Poznámka k českému čtenáři

   Jak bylo zmíněno již v úvodu, v českých veřejných bibliotékách se čtenář setká s knihami Pabla Nerudy jen sporadicky, a to většinou až po usilovném a vytrvalém pátrání.
   K nejzajímavějším patrně patří Nerudovy memoáry, které vyšly v českém překladu Josefa Hajného v r. 1976.
   Kromě toho, že díla komunisty Pabla Nerudy "byla odejita" z našich knihoven především z ideologických důvodů, narážejí čeští zájemci o jeho tvorbu na další problém: pokud něco najdou, budou to básně až z jeho druhého, angažovaného období, počínajícího sbírkou Španělsko v srdci.
   Značná část českých překladů pak pochází z 50. let 20. století, čemuž bohužel odpovídá i jejich politicky jednostranný výběr. K tomu přispělo i rozhodnutí samotného autora, který se v r. 1949 v podstatě zřekl svých veršů z první tvůrčí etapy (blízké surrealismu), a tak ochudil veřejnost o možnost poznat umělcovo dílo v jeho vývojové komplexnosti.
   Pablo Neruda v řeči, kterou pronesl v září 1949 na americkém sjezdu obránců míru v Mexiku, m. j. pravil: "Když po tolika letech, co jsem nečetl svoje staré sbírky básní, jsem toho dne (bylo to r. 1949 za Nerudova pobytu v lidově demokratickém Maďarsku) znovu listoval ony stránky, jimž jsem kdysi věnoval tolik námahy a péče, viděl jsem náhle, že již nejsou k ničemu, že zestárly, že nesou na sobě zatrpklé vrásky mrtvé doby. Jedna po druhé míjely přede mnou ony stránky a ani jediná z nich nezdála se mi být hodna toho, aby znovu ožila. Žádná nepřinášela v sobě kov potřebný k stavbám, žádná z mých tehdejších básní neměla v sobě zdraví a chléb, který žádal tamější člověk (tj. člověk lidově demokratického Maďarska). Zřekl jsem se jich. Nechtěl jsem, aby zastaralé bolesti vnášely skleslost do nového života. Nechtěl jsem, aby odraz řádu, který mne dokázal přivést až k pocitu úzkosti, zanesl do plného budování naděje to přízemní bahno, kterým naši společní nepřátelé zatemnili moje vlastní mládí. Nedovolil jsem, aby ani jediná z oněch básní byla uveřejněna v lidových demokraciích. A navíc ještě dnes, kdy jsem se znovu včlenil do těchto amerických zemí, jichž jsem nedílnou součástí, se vám přiznávám, že ani zde nechci vidět, aby se znovu tiskly ony básně." (1)
   Přesto, pokud bude mít český čtenář štěstí, podaří se mu sehnat Nerudovu lyrickou sbírku z prvního tvůrčího období Sídlo na zemi, kterou do češtiny přeložil Miloslav Uličný v roce 1976.
   Slovník většiny českých překladů básní Pabla Nerudy byl bohužel patrně také neblaze ovlivněn érou jejich publikování, i když pro serióznost takového tvrzení bychom pochopitelně potřebovali podrobnou srovnávací studii. Přesto již současníci si povšimli, že české překlady Nerudovým veršům nepochybně ubíraly na síle a působnosti, a to asi nejenom vlivem různosti dobového chilského (latinskoamerického) a českého čtenářského kontextu. Jak upozorňuje např. Nerudův překladatel Adolf Kroupa:
   "Jak jsou tyto básně s nadšením přijímány širokými vrstvami posluchačů v jeho vlasti, dokládá svědectví Jána Kostry, který se v roce 1954 zúčastnil oslav básníkových padesátin v Chile, kde na shromážděních byly ódy přednášeny. (...): ,Přiznám se, že mě velmi a radostně překvapilo, jakou působivost má Nerudova poesie na prosté posluchače v Chile. Zdá se mi, že naši překladatelé Nerudových básní nepostihli, nebo nedovedli přetlumočit lidový podtón, který v nich rozhodně je. Ve Valparaísu, velkém přístavním městě, hleděl jsem do tváří námořníků, rybářů a přístavních dělníků, na nejvyšší míru zaujatých přednesem básní. Z těchto tváří ošlehaných větrem Pacifiku vytušil jsem ten rys Nerudovy poesie, který se při překládání ztrácí. Je to její zakotvení v lidové řeči. Jinak bych si neuměl vysvětlit výbuchy nadšení a souhlasných výkřiků, salvy potlesků a vzrušené pohyby, kterými tito posluchači odměňovali svého rodného poetu po každé básni.´" (2)    A ještě jednu daň musela Nerudova poezie - poezie politicky angažovaná a aktuálně přesně zamířená - zaplatit. Dnes, třicet let po autorově smrti, ve světě, jehož politická mapa byla změněna dějinnou vichřicí roku 1989 a přetvořena eskalujícími globalizačními procesy, mohou Nerudovy politické verše u jedněch budit nepochopení, odpor či výsměch, u jiných vyvolávat pocit hořkosti a tragické porážky. Neboť je to dílo zrcadlící jinou skutečnost, jinou víru, jinou perspektivu, jinou naději. Ano, především Naději, kterou jako by naše postmodernistická současnost chtěla nenávratně a navždy zahrabat na smetiště historie, jež přece údajně už navždy "skončila". - A přesto, nebo lépe: snad právě proto stojí za to přečíst si právě v našich převrácených časech znovu verše Pabla Nerudy: tentokrát ne jako básně, nýbrž jako upřímné, zapálené kronikářské svědectví. Jako zrcadlo, které nám autor nastavuje. - Záleží jen na nás, co v něm spatříme a zda se v něm ještě dokážeme poznat.

Poznámky:
(1) P. Neruda: Řeč na americkém kongresu obránců míru. Rev. "Saker-Ti" - Guatemala, roč. 1949. Podle doslovu Kamila Uhlíře. In: Pablo Neruda, Básně, Výbor z díla, Praha, Československý spisovatel 1952, s.177.
(2) Z doslovu Adolfa Kroupy. In: Pablo Neruda, Hrozny a vítr, Praha, Naše vojsko 1959, s.252.



1. ukázka

PROČ NERUDA
(úryvek z memoárů Pabla Nerudy)

   Sůl světa se sešla v Mexiku. Spisovatelé vyhnaní ze všech zemí se utábořili v závětří mexické svobody, zatímco v Evropě pokračovala válka dalšími vítězstvími hitlerovských vojsk, která už obsadila Francii a Itálii. V Mexiku byli mezi jinými i Anna Seghersová a dnes už zemřelý český humorista Egon Ervín Kisch. Tenhle Kisch zanechal několik pozoruhodných knih a já jsem obdivoval jeho vynalézavost, dětskou nespoutanost a kejklířství. Sotva vstoupil do mého domu, vytáhl si z ucha vejce nebo spolykal sedm mincí, kterých jistě ten velký spisovatel v exilu neměl nazbyt. Poznali jsme se už ve Španělsku, a protože už tam byl strašně zvědavý, proč se jmenuji Neruda, řekl jsem mu žertem:
   "Veliký Kischi, tys sice slavně odhalil záhadu plukovníka Redla (což byla pověstná špionážní aféra v Rakousku v roce 1914), ale nikdy neosvětlíš záhadu mého jména Neruda."
   A to se také stalo. Kisch zemřel v Praze obklopen všemi poctami, které mu osvobozená vlast mohla vzdát, ale nikdy se tomu profesionálnímu všetečkovi nepodařilo vypátrat, proč Neruda se jmenuje Neruda.
   Odpověď byla tak prostá a tak zcela neoriginální, že jsem ji pečlivě smlčel. Když mi bylo čtrnáct let, otec vytrvale pronásledoval moji literární činnost. Nechtěl připustit, aby měl ze syna básníka. K tomu, abych skryl své první publikované verše, hledal jsem příjmení, které by ho svedlo z cesty. V jednom časopise jsem našel toto české jméno, a ani jsem netušil, že jde o velkého spisovatele, uctívaného veškerým lidem, autora balad a překrásných romancí, jemuž postavili pomník na Malé Straně v Praze. Když jsem po mnoha letech přijel do Československa, položil jsem k nohám jeho vousaté sochy květ. (3)

(Pablo Neruda: Vyznávám se, že jsem žil. Paměti. Praha, Svoboda 1976, s. 180. Přeložil Josef Hajný.)

