TATÍNKŮV OBRAZ / DEDASKERO OBRAZIS
František Demeter

Přeložila: Helena Sadílková

   U lesa, nedaleko potoka, stál domek, ale na první pohled byl strašně ubohý. Střecha ze slámy, ani okna tam nebyla. Bydleli tam chudí Romové. Rom se ženou a dvě malé děti. Otec chodil pracovat k sedlákům. Jednou dělal u rybářů, podruhé štípal dříví, jak se dalo. Ale co to bylo, ta troška peněz, kterou mu za to dali? To bylo jen na kapičku jídla, a i tak to bylo málo. Děti rostly a potřebovaly jídla stále víc. Chudák člověk dělal od rána do večera, ale vyžít stejně nemohli.
   Jednou se roznesla zpráva, že král dává verbovat na vojnu. Že po lidech chodí vojáci. Někdo utekl, aby ho nesebrali, jiný se šel přihlásit sám.
   "Poslouchej, ženo, nedá se nic dělat, víš, že verbujou, a říká se, že vojáky dobře platí. Dám se k nim i já, musíme přeci nějak žít! Podívej se na ty naše děti a třetí teď čekáš, budu ti posílat peníze, budete si žít, a já se brzy vrátím. Dám se k vojákům jenom na rok."
   Rozloučil se se ženou, s dětmi, a šel. Všichni moc plakali, ale co mohli dělat. Ještě z dálky na ženu volal: "Ilonko moje, hezky se nám o ty naše děti starej!"
   Přešel měsíc, druhý, třetí, a peníze nikde, a žena ani nevěděla, kde svého muže má. Kolik slz pro něj vyplakala.
   Jednou zamířili k jejich domku dva vojáci. Hned vyběhla z domu, myslela si, že se jí vrací domů muž. Děti si hrály u potoka a o ničem nevěděly.
   "Ty jsi Ilona? A za muže máš Ďuriho?" ptají se jí ti vojáci.
   "Ano, jsem Ilona a Ďuri je můj muž. Co je s ním? Kdepak je?"
   Dali jí do rukou obraz, dívá se, z obrazu na ni hledí muž. Hned ho zulíbala. Ale co to je? Vždyť on tam spí!
   "Víš, Ilono, tvůj muž nespí, je mrtvý. Sám král ho nechal vymalovat za dobrou službu. Zabil v boji spoustu nepřátel. Na, tady máš peníze za tři měsíce služby a tady peníze za něj." Dali jí dost peněz, tolik, že z nich žili mnoho let. Co mohla dělat? Plakala, ale marně. Obraz si pověsila na stěnu. Jak se na něj podívala, rozplakala se. A tak už to bylo skoro rok. Jednou se jí synové vyptávají:
   "Maminko, proč pořád pláčeš? Oči máš pořád jen pro tátu. Neboj se, určitě se má dobře, a poslal nám už tolik peněz. Však on se vrátí!"
   "Děti moje, už se nám nevrátí. Zabili ho ve válce."
   Teď se rozplakali i synové, plakali si všichni v objetí.
   Jednou byla maminka sama doma a přišly za ní lesní víly, ale jak uviděly ten obraz na stěně, ukradly ho a zmizely. Maminka se dala do pláče, plakala, naříkala: "Vraťte mi ho zpátky, proboha vás prosím!" Ale marně.
   Synové se vrátili domů. "Copak je ti, maminko? Co to, že jsi taková?"
   "Ach děti, přišly sem čtyři víly a ukradly nám tatínka!"
   Podívali se na stěnu, obraz nikde. "Poslyšte, děti, zemřu žalem, jestli mi ho nepřinesete nazpátek. Nemohla bych žít, kdybych se na něj nemohla dívat. Ty, můj synku, ty jsi nejstarší, jdi a hledej, přines nazpět svého tatínka. Bez něj to nepřežiju, věřte mi!"
   No tak se sebral a šel. Jak tak jde cestou, napadlo ho: "Jaj, vždyť tady bydlí ta stará babička, věštkyně," a vydal se za ní. Už zdálky ji viděl, jak sedí na velikém kameni u největšího balvanu, co tam byl, a vedle ní kamenný kůň.
   "Dej ti Pánbůh pěkný den, babičko!"
   "I tobě. Co tě ke mně přivedlo? Jdeš přeci za mnou?"
