15. ukázka.
(38) Nerudovu smrt a pohřeb zobrazuje i román Isabel Allendové Dům duchů - viz 16. ukázka.
(39) Pablo Neruda: Kronika roku 1948. Přeložil J.O. Fischer. In: Básně, Výbor z díla, Praha, Československý spisovatel 1952, s. 74-75.