Poznámky:
(3) 28. prosince 1946 byl dosavadní umělecký pseudonym Pablo Neruda soudním výrokem legalizován jako autorovo občanské jméno.



2. ukázka

TEN ZLOČIN SE STAL V GRANADĚ
(úryvek z memoárů Pabla Nerudy - kráceno)

   "Právě ve chvíli, kdy píši tyto řádky, oficiální Španělsko slaví další z mnoha - už tolika! - výročí vítězného povstání. V Madridu caudillo (4) celý v modrém a ve zlatě, obklopen maurskou gardou, a vedle amerického, anglického a mnoha dalších velvyslanců vykonává přehlídku vojska. Vojska složeného z chlapců, kteří nepoznali tu válku.
   Zato já jsem ji poznal. Milion mrtvých Španělů! Milion vyhnanců! Zdálo by se, že nelze z lidského svědomí nikdy vytáhnout ten krvavý trn. Přesto ti chlapci, kteří dnes pochodují před maurskou gardou, snad ani o té strašlivé události neznají pravdu.
   Všechno začalo večerem 19. července 1936. Sympatický dobrodruh, Chilan jménem Bobby Deglané, byl impresáriem catch-as-canu ve velkém cirkuse Prince de Madrid. Dal jsem mu najevo, že mi je serióznost tohoto "sportu" podezřelá, a on mě přesvědčil, abych se přišel podívat spolu s Garcíou Lorkou a na místě si ověřil autentičnost představení. Já jsem zase přesvědčil Federika a domluvili jsme se, že se sejdeme v určitou hodinu. Měli jsme marnit čas tím, že bychom přihlíželi krutostem Maskovaného troglodyta, Habešského škrtiče a Příšerného orangutana.
   Federico na schůzku nepřišel. Kráčel už do náruče své smrti. Už jsme se nespatřili. Měl schůzku s jinými škrtiči. A tak španělská válka, která změnila mou poezii, začala pro mě ztrátou básníka.
   A jakého básníka! Nikdy jsem neviděl, že by se v jednom člověku spojovalo tolik grácie a génia, okřídlené srdce a křišťálový vodopád. Federico García Lorca byl marnotratný skřítek, odstředivá radost, kterou v sobě nosil a vyzařoval jako planeta štěstí ze života. Byl prostý a komediální, kosmický a venkovský, výjimečný hudebník, vynikající mim, bázlivý a pověrčivý, zářivý a roztomilý, byl jakýmsi souhrnem všech věků Španělska, jež, ach běda!, zmizelo.
   (...)

   Federico měl předtuchu své smrti. Jednou, když se vrátil z divadelního turné, mě zavolal, aby mi vyprávěl velice podivnou příhodu. S umělci z La Barraky přijeli do zastrčené kastilské vesnice a usadili se na okraji. Federico, kterého starosti z cesty rozrušily, nemohl spát. Nad ránem vstal a sám se šel projít po okolí. Bylo chladno, takové to chladno ostré jako nůž, které si Kastilie schovává pro cestující, pro vetřelce. Mlha se převalovala v bílých hromadách a všechno proměňovala svými fantasmagorickými rozměry.
   Ohromná zrezivělá železná mříž. Rozbité sochy a sloupy popadané do suchého listí na zemi. Zastavil se ve vratech starého statku. Byla to vstupní brána do rozlehlého parku feudálního panství. Opuštěností, hodinou a chladnem byla samota ještě dotěrnější. Federico v malátnosti, jaká může v takovém svítání potkat každého, náhle pocítil, že se stane něco podivného. Posadil se na spadlý kapitel.
   Objevil se malý beránek a začal spásat trávu mezi ruinami a bylo to, jako by se zjevil andílek z mlhy, který náhle zlidšťoval tu opuštěnost, spadl jako okvětní lístek něžnosti do samoty toho místa. Básník cítil, že má společnost.
   Najednou se tam objevilo několik prasat. Bylo to asi pět tmavých, polodivokých zvířat se svíravým hladem a kamennými kopýtky. Federico se najednou stal svědkem strašlivé scény: prasata se vrhla na beránka a k básníkovu zděšení ho rozsápala a sežrala. Tahle krvavá a osamělá scéna donutila Federika, aby nařídil svému kočovnému divadlu, že musí okamžitě pokračovat v cestě.
   Ještě plný hrůzy mi Federico vyprávěl tuhle strašlivou historku tři měsíce před vypuknutím občanské války.
   Později jsem si stále jasněji uvědomoval, že to, co se událo, bylo představením o jeho smrti, předzvěstí jeho neuvěřitelné tragédie."

(Pablo Neruda: Vyznávám se, že jsem žil. Paměti. Praha, Svoboda 1976, s. 135-137. Přeložil Josef Hajný.)

Poznámky:
(4) V září 1936 byl Francisco Franco y Bahamonde (1892-1975) jmenován generalissimem a postaven do čela vlády, které předsedal až do června 1973. V r. 1937 založil Národní hnutí (Falanga), jež vedl až do své smrti. Po porážce republikánů byl v dubnu 1939 jmenován diktátorem (hlavou státu) s titulem caudillo (vůdce). Tuto funkci si podržel i po formálním obnovení monarchie v r. 1947, a to doživotně. Pablo Neruda se nedočkal pádu diktatury ve Španělsku, která fakticky skončila teprve s Frankovou smrtí.



3. ukázka

NA VYSVĚTLENOU
(báseň ze sbírky Pabla Nerudy Španělsko v srdci):

Kde kvete šeřík? Na to se mne ptáte?
Kde duchovno je pod vlčími máky?
A kde je déšť, jenž často vyťukával
svá slova, plná otvorů a děr,
svá slova, v kterých hnízdívali ptáci?
Vám zpívám, čím navřel dnes můj hněv.

V madridské čtvrti veselé jsem žil,
obklopen stromy, hodinami věží.
Odtud jsem vídal moře zprahlých vrásek,
obličej vyschlý, Kastilie tvář.

