DĚDA / PHURO
Andrej Giňa

Přeložila: A. Smutná

   Kuková je vesnička za Prešovem. Na jejím konci se krčí u země cikánské chatrče. Píše se rok 1925, je léto. Z jednoho domku je slyšet křik. Ochraptělý hlas Pavlíny se rozléhá po celé osadě.
   "To jsi se zase vožral jako prase, co? Jen se na něj podívejte, jak vypadá! Odkud tě to vytáhli? Z hnoje, co? Nač chodíš dělat k sedlákovi, když všechno, co vyděláš, prochlastáš v hospodě? Co dám dětem jíst? To mám ty halušky nadělat z tebe? Ty si nedáš pokoj, dokud tě nezmaluju, že se nepoznáš!" Vztekle popadla koště a začala muže mlátit. "Tu máš!" Po zádech, po hlavě, jak jí zrovna přišel pod ruku. Děda nevěděl, co se s ním děje. Než se rozkoukal, byl zbitý jak pes a sotva se držel na nohou.
   "Už má dost! Přece ho nezabiješ!" křičel Ďula, jejich nejstarší syn. Stál u matky a chtěl jí sebrat koště. Nedala mu ho a zle se na něho podívala: "Ty jsi zrovna takovej jako ten tvůj vožralka táta. Jen si ho pěkně prohlídni! Přesně takhle budeš vypadat, když se dáš na chlast!"
   Chlapec sjel matku pohledem a poodstoupil.
   "No co na mě tak koukáš? Popadni ho a hoď ho na hnůj!" ječela matka. Chlapec odtáhl otce za dům na trávu a nechal ho tam vyspat.
   Pavlína byla hezká, bílá jako gádžovka, a k tomu kyprá v bocích. Byla větší než její muž Jaňus, maličký, hubený mužíček. Celý den se nemohla vzpamatovat, pořád nadávala: "Devět hladovejch krků čeká na trochu jídla, a on všechno proleje chřtánem! Bože, já ho stejně jednou zadávím!"
   V chatrči jak po vymetení. Nebylo co do pusy, Pavlína chodila po světnici a plakala. Byl už večer a nikdo neměl ještě ani sousto v puse. Větší děti chápaly, že není, ale co ty maličké? Co jim má člověk dát, když pořád naříkají: "Mámo, já mám hlad!"
   Pavlína musela, i když nerada, zajít k bratrovi a poprosit o trochu brambor a mléka. Vždycky, když tam přišla, musela poslouchat řeči, proč si vzala Dědu.

   Jejímu muži neřekl nikdo jinak než Děda. Mnozí ani nevěděli, že se jmenuje Jaňus. Nebylo mu ještě ani čtyřicet a už od mládí mu říkali Dědo. Hrát neuměl a ani ty domácké práce, jako plést ošatky, košíky, vázat košťata, mu nešly. Dobře mu šlo jen pití. A to Pavlíně všichni vyčítali. Kdo ji znal, nemohl pochopit, že ona, svěží jako růžička, bílá, pěkná, urostlá, si vzala takového budižkničemu.
   Večer se Děda probral. Vstal a šel nahlížet do hrnců.
   "Jedeš od toho! Běž tam, kdes nechal peníze! Jdi si do hospody! Tam ať ti uvařej halušky, tam, kde tě ožebračili!" rozkřikla se žena. Toho dne šli spát všichni o hladu. Těch pár brambor a trocha mléka od bratra stačily sotva pro ty nejmenší. A ti větší uléhali s prázdným žaludkem.

   Druhý den brzo ráno Děda vstal a šel do Prešova, pěšky jako pokaždé. Bylo to přes dvacet kilometrů. Ale tehdy se cestovalo jenom pěšky. Nebyly peníze na vlak.
   Do Prešova dorazil k polednímu, unavený a vyhladovělý. "Co tady budu dělat?" pomyslel si. Hodinu chodil po městě, jestli někde neuvidí nějaké známé. Ve městě nepotkal nikoho, šel teda na nádraží. Tam také nikdo známý. Co teď? Nezbývá, než zajít někam za Romy, tam se snad dozvím, jestli někde není nějaká práce. Bez peněz se domů vrátit nemohu, uvažoval.
   Vydal se do Luk. Šarišské Luky byla vesnice, ale patřila k Prešovu. Bydlelo tam asi deset romských rodin. Děda je znal všechny do jednoho.
   Když tam došel, bylo už po poledni. Romové seděli před chatrčemi na lavičkách a dívali se na něho. Hned na kraji bydlel Burkoš. Děda k němu přisedl na lavičku.
   "Kde se tu bereš, Dědo? Neukázal ses nejmíň měsíc!"
   "Ale víš přece, jak to u nás chodí!"
   "Ty jsi doma něco proved a žena tě vyhodila!" řekl Gejza zvaný Burkoš. "Mám pravdu, co? No pojď dovnitř, popovídáme si." Gejza ho vzal k sobě a sedli si ke stolu. Kolikrát už byl Děda v téhle chatrči, kolikrát tu spal, ani spočítat se to nedalo. Spal na zemi na hadrech, ale doma to nebylo lepší. Žena s nejmenšími spala na posteli a pro něho už místo nezbylo. Burkošův domek byl jako všechny romské chatrče čtyři metry dlouhý a čtyři metry široký. Byly v něm dvě postele, skříň, stůl, čtyři židle. Maličkým okénkem jen nepatrně prosvítalo trochu světla. Na zdi visely housle a prasklé zrcadlo. V koutě stála zděná pec. Na zemi byla prkna, na která byl Burkoš velmi pyšný. V ostatních chatrčích se chodilo po udusané zemi.
