"Mladá básnířka, jež z Pešti nyní trvale se přesídlila do Prahy, vystupuje zde s prvním samostatným dílem svým, a to s verši. Kdo sledoval zajímavé příspěvky, jež slečna Geisslová štědře podávala do různých časopisů, a potěšil se rozmarným nejvíc tónem jich, bude překvapen opravdovou hloubkou, jaká se v Imortelách jeví. Jsou to pravé senzitivy, plny živého citu a přirozené reflexe..." napsal roku 1879 o tehdy čtyřiadvacetileté Irmě Geisslové Jan Neruda. Za dvanáct měsíců pak dodal: "Obzor básnířčin je obestřen ještě ranní chmurou, slunci odolávající, ale již je protkán také červánky; v básních jejích vidíme první jaro, jehož krásy ještě nerozkvetly, ale jednotlivých milých květů rozseto již přece také. Smutně se dívá Geisslová na svět, je pravda, ale myslíme, že nechybujem, klademe-li více příčin smutku toho do mladého věku, skorem vždy duševně neúkojného, než na zkušenost životní..."
Básnířka a prozaička Irma Geisslová se narodila 6. července 1855 v Budapešti. Byla nejstarší ze čtyř dětí vyššího železničního úředníka, jehož rodina se často stěhovala. Dětství a dospívání prožívala ve Vídni, Brně, Pardubicích, České Třebové a v Praze. Školy nenavštěvovala a o její vzdělání se staral pouze otec. Matka jí zemřela roku 1869. Po odchodu otce do penze v roce 1884 se rodina usadila v Jičíně, kde básnířka žila ve stísněných poměrech i po jeho smrti.
Prví básně ovlivněné poezií Vítězslava Hálka otiskla v Lumíru ve svých devatenácti letech. O pět let později vydala přičiněním Jana Nerudy sbírku Imortely. Věnovala ji vzpomínkám na matku a její ztracenou lásku. Teskná poezie Imortel nenašla u soudobé kritiky pochopení. Teprve pozděšjí čas ukázal, že se Geisslová touto sbírkou stala významnou předchůdkyní poezie 90. let 19. století. Krajinná poezie vévodí sbírce Z Podkrkonoší (1889), kam zařadila i několik lyrickoepických básní mytizujících vznik některých skalních útvarů v Českém ráji. Poslední, pátou sbírku Lipové květy vydala Irma Geisslová v roce 1892.
Prozaická tvorba Geisslové, publikovaná v časopisech a kalendářích, byla zaměřena k vlastenecké výchově lidu a k podpoře českého podnikání (Inženýr Racek, 1887, Stojanova říše, 1912). Do české literatury Geisslová uvedla jí důvěrně známé prostředí železnic (Lid na železnici, 1885). Její dramatické pokusy (Valdštýn v Jičíně, 1889) byly hrány jen cestující společností a jičínskými ochotníky.
Celý život prý prožila Irma Geisslová osamocena, uzavřená a citově zraněná. Postupem let se cele oddala službě svým mladším sourozencům. Eliška Krásnohorská o jejich setkání už roku 1877 píše takto: "Otec Irmin zářil hrdostí a nadějemi, ona však stála mlčenliva a zaražena, jen zřídka hovoru se zúčastníc skoupým slůvkem a nepřizvukujíc srdečnosti, s jakou jsme jí vycházeli vstříc. Zdalo se, jako by jí na duši ležela těžká chmura. I zevní její zjev byl neveselý, pohyby její štíhlé postavy byly jaksi úzkostlivě odměřené, výraz tváře, jež nebyla ani zvlášť pěkná, ani nepěkná, byl zádumčivý, a celý její zjev jako by napovídal něco utajeného, zakřiknutého."
Irma Geisslová marně volající po lidském porozumění zemřela 27. května 1914 v Jičíně.
"Básně ty mají svou cenu," pravil o díle Irmy Geisslové Jan Neruda. Posuďte to sami.
Smutná noc
Co to šustí tichem věčné noci
nesměle, tak jako když se bojí?
Čí to hněvy zaťatými pěstmi
tlukou běsně v okenici moji? -
To je svědomí. -
Jaký pták to nalomeným křídlem
klepe za mým oknem v javor suchý?
Co to létá neurčitých tvarů
v plachém reji jako zápas s duchy?
To je zděšení. -
Běda - kudy vchází sem ten průvod
a čí jsou ty strašné, rudé oči,
koulící se jako zraky šelmy,
která mžikem na svou oběť skočí?
Toť mé vzpomínky.
A proč nezkonejší srdce moje,
jež se těchto mátoh k smrti leká,
ani bledý svit, jenž nepokojně
bez útěchy po těch stěnách těká?
Ach toť pozdní žel. -
(1878)
Na horách
Ač tu na obzoru všehomíra
hlahol zemské vřavy odumírá,
nikdy lidská bída s nářkem svým
nezasténá tichem posvátným,
kde se orlí peruť třepotavá,
bílá bříza šumět nepřestává,
kde se osamělých květin dech
tají na obrostlých balvanech -
přece dolů toužným okem zírám,
zde mi chladno - do pláště se skrývám,
samota mne mrazí odvěká,
hledám, volám - srdce člověka.
(Imortely)
Poslední - - -
Mne tíží přítomnost jak balvan skalnatý,
jenž od hor oddroben se svalil na šípek,
i úsměv osudu mně zdá se záhubným
jak zradou sršící jidášský polibek.
Jas denní bolí mne, noc budí lítost mou,
a píseň lidských úst hněv temný, palčivý,
a práce hemžení, a láska, vášní bouř -
mně k smíchu jako chmýř, jež letí přes nivy.
Ó pro nic žít, jen slepě tancovat,
jak osud píská nám, a neznat příčinu,
a neznat odměnu, ni cíl, ni závěrek,
a nesmět vzdorovat, a zajít do stínu - -
Toť příliš na ten prach, jejž věky učily,
že může jednati a myslet, že je duch,
že svět si podrobí - bude věčně živ,
žeť božím obrazem - ba že on sám je bůh!
Toť nesmrtelný klam, toť strašný, srázný pád,
toť dýka ve spaní, než smrt je rozední,
kol samý sten a pláč a výkřik zoufání -
leč horší budou všech ty věci poslední - -
(Imortely)
V soumraku letním
Devátá z věže zazněla
- červánky dosud hoří,
na vlnách vzduchu trůní mír,
snově jak tišina v moři,
ze zahrad okolních v šeru kdes
opojně dýše černý bez...
Žabek se ozvou chvílemi
kovové zvučící sněmy,
ozve se cvrček, křepelka
v přeletu při samé zemi,
stále pak ze zahrad v šeru kdes
opojně dýše černý bez. -
Pod oknem růže kvetoucí,
nad hlavou klenutí hvězdné. - -
Ó jaké blesky šlehají
z tužeb mých hlubiny bezdné
v takový večer, kdy z šera kdes
opojně dýše černý bez. - -
