Otočila jsem se čelem ke zdi. Visí tu zavěšená v prostoru, stropem je počata, podlahou končí. Visí tu zavěšená v prostoru, kýta obalená v hrubé mouce posledního malování, od něhož odpadl váleček.
   Dívám se ke stropu ve vyklizeném bytě, ke stropu, který je rozpraskaný až na šachovnici cihel, rozpraskaný jak jazyk idiota, jenž chtěl sdělovat - jenomže posluchači, kterým bylo trapně, protože neměli čas čekat - čekat až chvála matky přestřihne pupeční šňůry těch nejprostších, obyčejných slov - rozutekli se. Prsty jako hřebeny zabořili do svěráků práce přibitých na stolech dílen i firem, protože jen s pomocí prstů pod starým nátěrem a vzorkem válečku, který připomene mříž, obrací se v domech před demolicí jazyk.
   Dveře vzdechly jak astmatik, kterému nebyly přiděleny lázně, a já svůj pohled opět upřela jsem na strop. Lustru tu není, lustr je vytržen i s kořeny. A stopy po kořenech, stopy, v nichž si velebilo světlo rodin, elektřina, připomínají zkroucené hadičky umělých výživ, zatímco nemocnice byla zrušena.
   Můj pohled spočinul. Unaveně se opřel o konzolu bez záclon. Zeď stále visí v prostoru jak ulovené zvíře, ale ty když zavrávoráš slabostí po nemoci, chytáš se jeho šedobílé srsti, která už zachránila tolik nájemníků... Já chytila se pod oknem a uviděla nad sebou: na konzole se pohybuje stříbro háků a jeden tlačí na druhý, tak jako my na sebe na schodištích metra ve špičce. Já - se zvrácenou hlavou, která přestává se modlit - kladla jsem otázky o smyslu cest šílené karavany háků, otázky té, která mne milovala a překládala z ruky na ruku. Stříbro se sunulo po pásu konzoly, ještě když mým očím zašla za roh vršovické ulice, postrčena frontou čekajících. Chřestýšem.
   Ve chvíli, kdy babička mým očím bez návratu zmizela, obloha začala sypat konzervy dešťového hrášku na sklo okenic. Má mi být odpovědí tenhle drobný zvuk? Miláčku, ale ty ještě nevíš, že od začátku běží o kolonky, o pohovky inkoustu, které vržou pod pery všech činů, pod pery s hroty jak roztaženými stehny, mezi něž včera volals: tak už pojď, už pojď! Dokud nás předposlední ach nevzalo za ramena, ramena nachová... Dokud rozkoš nevyryla rýhu do zdi, která tu visí, pořád jenom visí, a den po dni - z nás! - stahuje.
   Chtěla jsi odpověď od stále putující karavany háků, miláčku, chtěla jsi přímou řeč, jež neuhýbá pohledem jak lékař, který vyšetřuje přes zimník poklepem i pohmatem, ale někdy jenom proto, aby získal čas, když příbuzenstvo podupává. Když neví, zdali strýčkovi pořídit nový jídlonosič o třech přihrádkách, když dneska má být studená mísa...
   Otočila jsem se ke zdi čelem. Vypadá jako papír z trhacího bloku, na který nikdy předem nevím, co napíšu a jak se slova seběhnou. Hladová, přejedená, odpočatá, silná i slaboši velikých začátečních písmen, obrazy vyříznuté z rámů a pašované za hranice, tečky, čárky, vykřičník...
   Přivírám oči. Roluji uši do trubiček, jimi by mělo projít nejdůležitější, odpověď procezená až na nektar. Možná je celý život vyplňování dotazníků, miláčku, slyšíš, miláčku? Všichni musíme projít šustotem šusťáku z oděvních závodů Průklep - i proto myslím na tvář vrátného, který mi ze záňadří při poslední kontrole, kontrole, při které zazubí se zipy tašek, vytáhne kopírák. Kopírák jak řešeto otázek, pro které není odpovědi. A já, až vyjdu na vzduch, narazím u závor na hrudníky mužů, na čerstvé nováčky a začátečníky.
   Já umřu nakonec na závist - podobně jako pes umírá na zmizelého pána, pána, jenž ve zvířecí duši nechal zápisník. Já umřu za otáčení krku po aktovkách začátečníků, po tužkách dychtivě srovnaných v penálech. Po jídlonosiči z hliníku i po jídlonosičích v moderních termopláštích s vložkou, která hřeje víc nežli hubertusy, vložkou, v které si řízek lebedí.