   "Ano, přišel jsem za tebou, podívej, mojí mamince se stala taková věc. Přišly za ní čtyři lesní víly a ukradly jí mého tatínka namalovaného na obraze. Musím jí ho přinést nazpět, jinak nám umře. Pověz mi, prosím, kde ty víly najdu?"
   "Poslyš, když budeš chtít, tak ho přineseš, ale ty ho nepřineseš. Raději si tady vezmi pytel zlata - nejdřív by sis musel useknout dva prsty u nohy a jeden na ruce a tady tomu koni je dát do pusy. A ten kůň by tě k nim zavezl; jenže to pořád ještě není všechno. Dál bys musel projít ohněm, shořela by na tobě kůže, a ty bys nesměl ani vykřiknout. A pak bys musel projít zimou a napůl bys omrzl, ale také bys nesměl ani pípnout, jinak bys zemřel!"
   Jak si vyslechl, co by všechno musel podstoupit, málem že neomdlel.
   "Tak co, půjdeš, nebo ne?" ptá se ho věštkyně.
   "Proč bych chodil, když bych tam zemřel, co je mi po tom. I tak bych ten obraz nikdy nepřinesl."
   "Tak si tady vezmi zlato a jdi domů!"
   Vydal se nazpět a přemýšlí: Proč bych chodil domů? Ještě bych se musel se všemi rozdělit. Koupím si statek a budu si žít. No a tak taky udělal a domů nešel.
   Maminka k sobě volá prostředního syna: "Podívej, synku, utekl měsíc, a tvůj bratr nám tatínka nepřinesl. Kdo ví, co se mu stalo, jestli někde nepřišel, chudák, o hlavu? Tak se vydej na cestu ty a přines mi ho, protože já bez něj nemůžu být!"
   Sebral se a šel. Jak tak jde cestou, přišlo mu na mysl: "Jaj, půjdu k té gádžovce, věštkyni, a ona mi poví, kam mám jít." Přišel k ní.
   "Dobrý den, babičko! Poslouchej, přivedla mě za tebou taková věc. Mojí mamince ukradly lesní víly obraz našeho tatínka. Chci jí ho přinést nazpět."
   Když mu ta gádžovka řekla, co by musel udělat, vzal si zlato, které mu dala, a také se vrátil nazpátek, koupil si hospodářství a po domovu ani nevzdechl.
   Romka Ilona měla ještě jednoho syna, toho nejmladšího, ajaj, chudák člověk, jeho otec, vždyť ho ani neviděl. Nebyl tehdy ještě na světě.
   "Synáčku můj," povídá maminka, "dva měsíce jsou pryč, a tvoji bratři nikde, kdo ví, co se s nimi stalo? Možná už ani jednomu slunce nesvítí? Ani já nebudu dlouho žít, nepřinesli mi ten obraz." A také vážně onemocněla. Ztratila muže i děti, už je nikdy neuvidí.
   "Maminko, neboj se, však tatínka uvidíš, teď půjdu já a přinesu ti ho!"
   "Synku, ty nikam nechoď, když mi ho nepřinesli tvoji bratři, ani ty ho nedoneseš, alespoň ty mi zůstaň naživu!"
   Ale on se sebral a šel. Jde cestou a neví kam. "Jaj, tady přeci bydlí ta bílá věštkyně!" napadlo ho. "Půjdu za ní."
   "Dej ti Pánbůh pěkný den, babičko! Přicházím tě poprosit o radu. Buď, prosím, tak hodná, nemohla bys mi říct, jak se dostanu k lesním vílám? Vzaly totiž mojí mamince obraz, na kterém byl vymalovaný náš tatínek. Jestli ho mamince nepřinesu, zemře. Pro boha tě prosím, babičko, řekni mi, co mám udělat, jak se k nim dostanu?"
   "Radu ti dám ráda, jen poslouchej. Nejdřív by sis musel useknout dva prsty u nohy a jeden na ruce a dát je tady tomu kamennému koni do pusy. Potom bys musel projít ohněm, kůže by na tobě shořela, a ty bys nesměl vykřiknout, ani zasténat. Dále projdeš mrazem a napůl omrzneš, a také ze sebe nebudeš smět vydat ani hlásku!"
   "Děkuju ti, půjdu tam, i když bych měl zemřít, jen abych mamince přinesl tatínka."
   Usekl si ty tři prsty, dal je koni do úst a kůň hned obživl.
   "Nasedni si na něj, on tě zaveze, kam má."
