I
Z Chilského folkloru, díl VI (El folklore de Chile vol. VI)
Dvě holubice
(Dos palomitas)
Včera jsem viděl dvě holubice,
jak si povídají za letu.
Kousek nade mnou se nesly,
takže jsem se jich mohl ptát,
mohl jsem se zeptat,
kdepak se spolu zasnoubily
a kterým směrem jít,
abych našel klid.
Tichounce mi odvětily:
Nejlepší hnízdečko na světě
najdeš jen ve vánku,
jen v oblacích je mír.
Včera jsem viděl dvě holubice,
jak si povídají za letu.
Díval jsem se na ně a dva vzdechy
se mi draly ze srdce.
(Poprvé nahráno 1960. První nahraná skladba Víctora Jary.)
II
Z Chilského folkloru, díl IX (El folklore de Chile vol. IX)
Horníkova píseň 
(Canción del minero)
Jdu, sestupuji, fárám, vylézám.
Po kolikáté už
a nic z toho.
Horník jsem.
V dole trávím den
ke smrti unaven.
Horník jsem.
Razím, těžím, potím se a krvácím
pro almužnu od pána,
ne pro radost z bolesti.
Horník jsem...
Koukni, poslyš, zamysli se, křič,
volej to z plných plic:
Horší už nemůže být nic!
Horník jsem...
III
Z Kuchařinky (La cocinerita)
Cigareta
(El cigarrito)
Udělám si cigaretu,
tabák možná mám
někde po kapsách,
a pořádně si zabafám.
A ja jaj!... Vychutnám si ji.
A ja jaj!... Vychutnám si ji.
A ja jaj!...
Udělám si cigaretu,
zakouřím si, vydechnu dým,
šmátrám v tabatěrce
a beru, co vzít si smím.
A ja jaj!... Vychutnám si ji.
A ja jaj!... Vychutnám si ji.
A ja jaj!...
Nachystám si cigaretu,
a až se zimou probudím,
k ústům ji přiložím.
Cigaretou zahřeji své tváře.
A ja jaj!... Vychutnám si ji.
A ja jaj!... Vychutnám si ji.
A ja jaj!...
(V. Jara/D. Cortés)
IV
Z Víctora Jary (Víctor Jara)
Pluh
(El arado)
Pevně sevřenou dlaní
zarývam do země pluh.
Je se mnou pořád ten můj druh.
A má být roky - do vyčerpání.
Cvrčkové zpívají u mých bot,
kůže mi černá pod sluncem,
které pálí, pálí a pálí.
V brázdách těla stéká pot,
v brázdě země jdem,
bez konce.
Vzhlížím ke hvězdě volající,
že nikdy není pozdě pravit dost.
K té hvězdě postavil bych most
a vyslal holubici.
Cvrčkové zpívají u mých bot,
kůže mi černá pod sluncem,
které pálí, pálí a pálí.
V brázdách těla stéká pot,
v brázdě země jdem,
bez konce.
Domů se vracím za šera.
Má hvězda vyšla na obloze
a volá na mne trošku stroze:
Nikdy není pozdě pravit dost!
Jen ve dlani sevřené v pěst
a pevnější než jho si můžeš nést
naději na radost!
Co žádám po nebi?
(Qué saco rogar al cielo?)
Co žádám po nebi,
je troška chleba.
Nemůže mne sytit hlína,
vždyť se polknout nedá.
Co ale můžu žádat zpocený,
co ale můžu žádat zpocený
a pěkně hladový?
Když zdejší země není moje,
i nebe mi nic nepoví.
Kam složím svoje ruce,
kam je složím po práci?
Tam, co kvetou karafiáty a růže?
Copak může ležet moje kůže
u květů, co nepadnou mi do dlaní?
Jeden klas je na poli,
na poli je jeden klas,
nezvyklou barvou svítí.
Společně z něj upečeme chléb,
jenž konečně nás nasytí.
Dej životu křídla
(Deja la vida volar)
Ve svém těle máš, holuběnko,
květ plamene,
jarní chvění,
holuběnko,
žhavou lávu v žilách máš.
I moje krev zahořela
a ráda by se ponořila
jako žhavý uhlík,
holuběnko,
až na dno tvé krve.
Umírá slunce, umírá,
přichází noc, přichází.
Zaviň se do mé lásky,
dej životu křídla,
má ústa proti tvým,
holuběnko má,
holuběnko.