   "Jedl jsi něco?"
   "Nepřišel jsem se k tobě najíst," podíval se na něho Děda.
   "Rózo, dej mu něco k jídlu!" řekl Burkoš své ženě.
   Róza postavila před Dědu mísu halušek s tvarohem. Byly ještě teplé. Děda snědl všechny, v míse nezbyla jediná haluška.
   "Máš papírky?" zeptal se Gejzy.
   Gejza vytáhl z kapsy pytlík tabáku a nabídl Dědovi.
   "Mně stačí papírky, nasbíral jsem si po městě pár vajglů. Nějaký to pokouření z toho bude." Děda si ubalil cigaretu, dal ji do úst, a když zapaloval, mohutně zatáhl.
   "Tak povídej, co je novýho?" zeptal se Gejza.
   "Co by bylo, nic, žijeme, jak se dá. Když máš štěstí, natrefí se dělat u sedláka za trochu jídla. Ale aby sis vydělal korunu, to se hned tak nestane. Včera jsem celý den tahal sedlákovi z lesa dříví. Dal mi za to dvacku."
   "A ty jsi ji hned propil, že jo!" řekla Róza. "Vy chlapi jste všichni stejní! Lumpové! Na děti nekoukáte! Není vám hanba, vyhazovat peníze za tu smradlavou vodu!"
   Dědovi šly Róziny řeči proti srsti. Ale neřekl ani slovo.
   "Co tady chceš dělat?" optal se Dědy Gejza.
   "Co? Copak já vím? Budu rád, když něco bude."
   "Hm, s prací to tu není valný. Nikde nic. Cesty se nedělají, domy už teprve ne. A kde se něco staví, všude mají plno, do práce neberou." Gejza vyndal pytlík tabáku a podal ho Dědovi. Děda měl cigaretu ubalenou, než bys řekl švec. Zapálil si. Tohle bylo lepší kouření než ty vajgly posbírané po městě. "Já taky nemůžu najít práci," pokračoval Gejza. "Každej den obcházím stavby, všude plno, zkrátka neberou lidi. Přespíš u nás a zítra se půjdeme spolu po něčem poohlídnout. Třeba budeš mít štěstí a vrátíš se domů bohatej," zasmál se Gejza.
   Večer se sešli před Gejzovou chatrčí všichni muži. Mladí rozdělali oheň, sesedli se u něho a seděli až do půlnoci. Mluvilo se o všem možném.
   Druhý den brzo ráno se Děda s Gejzou sebrali a šli do města. Děda skoro celou noc nespal, nemohl se dočkat rána. Kolikrát už takhle chodil za prací, a marně. Málokdy se stalo, že nějakou našel. Gejza také. Každé ráno se vydal shánět práci. Už předem věděl, co ho čeká.
   "Kam půjdeme nejdřív?" zeptal se Děda.
   "Zkusíme to v Lukách. Dělá se regulace potoka, Sekčova. Třeba budeme mít štěstí."
   Asi za patnáct minut došli na stavbu. V mistrově kanceláři seděla za stolem slečinka a zamračeně se na ně podívala. Nenechala je ani promluvit a už křičela: "Mistr tu není! Jestli jdete kvůli práci, tak čekáte zbytečně. Máme plno!"
   Děda se na ni podíval a připadalo mu, jako by mluvila z velké dálky.
   "Počkáme na mistra venku," řekl Gejza. Vyšli ven. "Aby ti na fleku zchromly ty tvý párátka!" zanadával. "Jen se na ni podívej, jak vypadá! Napajcovaná mastičkama, jako by vylezla ze špitálu. Šeredná jako voškubaná slepice! Taková vohyzda a nafoukaná, jako by měla milion!"
   Děda ani pořádně nevěděl, co Gejza povídá, ale souhlasně přikyvoval. "Takovejmhle je na světě dobře. Mají se jako prasata v žitě. A my? Jíš jednou denně a ani nevíš, že v míse něco máš."
   Přišel mistr. Prohlédl si je od hlavy k patě. Oba se postavili do pozoru, jen aby se mistrovi zalíbili.
   "Vidím, že jste slušný lidi," povídá mistr, "jenomže mám plno. Zkuste to ve městě. Možná že budete mít štěstí." A zmizel v kanceláři.
   Gejza se podíval na Dědu. Jak je to jen na tomhle světě hloupě zařízeno! Někdo má všechno a neví, co by roupama dělal, a na druhý straně jsme tu my, co nemáme ani korunu.
   "Půjdeme do města?" zeptal se Gejza Dědy. Ten jen pokrčil rameny. Šli do města, obešli všechny stavby, ale práci nenašli. Celí utrmácení se vydali k domovu.
   "Kdyby tě viděli na místě pojít hlady, stejně ti nikdo nepomůže. Nejlepší je dát se zavřít. V base ti dají alespoň najíst. Kdyby tak člověk neměl rodinu! Ale jak budou žít děti, když budu zavřenej?" Jak to Gejza řekl, něco ho napadlo. "Víš co, Dědo? Zajdeme za řezníkem. Vždycky pomohl, když bylo nejhůř. Naštípeme mu dříví. Dá nám nějaký vnitřnosti, abysme alespoň něco donesli domů."