   Vyskočil na koně a on vzlétl, a doletěl přímo k vílám.
   "Dobrý den vám přeju, krásné víly."
   "I my tobě, dobrý člověče."
   "Podívejte, přišel jsem za vámi, abyste mi vrátily obraz, který jste vzaly mojí mamince. Je na něm můj tatínek. Maminka bez něj nemůže žít, musí ho stále vidět. Buďte tak hodné, vraťte mi ho."
   "Promiň nám to, prosím tě, ať nám odpustí i tvoje maminka, že jsme vám způsobily takovou bolest. Nahradíme vám to a uděláme jí velkou radost. Tvůj otec byl moc krásný člověk, my jsme si ho jen chtěly nakreslit podle toho obrazu. Počkej chvilku, naše nejmladší sestra ho ještě kreslí."
   "Ale já už nemůžu čekat, maminka může zemřít!"
   "Tak pojď s námi!" Vzaly ho na zámek a zavedly do velikého sálu. Tam jedna víla právě dokončovala ten obraz. Jak ji uviděl, hned si pomyslel: "Joj, to je krásná dívka, kéž bych ji měl za ženu!" Ale ona se usmála a povídá:
   "Mohl bys mi ještě chvilku počkat, jen tady něco domaluji."
   "Chvilku počkám, ale ať to netrvá moc dlouho."
   "Neboj se a běž s mými sestrami, já za vámi přijdu co nejrychleji."
   Víly ho zavedly do veliké zahrady. Bylo tam takové krásy! Květiny, které zpívaly, a studna, do které když se podíval, byla jako zrcadlo. Voda v ní byla čistá jako slzy, a kdo se do ní podíval, viděl a slyšel to, na co právě myslel.
   Vzpomněl si na matku a už ji viděl, maminku, jak leží sama v domečku a pláče.
   "Synáčku můj, vrať se mi rychle, umírám. Přines mi tatínka! Jaj, synku, co je s vámi?"
   Ona nevěděla, že ji slyší, ale to už u něj stála nejmladší lesní víla. "Na, tady máš ten obraz, spěchej za matkou." Vzal si ho, sedl na koně a hned byl u té gádžovky.
   "Babičko, jak se ti jen odměním? O co mě poprosíš, to pro tebe udělám. Jen nejdřív zavezu mamince ten obraz." Podíval se na obraz. Oj joj, co se to stalo? Vidí, že na něm není tatínek sám, ale je tam s ním namalovaná i ta lesní víla. "Co mi na to řekne maminka? Jen se, babičko, podívej!"
   "Nic neřekne, ještě bude ráda. Je to moc pěkná dívka. Vezmi si ještě tady to zlato!" Gádžovka strčila koni ruku do pusy, vytáhla mu z ní ty tři prsty a vrátila je chlapcovi. A ten je najednou měl tak, jako kdyby si je nikdy neodsekl.
   "Babičko, jak bych si od tebe ještě mohl vzít za tvou dobrotu zlato?"
   "Ale nemluv! Jen si ho vezmi, to je za tvé dobré srdce." A dala mu půl pytle zlata.
   "Mám já ale štěstí! Ještě mamince dovezu zlato. Ale co může být s mými bratry?"
   Tak mu všechno pověděla, že žijí, jak u ní byli a co jim dala. "A teď honem!"
   "Spánembohem, babičko, děkuju ti za tvou dobrotu."
   Přijel domů.
   "Maminko, podívaj, přivezl jsem ti tatínka, ale ne samotného."
   Jak se maminka na tatínka podívala, hned se uzdravila. Pověsili si obraz na zeď a oba se na něj dívali, ona na muže a chlapec na tatínka i na tu lesní vílu. A co se nestalo, najednou z toho obrazu oba vyšli živí. Nemohli tomu věřit, padli si do náručí. Chlapec si tu lesní vílu vzal za ženu, protože i on byl moc krásný jako jeho otec, a z víly se stala skutečná dívka.
   Tatínek se ptá: "Kde jsou mí dva chlapci, Ilonko moje, kdepak jsou?"
   Nejmladší chlapec jim všechno pověděl. Ale Romové mají měkké srdce, a tak všechno jim odpustili, a ještě se za nimi vydali. Vystrojili tři svatby najednou, protože i ti dva si našli ženy.
   Aj, lidičky, kdybyste tam byli, tolik byste si popili, tak byste se natancovali a nasmáli - ale co je to platné, když jste tam nebyli, jako jsem tam nebyl ani já.