Ve svém těle máš, holuběnko,
květ plamene,
jehož teplo,
holuběnko,
zahojí tisíc ran.
Konečně jsme volní,
něžná holubice,
tak chyťme se příležitosti,
holuběnko,
a zalejme květy vodou.
Vrátí se slunce, vrátí,
odejde noc, odejde.
Zaviň se do mé lásky...
Měsíc je stále krásný
(La luna siempre es muy linda)
Vzpomínám na otcovu tvář,
na díru v plotě.
Oděv ušpiněný od bláta,
v posteli hlína, co byla na botě.
Vzpomínám na matku pracující dnem i nocí,
na její pláč a křik.
Andělé i ďáblové,
dítě, které se nenarodí,
věčně zažehnuté svíce
nabádající k útěku tam,
kde za peníze
si lze koupit víru.
Nevybavuji si, že by z nebe
kdy sestoupilo něco radostného,
ani že by má matka měla chvíli klid
a otec přestal pít.
Chudí mají strach,
nesou s sebou svoje bolesti,
svou bídu halí do představ.
Měsíc je stále krásný.
Slunce večer co večer umírá.
Chtěl bych křičet:
V nic už nevěřím
kromě tepla
lidské dlaně v lidské dlani.
Chtěl bych křičet:
V nic už nevěřím
kromě lásky
lidských bytostí.
Kdopak může zamlčet tlukot
bušícího srdce
a křik rodičky?
Kdo?
V
Z Položím do tvých nastavených dlaní... (Pongo en tus manos abiertas...)
Spi, černoušku
(Duerme negrito)
Spi, černoušku, spi,
zatímco tvá matka, chlapečku,
dře na poli.
Přinese křepelku.
Přinese ti spoustu krásných věcí.
Připraví večeři.
Připraví ti spoustu dobrot.
Jestli neusneš,
kousne tě bílý čaroděj,
au au, kousne tě třeba do ruček,
ouvej, ouvej, ach ouvej...
Spi, černoušku, spi,
zatímco tvá matka, chlapečku,
dře na poli.
Těžce pracuje.
Pracuje
a neplatí jí.
Pracuje
a je jí zle.
Pracuje
a trápí se.
Pracuje
pro svého černouška.
Spi, černoušku, spi,
zatímco tvá matka, chlapečku,
dře na poli.
(Přepracovaná lidová píseň.)
Vzpomínám na tebe, Amando
(Te recuerdo Amanda)
Vzpomínám na tebe, Amando,
jak mokrými ulicemi
kráčíš do továrny,
kde pracuje Manuel.
Se širokým úsměvem na rtech,
s kapkami deště ve vlasech
a s jedinou myšlenkou:
že se s ním uvidíš,
s ním, právě s ním.
V pouhých pěti minutách
je ukryt celý život.
Jen v pěti minutách
po prvním zaznění sirény.
A pak zas volání do práce.
Vracíš se zpět
a vyzařuješ kolem sebe
štěstí těch pěti minut,
během nichž rozkvetlas.
Vzpomínám na tebe, Amando,
jak mokrými ulicemi
kráčíš do továrny,
kde pracuje Manuel.
Se širokým úsměvem na rtech,
s kapkami deště ve vlasech
a s jedinou myšlenkou:
že se s ním uvidíš,
s ním, právě s ním.
Pokořil by vrcholy,
vyhrál války,
a přitom by nikdy nezranil.
Za pouhých pět minut
je všechno odmeteno
druhým zvukem sirény,
voláním do práce.
Mnozí dělníci se už ke dřině nevrátili.
I Manuel zůstal stále s tebou.
Vzpomínám na tebe, Amando,
jak mokrými ulicemi
kráčíš do továrny,
kde pracuje Manuel.
VI
Z Práva žít v míru (El derecho de vivir en paz)
Právo žít v míru
(El derecho de vivir en paz)
Právo žít,
básník Ho Či Min
burcuje Vietnam
svojí lidskostí.
Žádná zbraň nevymaže
brázdu na tvém rýžovišti
a právo žít v míru.
Tam, kde je Indočína,
za rozlehlým oceánem,
pod napalmem
umírají květy.
Měsíc vybuchuje
a taví volání
po právu žít v míru.
Strýčku Ho, naše píseň
je plamenem čisté lásky,
je holubem a holubicí,
olivou ze stinného háje,
je písní světa,
poutem, které zvítězí.