   Řezník Kanta byl veselý a hodný člověk. Romsky uměl líp než leckterý Rom a s Romy mluvil jenom jejich řečí. Kdo ho neznal, vyvaloval oči, a on z toho měl velikou radost. Gejza pospíchal, že mu Děda sotva stačil.
   "Tak copak mi pěkného nesete?" zeptal se řezník, když k němu došli.
   "Spíš bysme si rádi něco odnesli," řekl Gejza a smál se.
   "Ty si ale troufáš," zasmál se Kanta. "tak co byste rádi?"
   "Nepotřebujete naštípat dříví nebo něco jinýho udělat?!"
   "No, něco se tu najde," řekl Kanta. Vzal je na dvůr. Gejzovi a Dědovi až poskočilo srdce samou radostí. "Budu udit. Ukážu vám, který dříví mi naštípete." Na dvoře byla veliká hromada dříví - dubové, bukové, švestkové, jabloňové. "Naštípejte mi tohle bukový," přikázal řezník. "Pusťte se do toho, za hodinku se přijdu podívat, jak vám to jde od ruky."

   Gejza s Dědou se na práci přímo vrhli. Štípali, co jim síly stačily. Naštípané dříví jim rostlo před očima. Asi za dvě hodiny přišel Kanta. Pro každého nesl takovou klobásku a chleba, že jim oči přecházely. "To jsem nejed, už ani nepamatuju!" řekl Gejza. Děda se ani nezmohl na slovo, jen koukal na jídlo a myslel si, že se mu to zdá. Od rána nejedli.
   "Štípejte dál," řekl řezník, "až budete hotoví, přijďte za mnou."
   Za dvě hodiny měli dříví naštípané. Gejza šel za řezníkem.
   "No, pěknej kousek práce jste udělali, mládenci," řekl řezník. "Co za to chcete?"
   "Přece víte, jako obvykle. Jestli nám dáte nějaký vnitřnosti, budeme moc rádi."
   "No dobře, ráno sem pošlete ženský. Dneska už nic nemám."
   "Nedal by nám taky střeva?" zeptal se Děda potichu. Kanta ho slyšel. "Žádnej strach, jen ať si tvá žena přinese pořádnej hrnec!"
   "Tak vidíš, zlatej člověk! Neříkal jsem ti to!" povídal Gejza, když se vraceli domů. Brzo ráno šla Róza za Kantou. Řezník jí naložil tolik vnitřností a střev, že to neunesla. Gejza s Dědou jí museli jít naproti.
   Pak se vypravili znovu do města. Prochodili Prešov křížem krážem, ale práci nenašli. Přišli domů vyčerpaní a hladoví. Co teď?
   "Půjdu na smetiště. Snad najdu nějaký starý papíry, hadry nebo železo. Prodám to židovi," řekl Děda. "Nemůžu ti tu bejt pořád na krku."
   Druhý den brzo ráno, ještě ani slunce nevyšlo, se Děda rozloučil a odešel. Šel na smetiště. Kolikrát už tu byl! Znal tu každé místečko, ale dnes tu nebylo nic. Kolem se povalovalo smetí, odpadky - nic z toho se nedalo prodat. "Panenko svatá, aby čert vzal ten prašivej svět!" proklínal Děda. "Zbytečně jsem sem chodil! Papíry jsou mokrý, sotva na ně člověk sáhne, rozpadnou se mu v ruce, ještě si tu roztrhám boty a půjdu domů bos!" Pak Dědu napadlo, že by mohl rozhrabávat smetí nějakou holí. Našel klacek, chodil a hledal dál, ale nic. Zapíchl klacek do hromady haraburdí a uslyšel, jak narazil na plech. "Kdyby to byl alespoň pořádnej kus železa, abych za to něco dostal!" Odhrnul smetí. Kouká, před ním leží plechová krabice. "Co tohle je? Nic!" kopl do ní. Byla lehká, dobře zavřená. Nedalo mu to, zvedl ji a zatřepal s ní. Zdálo se, že je prázdná. Nebylo slyšet, že by se něco pohnulo. Vzal krabici pod paží a hledal dál. Ještě jednou obešel celé smetiště, ale nenašel nic. Vztekle odhodil klacek a vydal se domů. Před smetištěm bylo pěkné místečko porostlé travou. "Chvilku si sednu, bolej mě nohy," mluvil sám se sebou. Krabici položil vedle sebe. "Nač se s tím tahám?" Zahodil ji. Ale zase mu to nedalo. Šel ji zvednout. Chtěl ji otevřít. Nešlo to. Byla zamčená visacím zámkem. Počkej, já ti ukážu, jen co najdu kus pořádnýho železa nebo kámen! Roztřískám tě na kusy!" povídá krabici. Popad kámen, rozbil zámek a krabici otevřel. Štůsky papírů! Složené jeden vedle druhého, každý štůsek přelepený lepenkou. Co to může být? V Prešově viděl žida prodávat losy. "Losy!" řekl si Děda. Aspoň něco vyhraju, když jich je tolik."
   Číst a psát Děda neuměl a nikdy v životě neviděl tisíc korun. Nevěděl, co našel. Prohlížel si papíry a myslel si, že to jsou losy. Byly mokré. "Dám je usušit na sluníčko." Vyndal peníze a rozložil je na trávu, aby uschly. Sedl si na zem, kouřil a čekal, až "losy" uschnou.