   A tak vám můžu jenom říct, že jestli neumřeli, žijí dodnes.

Dadeskero obrazis

   Paš o veš, nadur le paňestar esas jekh kheroro, aľe pro peršo dikhiben igen čoro. Verchos phusendar aňi blakici andre na sas. Odoj bešenas čore Roma. O Rom la Romňaha, a duj cikne čhavore. O dad lengero phirlas pal o gadže te kerel buťi. Jekhvar le ribarenca, masovar čhingerlas kašta, no sar pes delas. Aľe s'oda, ajcik lovore, so les denas. Ča pr'oda chabenoro a mek sas čino. O čhave baronas a te chal žadinenas buter. Čoro manuš kerlas tosarastar dži raťi u našťi dživnas avri.
   Jekhvar avľa zprava, hoj o kraľis diňa te verbinel pre vojna. Hoj o slugadža phiren pal o nipi, vareko denašelas, kaj te na džal, u vareko korkoro džalas.
   "Šun, romňije miri, na del pes nič te kerel, džanes, hoj verbinen, u vakerel pes, hoj mište poťinen le slugadžen. Džav the me, mušinas te dživel! Dikh amare čhavoren, u trito užares, bičhavkerá tuke love, dživeha avri, vitrimineha, mindik avá pale. Dav man choča pre jekh berš!"
   Rozlučinďa pes la romňaha le čhavenca, the geľa. Hjaba rovnas savore, so šaj kerďas. Dural mek vičinlas: "Ilono miri, opatrin mište le čhavoren!"
   Miňinďas jekh čhon, dujto, trito, u love ňisave, aňi na džanlas, kaj hino. But apsa perdal leste lake čuľile.
   Jekhvar avle ko kher duj slugadža. Takoj denašlas avri andal o kher, duminlas, hoj avel o rom. O čhavore paš o paňi pen bajinenas u na džanenas ňisostar.
   "Sal tu e Ilona? Tiro rom o Ďuris?" phenen slugadža.
   "Ha, ha, me som Ilona, miro rom o Ďuris. So leha hin? Kaj hino?"
   Thode lake andro vasta obrazis, dikhel o Rom lake opre. Takoj les chudňas te čumidkerel. Aľe s'oda? Jov sovel opre.
   "No šun, romňije, tiro rom na sovel, mulo hino! Korkoro o kraľis les diňa te malinel avri vaš lačhi služba. But dženen murdarkerďas. Le kadaj leskere love vaš o trin čhon a kala vaš leske." Dine dost love, hoj kole lovendar dživnas but berš. So šaj kerďas? Rovelas, aľe hjaba. Thoďa oda obrazis pre fala. U kana pre leste zadikhelas, mušinlas te rovel. Avka oda esas imar vaj berš. Jekhvar o čhave phučen:
   "Mamo, soske furt roves? Tre jakha ča furt pro dad? Ma dara, mištes leske hin, te ajcik love bičhaďas. Sem avla pale!"
   "Čhavale, čhavale, n'avla. Pre vojna jov ačhiľas murdardo." Chudne o čhave te rovel, avka rovnas jekh pre aver.
   Jekhvar e daj esas korkori khere, avle ke late vešune vili, aľe sar zadikhhle pre fala oda obrazis, čorde les u sčazňisaľile. Chudňa te rovel, te gravčinel:
   "Den mange pale, mangav tumen pro Del!" - aĺe hjaba.
   Avle khere o čhave: "So tuke, mri daj? So hoj ajsi sal?"
   "Oj, čhavale, esas adaj štar vili a čorde le dades!" Zadikhle pre fala, o obrazis nane.
   "Šunen, čhavale, andre žaľa merava, te mange na anena pale. Našťik bi dživás pre ada svetos, te les na dikhavas. Mro čhavoro, sal nejphureder, dža, rode, an les pale, tire dadores. Na dživá, paťan mange!"
   No ta pes skidňa, geľa, avka sar džal le dromeha, avľa leske pre mišľa: "Oj, sem adaj hin ajsi phuri gadžori-vešťo," mukhľa pes ke late. Dikhel imar dural sar bešel pro baro bar, paš najbareder skala, so odoj sas, a paš late baruno graj.
   "Lačho ďives tuke mi del o Del, gadžije!"
   "Mi del the tuke. So tut ke mande prianďa? Tu aves ke mande?"