Můj dům byl nazýván pokojným domem květů,
se všech stran doutnaly a vydechly svůj žár,
byl to dům líbezný se psy a drobotinou.
Raule, vzpomínáš? Vzpomínáš, Rafaeli?
Ty, spící pod zemí, vzpomínáš, Federico?
Vzpomínáš na můj dům s balkony visutými,
kde světlo červnové květ vysálo ti z úst?
Můj bratře, bratře!
Všecko bylo ruch,
ruch velký bylo, ruch, jenž zbožím vládne,
chléb na hromadách kouřící se chvěl
v tržištích čtvrti mé, kde socha Argüella
jak bledý kalamář trčela nad treskami:
po lžících olej byl tam dolévaný,
tep tlumený a šumot nesčíslný
nohou i rukou ulicemi proudil,
metry a litry, života pach drsný,
výpary, vůně, nakupené ryby,
střech výheň v slunci, chlad, v němž kouzlo vázne,
blouznivá brambor jemná slonovina
a rajských jablek nekonečný proud.

A jednou zrána všecko hořelo tu
a jednou zrána hranice tu plály,
ze země šlehly,
tvory požíraly,

a od té doby oheň,
prach zkázy od té doby
a od té doby krev.

Bandité s Maury, lupiči s aviony,
bandité s prsteny, lupiči s hraběnkami
a černí mniši, mniši žehnající
zabíjet děti nebem přilétali.

A ulicemi proudila krev dětí,
jak dětská krev jen prostě proudit zná.
Hyeny, kterých hyena se zříká,
plazové, které nenávidí plaz!

Viděl jsem všude před vámi se zdvíhat
španělské země spravedlivou krev,
která se vzdouvá, vás by všecky spláchla
jedinou vlnou hrdosti a dýk!

Hleďte, vy zrádci,
smečko generálů:
hleďte, je mrtev, mrtev je můj dům,
hleďte jak v troskách španělská je zem!
Však místo květů ze všech mrtvých domů
žhavého kovu šlehá bílý blesk,
však z každé díry, ze všech pórů Španěl
Španěly nové pramení a vrou,
však puška míří ze všech mrtvých dětí,
však každý zločin lůnem stal se střel,
jež najdou jednou srdcí vašich střed.
Proč nezpívá vám, budete se ptát,
o květech básník, o milostných snech,
o velkých sopkách rodné země své?
Ulice vizte krví zaplavené,
přijďte a vizte po ulicích krev!
Přijďte a vizte po ulicích krev!

(Pablo Neruda: BÁSNĚ. Výbor z díla. Praha, Československý spisovatel 1952, s. 9-11. Přeložili František Nechvátal s Jaroslavem Kuchválkem.)



4. ukázka

PŘÍCHOD MEZINÁRODNÍ BRIGÁDY DO MADRIDU
(báseň ze sbírky Pabla Nerudy Španělsko v srdci)

V mrazivém ránu, jednou za úsvitu,
v měsíci skomírání,
provlhlém blátem, kouřem poskvrněném,
v ochablém čase neštěstí a běd,
v měsíci neradostném smutného obležení,
kdy zde v mém vlastním domě
za smáčenými tabulemi oken
afrických hyen zaznívalo vytí,
šakalů vytí krví potřísněných,
kdy naděje jsme neměli už jiné,
nežli sen pouhý ze střelného prachu,
kdy v úzkostech jsme se už domnívali,
že zalidněn je svět jen fúriemi
a dravými příšerami,
tehdy, ó tehdy tříští jinovatky
za mrazivého madridského rána
a v mlze za svítání
viděl jsem dobře na své vlastní oči
a tímto srdcem, které také zírá,
viděl jsem dobře přicházet je z dáli,
zářivé bojovníky, vladaře nad úzkostí,
z ohnivé, štíhlé, zralé,
z brigády pevné z kvádrů.

Prokletá, temná doba, kdy ženy v srdcích měly
tesknotu nad prázdnotou jak řeřavící uhlí,
kdy španělská smrt, trpčí a ostřejší než jiné,
šla polem, do nedávna žatvou se honosícím.
A rozlitá krev lidská
v ulicích mísila se
s vodou, jež vytékala z rozbitých srdcí domů;
kostečky černé rozdrcených dětí,
drásavé, kormutlivé
a mlčenlivé pohroužení matek,
zavřené navždy oči neviňátek,
bylo to jako truchlivost a zkáza,
bylo to jako popleněné sady,
bylo to jako vyvražděná víra,
na věky věků vyhlazený květ.

Soudruzi, tehdy jsem vás náhle spatřil,
dosud mé oči hrdosti jsou plny,
že jsem vás zhlédl v mlhavém tom ránu
na čisté čelo Kastilie stoupat,
mlčící, odhodlané
jak zvony před svítáním
a plné slavnostnosti s očima blankytnýma,
viděl jsem náhle přicházet vás z dálky,
přicházet z vašich koutů, ztracených vašich vlastí,
z území vašich snění
puškami obtěžkané a rozžhavené touhou
španělské město bránit, kde svoboda dnes může,
uštvána k smrti, padnout na pospas dravým šelmám.

Bratří, nechť od nynějška
čistota vaše, historie slavná
i vaše síla dítěti je známa,
muži i ženě, mlčícímu starci;
nechť dostihne k všem tvorům beznadějným,
nechť sjíždí do šachty sírou rozleptané
a po schodištích otroků nechť stoupá,
nelidských schodech lidské nesvobody,
nechť všecky hvězdy a nechť všecky klasy
Kastilie i světa
zapíší vaše jméno, váš zápas neúprosný,
vítězství vaše silné
a pozemské jak duby křemeláky.

Protože vy jste znovu obrodili
obětí svou ztracenou víru světa,
důvěru v zemi, v duši nepřítomnou;
hojností vaší, vaší vznešeností,
mrtvými svými druhy
jste údolím, kde v zkrvavených skalách
nesmírný proud se valí
holubů ocelových naději zvěstujících.

(Pablo Neruda: BÁSNĚ. Výbor z díla. Praha, Československý spisovatel 1952, s. 15-17. Přeložili František Nechvátal s Jaroslavem Kuchválkem.)



5. ukázka

MÁ KNIHA O ŠPANĚLSKU
(úryvek z memoárů Pabla Nerudy)

   Přešel čas. Válka začínala být prohraná. Básníci doprovázeli lid v jeho boji. Federico byl zavražděn v Granadě. Miguel Hernández se z pastýře koz proměnil v bojující slovo. Ve vojenském stejnokroji recitoval své verše v první linii. Manuel Altolaguirre pokračoval ve svém tiskaření. Přímo na východní frontě nedaleko Gerony zřídil tiskárnu ve starém klášteře. Tam byla podivuhodným způsobem vytištěna moje kniha Španělsko v srdci. Myslím, že málokterá kniha v celé dlouhé a podivuhodné historii tolika knih měla tak kuriózní zrod a osud.
   Frontoví vojáci se naučili odlévat typografické typy, ale chyběl papír. Objevili starý mlýn a rozhodli se, že ho vyrobí v něm. Byla připravena uprostřed boje a padajících pum skutečně prazvláštní papírovina. Do mlýna bylo sneseno všechno, počínaje nepřátelským praporem a zakrvaveným kabátem maurského vojáka konče. Přes neobvyklost materiálu a naprostou nezkušenost těch, kteří papír vyráběli, vyšlo jim to znamenitě. Těch několik exemplářů knihy, které se ještě zachovaly, udivují svým typografickým zpracováním a záhadným složením listů papíru. Za mnoho let nato jsem viděl jeden z těchto výtisků ve washingtonské knihovně Kongresu, kde jej schovávali pod sklem jako jednu z nejvzácnějších knih naší doby.
   Sotva byla moje kniha vytištěna a svázána, zrychlil se pád republiky. Stovky tisíc lidí zaplňovaly silnice vedoucí ze Španělska. Byl to exodus Španělů, nejbolestnější událost španělských dějin.
   Mezi těmito lidmi kráčejícími do exilu byli i ti, kdo přežili z východní armády, a mezi nimi Manuel Altolaguirre a vojáci, kteří vyrobili papír na moji knihu a vytiskli Španělsko v srdci. Moje kniha se stala pýchou těch mužů, kteří ji vyrobili s pohrdáním smrtí. Dozvěděl jsem se, že mnozí z nich raději nesli pytle s výtisky než jídlo a oblečení. S těmi pytli na zádech nastoupili dlouhý pochod do Francie.
   Nekonečný zástup byl na pochodu do exilu stokrát bombardován. Mnoho vojáků padlo a knihy se cestou ztratily, ale další pokračovali v nekonečném ústupu. Španělé, kteří došli do exilu, byli za hranicemi přijati až brutálně. Na hranici spálili poslední výtisky té horoucí knihy, která se zrodila a zemřela v plném boji.
   Miguel Hernández hledal útočiště na chilském velvyslanectví, které během války nabídlo azyl dobře čtyřem tisícům frankistů. Tehdejší velvyslanec Carlos Morla Lynch odmítl azyl velkému básníkovi, ačkoli se prohlašoval za jeho přítele. Několik dní nato ho zatkli a poslali do vězení. Zemřel na tuberkulózu ve své cele tři roky poté. Slavík nesnesl klec.
   Moje konzulární poslání skončilo. Za mou účast na obraně Španělské republiky se chilská vláda rozhodla sesadit mě z funkce.