   Šla kolem vesničanka. Selka v kroji, jaké se nosily na Prešovsku. Asi čtyřicetiletá. Zastavila se, kouká, div jí oči nevylezly z důlků. Ale nedala na sobě nic znát.
   "Tak co, strejdo, sušíte, sušíte?"
   "Jak vidíš, děvenko, suším, suším."
   "To jsou hezký papírky, nedal byste mi jich pár?"
   "Spánembohem, vem si, kolik chceš, třeba všechny. Už mě nebaví čekat, až uschnou."
   Selka se shýbla a bleskurychle posbírala peníze do zástěry. Poděkovala dědovi a hodila mu dvacet korun. Děda se zaradoval, už chtěl jít pryč, ale zahlédl, že vedle krabice zůstal ještě jeden papírek. Dal ho do kapsy a vydal se domů.

   Doma ženě odevzdal velmi hrdě dvacet korun.
   "Takovou dobu se flákáš po Prešově a přineseš dvacku! Kde máš ostatní peníze? Zase jsi je propil, co? Já ti vychovávám devět dětí, a ty mi přineseš dvacku, aby sis to u mě vyžehlil!"
   Děda jen hleděl na svoji ženu a neříkal nic. Myslel si, kdovíjakou radost jí udělá, a ona, místo aby byla ráda, zase jen nadává.
   "Ty neumíš nic jinýho než nadávat!" řekl jí Děda vztekle. "Umíš si vůbec představit, co to je shánět práci?"
   Pavlíně došlo, že má Děda pravdu. Přestala a on jí vypravoval, co dělal v Prešově. Vyprávěl i o smetišti a o "losech". Žena na něho vyvalila oči, div jí z důlků nevypadly.
   "Kde jsou ty losy?" začala jím třást.
   "Dal jsem je nějaký gádžovce."
   "Ukaž to sem!" ječela, jako kdyby ji na nože brali.
   Pomaloučku vytáhl tisícovku a podal ji ženě. Žena se dala do breku, ječela, vykřikovala kletby, jaké jí slina na jazyk přinesla, šly na ni mdloby, svět se s ní točil.
   "Tyhle papíry jsi dal selce? Plnou zástěru? Ty jsi šílenej! Dyť to jsou peníze! To je tisíc korun!"
    Děda se sesul k zemi, jako kdyby mu někdo podťal nohy. "Lidi!" vřeštěla Pavlína, "pojďte se podívat na toho největšího hlupáka, jakýho kdy země nosila!"
   Nejdříve přišel Ďula, jejich nejstarší syn, za ním další synové Lájoš a Jaňus a pak ostatní Romové z osady. Žena chrlila ty nejsprostší kletby, nic nedbala na to, že jsou kolem samé malé děti. Romům postupně docházelo, co se vlastně stalo. Začali se Dědovi smát.
   Ďula a Lájoš už se nemohli dívat na to, co matka s tátou provádí. "Tak dost!" křičel Ďula na lidi. "Kdo z vás ví, jak vypadá tisícovka? No, jen řekněte, kdo z vás kdy viděl tisícovku! Ty, ty nebo ty snad?" ukazoval z jednoho na druhého. "Co bys udělal ty s těma papírkama na jeho místě?"
   Romové se zastyděli. Ďula má pravdu. Málo Romů by bylo poznalo, že to jsou peníze. Lidé se pomalu rozcházeli. Pavlína odešla domů.
   Toho dne už z nich nikdo nepromluvil.
   Druhý den ráno se vydal Děda s Ďulou, s Lájošem a s Pavlínou na smetiště. Všechno přehrabali. Našli jedinou tisícikorunu, kterou vítr zanesl do křoví. Žena odešla s dětmi do města nakupovat. Děda zůstal doma a styděl se. Vůbec se necítil jako člověk, pořád měl před očima včerejší den.
   Zvěst, že Děda našel tolik peněz, se donesla až do vesnice. Dozvěděli se o tom četníci. A teď to teprve začalo! Celý týden, den co den předvolávali Dědu na stanici, vyslýchali ho, a nikdy ho nepropustili bez výprasku. Denně se vracel fialový od pendreků. Přišli i k nim do chatrče, všechno prohledali, přehrabali - samozřejmě nenašli nic. Pak viděli, že je Děda přihlouplý, že opravdu tisícikorunu v životě neviděl, a tak ho konečně nechali na pokoji. Jeden četník mu pak řekl, že v Prešově vykradli banku a peníze schovali na smetišti. Dva miliony. "No vidíš, a takový peníze jsi dal tý selce!"
   Kdyby tak Děda věděl, co je to milion! Dvacet korun, to ano, to je pět deci rumu nebo dvacet paklíků tabáku.
   A žena mu do smrti nepřestala vyčítat, že se kvůli němu nestala milionářkou.

Phuro

   Kukova hin cikno gavoro paš o Perješis. Agor gaveske pes kurčinen kije phuv romane kuči.Irinel pes berš 1925. Ehin ňilaj. Andal jekh kher šunďol vika. La Pavlinakero tasado hangos.