   Jsou lidé zastřelení, aniž by na ně namířila plynová pistole, poplašňák pro zloděje. Jsou zastřelení v absenci dobrých a ještě lepších mušek. Sami a bez vyhlídky k polím u závor. Bojíš se vidět mezi nimi - a jako vějíř rozházené - svoje doklady, doklady, kterým skončí platnost?
   Tak pojď se milovat, postel je natažený kohoutek, a nad ním dým - jediné logo naší přítomnosti. Co je nám po prstu, jenž kohoutek natahuje a zbrocený je potem, jako je potem zbrocený hraniční kámen, o který opírá se přeběhlík? Už pojď, už běž! Zakopneš o vztyčený prs, zakopneš, nevstaneš, ale budeš volat do lesa těla, odkud ozve se! Semeno už je vykrouceno do úst ždímáním a kolem vlhké hadry těl, dvě láskou vymáchané loutky, kterým potlesk podrazil nohy. A kolem rýha na zdi - stejná jak po opěradlech židlí bezmocných, jež žijí pohybem sem a tam, pohybem houpacím.
    Sahám na mastnou rýhu, která z pokoje dělá zebru, safari, zatímco na zem spadly dnešní tiskoviny. Sahám tak také na opěradla židlí. Jsou lesklá, polévaná olejem slunečnic, květin, které se bez přestávek otáčejí za svým užitkem. Jaká je jeho šíře, ale slunečnice - tak pečlivě vysévané - nakonec končí v plastových lahvích
   Opěradlo se leskne. Lehce se pohupuje pod nohama bezmocných, když my se znovu začínáme milovat pohybem houpacím. Nemocní v nemocnicích stěžují si: myslím, že mám proleželou matraci, dejte mi novou, sestři... Jenomže všichni ležíme na slámě starých vzpomínek, která slehla - jako by měla porodit. Navzdory osudu nalezených. Navzdory placení vysokého pojistného, za nějž se dožadujem injekcí se stříbrným pístem, kterou si všechno vybereme.
    Bolest je ale stěhovavá - z první lavice v první třídě, ve třídě polstrování, odstěhuje se do lavice poslední. Lavice, v které sedí na tvrdém - včetně valut - vyklízecí čety. Ty čety židle rozštípou. Fotky rozfoukají. A povolají k dveřím Supí bratry, co za pomoci sester svého řádu z hromady šatstva vyklovají, přesně a pečlivě, jenom brože zisku.
   Ráno jsem vstala. A napadlo mne: už je čas. Vzít obálku a do ní shrnout ze stolu deset peciček mandarinky oddělených tvou rukou. Byly tak dokonale vysušené! Stále víc věcí mne dojímá, protože sady i sklizně ovoce zůstanou. Stále víc mne pronásleduje touha založit archiv tvých pohybů, archiv tvé kůže, jenž nikdy nevyschne, archiv, který tě provždy uchová a bude v něm vystaveno i deset peciček mandarinky oloupané dne 12. 2. 1998...
    Představ si svoje sliny zatavené v konzervách! A jednu slzu uprostřed fólie, na které je vyraženo číslo se záruční dobou, která nikdy neprojde! A stále ohebný a nezešedlý vlas, co roste i bez tebe! A svoje pohlaví, které dýchá jako růže neohraničená pastí skleníků! A ústa, která polibky na mé boky přikládají pokličky něžných slov!
    A všechny zápisníky kroužkové i další, a všechna psaná písmena. A šanon, v kterém zuří jenom vztek, co rve se s papírem šedým jak vlk. A telefonní sluchátko, na které někdo klade chvojí z jedliček i smrků, to aby hovor mohl našlapovat jen s milostným praskotem, to abychom my už při hovoru byli nazí a sráželi se proti zdi, která má uprostřed pruh až na cihlu..., až na sám výplet domovů i prázdnoty ...
     Ach opěradlo! Ty lyže promazaná věčným voskem, kvůli které běžec prohraje a lituje, že raděj místo dřiny nepropil tréninkový čas od závodu k závodu. Ty zdi, ty opěradlem vydřená a sedřená až na škáru kůže domů od našich přání, našich nahých těl, od našich získávání - jsou to zavařovačky pod párou ztrát, těch gum, které zpuchřely a trhají se. Těch gum, jež nezapomenou ublížení a stahují se do sebe - jako kalhotky stahovačky do stehen nejistých žen, které odstrkují zrcadlo a mizí v soláriích, kde praží na citlivá místa, dokud si žena nepřizná nahlas: jsem chlupatá, chlupatá, chlupatá.