(Pablo Neruda: Vyznávám se, že jsem žil. Paměti. Praha, Svoboda 1976, s. 138-139. Přeložil Josef Hajný.)



6. ukázka

ZPĚV LÁSKY KE STALINGRADU
(úryvek z básně Pabla Nerudy)

(....)
Jen vydrž, vytrvej, ty metropole slávy!
Ze země španělské krev prolitá se zvedá
a znova bouří se Španělskem zaprodaným.
Španěl se v duchu ptá u stěny popraviště,
zda žije Stalingrad, zda boj hřmí v Stalingradě.
A v každém žaláři je řetěz černých očí,
očí, jež jménem tvým své kobky propalují.
A tvými padlými Španělsko zachvívá se.
Vždyť tys mu podával svou duši, Stalingrade,
když reky rodilo, jak ty je nyní rodíš.

Španělsko dobře zná břemeno osamění,
jak tys je poznal dnes, planoucí Stalingrade.
Španělsko rozrylo zem krvavými nehty,
když Paříž hezounká hýřila rozmařile,
Španělsko cedilo krev z nesmírného lůna,
zatím co Londýn jen čekal a prohrabával
svůj trávník zelený, jezírko s labutěmi.

Dnes už to také znáš, ty vzdorující panno,
dnes, Rusi, také znáš chlad krutých osamění.
Zatím co granáty tvé srdce rozbíjejí,
zatím co štírů mrak zločinem, vraždou, jedy
k tvým leze útrobám hryzat tě, Stalingrade,
tančí si Nový York a Londýn medituje.
A já dím: naplivat! Mé srdce neunese
víc tíhy. Nemohou víc naše srdce snášet.
Nemohou dýchat víc v tom světě odlidštěném,
jenž dává umírat hrdinům osamělým.
Je padnout necháte?
Pak na vás padne rána.
Je padnout necháte?
Či chcete, aby život
prchal jen do hrobu a úsměv ryzích mužů
byl setřen latrínou a smazán kalvárií?
Kde máte odpověď? Či málo mrtvol máte?

Či chcete mrtvých víc tam na východní frontě,
až by vám zakryli nebesa vaše chladná?
Leč pak nic nezbude pro vás než peklo hrůzy.

Svět je už unaven tím drobným udatenstvím
vojsk hrdých spojenců, jak hlásí Madagaskar,
že slavně pobila pět tuctů žlutých opic.
Svět už je unaven stařeckým sněmováním,
kterému předsedá ještě muž s parapletem.

Ach, proč jen nemůžem, ty město Stalingrade,
přispěchat k hradbám tvým, proč nás jen dálky dělí:
Jsme zde, my z Mexika, jsme zde, my Indiáni,

jsme zde, my Chilané, jsme zde, my z Uruguaye,
jsme muži dychtící a jsou nás miliony.

Jsme už též spříznění na štěstí u nás doma,
však ještě nemůžem k tvým branám přijít, matko.
Ty, země hořící, vytrvej v boji do dne,
kdy přijdem za tebou, rudoši ztroskotaní,
dotknout se polibkem tvých hradeb nesmrtelných,
polibkem synáčků, již nepřestali doufat.

Na druhou frontu dál čekáme, Stalingrade!
Ty ale nepadneš, i když tě oheň sžírá
a ocel řeřavá dnem nocí v tobě ryje.

I kdybys zahynul, neumřeš, Stalingrade!
Protože muži tví se stali nesmrtelní,
svůj musí svádět boj tam, kde jsou žatvou smrti,
dokud se nezmocníš vítězství pěstmi svými.
I když tvé ruce jsou znaveny dlouhou křečí,
jsou jiné ruce zas, rudochů ruce rudé,
do světa rozsejí prach hrdinů tvých padlých,
aby jen símě tvé vzklíčilo v každé zemi.

(Pablo Neruda: BÁSNĚ. Výbor z díla. Praha, Československý spisovatel 1952, s. 33-36. Přeložili František Nechvátal s Jaroslavem Kuchválkem.)



7. ukázka

TŘETÍ ZPĚV LÁSKY KE STALINGRADU
(úryvek z básně Pabla Nerudy)

Stalingrade s rozžhavenými křídly
léta, s bělostně
čnějícími příbytky:
město jako každé jiné.
Lidé spěchají
do práce.
Pes přeběhl
prašným dnem.
Dívenka utíká
s papírem v ruce.
Nic se neděje,
jen temné vody
Volhy plynou.
Jeden po druhém domy
se zvedaly
z hrudi člověka,
a vrátily se poštovní známky,
schránky na dopisy,
stromy,
děti se vrátily,
školy,
láska se vrátila,
matky
porodily,
třešně se vrátily
na větve,
vítr
na oblohu.
Ano, tady to je,
zcela nepochybně.
Zde byla linie,
ulice,
roh,
metr a centimetr,
na nichž náš život a smysl
všech našich životů
byl krví
vydobyt.

Tady byl rozetnut uzel,
jenž svíral hrdlo
dějin. (5)
(...)

(Pablo Neruda: Hrozny a vítr. Praha, Naše vojsko 1959, s.52-53. Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého.)

Poznámky:
(5) Boje na přístupech ke Stalingradu byly zahájeny 17. 7. 1942. Rudé armádě se postupně podařilo obklíčit nacistická vojska, uzavřít je v tzv. "kotli" a po částech zlikvidovat. Velitel obklíčené 6. německé armády maršál von Paulus kapituloval 31. 1. 1943 a Sovětská armáda definitivně zvítězila ve stalingradské bitvě 2. 2. 1943. Bitva o Stalingrad představovala zásadní zlom ve vývoji druhé světové války a byla počátkem porážky hitlerovského Německa.