   "Avľom kija tute, šun, ajsi veca pes ačhiľas mra dake. Avle ke late štar vešune vili, a čorde lake mre dades, malinen esas avri. Mušinav te anel pale la dake, inšak merla. Phen mange, kaj arakhá ole manušen?"
   "Šun, te kamehas, anehas, aľe tu les n' aneha. Le kadaj jekh gonoro somnakaj. Oda bi peršo mušinehas peske te odčhinel duj angušta pal o pindre the jekh pal o vast u kale grajeske te thovel andro piskos. A kada graj tut lidžala dži ke lende, aľe oda nane savoro! Mušinehas bi te predžal jagaha u tri morči pre tut zlabola, u na tromahas te zagravčinel, paľik bi džahas šileha, pre jepaš marchosaľohas, a na tromas tiš te zagravčinel, inšak bi ačhohas mulo!"
   Sar šunďa, so bi mušinelas te kerel, mišto na odpejľa.
   "Ta so, džaha či na?" phenel o vešťo.
   "Soske bi džavas te bi meravas, so mange kolestar. The avka bi na anás o obrazis."
   "Akor le kadaj o somnakaj a dža khere!"
   Mukhľa pes le dromeha khere, aľe gondolinel peske: Soske džava khere? Mek bi man mušinavas te rozďelinel lenca. Cinav mange statkos, the džala mange mište, no the avkes kerďa, a khere na geľa.
   Vičinďas e romňi ke peste maškarune čhas.
   "Šun, mro čho! Jekh čhon miňinďa a tro phral na anďa tre dades. Ko džanel, so leha hin, či darekaj na sthoďa peskero šeroro? Dža tu, u an mange, bo našti me dživá!"
   Skidňa pes the geľa. Sar džalas le dromeha, avľa leske andro šero: "Ej, džav ke vešťo-gadžori, joj mange phenela, kaj majinav te džal." Doavľas ke late.
   "Lačho ďives, gadžorije, šun ajsi veca man ke tute prianďa. Mra dake čorde o vešune vili o obrazis. Kamav les te anel mra dake."
   Sar leske phenďas, so bi mušinelas te kerel, iľa o somnakaj, so les diňa e vešťo, tiš na avľa khere, cinďas peske chulajipen, the khere aňi na zadikhľas.
   Mek la romňa esas jekh čhavo najterneder, ojoj, čoro manuš, leskero dad, aňi les na dikhľa. Na esas akor pro svetos.
   "Mro čhavoro," phenel e daj, "duj čhon miňinďa, a tre phrala ňikaj, ko džanel so lenca? Talam so dujdženenge o kham imar na svitinel. Na dživá imar but, na ande mange obrazis," the igen zanasvaľiľa. Le romes le čhaven našaďa, imar ňigda len na dikhela.
   "Daje, ma dara, dikheha le dades, džav me, aná tuke!"
   "Mro čho, ma dža tu ňikaj, tre phrala na ande, aňi tu n'aneha, dživ choča tu!" Aľe pes skidňa the geľa.
   Džal dromeha, na džanel kaj. Joj, hin adaj gadžori, vešťo, avľa leske andro šero, džav ke late.
   "Lačho ďives tuke te del o Del, gadžorije, avav ke tute pre rada. Šun, av ajsi lačhi, našťi phenehas mange, sar šaj doresavas ko vešune vili? Jon ile mra dake obrazis, kaj mro dad sas malinen avri. Te les na aná, e daj merela. Mangav tut pro Del, gadžorije, phen mange so te kerel, sar man te doresel ke lende?"
   "Šun, dava tut goďi, aľe mušinehas bi peske pal o pindro te odčhinel duj angušta a pal o vast jekh, a te thovel kale barune grajeske andro piskos. Paľik bi mušinehas te džal jagaha, tiri morči pre tut zlabona, a tu na tromas zagravčinel aňi te zastukinel. Paľik šileha a pre jepaš marchosaľohas a na tromas te zagravčinel a te zastukinel tiš na!"
   "Paľikerav tuke, džava choc bi merás, ča te anás le dades."
   Odčhinďa peske o angušta, thoďa le grajeske andro piskos, o graj odžidžiľa.
   "Beš pre leste, jov tut lidžala pro than."
   Bešťa pre leste, o graj hurňisaľiľa, hurňaľolas prosto kij'ola vili.
   "Lačho ďives tumenge, šukar vilale!"
   "The tuke, lačhe manušeja!"