Máme právo žít v míru.
Otevři okno
(Abre la ventana)
Marío,
otevři okno
a dovol slunci vyčistit
všechny kouty tvého domu.
Marío,
podívej se ven,
nežijeme proto,
abychom chodili ve stínu a chmurách.
Marííío, podívej,
ke štěstí nestačí
rodit, růst
a milovat.
Pohlédni! Bolest zanikne,
tvé oči budou zářit
a tvé ruce medové.
Medové budou tvoje ruce,
Marííío...
Tvá ústa rozkvetou jako ráno,
jako ráno v zahradě,
Marííío...
Pojďme širokou cestou
(Vamos por ancho camino)
Pojď se mnou, pojď,
pojď se mnou,
půjdeme širokou cestou
k novému cíli, tak pojď.
Pojď se mnou, pojď,
pojď se mnou
k srdci země,
kde vzklíčíme, tak pojď.
Nenávist nechejme za sebou,
nikdy se nevrátí.
Vydejme se k moři
řekou svých písní, ke slunci
a křídlům větru, poslům míru.
Příteli, půjde tvůj syn,
bratře, půjde tvá matka,
půjdou širokou cestou,
poběží lány obilí, poběží.
Pojď se mnou, pojď,
pojď se mnou,
nastala hodina větru
,
záhuba prázdna, tak pojď.
Nenávist nechejme za sebou.
Nikdy se nevrátí.
Vydejme se k moři
řekou svých písní, ke slunci
a křídlům větru, poslům míru.
Pojď se mnou, pojď,
pojď se mnou...
(V. Jara/C. Garrido Leca)
Domečky v nóbl čtvrti
(Las casitas del barrio alto)
Domečky v nóbl čtvrti,
na oknech žaluzie, předzahrádky,
nádherná brána očekávající
příjezd automobilu Peugeot.
Růžovoučké, zeleňoučké,
běloučké a blankytné
jsou domečky v nóbl čtvrti.
Pečlivě nalíčené.
Lidé z domečků
se navštěvují a usmívají.
Chodí spolu do supermarketů.
Každý vlastní televizor.
Bydlí tady zubaři, obchodníci,
statkáři, továrníci,
advokáti a finančníci.
Vypadají pestře.
Hrají bridž a pijí suché Martini.
Jejich blonďatá dítka
chodí s dalšími plavými dítky
do drahých lyceí.
Mazánci maminek a papínků
pokračují ve studiu na univerzitě
a začínají pochybovat
o všem, co se učí.
Kouří retka v Austinech Mini,
hrají si s politikou a výbušninami,
ti buřiči vraždí generály
a stávají se teroristy.
Jenomže lidmi z domečků to nemůže hnout.
Ti se stále navštěvují a usmívají.
Chodí spolu do supermarketů.
Každý vlastní televizor.
Růžovoučké, zeleňoučké,
běloučké a blankytné
jsou domečky v nóbl čtvrti.
Pečlivě nalíčené.
Dívky od tkalcovských stavů
(Muchachas del telar)
Tobě,
tobě říkají Anna,
tobě říkají Jana,
tobě říkají Růžena,
tobě říkají krásko,
tobě snědá přadlenko,
motýlku, dělnice
za tkalcovským stavem.
Jste
otrokyně továrny,
otrokyně strojů,
otrokyně pracovní doby,
otrokyně mzdy,
vy, snědé přadlenky,
motýlci, dělnice
za tkalcovským stavem.
Odvíjejte, odvíjejte,
odvíjejte, děvčata,
odvíjejte vlákno
až do vlastního konce.
Spřádejte, spřádejte,
spřádejte, děvčata,
spřádejte nit
až do vlastního konce.
Váš život ubíhá v tovární hale,
tam znavenýma rukama
musíte tkát látky,
které místo vás poznají svobodu.
VII
Z Občanů (La población)
To jediné, co mám
(Lo único que tengo)
Kdo mi může povědět,
proč právě já
nemám na zemi,
nemám na této zemi místo,
nemám místo
nikde.
Jediné, co mám, jsou moje ruce.
Moje ruce jsou mojí láskou a mojí obživou.
Mé ruce jsou to jediné, co mám,
mojí láskou a obživou.
Nemám domov, kam bych se vracel,
kde by mne čekali,
domov daleko odsud,
vzdálený tomuto blátu
jako hvězda.