8. ukázka

PSANEC
(VI. a VII. část z básnické skladby Pabla Nerudy Psanec, sestávající z třinácti částí a tvořící X. zpěv Obecného zpěvu)

VI (část)

Okno na pahorky! Valparaíso, (6) studený
cíne,
roztříštěný tisíci výkřiky kamenů lidu!
Vyhlédni se mnou z mého úkrytu
na šedý přístav pokropený loděmi,
na měsíčnou vodu skoro nezvlněnou,
na nepohnuté sklady železa.
V jiné vzdálené hodině
zaplněno bylo tvé moře, Valparaíso,
útlými lodicemi nadutosti,
pětistěžníkem, do něhož se sypalo obilí,
rozsévači chilského ledu
a všemi těmi, kdož ze snubných oceánů
přišli za tebou, plníce tvé podpalubí.
Vysoké plachetnice mořského dne,
kupečtí křižáci a lodní vlajky
rozevláté námořnickou nocí
a s vámi eben a bílá
nádhera slonoviny a těžké vůně
kávy a noci, jež právě vešla v novoluní,
Valparaíso, za tvým nebezpečným poklidem
přišli, zahalujíce tě vůněmi.
Kolébal se "Potosí", se svými ledky
vyjížděje na moře, jako ryba a šíp,
útlá velryba s modrými boky,
mířící k jiným černým přístavům zeměkoule.
Jaká to byla Jižní noc na plachtách
navinutých, na vztyčených
bradavkách masky lodní přídě,
když nad ochránkyní té lodi,

nad její kolébající se tváří,
celá noc města Valparaísa,
jižní noc světa padala.


VII (část)

Nastalo svítání ledku na širokých pampách.
Zachvívala se planeta hnojiva,
až naplnila Chile jako koráb
se zasněženým podpalubím.
Dívám se dnes, co zůstalo ze všech,
kteří tudy prošli, aniž zanechali své stopy
na písčinách Tichého oceánu.
Hle, na co se dívám,
na odporné odpadky,
které zanechal v hrdle mé země
jako náhrdelník hnisu lijavec zlata.
Nechť tě doprovází, poutníče,
tento upřený pohled, který provrtává,
jsa připoután k nebi Valparaísa.

Obyvatel Chile žije
mezi smetím a náporem větru, temný
syn tvrdé země.
Roztříštěná okenní skla, děravé střechy,
rozvalené zdi, malomocné vápno,
pohřbené dveře, podlaha z hlíny,
tak tak že se udrží na kousku
půdy.
Valapraíso, nečistá růže,
Morový mořský sarkofágu!
Nezraňuj mne svými ježatými ulicemi,
svou trnovou korunou hořkých uliček,
ať se nemusím dívat na dítě zraněné
tvou bídou bažiny, která přináší smrt!
To v tobě bolí mne můj lid
a celá moje americká vlast,
všechno, co hryzali z tvých kostí,
nechávajíce tě opásané pěnou
jako ubohou roztříštěnou bohyni,
na jejímž něžném prsu rozbitém
močí teď hladové feny.

(Pablo Neruda: BÁSNĚ. Výbor z díla. Praha, Československý spisovatel 1952, s. 139 - 141. Přeložil Jan Pilař s Jaroslavem Kuchválkem.)

Poznámky:
6 Valparaíso = druhé nejdůležitější město v Chile, s velkým přístavem a vyvinutým průmyslem. Také tady se Pablo Neruda ukrýval v době ilegality v roce 1948. Na Valparaíso, kterým byl okouzlen za studentských let, vzpomíná i ve svých memoárech. Na počátku 60. let dostavěl Neruda ve Valparaísu dům La Sebastiana. La Sebastiana (stejně jako dům v Santiagu, v němž zemřel) byla pak po jeho smrti vypleněna a pobořena běsnící fašistickou soldateskou.



9. ukázka

LÁSKA AMERIKA (1400)
(báseň Pabla Nerudy ze skladby Lampa na zemi, jež tvoří I. oddíl /zpěv/ Obecného zpěvu)

Dřív nežli kazak a paruka
byly řeky, tepenné řeky:
byla pohoří, na jejichž odřené vlně
kondor či sníh se zdáli tkvít nehybně:
vlhkost a hustota byla, byl hrom
ještě beze jména, byly planetární pampy.

Člověk byl země, nádoba, oční víčko
z chvějivého bláta, forma z hrnčířské hlíny,
karibský džbán, čibčajský kámen,
císařská číše či araukánský křemík,
křehký a krvavý byl, avšak na jílci
jeho zbraně ze zvlhlého křišťálu
iniciály země byly
vryty.
Nebylo nikoho,
kdo by připomenul: vítr
je zapomněl, řeč vody
byla zakopána, poztrácely se klíče,
či zatopilo je ticho nebo krev.

Život se neztratil, bratři pastevci.
Ale jak planá růže
do hustoty skanula
červená kapka
a uhasla lampa země.
Jsem zde, abych vypravoval ten příběh.
Od váhavosti buvola
až po bičované písky
na konci země, v nahromaděných pěnách
antarktického světla
a po srázných doupatech
stinné venezuelské tišiny
hledal jsem tě, můj otče,
mladý válečníku z mlhy a mědi,
anebo tebe, svatební rostlino, nezkrotný vlase,
matko kajmane, kovová holubičko.

Já, inkaiský z bahna,
jsem dotkl se kamene a řekl:
Kdo
mě očekává? A sevřel jsem v hrsti
dlaň z dutého skla.
Šel jsem však mezi zapoteckými květy
a světlo bylo sladké jak laň
a stín byl jak zelené oční víčko.
Má země, aniž bys měla ještě jakékoliv jméno,
aniž bys byla již Amerikou,
rovnodenní tkanivo, purpurový oštěpe,
tvá vůně se na mne vyšplhala po kořenech
až k hrdlu číše, již jsem pil, až po samé nejjemnější
ještě nezrosené slovo mých úst.

(Pablo Neruda: Lampa na zemi. Přeložil Vítězslav Nezval. In: Pablo Neruda, Ať procitne dřevorubec, Výbor z díla, Československý spisovatel, Praha 1973, s. 9-10.)



AMAZONKA
(báseň Pabla Nerudy ze skladby Lampa na zemi)

Amazonko,
nezákladnější slabiko vod,
matriarchální matko, jsi
temná věčnost
plodnosti,
řeky do tebe padají jako ptáci,
pokrývajíce tě pestíky barev požárů,
velké mrtvé kameny naplňují tě vůní,
měsíc nemá v moci tě uhlídat, ani změřit.
Jsi obtěžkána zelenými zárodečnými semeny
jak svatební strom, jsi postříbřena
divokým jarem,
jsi od dříví narudlá,
jsi modrá uprostřed měsíce z kamení,
oděna v železitou páru,
pomalá jak dráha planety.

(Pablo Neruda: Lampa na zemi. Přeložil Vítězslav Nezval. In: Pablo Neruda, Ať procitne dřevorubec, Výbor z díla, Československý spisovatel, Praha 1973, s. 21-22.)