   Ach opěradlo! Tys opar, herpes ohraničený steskem po prázdné židli, který postihne troj i čtyřklaný nerv rodin. Já nepřestanu vidět: je naposledy vyklízena babiččina skříň a šaty padají za doprovodu slzí přes tebe, šaty, nedávno kupované, najednou mají připnuty na sobě lístečky z čistíren. A v kapse nový kapesník, vlaštovku, která neobsadí dráty vítání a mávání.
   Ach opěradlo, oblýskané jak zmrzlá cesta v parcích! Jsi účetní, úředník pobíhající s tužtičkou za uchem, s rukávy ponořenými do černi? Jsi výběrčí daní, když čelo kladem na tebe a dřeva ptáme se jak mýtů na skrytý suk, ve kterém vězí jedna stočená tisícovka? Jsi rámě objímající dózu na tabák, dózu, z které se odvíjejí začátky usínání jako kouřové nitě obavou přetrhaných špulek spánku? Jsi život zdí? Jsi směrovka, na kterou píše se křídou Ve dvoře, abychom našli zašité správkárny drobných podnikatelů, správkárny pod asfaltovou střechou a s šicími stroji dědů? Jsi kočka protahující se pod zády, kočka, která mi zmizela jednou provždycky? Jsi dlouhá chvíle, díky níž hrajeme hru abbé Domina, dokud se spolu nedotknou čtverce se stejným počtem ok, dokud i sama obloha není jak hvězdné kostky domina?
   A jsi zastávkou hledání. Stojíme - zoufalí už - opřeni o tebe a z temnot voláme klíče, obracíme kapsy myšlenek, prázdné kapsy, které nás vodí jako slepce z rohů do rohů, až dovedou nás ke dveřím. A ty jsi, opěradlo, také dopis. Soukromé sdělení rozkoši, odesílané sedem rozkročmo před zrcadlem. Dopis tak lehký, že nesmí obsahovat peníze, dopis ofrankovaný štěstím, když dvě židle se sesednou a ruce padnou do rukou - také zásilky, které k nám nepřicházejí donucovací cestou, tak jako odmítané úřední dopisy.
   Ach opěradlo, jednoduchá věto bez frází a nadsázek, zázraku srozumitelného písma, které má tak rozvláčné zakončení - večery, v nichž se topíme! Jednou jsi dlouhý dopis s poklonou, dopis napsaný na velkém kvartu, papíru pro nejdražší, jindy zas krátká navštívenka, oznámení účasti, když vržeš naprázdno, ale steskem po zádech...
   Opěradla ordinací, opěradla, nad kterými se dusíme, přišlápnuti k zemi jedním tamponem? Anonymy, které trhají stoličky cti, ale ty je musíš otevřít - pod bradou ubrousek a misku, do níž stečou sliny. Opěradla lavic soudních síní, deníky těch, co navštívili Arktidu a musí se podělit o zážitky s těmi, kteří si hověli v teple klínů jejich žen. Pohledy dětí na stranách žen. Pohledy k opěradlům plných kožešin, na které vydělali otcové, muži, jimž zbydou omrzliny - majetkové vyrovnání...
    Severní póly skrývají se na všech opěradlech, i když hluboko pod dečkou z aksamitu. Pod dečkou, kterou strhne muž, žena spálí. Jsou to dva děje a mezi nimi proběhlo také tvoje shýbnutí, štafeta v závodě na čas, jež vždycky prohrává. Až se tě někdo zeptá, čím je rozvod, ukaž mu opěradlo. S rozštěpem.
   Naposledy pohladit rýhu zdi, rýhu vytlučenou milováním. Nejsme nic mezi lidmi nežli zděná drobenka na koláč plusů i minusů. Ale bez lidí? Znáš silné zdi nevytopených domů, zdi plné skob a obrazů potažených zákalem pavučin? Stulím dlaň do jídelní misky z ohnivzdorného skla, ale pěst sklo zamlží. Chci přijít po lesní procházce pod zamlžená okna, pod okna, kde uhaduji z páry: vaříš, ty vaříš a pro mne prostřeš talíře! A zároveň chci ona okna obejít, nikdy nespatřit mapu, za kterou číhá a ke skoku se připravuje jen lví hřbet rolety.
   Dlouhá noc února přivírá hvězdné oči a z ticha stříhá celofán jen noční program televize. Poslední Zprávy muchlají konec dne a kouli hodí všem sobotním nespavcům do klína. Ještě se lehce zhoupnu v židli. Rýha za zády zakvičí.
   Možná, že jediné štěně z vrhu věčnosti.

14. 2. 1998

Návrat
na hlavní stránku