Jediné, co mám, jsou moje ruce.
Moje ruce jsou mojí láskou a mojí obživou.
Kdo mi může povědět,
mohu-li poznat lásku,
když nemám, nemám na zemi,
nemám na této zemi
místo.
Jediné, co mám, jsou moje ruce.
Moje ruce jsou mojí láskou a mojí obživou.
V řece Mapocho
[mapočo]
(En el Río Mapocho)
V řece Mapocho umírají kočky,
uprostřed proudu se topí v pytli.
Umírají, jako ve městech a vesnicích
umírají lidé.
Lidé mají nohy v blátě, jsou biti,
a přece se smějí a popíjí si své pivo.
Děti si za bouře hrají na kapitány
převržených lodí.
Zvedáme se od stolů, opouštíme domy,
nebojíme se nebe nebo deště.
Bojíme se sebe, bojíme se
vzájemného objetí.
Smršť, poryv, déšť ničí domy,
a my, dobráci, mlčíme
nebo se smějeme místo toho,
abychom se konečně rozhněvali.
Luchín
[lučín]
"Pomeranči, pomerančíku,
proč pláčeš?
A proč musím plakat já?
Včera tady byl můj chlapec
a já jej nemohl pohladit.
Své kapesníky
neperu mýdlem,
ale voděnkou
krve jeho srdce."
Křehký jako papírový drak
nad hlubokou roklí
je chlapec Luchín
s promodralýma rukama.
Pohazuje hadrovým míčem,
hladí kočku a psa
a prohlíží si koně.
Ve vodě jeho očí
se koupe jasná modř
a plazí se jeho nepatrný věk.
Má hebounký zadeček.
Pohazuje hadrovým míčem,
hladí kočku a psa
a prohlíží si koně.
Koník s ním hraje hru,
oběma se líbí,
je to totiž nejlepší práce,
jaká může být.
Malý Luchín
si pohazuje hadrovým míčem
a hladí kočku, psa a koně.
Jsou děti jako Luchín,
co jedí zem a její červy,
tak otevřme všechny klece,
ať vyletí jako ptáci.
A spolu s nimi vzlétne
i hadrový míč,
kočka, pes a kůň.
Pochod občanů
(La marcha de los pobladores)
"Mít vlastní dům je zbožné přání.
Mít domek pro děti.
Každý po něčem touží,
aby až umře, po něm zbyla
troška domácího tepla."
Občane, soudruhu občane,
pojďme vpřed, stále vpřed,
občane, soudruhu občane,
udělejme to pro děti, vlast a rodinný krb.
Občane, soudruhu občane,
dějiny patří tobě,
najdeš přístřeší, šat a chléb,
tobě patří budoucnost.
Občane, soudruhu občane,
se zástavou vlády lidu,
občane, soudruhu občane,
udělejme to pro děti, vlast a rodinný krb.
Občane, soudruhu občane,
dějiny patří tobě,
najdeš přístřeší, šat a chléb,
tobě patří budoucnost.
Žít bez střechy nad hlavou je jako žít bez chleba,
žít bez chleba je jako žít bez pravdy,
bez víry, bez práva, bez naděje,
bez radosti, jako nežít vůbec.
Se střechou nad hlavou se žije líp,
a také se soudruhy a přáteli.
Pro ty ještě nenarozené
se ruku v ruce snažme,
aby Chile bylo naším rodinným krbem.
Občane, soudruhu občane
se zástavou vlády lidu.
VIII
Ostatní
Paprika
(El pimiento)
Uprostřed pampy si žije paprika.
Potýká se se sluncem a větrem.
Se sluncem a větrem se potýká.
V ohrádce z kamínků si žije paprika.
Dotýká se jí měsíc a vítr.
Měsíc a vítr se jí dotýká.
Když dozrají její plody,
stanou se plameny,
rudými plameny, kterými hoří
všechno okolo.
A pod zemí co zahlédnem?
Nocí i dnem těžce pracuje, aby se uživila.
Těžce pracuje nocí i dnem.
V poušti Atacamá si paprika hledá vodu
a zpěv jejích plodů se nese pustinou.
Pustinou se nese zpěv jejích plodů.
Zažehni další plameny,
rudé plameny,
kterými zahoří
všechno okolo!