10. ukázka

AŤ PROCITNE DŘEVORUBEC
(úryvek: VI., závěrečná část poemy Pabla Nerudy Ať procitne dřevorubec, která jako celek tvoří IX. oddíl /zpěv/ Obecného zpěvu)

VI

Mír pro soumraky, jež nastávají,
mír pro každý most, mír pro vinnou révu,
mír pro slova, jež hledají mne
a stoupají mou krví, spřádajíce
zpěv dávný se zemí a všemi láskami,
mír pro město při ranním rozbřesku,
když probouzí se chléb, mír pro řeku
Mississippi, tu řeku, v níž vše kořenní:
mír pro košili pokrevního bratra,
mír pro knihy jak pečeť povětří,
mír pro obrovský kolchoz u Kyjeva,
mír pro popel všech, kteří umírají
a nepřestanou mřít, mír pro černé
železo v Brooklynu, mír pro listonoše,
od domu k domu jdoucího jak den,
mír pro choreografa, jenž volá
svou hlásnicí na stvoly popínavé,
mír pro mou pravou milující ruku,
jež nechce nic než psáti Rosario:
mír pro bolivijské tajemství
těžké jak kámen cínový a mír,
aby ses mohl oženit, mír pro všechny
parní pily na Bío-Bío,
mír pro bolavé a rozdrásané srdce
Španělska, které vede tvrdý boj:
mír pro malé muzeum ve Wyomingu,
ve kterém je tak dojemný
polštář se srdcem vyšitým,
mír pro pekaře a pro jeho lásky,
mír pro bělostnou mouku: mír
pro všechno obilí, které má vzejít,
mír pro lásku, jež bude hledat háje,
mír pro všechny, kdo žijí: mír
pro všechny země a pro všechny vody.

A já se loučím, abych se zas vrátil
do svého domu, do svých snů,
tam do své rodné Patagonie,
kde vítr buší pěstí do stájí
a ledovou tříšť metá Oceán.

Jsem jenom básník: všechny vás mám rád,
jsem nucen bloudit světem, jejž mám rád:
v mé vlasti vězní nyní havíře
a vojáci tam rozkazují soudcům.
Až ke kořenům já mám ale rád
svou studenou a nepatrnou vlast.
I kdybych stokrát zemřít měl,
tam chci zemříti:
i kdybych narodit se stokrát měl,
tam se chci narodit,
v kraji divokých araukárií,
v náporu větru jižního,
pod zvony právě koupenými.
Ať na mne nikdo nevzpomíná.
Mysleme teď na celou zemi,
bušíce s láskou do stolu.
Já nechci, aby znovu krví
nasákl chléb a fazole
a hudba: já chci, aby šel
teď se mnou havíř, děvčátko,
obhájce a pak námořník,
výrobce hraček pro děti,
abychom vešli do kina a šli
napít se vína nejrudějšího.

Já nepřišel jsem sám nic rozřešit.

Já přišel, abych zazpíval
a abys se mnou zpíval také ty.

(Pablo Neruda: Ať procitne dřevorubec. Přeložil Jan Pilař. In: Pablo Neruda, Ať procitne dřevorubec, Výbor z díla, Československý spisovatel, Praha 1973, s. 135-137.)



11. ukázka

SLOVO K EVROPĚ
(úryvky z básně Pabla Nerudy ze sbírky Hrozny a vítr)

Já, Američan z chudých zemí,
z kovnatých náhorních planin,
kde úder člověka proti člověku
k úderům země se přidává,
já bludný Američan, sirotek řek
a sopek, které mne zplodily,
vám, prostí Evropané
křivolakých ulic,
skromní vlastníci míru a oleje,
vědci poklidní jako dým,
říkám: přišel jsem v tato místa,
abych se od vás učil
(...)
Za prastarým medem i za novým
jasem života jsem přišel.
Za vaším mírem a k vašim dveřím,
k vašim rozžatým lampám,
na vaše svatby jsem přišel.
Do vašich továren oslňujících
přicházím na chvíli pracovat
i pojíst s dělníky.
Do vašich domů chodívám.
V Benátkách, v krásném Maďarsku,
V Kodani uvidíte mě,
V Leningradě, jak rozmlouvám
s mladým Puškinem,
s Fučíkem v Praze, se všemi mrtvými
i se živými, se všemi
zelenými kovy Severu
i s karafiáty Salerna.
Jsem svědek, který přichází
Navštíviti váš příbytek.
Nabídněte mně mír a víno.

Zítra za časného rána odcházím.

Ve všech končinách mě čeká
jaro.

(Pablo Neruda: Hrozny a vítr. Praha, Naše vojsko 1959, s. 18-20. Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého.)



12. ukázka

PRAŽSKÝ ROZHOVOR
Juliu Fučíkovi
(úryvek: I. část básně Pabla Nerudy ze sbírky Hrozny a vítr)

I.
Můj přítel z ulic

Den co den jsem ulicemi zimní Prahy
chodíval kolem zdí kamenného domu,
ve kterém byl mučen Julius Fučík.
Dům nenapovídá nic, zimně zbarvený kámen,
železné mříže, hluchá okna.
Ale den co den jsem tudy chodil,
díval se, sahal na zdi, hledal ozvěnu,
slovo, hlas, přečistou stopu
hrdinovu.
A tak se jednou událo, že odtud vyvstalo
jeho čelo a jiného dne odpoledne jeho ruce,
a pak už se mnou chodíval celý člověk,
doprovázel mě
jako dávný přítel přes Václavské náměstí,
dál se mnou šel po starém trhu v Havelské,
Strahovskou zahradou, odkud
se celá Praha pozvedá jako šedá růže.

(Pablo Neruda: Hrozny a vítr. Praha, Naše vojsko 1959, s. 43. Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého.)



13. ukázka

NEVIDITELNÝ ČLOVĚK
(úryvek básně Pabla Nerudy ze sbírky Elementární ódy)

(...)
Stává se, že mě náhle
přepadne únava,
i dívám se na hvězdy,
lehnu si do trávy, leze tam
brouk zbarvený jako housle,
položím ruku
na drobounké ňadro,
nebo obejmu v bocích
svou sladkou milenku
a dívám se
na tvrdý samet
noci, která se chvěje
s lednými souhvězdími,
v té chvíli
cítím, jak mi do duše stoupá
vlna tajemství,
dětství,
osamělý pláč v koutku,
bolné jinošství,
a chce se mi spát
a spím
jako jabloň,
náhle
usínám
s hvězdami nebo bez hvězd,
se svou láskou nebo bez ní,
a když vstávám,
minula noc,
ulice procitla dříve než já
a za svou prací
jdou chudé dívky,
rybáři vracejí se
z oceánu,
horníci
čerstvě obuti
sjíždějí do šachty,
všechno žije,

všichni jdou,
pospíchají,
a já mám sotva čas
obléknout se,
musím si pospíšit:
nikdo nesmí
jít kolem mě, aniž bych věděl,
kam jde a co
se mu přihodilo.
Nemohu
bez života žít,
bez člověka být člověkem
a běžím a vidím a slyším
a zpívám,
s hvězdami nemám
nic společného,
samota nevydá
květ ani plod.
Dejte mi pro můj život
všechny životy,
dejte mi všechnu bolest
celého světa
a já ji proměním
v naději.
Dejte mi
všechny radosti,
i ty nejtajnější,
protože kdyby tomu tak nebylo,
kdo by se o nich dozvěděl?
Já musím o nich vyprávět,
dejte mi
boj
každodenní,
protože jsou mým zpěvem,
a tak půjdeme spolu,
rámě na rameni,
všichni lidé,
můj zpěv je spojuje:
zpěv neviditelného člověka,
jenž zpívá se všemi lidmi.

(Pablo Neruda: Elementární ódy. In: Pablo Neruda, Hrozny a vítr, Praha, Naše vojsko 1959, s. 89-91. Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého.)



14. ukázka

DŮM ÓD
(báseň Pabla Nerudy ze sbírky Nové elementární ódy)

Když píšu
tyto ódy
v tomto
roce tisíc
devět set
padesát pět,
když probírám se strunami a rozehrávám
svou zvučnou nerozlučnou lyru,
vím jasně, co jsem
a kam míří můj zpěv.

