Nedaleko Košic je jedna vesnička. Romové tam bydlí v osadě. Žila tam jedna ženuška s mužem a dětmi. Její muž pracoval v Praze. Té ženě přezdívali "Kriváň".
A ta chudá žena jednou povídá dětem: "Poslyšte, děti! Zejtra se pojedem podívat za tátou do Prahy, uvidíme, kde pracuje, a aspoň mu uvařím, aby neměl hlad."
Nazítří jela s dětmi do Košic, dětem koupila jídlo na cestu. Nakoupila do dvou tašek. Přišla na nádraží, u pokladny koupila lístky a nastoupila s dětmi do vlaku. Vlak se rozjel. "Ještě dobře, že jsme došli včas, jinak by nám ten vlak ujel!" radovala se.
Vlak jede a jede. Žena i děti se dívají z okna a ona jim vykládá, co uvaří tátovi, až dojedou do Prahy. Na zastávkách se hlásí města, kudy vlak projíždí. Žena myslí na svého muže.
Jeli už asi tři hodiny, když najednou slyší, jak hlásí: "Tu Kriváň, tu Kriváň!" Žena vstane a povídá dětem: "Slyšíte, dětičky moje? Už mě volají: Ty, Krivaňo!" Honem vystrkala děti z vlaku, vyskočila, jde na nádraží. Ptá se lidí, jak se dostane k muži. Ukázala jim adresu. Ti lidé jí povídají: "Tady to není Praha."
"Jak to, že ne? Vždyť mě volali, že mám vystoupit! Volali: Kriváň!"
"Taky že jo, tady je Kriváň. Jste v Kriváni!"
Chudák žena neuměla číst ani psát, sedla si do jiného vlaku, který nejel do Prahy. Museli se vrátit zpátky domů. Pak už se nikdy sama do světa nevydala.
Když přišel domů muž, uvařila mu halušky s tvarohem a on jí za to dal pusu.