   "Šunen, avľom ke tumende, kaj mange te den obrazis, so les iľan mra dajorake. Oda mro dadoro opre. Joj našťi dživel bi leskero, te les na dikhel, aven ajse lačhe, den mange!"
   "Prebačin amenge, the tiri daj amenge mi odmukhel, hoj lake pharipen kerďam. Vašoda lake loš keraha bari. Igen šukar tro dad manuš, ča kamľam les te maľinel avri podle tumaro obrazis. Použar mek, amari najterneder phen les mek maľinel."
   "Našťi užarav, mri daj šaj merel!"
   "No, av amenca!" ile les andro zamkos, avle leha andre bari hala. Odoj akurat domalinlas vila oda obrazis. Sar la zadikhľas, poduminďas peske ke peste korkoro: "Joj, savi šukar manušňi, te bi man elas ajsi romňi!" Aĺe joj zaasanďa, a phenel:
   "Našťik bi man použarehas ča mek vareso domaľiná."
   "Použarava, aľe te but na ľikerela."
   "Ma dara, ča dža le pheňenca, avá kija tute so najsigeder."
   Odgele andre bari bar. Odoj dikhľas bari šukariben. Kvitki kaj giľaven a chaňig kajsi, kaj te dikhelas andre, ta sar andro gendalos. Paňi žužo sar apsa, a ko andre dikhelas, so peske gondolinlas, oda dikhelas the šunelas.
   Pomišlinďa peske pre daj, dikhel la dajora, sar pašľol korkori andro kher the rovel.
   "Mro čhavoro, av sig, merava, an le dades! Oj, mre čhavore, so tumenca?"
   Joj na džanlas, hoj la šunel, aĺe imar paš leste ačhiľas najterneder vešuňi vila.
   "Le, adaj hino obrazis, dža sig ke daj." Iľa les, bešťa pro graj, maj ačhiľas paš odi gadžori.
   "Gadžorije, sar me man tuke odmeňiná? So mandar žadineha, oda kerá. Ča peršo lidžá la dajorake le dades." Zadikhľa pro obrazis. Oj, s'oda? Dikhel, hoj opre nane o dad korkoro, aľe malimen opre the odi vešuňi vila. "So mange phenela e daj? Gadžorije, dikh!"
   "Ňič na phenela, mek rado ela. Igen šukar manušňi, le kadaj kada somnakaj!"
   Le grajeske thoďas odi gadži o vast andro piskos, iľa avri o angušta, thoďa leske pale. No avka leske esas sar the peršo, sar bi ňigda te na odčhinďahas.
   "Gadžorije, sar mek tutar šaj lav somnakaj, vaš tiro lačhipen!"
   "Ma vaker! Ča le, oda vaš tiro lačho jilo!" Diňa les jepaš gono somnakaj.
   "Hin man aľe bacht, mek the somnakaj anava la dake. Aľe mre phralenca so šaj jel?". Phenďa leske sa, e gadžori, e vešťo, kaj dživen, hoj esas paš late a so len diňa. "No akana siďar!"
   "Ačhuv Devleha, gadžorije! Paľikerav tuke vaš tiro lačhipen!"
   Avľa khere. "Mamo, dikh, anďom amenge le dades, ča že na korkores."
   Minďar sar dikhľa e daj leskeri, preačhiľa te jel nasvaľi. Thoďa les pre fala a sodujdžene dikhenas opre, joj pro rom, o čha the pro dad the pre vešuňi vila. Aľe so pes ačhiľa, jekhvarestar avle avri andal oda obrazis džide sodujdžene. Našťik paťanas peske, pele peske andro meňa. O čha iľa peske romňake ola vešuňa vila, bo o čha sas igen šukar sar the leskero dad, a latar pes ačhiľas čačutňi džuvľi. Phučel o dad: "Kaj mre duj čhave, Ilonko miri, kaj hine?"
   Phenďa o jekhterneder čhavo lenge savoro. No aľe le Romen hin kovle lačhe jile, odmukhle lenge the mek gele pal lende. The kerde trin bijava jekhvareste, bo the ola duj penge ande romňen.
   Joj, Romale, te odoj uľanas, ajcik piľanas avri, khelďanas, asanďiľanas, aľe savi chasna, te odoj na sanas, avka sar the me na somas.
   No, so šaj tumenge phenav, te na mule, dži adaďives dživen.

Návrat
na hlavní stránku