   "Paľis maťiľal sar baličo! Soske gejľal ko goro te kerel, te takoj premuterďal andre pijaďi savoro, so zarodňal? So dava le čhaven te chal? Tutar lenge kerava haluški! Tu na deha smirom, mindik tuke ma skaľarava e cipa!" Choľatar ila e metla, chudňa le romes, de, pal o dumo, pal o šero, sar pes rozdikhľa, has zmardo sar rikono. Ča avka, kaj terďolas pro pindre.
   "Imar hin les dost! Talam les na kames te murdarel!" phenďas o Ďulas, lengero jekhphureder čhavo. Kamľa la datar e metľa te lel. Na diňa les, choľaha pre leste dikhľa: "Tu sal kajso, sar kada tiro zmaťardo dad! Dikh pre leste mištes! Kavka dičhoha, te pereha andro paľenki!"
   O čhavo zadikhľa pre daj u gejľa odijader.
   "So pre ma dikhes! Le tuke les, čhiv les pro ganajos!" O čhavo ligenďa le dades pal o kher andre čar u mukľa les odoj te sovel.
    E Pavlina has šukar romňi, sar gadži. Pherďi andro seri. Ehas bareder sar lakero rom, o Jaňus, cikno, šukoro romoro. Calo ďives našťi avľa kija peste, midik vičinelas: "Eňa bokhale džene užaren pro kotor chabenoro a jov sa zmukhel le girkaňiha tele! Devla, me les jekhvar zatasava!"
   O kher sas čučo. Andro muj na sas so te thovel. Rovibnaha phirenas pal o kher. Has imar rat a ňikaste na has mek aňi jekh roj chaben andro muj. O bareder čhave imar achaľonas, hoj khere ňič nane, aľe kola cikneder na. So len te del, te roven: "Mamo, bokhalo som!"
   Choc na rado, mušinďa te džal kijo phral te mangel peske čepo phuvale the thud. Has la bacht. La šougorkiňa thud khere sas.
   E Pavlina narado phirelas ko Roma vareso te mangel. Kecivar avľa ko phral, mušinelas te šunel dumi, soske gejľas pal o Phuro.

   Lakere romeske šoha ňiko na phenlas ča Phuro. Pojekh aňi na džanenas, hoj pes vičinel Jaňus. Has leske mek ča saranda berš a imar terňipnastar les vičinenas Phuro. Te bašavel na džanelas, kherutne buťa - te khuvel opalki, te phandel metli, aňi ajci! Lačho sas ča andro pijiben. Koda la Pavlinake savore Roma čhivkernas andro jakh. Joj, romňi parňi, šukar, štaltovno peske iľas kajses!
   Raťi o Phuro avľa kija peste. Chudňa te rodel pal o pira.
   "Kames te tešľol! Dža kodoj, kaj mukľal o love! Dža tuke andre pijaďi! Odoj tuke mi taven haluški, kaj tut občorkerde!" vičinelas e romňi. Odi rat gejle savore bokhaha te sovel. Ola duj trin phuvale the čepo thud, so diňa o phral, has čino. Ča vaš o jekh cikneder. Okola bare gejle te sovel čuče džombrenca.
   Pr'aver ďives ušťiľa o Phuro sig tosara u gejľa ko Perješis. Pro pindre, sar avres. Has oda buter sar biš kilometri. Aľe akor pes phirelas ča pro pindre. Pre mašina love na sas.
   Ko Perješis avľa kijo dilos, zmurdardo, bokhalo. "So me adaj kerava?" gondolinďas peske. Vaj jekh ora phirelas pal o foros, rozdikhelas pes, či na dikhela varesave prindžargutnen. Na dikhľa ňikas, ta gejľa pro štacijonos. Odoj tiž ňiko na has. So te kerel? Ča ko Roma te džal, odoj man dodžanava, či nane varekaj buťori. Bijo love khere našťi džav, gondolinďas peske.
   Gejľa pro Luki. O Šarišské Luki has gav, aľe perlas tel o Perješis. Bešenas odoj vaj deš romane famiľiji. O Phuro savoren džanelas. Has imar palodilos, sar odoj doavľa. O Roma bešenas pro lavkici, anglo khera, dikhenas pre leste. Minďar agoral bešelas o Burkošis. O Phuro avľa kija leste, bešťa peske pre lavkica.
   "Kaj tut adaj iľal, Phureja? Na salas buter sar čhon."
   "Džanes, sar oda kij'amende!"
   "Tu vareso khere kerďal a e romňi tut tradňa avri!" phenďas o Gejzas, so les vičinenas Burkoš. "Hin man čačo? Av andre, povakeraha." Kecivar andre kada kher o Phuro has! Kecivar adaj suťa, imar aňi te poginel na džanelas. Sovlas ča pre phuv, pro patave, aľe khere feder na sovlas. E romňi le ciknorenca sovlas pro haďos, pre leste na ačholas than. Le Burkošiskero kheroro has sar savore romane khera štar metri ďinďardo, štar metri buchlo. Has andre duj haďi, jekh šifoňericis, skamind, štar stolki. Perdal e cikňi blaknica ča avka kaj predžalas khamoro. Pre fala figinelas lavuta the phagerdo gendalos. Andro šing sas murimen bov. Pre phuv les has dili. O Burkošis has barikano andro dili, bo andre aver khera phirenas ča pal e čik.
   "Chaľal vareso?"
   "Sem n'avľom ke tumende te chal," zadikhľa pre leste o Phuro.