Je mi jasné,
že nákupčí mýtů
a mysterií,
jenž vstoupí do mého domu ód,
vystavěného
z vepřovic a dřeva,
bude nenávidět
nástroje,
podoby
otce a matky a vlasti
na stěnách,
prostotu
chleba
a solničky.
Ale takový, a ne jiný, je dům mých ód.

Sesadil jsem černou monarchii,
neužitečnou hřívu snů,
šlápl jsem na ocas
duševního hada
a dal věci na jejich místo
- vodu a oheň -
v souladu s lidmi a se zemí,
chci, aby všechno
se dalo uchopit za držadlo,
stalo se
šálkem či nářadím.

Chci, aby dveřmi mých ód
Vcházeli lidé do krámu.

Pracuji,
rozřezávám
svěží prkna,
shromažďuji med
do soudků,
rozkládám kolem
podkovy, postroje,
vidličky:
ať každý vstoupí,
ať se poptává,
ať si vybere, co chce.

Jsem z jihu, Chilan,
mořeplavec,
který se vrátil
z cest oceány.

Neusadil jsem se na ostrovech
jako nějaké božstvo.
Nezůstal jsem si sedět
v nějakém snu.

Vrátil jsem se poctivě pracovat
se všemi ostatními
a pro všechny.

Proto, aby v něm žili
všichni,
stavím svůj dům
z ód
průzračných.

(Pablo Neruda: Nové elementární ódy. In: Pablo Neruda, Hrozny a vítr, Praha, Naše vojsko 1959, s. 175-177. Přebásnil Adolf Kroupa za jazykové pomoci Oldřicha Tichého.)



15. ukázka

ALLENDE
(závěrečná kapitola memoárů Pabla Nerudy, kterou autor dopsal tři dny po provedení fašistického puče v Chile a deset dní před svou smrtí, 14. září 1973)

   Můj lid byl nejvíc zrazovaným národem této doby. Z ledkových pouští, z podmořských uhelných dolů, ze strašlivých výšek, kde je měď dobývána nelidskou prací rukou mého lidu, vyrostlo osvobozenecké hnutí grandiózních rozměrů. Tohle hnutí vyneslo na úřad prezidenta Chile muže jménem Salvador Allende, aby realizoval reformy a neodkladná právní opatření, aby získal naše národní bohatství zpět ze zahraničních drápů.
   Ať to bylo kdekoli, i v těch nejvzdálenějších zemích, národy obdivovaly prezidenta Allenda a podivuhodný pluralismus naší vlády. Nikdy nebylo v sídle Spojených národů slyšet takové ovace, jakými uvítali chilského prezidenta delegáti z celého světa. Tady v Chile se za strašlivých obtíží stavěla skutečně spravedlivá společnost postavená na základech naší suverenity, národní hrdosti a hrdinství nejlepších obyvatel Chile. Na naší straně, na straně chilské revoluce, stála ústava a zákon, demokracie a naděje.
   Druhé straně nechybělo nic. Měla harlekýny i šašky, hromady paňáců, teroristy s pistolemi a řetězy, falešné kněze a degradované vojáky. Jedni i druzí roztáčeli kolotoč zloby. Drželi se za ruce fašisty Jarpa a jeho bratránci z Vlasti a svobody, (7) připraveni zlomit vaz a duši komukoli jen proto, aby získali zpět tu ohromnou fabriku, jíž říkali Chile. A s nimi, aby ta kumpanie potulných komediantů byla ještě půvabnější, tančil velký bankéř a tanečník, sice trochu potřísněný krví, zato šampion v rumbě, González Videla, který před časem při pijatyce odevzdal svou stranu nepřátelům lidu a tančil podle toho, jak pískali. A s ním tančil bývalý plukovník Viaux, jehož komplicem se stal. Tohle byly tedy hlavní postavy komedie. Křečkovali, dělali miguelitos, (8) chystali oprátky a projektily, které včera smrtelně zranily náš národ v Iquique, Ranquínu, Salvadoru, Puertu Monttu, José Maríi Caro, Frutillaru, Puentu Altu a na jiných místech. Vrazi Hernána Meryho tančili s těmi, kteří měli bránit jeho památku. Tančili s přirozeností a pokrytecky. Cítili se uraženi, když se jim "tyhle maličkosti" připomínaly.

   Chile má dlouhou občanskou historii s málo revolucemi a mnoha stabilními, konzervativními a průměrnými vládami. Má mnoho malých prezidentů a dva velké: Balmacedu (9) a Allenda. Je kuriózní, že oba pocházeli ze stejné vrstvy, z bohaté buržoazie, která si tady říká aristokracie. Oba, jakožto mužové zásad rozhodnutí zvětšit zemi zmenšenou zásluhami drobné průměrné oligarchie, byli zabiti stejným způsobem. Balmacedu donutili spáchat sebevraždu, protože se postavil proti prodeji ledku zahraničním společnostem.
   Allende byl zavražděn proto, že znárodnil jiné bohatství chilského podzemí - měď. V obou případech chilská oligarchie zorganizovala krvavá povstání. V obou případech vojáci sehráli roli smečky psů. Anglické společnosti v případě Balmacedově a severoamerické v případě Allendově podporovaly a financovaly vojenská hnutí.
   V obou případech byly domy prezidentů vyrabovány na příkaz našich distingovaných "aristokratů". Balmacedovy salony byly zničeny sekyrou. Allendův dům, díky pokroku ve světě, bombardovali ze vzduchu naši hrdinní letci.
   A přece byli tihle dva muži velmi odlišní. Balmaceda byl úchvatný řečník, měl panovačnou povahu, jež ho stále více přibližovala osobní moci. Byl si jist vznešeností svých záměrů. Neustále viděl kolem sebe nepřátele. Jeho povýšenost nad prostředím, v němž žil, byla tak veliká, a stejně veliká byla i jeho osamocenost, že se nakonec uzavřel do sebe. Lid, který mu měl pomoci, neexistoval jako síla, to znamená, nebyl organizován. Tento prezident byl odsouzen zachovat se jako vizionář, jako snílek. Jeho sen o velikosti zůstal pouhým snem. Po jeho zavraždění se draví zahraniční obchodníci a kreolští poslanci zmocnili ledku: pro cizince bylo vlastnictví a koncese, pro kreoly procenta. Jakmile dostali svých třicet stříbrných, bylo všechno zase normální. Krev několika tisíců zabitých lidí na bitevním poli rychle vyschla. Nejvykořisťovanější dělníci na světě, dělníci ze severních krajů Chile, i dál produkovali nesmírné množství šterlinků pro londýnskou City.
   Allende nikdy nebyl velký řečník. A jako státník byl vládce, který konzultoval všechna svá opatření. Byl to antidiktátor, principiální demokrat až do nejmenších podrobností. Dostal zemi, kde už nebyl jako za Balmacedy nezkušený lid. Setkal se s mocnou a silnou dělnickou třídou, která věděla, oč jde. Allende byl kolektivní vůdce, člověk, který sice nepocházel z lidových vrstev, ale byl produktem jejich boje proti stagnaci a korupci vykořisťovatelů. Z těchto příčin a důvodů je Allendovo dílo, realizované v tak krátkém čase, větší než dílo Balmacedovo. A nejen to, je to nejvýznamnější dílo v dějinách Chile. Znárodnění mědi bylo samo o sobě titánský podnik. A také rozbití monopolů, hluboká agrární reforma a mnoho jiných cílů, které byly realizovány jeho zásadně kolektivní vládou.
   Allendovy činy a dílo, jež mají nesmazatelný národní význam, nepřátele našeho osvobození přiváděly k zuřivosti. Bombardování prezidentského paláce je tragickým symbolem této krize. Evokuje blitzkrieg nacistického letectva proti bezbranným cizím městům: španělským, anglickým, ruským. A nyní se týž zločin stal v Chile: chilští piloti střemhlav útočili na palác, který byl po dvě století středem občanského života země.
   Píši tyto překotné řádky svých pamětí tři dny potom, co došlo k událostem, pro něž nelze najít jméno a které přinesly smrt mému velkému soudruhovi, prezidentu Allendovi. Kolem jeho vraždy chtěli zachovat mlčení: byl pohřben tajně a pouze jeho vdově bylo povoleno doprovodit nesmrtelného mrtvého. Verze útočníků říká, že našli tělo nehybné s očividnými znaky sebevraždy. Verze, která byla uveřejněna v cizině, se liší. Okamžitě po bombardování začal útok tanků, mnoha tanků, které měly neohrožené bojovat proti jedinému muži - prezidentu republiky Chile, Salvadoru Allendovi, který je čekal ve své kanceláři a jemuž jediným doprovodem bylo jeho veliké srdce. Čekal zahalen kouřem a plameny.
   Museli přece využít tak nádherné příležitosti. Bylo nutné ho zastřelit ze samopalu, protože nikdy by se svého úřadu a poslání nevzdal. Jeho tělo bylo tajně pohřbeno na neznámém místě. Jeho tělo, které šlo vstříc hrobu v doprovodu jediné ženy, jež v sobě nesla bolest celého světa, ta slavná mrtvá postava byla rozstřílená dávkami ze samopalů chilských vojáků, kteří znovu zradili Chile.

