(úryvek)
V setmělé uličce Květnového vítězství hlasitě klapaly podpatky. To se Boženka Olivová vracela z další nepovedené schůzky. Byla smutná a trochu se bála, protože byla předbouřková noc, ve které ani měsíc nesvítil, a mezi paneláky Jižního města skučel strašidelně vítr. Byl konec srpna a Božence byla v lehkém šedivém svetříku zima. Nikdo mě nechce, přemítala v duchu. Kdo by stál o čtyřicetiletou úřednici, co vypadá jako úřednice? Bez prsou, bez zadku, bez humoru. Ráda se dívala na televizi, četla detektivky a byla aktivní pisatelkou do ženského časopisu Femina. Jenomže to není zrovna něco, s čím by mohla oslnit. V takových chvílích, jako byla právě tahle, si připadala úplně zbytečná. Kdyby se nenarodila, asi by se nic nestalo. Najednou, dřív, než stačila vůbec co postřehnout, ji někdo prudce srazil na zem. V šoku se převrátila na záda a uviděla, jak se nad ní sklání nějaký chlap v kožené bundě. Byl zarostlý, ale jinak mu do tváře neviděla. V uličce Květnového vítězství už dva měsíce nesvítily lampy. "Proboha!" zašeptala. Křik jí uvázl v hrdle. "Dej sem tašku!" Chlap hrozivě sípal a čpěl z něj pot. Boženka byla ale příliš vyděšená na to, aby pochopila význam jeho slov a kabelu nepustila. Naopak si ji přitiskla pevně na ptačí hruď a začala hystericky vzlykat.
"Dej to sem, nebo tě zapíchnu jako prase!" Zloději se v ruce matně zaleskl nůž. Boženka cítila, že na ní jdou mdloby. Kdyby se jí v tu chvíli zeptal, jak se jmenuje, nevěděla by. Strach ji dokonale ochromil.
"Jak chceš, ty mrcho." Zloděj se napřáhl prázdnou rukou, že ji zpohlavkuje, aby přišla k rozumu. Rána ale nedopadla. Ze tmy vyrazil rychlostí blesku jiný muž a chytil zloděje za zápěstí. Následoval krátký tichý zápas. Zachránce zloději nejdříve obratně vyrazil nůž a pak mu zkroutil ruku za zády. Ozvalo se suché křupnutí, jako když se zlomí větev, a lupič hlasitě vykřikl. "Ty hajzle, zlomils mi ruku! Za to tě zabiju, rozumíš, ZABIJU!". Boženka ani nedýchala.
"Jste v pořádku, paní?" zeptal se jí její zachránce, aniž by nějak reagoval na zlodějovy výhružky. Boženka začala proti své vůli znovu vzlykat.
"Už se nemusíte bát," snažil se jí uklidnit. "Tenhle už vám neublíží." Na vteřinu přestal dávat pozor, trochu povolil sevření, a chlap se mu vysmýkl. Skočil po něm, ale zloděj byl rychlejší. Uskočil stranou a pak už pelášil pryč, co mu nohy stačily. Do tmy jim na okamžik zasvítil fosforeskující nápis na zádech kožené bundy : "Make love". Zachránce ho nepronásledoval. Místo toho se sklonil k Božence, která se stále marně snažila zastavit příval slz. "Už je to dobré," vzal ji za ruku. "Doprovodím vás domů, ano?" Boženka přikývla. "Je to jenom kousek," podařilo se jí vypravit sevřeným hlasem. "Výborně." Pomohl jí na nohy a dovolil, aby se do něj zavěsila. Celkem vzato se od násilníka vzhledově příliš nelišil. Byl o něco vyšší a mohutnější a nepáchl potem, ale byl stejně neupravený a měl stejné divoké vzezření. Neholený, nestříhaný, s podivně se lesknoucíma očima. Na sobě měl dlouhý pomačkaný baloňák, svetr a staré odřené džíny. Boženka ho, hlavně kvůli těm očím, tipovala na nezaměstnaného filozofa. Cestou se uklidnila, a když dorazili před