   "Roza, thov leske te chal," phenďa o Burkošis pekera romňake. E Roza thoďa anglo Phuro jekh čaro haluški ciraleha. Has mek kerade. O Phuro len chaľa opre, aňi jekh haluškica na ačhiľa andro čaro.
   "Hin tut papiroša?" phučľas le Gejzastar.
   O Gejzas iľa avri andal e žeba gonoro dohanoha, diňa le Phures.
   "Na, na, lava mange ča papiroša. Kidňom pal o foros vajkeci štiki." O Phuro zapatarďa e thuvaľi, thoďa andro muj, labarindos zacirdňa andre peste pherdo thuv.
   "Vaker, so ke tumende nevo," phučľas o Gejzas.
   "Ta so nevo, ňič nevo nane. Dživas, sar pes del. Te hin tut bacht, taľinel pes te kerel le gorenge vaš čepo chaben. Aľe te rodel koruňica, oda pes ačhel činokana. Idž calo ďives cirdavas goreske kašta andal o veš, diňas man vaše biš koruni."
   "A tu len prepijľal!" phenďas e Roza. "Tumen o murša san savore pre jekh bengipen! Na dikhen pro čhave. Nane tumen pharo te čhivel avri o lovore vaš koda khandutno paňi?"
   Le Phureske džalas la Rozakeri duma tel e cipa, aľe na phenďa ňič.
   "So adaj kames te kerel?" phučľa le Phurestar o Gejzas.
   "So? Me džanav? Avá rado, mi jel, so ela."
   "Hm, la buťaha adaj namištes. Ňikhaj ňič nane. O droma pes na keren, o khera aňi ajci. Kaj keren, odoj hin pherdo, andre buťi na len." O Gejzas iľa avri o gonoro le duhanoha, diňa le Phureske. Mindik phenďalas jekh lav, imar has les e thuvaľi spaťarďi. Zalabarďa la. Adi hin feder sar kole štikendar pal o foros! "Aňi me našťi stradav buťi," phenďa o Gejzas. "Sako ďives phirav stavba stavbatar, šadzik hin pherdo. Presoveha kij'amende, tajsa džaha jekhtane buťi te rodel. Talam tut ela bacht, džaha khere barvalo!" asanďiľa o Gejzas.
   Raťi pen zgejle paš le Gejzaskero kher savore murša. O terne kerde jag, zabešte pašal e jag, bešenas dži jepaš rat. Vakerenas sojegaver.

   Pr'aver ďives sig tosara o Gejzas le Phureha skidne a gejle andro foros. O Phuro calo rat na suťa, našťi pes doužarďa, kana ela tosara. Kecivar kavka phirelas hjaba buťi buťatar. O Gejzas tiž. Phirelas pal e buťi sako tosara. Džanelas anglal, so les užarel.
   "Kaj džaha ešebno?" phučľa o Phuro.
   "Džaha kadaj pro Luki. Odoj prikeren e len, o Sečkovos. Talam amen ela bacht."
   Vaj dešupandže minutenca has pre stavba. Andre le majstroskeri kancelarňa bešelas pal o skamind rakľi, chmuravones pre lende dikhelas. Mek len na diňa te phenel aňi lav, imar vičnďa: "O majstros adaj nane! Te aven pal e buťi, hjaba užarena. Hin amen pherdo."
   O Phuro pre late dikhľa, sar la te šunďalas ča dural.
   "Použaraha le majstros avri," phenďa o Gejzas. Gejle avri. "Kaj tut te poražinel pre kola tire šuke čanga!" košťa la. "Makhľi hiňi kole pudrenca, sar kola nasvale andre špitaľa! Džungaľi sar oškubimen kachňi! Čudačka u kajso baripen thovel, sar te la ulehas milijoni!"
   O Phuro igen na achaľolas, so o Gejzas vakerel, aľe pre savoreste phenlas ha. "Kajsenge mištes pro svetos. Chan čiriklano thud - u amen? Chas jekhvar pro ďives a mek ča bodaj."
   Avľa o majstros. Obdikhľa les pindrendar dži ko šero. Soduj terďile sar momeľa, kaj pen le majstroske te zapačinen.
   "Dikhav, hoj san lačhe manuša." phenďa o majstros. "Kajča hin amen pherdo. Talam tumen ela bacht andro foros," avke gejľa andre kancelarňa. O Gejzas dikhľa pro Phuro. Sar ode pre kada svetos dilines kerdo! Varekas hin savoro, na džanel, so te kerel rozkošistar, pre aver sera sam adaj amen, so šoha na birinas korunaha.
   "Džaha andro foros?" phučľa o Gejza le Phurestar. Phuro ča kerďa phikenca. Gejle andro foros. Obgejle savore stavbi, aľe buťi ňikhaj na stradle. Bokhale, merdarde pen mukhle pale khere.
   "Te manuš merelas pro than bokhatar, ta tuke ňiko na šegetinlas. Jekhfeder elas te del pes te phandel andre. Odoj chudel manuš te chal. Ča te tut na elas romňi čhave! Aľe sar dživena o čhavore, te man andre phandena?" Le Gejzaske avľa vareso pre goďi. "Džanes so, Phureja? Džaha ko mesarošis. Te amenge jekhgoreder, mindik amenge šegetinel. Čhingereha leske kašta. Dela amenge churďipena, vareso anaha khere."