(Nahrávka této písně byla vydána až po smrti Víctora Jary. Objevila se prvně na albu Manifest [Manifiesto; Transatlantic, Velká Británie] v roce 1974.)
Poslední báseň Víctora Jary
Je nás na pět tisíc,
tady v tom malém městském koutě.
Je nás zde na pět tisíc.
Kolik je nás asi dohromady
s těmi v dalších městech?
Jen tady je zaseto deset tisíc rukou.
Kolik lidskosti
je v hladu, zimě, ve strachu, bolesti,
v útisku, duševním teroru a šílenství!
Už šest z nás se ztratilo
v hvězdném prostoru.
Srdce mrtvých tlukou jako nikdy,
aby byla lidmi.
Dalších šest chce setřást strach
skokem do prázdna
nebo bušením hlavy o zeď.
Všichni se dívají smrti do očí.
Dívají se do tváře fašizmu,
jenž bezohledně uskutečňuje
své zrádné plány.
Krev zabitých jim přináší metály.
Vraždy jsou hrdinstvím.
Bože můj, takový si přeješ svět?
Proto tvých sedm dní práce, dní stvoření?
Čtyři stěny,
stále čtyři,
provází smrt.
Vědomí se mi burcuje,
v tichounkých přílivech a odlivech,
zatímco samopaly rachotí
a vojáci se přitom snaží tvářit
nenuceně a vlídně.
V Mexiku, na Kubě, ve světě
se proti takové hanebnosti bouří!
Statisíce rukou jsou tady zasety,
rukou, které nepracují.
Kolik je nás v celé zemi?
Krev mrtvého prezidenta
je mocnější než granáty a šrapnely.
Naše pěst nepřestala bojovat.
Mnoho nás
stále zpívá!
Ohromení životem
i smrtí.
Zdánlivě nekonečné chvíle
utrpení, ticha a křiku
jsou v této písni.
Pro co jsem žil,
co jsem cítil a cítím,
už brzy rozkvete...
(Chilský stadion, září 1973.)
Pro zajímavost ještě doplňujeme jiný překlad poslední básně V. Jary od Hany Vrbové. Otištěno v Rudého právu, pravděpodobně ze začátku listopadu 1973:
„Přinášíme poslední báseň chilského lidového básníka a pěvce Victora Jary. Autor vykrvácel pod ranami kontrarevolucionářů koncem října na Národním stadionu v Santiagu de Chile."
Victor Jara
Silnější než bodáky a smrt
Je nás pět tisíc,
utýraný dav.
Na stadionu jsme tu uvězněni.
Pět tisíc srdcí, nepokorných hlav.
Kolik však je nás v městě, v celé zemi!
Pět tisíc párů rukou, mozol, šrám,
dělníci statní, smaví rozsévači.
Hlad, žízeň, mráz a muka hrozí nám,
jsme odsouzeni k šílenství a k pláči.
Hle, mrtvý chlapec. Jizvy, rány, krev,
zlámané údy, rozedrané šaty.
A k hrdlu stoupá nenávist a hněv.
Je nás pět tisíc obklopených katy.
Někteří z nás už neměli dost sil.
Jeden se z výšky vrhl na kamení,
jeden si o zeď hlavu rozrazil.
V posmrtnou masku jejich tvář se mění.
Fašismus šíří zoufalství a strach,
nad zemí roztáh´ svoje černé sítě.
Žoldáci v Chile vraždí po stovkách
a konají svou práci svědomitě.
Záslužný čin jsou pro ně popravy,
nedočkavě se třesou na povely.
To je ten ráj, ráj, o němž vypráví
báj, žes ho šest dní plodil, Stvořiteli?
Už jsme jen čísla bez jména.
Rachotí tanky, vyšlehují blesky.
Já zvedám čelo, zvedám ramena,
bez bázně hledím v oči soldatesky.
Pět tisíc je nás?
Ne, jsme celý svět,
svědomí světa postavené ke zdi.
Pět tisíc párů rukou naposled
vyzývá lidstvo k protestu svou pěstí.
Pět tisíc je nás?
Je nás bezpočet.
Vidím lid,
vidím vlnu hněvu vzdutou.
Je víc než bodák, víc než kulomet,
krev prezidenta ubitého juntou.
My odpovíme jako jeden muž.
Ach těžce, těžce zpívám tuhle píseň.
Čas ale zraje. Cítím, brzy už…
Přeložila Hana Vrbová