číslo 887 v Mlynářské ulici, kde bydlela, byla zase schopná rozumně uvažovat. "Zachránil jste mi život," děkovala mu. "Jste opravdový hrdina, takoví už dnes nejsou." "To nestálo za řeč," odpověděl ledabyle. V jeho hlase bylo slyšet vyčerpání. "Nechcete zajít na kávu?" "Ne, díky. Už budu muset jít." Její hrdina se otočil se a měl se k odchodu. "Moment! Chtěla bych alespoň vědět, jak se jmenujete." "Proč? Záleží na tom?" "Chci o vás napsat článek do časopisu Femina." Čekala, že to s ním nějak pohne, že bude rád. Každý je přeci rád, když se o něm hezky píše. A Boženka uměla hezky psát! Co ta by napsala za ódu, jen by se srdce smálo. Jenomže zachránce se nijak nadšeně netvářil. Jen se unaveně usmál : "Když myslíte. Jmenuju se Blažek, Petr. A teď mě prosím omluvte, už musím jít." "Ale...!" Než stačila něco dalšího říct, byl už pryč. Podivný člověk, pomyslela si. Škoda, že nechtěl nahoru, to by byl teprve článek! Všechny by zbledly závistí. Možná, kdyby měla větší prsa, tak by šel. Určitě. Muži jsou hlupáci, utěšovala se. Jenomže to jí prsa nezvětší.
Petr kráčel větrnými, pochmurnými ulicemi sídliště směrem k svému autu. Teď, alespoň na pár chvil, byl volný. Vychutnával ten pocit svobody, které se mu dostávalo stále méně. Blaženě si uvědomoval, že zmizelo svírání žaludku, bolest hlavy i těžká deprese z pocitu podivné prázdnoty, která ho dennodenně pronásledovala. Dobře věděl, že se to všechno, než dojede domů, zase vrátí, ale i za tu krátkou chvíli oddechu byl neskonale vděčný. Blažek totiž byl, jak řekla správně zachráněná úřednice, skutečně hrdina. To byla jeho tragédie, jeho prokletí. Celá jeho epopej začala už v útlém věku pěti šesti let, kdy náhle pocítil neuvěřitelně silnou potřebu dělat hrdinské činy. Možná to způsobila televize, možná komiksoví hrdinové, posílaní strýcem - emigrantem z Německa, nevěděl. Každopádně ho nehnala potřeba zkoušet svou odvahu, ani pocit povinnosti pomáhat lidem v ohrožení. Tím to nebylo. Pokud si pamatoval, tak zpočátku ještě znal strach a lidi měl v lásce asi jako každý normální člověk, tedy zrovna dvakrát ne. Zřejmě už od počátku to byla jen čistá fyzická a psychická potřeba, co ho nutila dělat hrdinské činy. Žádné potěšení, překonávání vlastních hranic nebo snad morální odpovědnost. Jen prostá potřeba. Jeho psychiatr, kterého začal před pár lety navštěvovat, tvrdil, že se jedná o unikátní, dosud nezaznamenaný případ obsesního chování neboli anankasmus*. Vycházel z faktu, že jakmile Blažek zahlédl možnost hrdinského činu, okamžitě ji musel využít. Jeho vlastní tělo ho k tomu doslova přinutilo. Navíc nedostatek spáchaného hrdinství v něm probouzel silné pocity zbytečnosti a hlubokou depresi, která přecházela v návaly nevolnosti. Nejstrašnější na Blažkově stavu ale bylo, že potřeba hrdinství se postupem času zvětšovala a postupně ho stravovala jako narkomana droga. V šesti letech necítil po vykonaném hrdinském činu žádné nutkání vykonat další hrdinství řadu dní. Vlastně, pokud na nějaký vysloveně nenarazil, by to vydržel věčně. Jenomže problém byl, že se vždycky něco naskytlo. Šikanovaní spolužáci, topící se spolužáci, malí vrazi a sebevrazi, sváry otce s matkou, bezohlední