   O mešarčos, o Kantas, has igen lačho, pherasuno manuš. Romanes džanelas feder sar Rom. Romenca delas duma ča romanes. Ko les na džanelas, ča o jakha delas avri. O Gejzas siďarlas, o Phuro pal leste na birinlas.
   "So ajso lačho mange ana?" phučľa o goro, kana ke leste avle.
   "Sigeder vareso rado odľidžahas!" asabnaha phenďa o Gejzas.
   "Jaj, ta tu sal vareso tromado!" asanďiľa o Kantas. "Ta so kamen?"
   "Na kampel tumenge te čhingerel o kašta vaj aver buťi te kerel?"
   "No, vareso pes adaj arakhela," o Kantas len vičinďa pre dvora. O jilo lenge chuťiľa radišagostar. "Thuvľarava o mas. Sikhava tumnge, save kašta mange čhingerena." Pre dvora has bari kopa kašta, dubni, buki, khiľavina, phabaľina. "Čhingerena kala bukika," parančonlinďa o goro. "Chuden tumen buťatar, jekha oraha avá te dikhel, sar tumenge džal."
   O Gejzas le Phureha pen chudne andre buťi, denas avri savori zor. O pharade kašta lenge baronas tel o jakha. Duje orenca avľas o Kantas. Ľidžalas kolbasi the maro. Jaj! Dine avri o jakha. "Ajso lačhipen na chaľom, na džanav kana!" O Phuro na phenďa ňič, ča dikhelas pro chaben, sar leske sune gejľahas. Tosarastar na chale.
   "Ča paraven mek," phenďa o goro. "Sar avena kisna, aven pal mande." Vaj duj orenca pharavkerde sa o kašta. O Gejzas gejľa vaš o goro.
   "Lačhi buťi kerďan, čhavale," phenďa o meršarčos. "So vaše kamen?"
   "Sem džanen, sar mindik. Te amen denas churďipena, avaha rada."
   "Mišto, bičhaven tosara romňijen. Adaďives man imar ňič nane."
   "Na dela amenge the o goja?" phučľa počoral o Phuro. O Kantas les šunďa: "Ma dara, ča mi anel tiri romňi bari piri, kaj but andre te rešťol."
   "Somnakuno manuš! Na phenavas tuke?" phenďas o Gejzas sar imar džanas khere. Sig tosara gejľa e Roza ko Kantas. O goro lake rakinďa ajci churďipena the o goja, kaj te hazdel na birinďa. O Gejzas le Phureha lake mušinde te džal te šegetinel.
   Paľis gejle pale pal e buťi andro foros. Phirkerde egisno foros, buťi na sradle. Avle khere domurdarkerde, bokhale. So te kerel?
   "Džava pro šmeciskos te rodel patave, papiroša, trasta. Bikenava le čhindeske," phenďa o Phuro. "Našťi adaj avav tumenge pre men."
   Pr'aver ďives sig tosara, mek aňi o kham avri na gejľa, phenďa o Phuro ačh Devleha, gejľa. Gejľa pro šmeciskos. Kecivar imar adaj has! Džanelas adaj dojekh thanoro. Adaďives na has odoj ňič. Ňič ajso, so pes delas te bikenel. "Sis Marija pupurka, kaj oda svetos o benga te len!" košelas o Phuro. "Hjaba avľom! O papiroša cinde, kaj tel o vasta mange čhingersaľon. Mek o kamašľi adaj čhingerava! Džava khere pindrango." Paľis leske avľas pre goďi, hoj elas feder te rozharňinel o šmeci rovľaha, paľicaha. Arakhľa peske cilo, phirelas, rodelas, ňič. Ispidňa e rovľi andre kopa, šunďa, sar demaďa andre bľacha. "Choča te elas baro kotor trast, kaj vaše vareso te chudav!" phenďa ke peste. Odkerďa o prachos, dikhel, anglal leste pašľol bľachuňi škatuľa. Sas loki, lačhes zaphandľi. Ruginďa andre late. Paľis la preči hazdňa. Izdraďa laha. Ňič andre na šunďolas te razinel. Iľas la tel e khak, rodelas dureder. Obgejľas mek jekhvar calo šmeciskos, aľe na arakhľa ňič. Choľaha čhiďa e rovľi, mukľa pes khere. Anglo šmeciskos sas šukar than zabarado čaraha. "Bešav mange kadaj čeporo, th'avka man dukhan o pindre." E škatuľa thoďas paš peste. "So la manca cirdav!" čhiďa la. Pale la hazdňa opre. Kamľa la te phundravel, našťi. Has phandľi pre kleja. "Užar, me tut dava! Ča mi arakhav lačho trast, vaj bar, rozmarav tut pro kotora!" vakerlas la škatuľaha. Iľa o bar, rozmarďa o kľigna. Dikhel, andre škatuľa sthode jekh paš aver papira. Sa jednaka, zaphandle papirošňakera lepenkaha. S'oda šaj jel? Perješiste dikhľa, sar o čhindo bikenavlas o losi.
   "Losi!" phenďa o Phuro. "Talam khelava avri, te hin ajci!"
   Te genel te irinel o Phuro na džanelas a šoha andre peskero dživipen na dikhľa ezeros koruni. Na džanelas, so arakhľa. O papira has cinde. "Thovava len te prešuťol pro kham." Bešlas peske pre phuv, pijelas thuvaľi, užarelas, kana o "losi" prešuťona.