(Pablo Neruda: Vyznávám se, že jsem žil. Paměti. Praha, Svoboda 1976, s. 392-394.)

Poznámka:
(7) Onofre Jarpa - předseda teroristické a fašistické organizace Vlast a svoboda.
(8) Miguelito - kovový "ježek" se čtyřmi hroty používaný k sabotážím v průběhu stávky soukromých autodopravců.
(9) José María Balmaceda (1842-1891) se pokoušel o nezávislou politiku na anglických monopolech, které se chtěly zmocnit ložisek ledku v zemi. Anglické společnosti proto zorganizovaly státní převrat, kterým měl být Balmaceda svržen nebo alespoň donucen ustoupit. Balmaceda spáchal sebevraždu.



16. ukázka

ISABEL ALLENDOVÁ: DŮM DUCHŮ
(úryvek z románové ságy)

   Ve svém domě u moře umíral Básník. Byl nemocný a události poslední doby vyčerpaly jeho touhu žít. Vojáci prohledali celý dům, zpřeházeli jeho sbírky hlemýžďů, mušlí, motýlů, lahví, vyřezávaných figurek z přídí lodí zachráněných z tolika moří, zpřeházeli jeho knihy, obrazy, nedopsané verše, protože hledali zbraně pro podvratnou činnost a skrývající se komunisty, až jeho staré srdce barda začalo vynechávat. Odvezli ho do hlavního města. Čtyři dny nato zemřel a poslední slova člověka, který opěvoval život, byla: "Oni vás postřílejí! Oni vás postřílejí!" Nikdo z přátel nemohl být u něho v hodině smrti, protože všichni byli mimo zákon. Byli to uprchlíci, vyhnanci, mrtví. Jeho modrý dům na kopci byl napůl zbořený, podlahy spálené, okna rozbitá, nezjistilo se, zda to bylo dílo vojáků, jak tvrdili sousedé, nebo dílo sousedů, jak tvrdili vojáci. Tam bdělo u mrtvého několik mužů, kteří se odvážili k němu přijít, i novináři z celého světa, aby oznámili, kdy se bude konat pohřeb. Senátor Trueba (10) byl sice jeho politickým nepřítelem, ale Básník byl častým hostem v jeho domě a Esteban Trueba znal jeho verše zpaměti. V přísném smutečním obleku přišel se svou vnučkou Albou a oba bděli u mrtvého před jeho prostou dřevěnou rakví a potom ho toho nešťastného rána doprovodili na hřbitov. Alba držela v ruce kytici krvavě rudých karafiátů, prvních v tomto ročním období. Pomalu, pěšky, mezi dvěma řadami vojáků, vroubících ulici, se malý průvod ubíral ke hřbitovu. Vtom někdo chraptivým hlasem vykřikl jméno Básníka. Jako by to byl jeden hlas, se ze všech hrdel současně ozvalo: "Zde! Teď a navždy!" Bylo to jako by se zničehonic otevřel ventil a tím ventilem unikl z hrudi všech přítomných lidí ten velký strach, ta velká bolest a vztek těch dnů, valil se po ulici a příšerným výkřikem se vznesl k obrovským černým mrakům na obloze. Někdo jiný zvolal, "Soudruhu prezidente!" A všichni odpověděli společným žalostným zvoláním: "Zde!" Básníkův pohřeb se pomalu měnil v symbolické pohřbívání svobody.
   Velice blízko Alby a jejího dědečka filmovali pohřeb kameramani švédské televize, aby té chladné Nobelově zemi ukázali příšerný obraz kulometů rozestavených po obou stranách ulice, tváře lidí, rakev pokrytou květy, skupinu
   mlčících žen, které se o dva bloky dál tlačily před dveřmi márnice, aby si přečetly seznamy mrtvých. Hlasy všech se najednou rozezpívaly a vzduch se naplnil zakázanými hesly a výkřiky, že jednotný národ nebude nikdy poražen, a ten zpěv a výkřiky se postavily proti zbraním třesoucím se v rukou vojáků. Průvod kráčel před stavbou nějakého domu, dělníci odložili své nástroje, sundali si přílby a se skloněnou hlavou se postavili do řady. Vedle senátora Trueby šel muž v košili s ošoupanými manžetami, bez saka, v rozbitých botách a recitoval nejrevolučnější Básníkovy verše, po tvářích mu kanuly slzy. Senátor Trueba se na něj s úžasem díval.
   - Škoda, že to byl komunista! řekl senátor své vnučce. - Tak dobrý básník a tak zmatené myšlení! Kdyby byl zemřel před vojenským pučem, myslím, že by byl měl státní pohřeb.
   - Uměl zemřít, tak jak uměl žít, dědečku, odpověděla Alba. Byla přesvědčená, že zemřel v pravý čas, protože žádná pocta nemohla být větší než ten skrovný průvod několika mužů a žen, kteří ho pohřbili do vypůjčeného hrobu a naposledy zarecitovali jeho verše o spravedlnosti a svobodě. O dva dny později se v novinách objevila zpráva vojenské junty, že se nařizuje národní smutek za Básníka a že je dovoleno na soukromých domech pověsit vlajku na půl žerdi tam, kde si to přejí. To povolení mělo časové rozmezí, platilo od chvíle, kdy Básník zemřel, do dne, kdy bylo vydáno.

(Isabel Allendová: Dům duchů. Praha, Svoboda 1994, s. 317-318. Přeložila Hana Posseltová.)

Poznámka:
(10) Jedna z hlavních románových postav.

Návrat
na hlavní stránku