řidiči a tak dále. Jenom v malém hloupém Mníšku pod Brdy, kde vyrůstal, byla všude kolem spousta násilí a nepravosti, které ho lákaly jako včelu rozevřený květ. A jemu to nevadilo. Naopak. Vítal každou možnost se blýsknout. Získával obdiv rodičů, spolužáků i okolí. Jak stárnul, intervaly potřeby dělat hrdinské skutky se začaly zkracovat, ale on to ani nepozoroval. Dělal víc hrdinství, než by musel, a démona v sobě sytil víc než dostatečně. Navíc to, že byl hrdina, mu začalo časem přinášet i další výhody, jako peníze a ženy. Ve dvaceti byl na vrcholu. Odstěhoval se do Prahy na vysokou školu a stal se miláčkem společnosti. Jeho odvaha a zdánlivá obětavost všechny uchvacovaly. Za několik týdnů na organizaci svých přátel málem potřeboval sekretářku a ženy se u něj střídaly takovou rychlostí, že je často ani neznal jménem. Žil nádherný, neskutečný sen, a ten sen se mu jako jed pomalu, plíživě a nezadržitelně rozpouštěl do krve, aby nakonec zachvátil celé tělo. Postupně stále častěji propadal nevysvětlitelným depresím, stále více prahl po novém a novém hrdinství. Za další dva roky už přestal mít na stovky přátel a známých, na ženy a vůbec všechny lidi, chuť i čas. Začali pro něj představovat jen možný terč pro ukojení jeho svíravého hladu po hrdinství. Když viděl ženu, jak jde po ulici, neviděl krásné nohy, zadek, prsa.
Viděl jen to, že by mohla neopatrně vkročit do vozovky pod rozjetý náklaďák a jak by ji mohl udatně zachránit. Tak pomalu chátral. Nyní mu bylo dvacet šest let a trvalo jen hodinu až hodinu a půl od chvíle, kdy vykonal hrdinský čin, než se opět přihlásila nevolnost. Celý den i noc bloudil po městě a hledal záchranu. Ale i přes nesmírnou snahu se mu dařilo dělat maximálně čtyři hrdinské skutky denně. A to bylo málo. Blažek cítil, že je na konci sil.
Když dojel domů, bylo už po půlnoci. V žaludku začal cítit první náznaky nevolnosti. Mechanicky spolknul dva rohypnoly a obrátil do sebe sáček Maaloxu proti bolesti břicha. Sedativa bylo to jediné, co mu doktoři dokázali ordinovat. Druhou alternativou, kterou z nedostatku fantazie nabízeli, byla internace na psychiatrické klinice.Tu Blažek vehementně odmítal, jistě by se tam definitivně zbláznil. Pustil současně televizi i rádio, rozvalil se na gauči a čekal, až začnou prášky účinkovat. Ani se nenajedl, neměl hlad. Už dávno ztratil chuť k jídlu a něco si vzal, jen když to bylo nezbytně nutné. Podobně tomu bylo i s ostatními věcmi, které obyčejně přináší člověku potěšení. Blažek nemohl číst, nemohl se milovat, nebyl schopen poslouchat hudbu. Nejhorší to ale bylo se spánkem. Už snad po celou věčnost nedokázal normálně spát. Neměl na to potřebný duševní klid. I když byl k smrti vyčerpaný a utlumený brufeny, bodavý pocit, že musí vstát a jít někam vykonat hrdinský skutek, ho držel v bolestné bdělosti. Jen televize a rádio dokázaly zčásti upoutat jeho pozornost a dát mu zapomenout na ty stovky tisíc hrdinství, které musí vykonat. Kombinace prášků a médií, pouze tak byl Blažek nyní schopen na dvě až tři hodiny usnout. Pochopitelně nespal tvrdě a spokojeně, ale neklidně jako hlídací pes. Spánkem ho pravidelně provázely zlé, horečnaté sny.