   Avel pašal gori. Chulaňi, urďi andro gadžikane gada, sar pes hordinelas pašal o Perješis. Vaj sarandaberšengeri. Zaačhiľa. O jakha mište lake na chuťile avri. Aľe na diňa pes avri.
   "Ta so, bači, šuťaren, šuťaren?"
   "Sar dikhes, mri rakľi, šuťarav."
   "Kajse šukar papirenca! Našťi man denas vajkeci?"
   "Le tuke savore! Na kamel pes mange te užarel, mindik šuťona."
   E gori banďiľa, savore love skindňa andre leketa sar balvaj. Paľikerďa le Phureske, čhinďa leske biš koruni. O Phuro raďisaľiľa, imar kamľa te džal het, aľe dikhľa, kaj paš e škatuľa ačhiľa mek jekh papiricis, thoďa les andre žeba, gejľa khere.

   Khere bare baripnaha diňa o biš koruni la romňake.
   "Kajci ďives čavargines Perješiste a mange anďal biš koruni! Buter love kaj? Pale len prepijľal? Me tuke ľikerav eňa čhaven a tu mange anes biš koruni? Kaj mange o jakha te zamakhes?"
   O Phuro ča dikhelas pre romňi, na phenďa aňi lav. Gondolinďa, savi radosca lake kerla a joj les macharinel, sar lake avel pre čhib.
   "Ta so ajci vičines!" phenďa paľis choľaha. "So tu džanes, s'oda hin pal e buťi te phirel! Kaj stradeha buťi."
   Imar e Pavlina dikhľa, hoj les hin čačipen. Ačhiľa čit a jov rozvakerďa, so Perješiste kerlas. The pal o šmeciskos delas duma, the pal o "losi". E romňi poraďa o jakha sar puruma.
   "O losi kaj?" chudňa leha te izdravel.
   "Diňom len gadžake."
   "Sikhav! Sikhav!" vičinelas, sar andre late čuri te demadehas.
   Lokes iľas avri andal e žeba o ezeros koruni, diňa la romňake. E romňi chudňa te rovel, gravčinel, rakinelas le romeske, sar lake pre čhib avelas, megľišagos pre late avelas, o svetos laha džalas.
   "Tu kala papiroša diňal la gorake? Jekh bari leketa? E goďi tuke gejľa pro paňi! Sem oda love! Oda ezeros koruni!"
   O Phuro bešťa pre phuv, sar tel leste o pindre te odčhinďahas. "Jaj, Romale!" vriskinelas e Pavlina. "Aven te dikhel! Aven te dikhel jekhdilinedere manušes pro svetos!"
   Ešebno ke late avľa o Ďulas, lengero jekhpureder čhavo. Pal leste o aver čhave, o Lajošis, o Jaňus, paľis savore Roma. E romňi les macharinelas, na bajinelas, kaj pašal terďon cikne čhavore. Polokes o Roma achaľile, so pes ačhiľa. Chudne le Phurestar te asal.
   O Ďulas le Lajošiha imar našťi dikhle, so e daj le dadeha kerel. "Imar dost!" zvičinďa o Ďulas. "Nane tuke les pharo? Den les smirom!"
   E daj ačhiľa sar bar.
   "Džan khere, Romale, den les smirom!" vičinďas o Ďulas pro Roma. "Ko tumendar džanel, sar dičhol avri ezeros koruni? Ča phenen, ko tumendar dikhľa ezeros koruni? Tu abo tu?" sikhavelas pro Roma. "So kerďalas tu ole papirenca, te uľalas pre leskero than?"
   O Roma ladžanďile. Le Ďulas sas čačo. Nabut Roma džanlehas, hoj oda sas love. Polokes pen o Roma rozgejle. E Pavlina gejľa andro kher. Oda ďives na prevakerďa ňiko aňi jekh lavoro.
   Pr'aver ďives pen skidne o Phuro, o Ďulas, o Lajošis, e Pavlina, gejle pro šmeciskos. Prerodne sa. Arakhle jekh ezeros, so les e balvaj zatradňa andro bura. E romňi le čhavenca gejle andro foros te cinkerel. O Phuro ačhiľa khere. Na šunlas pes sar manuš. Idžutno ďives leske sas anglo jakha.
   Hiros pal oda, hoj o Phuro arakhľa ajci love, pes dochudňa andro gav. Dodžanle pes olesatr the o šingune. Akana pre leste has trestos! Maj egistno kurko les sako ďives vičinenas pre staňica a chudkernas les avri. Pro čučes les khere na mukenas. Avelas skaľardo le benrekendar. Avle khere ke leste. Prerodle sa. Bizo, kaj na arakhle ňič. Paľis les dine smirom, sar dikhle, hoj hino pridilino a čačes ezeros koruni andre peskero dživipen na dikhľa. Jekh šinguno leske phenďa, hoj Perješiste čorde avri e banka. Garude o love andro šmeciskos. Duj milijoni. "No, dikhes, a ola love tu arakhľal a diňal la gorake!"
   Kaj o Phuro džanelas, s'oda milijonos! Biš koruni, oda hat. Oda hin pandž deci vaj biš pakliki dohanos.
    E romňi leske egistno dživipen čhivelas pro jakha, hoj angla leste na ačhiľa milijonarkake.

Návrat
na hlavní stránku