V televizi běžel akční film, který se do kin zřejmě nikdy nedostal. Hlavní postava byl obrovský svalnatý indián, americký vojenský pilot, který havaroval ve Vietnamu. V jeho tváři se zračilo tupé odhodlání podřezat všechny, kteří mu stojí v cestě, včetně producenta. V rádiu šla nudná uspávací diskuse s jakýmsi psychologem. Blažek trpělivě čekal. Po deseti minutách mu začaly těžknout nohy. První znamení blížícího se přízračného spánku. Pilot za tu dobu získal kulomet, odstřelil asi deset Vietnamců a marně se snažil navázat spojení se základnou.
"Máme tady dotaz jednoho našeho posluchače," deklamovalo rádio, teď pod vlivem prášků jakoby z dálky.
"Dobrý večer, pane doktore." Posluchači se i přes telefon třásl hlas.
"Dobrý večer."
Indiánovi se sice nepodařilo spojit se základnou z vysílačky mrtvého rozvědčíka Vietkongu, ale jakýmsi záhadným způsobem zjistil, že rákosníci chtějí přepadnout a vypálit jednu vesnici, která údajně ukrývala raněné americké vojáky.To ho evidentně rozzuřilo a vědom si své budoucí herecké kariéry, vrhl se se strašlivým Macbethovským výrazem do pralesa, aby povraždil všechny Vietnamce na světě.
"Jaký máte problém?"
"Jsem workholik, pane doktore."
"Aha. Čili nedokážete přestat pracovat, abychom to přiblížili ostatním posluchačům. Práce je pro vás vším."
"Přesně," přitakal posluchač. "Ničí mi to život." Z jeho hlasu, který ještě nabral na třaslavosti, teď zaznívalo čiré zoufalství. "Děti mě skoro nepozdraví, žena se chce dát rozvést. Už jsem ztratil většinu přátel. Prostě si na ně nedokážu udělat čas."
"Jistě, to je charakteristické. Jaká je vaše práce, pokud se smím zeptat?"
"Popelář." V rádiu nastala krátká pomlka.
"Žlutý svině," procedil pilot mezi zuby první větu za půl hodiny filmu. Došla mu munice a měl už jenom lovecký nůž. Ten ale, jak se vzápětí ukázalo, znamenal v jeho rukách víc než tanková divize.
"To je trochu, ehm, neobvyklé," ozval se konečně psycholog. "Jak se to projevuje?"
"Jezdím za dvě směny. Občas také mám nutkání vybírat i ty popelnice, co mají být na další den. Spolupracovníci mě za to nenávidí. Nechtějte vědět, co si zkusím ve sprše..."
"No ano, jistě, nebudeme zabíhat do podrobností. Tento druh psychické poruchy je obtížný v každém povolání. Já s tím mám osobní zkušenosti, věřte mi. Svého času jsem byl i já workholik."
Blažkovi začala padat hlava. Vysoké rákosí na obrazovce se rozmazalo do dlouhé zelené šmouhy. Hlas z rádia zněl tiše a v podivné melodii uspával.
"Máte v podstatě dvě možnosti. Tu první jistě dobře znáte. Budete brát léky, různě se tlumit a povzbuzovat, ale nevyléčíte se. Jenom vás to, řekněme, ha ha ha, stabilizuje."
Blažkův totálně otupělý mozek se při těch slovech trochu probral k životu. I přes hustou clonu sedativového objetí chápal v doktorových slovech něco velmi povědomého. "Druhá možnost, která je psychicky náročná, ale zato účinná, je, abych tak řekl, vytrhnout problém i s kořeny."
"Jak?" zeptal se posluchač zpěvavě z dálky už nejméně jednoho kilometru.
"Předesílám, že byste to měl nejprve diskutovat se svým psychologem a že budete potřebovat pomoc. Bez pomoci a podpory rodiny nebo přátel se to nedá zvládnout."
"Chápu."
"Takže," doktor udělal dlouhou efektní pauzu, při které se Blažkovi definitivně zavřely oči. Z obrazovky zaznívala střelba a špatně nadabované výkřiky. Vítězství bylo na dosah. "Zkuste dva dny nedělat vůbec nic," dokončil psycholog triumfálně větu.
"Jak nic?!"
"Prostě nepracujte. Buďte s rodinou, s přáteli, odjeďte na chatu, dívejte se na televizi, rýpejte se v zahrádce, nakupujte, pijte nebo sportujte, zkrátka dělejte cokoli vás baví. Jenom nesmíte pracovat."
"Ale mě baví jenom práce!!"
"Já vím, a na to právě musíte zapomenout. Musíte obelhat vlastní mozek, a to není hračka. Bude to obrovská zátěž jak pro vás, tak pro okolí, ale zaručuji vám, že to pomůže."
Blažek si někde uvnitř hlavy, hluboko, kam léky nedosáhly, matně uvědomoval, že právě slyší něco životně důležitého. Pokusil se vzchopit, ale už bylo pozdě.
"To nedokážu!" zavyl zoufale posluchač. Blažek usnul.
Vzbudil se se strašnou bolestí hlavy. Velké, ručně vyřezávané hodiny na psacím stole, které dostal za likvidaci náboženského fanatika, co chtěl zamordovat faráře na Emauzích kvůli tomu, že falešně zpíval, ukazovaly pět hodin. Venku právě svítalo. Blažek vstal a šel zvracet. Žaludek se mu obracel tam a zpátky, ale šla z něj jenom voda. Ranní abstinenční záchvaty byly nejhorší, mezi hrdinskými skutky byla nejdelší pauza. V rychlosti vypnul televizi, ve které už jen zrnilo, i rádio, kde se právě rozjížděla rozcvička. Postavil na čaj a začal se oblékat. Věděl přesně, kam půjde. V tuhle dobu byla suverénně nejlepší šance narazit na hrdinský skutek v okolí Hlavního nádraží. Když hltavě pil a horký čaj mu pálil patro, v hlavě se mu vynořily úryvky z nočního vysílání rádia. "Jenom nesmíte pracovat." Blažek se zarazil. Jasně si vzpomínal, že slyšel něco důležitého. Nesmírně důležitého. Přes bolesti hlavy a svírání žaludku se přinutil k přemýšlení. Po chvíli se mu začalo vybavovat, že se mluvilo o závislosti. Někdo si stěžoval, že nemůže přestat pracovat. "Ničí mi to celý život," tak to říkal ten popelář. "Jenom nesmíte pracovat," to byla rada psychologa z rádia. "Proboha!" vydechl Blažek v záblesku poznání. Všechno bylo najednou jasné. Vzrušením mu naskočila husí kůže. Možná právě našel klíč ke svému trápení. Bylo to tak jednoduché. Jak řekl psycholog, prostě nebude dělat nic. Žádné zachraňování z hořících domů, odzbrojování teroristů, zahánění úchylů či chytání pouličních zlodějů. Konec skákání pro topící se děti a vracení sebevrahů zpátky do života. Už žádné další hrdinství. Alespoň dva dny. Samotná představa, že by po dobu osmačtyřiceti hodin neudělal jediný hrdinský skutek, ho děsila, ale uvědomoval si, že vlastně nemá co ztratit. Bylo pro něj přijatelnější riskovat smrt zešílením než pokračovat v tomto přízračném nežití. Také si vzpomněl, jak doktor zdůrazňoval nutnost asistence cizí osoby. To bylo Blažkovi jasné. Dobře věděl, že sám by nevydržel ani půl dne. Rozhodně někoho potřeboval. Někoho, kdo se od něj ještě neodvrátil, kdo neznal jeho současný stav. Člověka, který bude ochoten pomoci, a to nejlépe za peníze. Blažek nechtěl být někomu zavázaný a peníze jsou v tomto směru geniální prostředek. Vytáhl ze zásuvky diář a začal projíždět jedno jméno za druhým.
* anankasmus - vtíravý,nutkavý jev (myšlenka,jednání) neovlivnitelný vůlí, směřující k tomu, aby jej člověk uskutečnil. Potlačení a. vyvolává pocit úzkosti. V.t. kompulze, obscese.
Encyklopedie Diderot svazek 1.
