Jako Cikánka bez vzdělání jsem mnoho pracovních příležitostí neměla. Stala jsem se ošetřovatelkou na sociální péči a dostávala jsem adresy starých nemohoucích lidí, kteří potřebovali pomoc.
Ve Slunečné ulici bydlel jeden velmi smutný pán. Přesně v den mé první návštěvy mu zemřela družka, a tak jsem pochopila, že teď nechce, aby ho kdokoli rušil.
Na druhou adresu jsme přišly dvě. Strýček Gejza (chtěl, abych mu tak říkala) si vybral mě. Měl krásně zařízený byt. Na první pohled bylo vidět, že je ze zámožné rodiny. Starý pán byl velmi přísný. Vyžadoval dochvilnost a miloval pořádek... Hodnou chvíli nám trvalo, než jsme se sblížili. Zkoušel mě. Na kredenci nechával ležet peníze, posílal mě na větší nákupy. Když zjistil, že mu nikdy nic nechybí, moc si mě oblíbil.
Za měsíc mu zemřela manželka a já jsem se stala jeho jedinou oporou. Pomáhala jsem mu, jak jsem uměla, vyplňovala jsem jeho samotu. Chodili jsme k němu na návštěvu s manželem a s dětmi. Vždycky čekal, jen až se objevíme. Když jsem byla nemocná, byl velmi smutný. A když jsme byli s ním, nebylo šťastnějšího člověka.
Za nějakou dobu jsme byli jako jedna rodina. Bral nás za svoje vlastní děti. Radil nám, pomáhal nám penězi, dělal nám zpovědníka.
Potom těžce onemocněl. Chodili jsme za ním do nemocnice každý den. Manžel ho vždycky hezky upravil, oholil a já jsem mu nosila jeho oblíbená jídla.
Když ho propustili z nemocnice, poprosil nás, jestli bychom ho nevzali na pár dní k sobě, že je ještě slabý. Vždyť doma mu nemá ani čaj kdo podat...
Zařídili jsme pro něj jeden pokoj a čekali, až přijede, se svátečním obědem na stole. Byla to pro nás veliká událost, že takový bohatý, puntičkářský gádžo má přijít bydlet právě k nám... Bydleli jsme v paneláku. Skromně, ale čistě...
Rychle se zotavil a najednou ho byl plný byt. Po obědě jsme sedávali v obýváku. Stýček Gejza vzal foukací harmoniku a vyhrával. Vyprávěl nám o svém životě, o práci a o ženských, kterých měl habaděj. Jeho rodina se s ním přestala stýkat. Styděli se za něj, že bydlí u Cikánů.
Od té doby, co byl v nemocnici, už uplynulo pár měsíců a starý pán se u nás stále víc a víc zabydloval. Postupně si k nám stěhoval svoje věci a jednoho dne nám řekl: "Jestli mě, děti moje, někdy vyženete, raději skočím z balkónu." Bylo nám ho strašně líto, a tak jsme mu slíbili, že u nás zůstane...
Zpohodlněl. Přestal chodit, hodně kouřil, dostal zápal plic a teprve teď nastaly problémy. Strašně zeslábl. Když k nám přišel, měl přes sto kilo. Z těch mu teď rychle ubývalo. Nakonec jedl už jen tekutou stravu, kterou jsem mu dávala přes hadičku. Nejhorší to bylo s pomočováním a výkaly. Denně jsem mu měnila ložní prádlo.
Byla jsem na konci svých sil, a k tomu mi onemocněly ještě i děti. Doktorka řekla, že zdroj nákazy máme doma. Přemýšleli jsme s manželem, co dělat, a nakonec jsme poslali jeho rodině dopis, aby si pro něj přijeli...
Pak jsem se jednou vrátila z nákupu a našla jsem starého pána v ložnici před otevřeným balkónem. Tekla mu krev, byl samá modřina. Dotáhla jsem ho na postel.
"Já jsem ti říkal, že od vás neodejdu. Chtěl jsem skočit z balkónu, ale nemohl jsem zvednout nohy. Tak jsem spadl na radiátor."
Rozplakala jsem se. Hned jsem zapomněla na celé to trápení, které jsem s ním měla, a slíbila jsem mu, že na možnost, že by od nás odešel, už ani nepomyslím.
Měl nás moc rád a my jsme se o něj s láskou starali. Maminka mi vždycky říkala: "S tebou mám jistotu, že se postaráš i o mě. Trápíš se s cizím člověkem, máte ho rádi jako vlastního, pán Bůh vám to zaplatí."
Se zdravím na tom byl pořád hůř a hůř. Bylo mu osmdesát sedm let a chřadl nám před očima. Jednou si mě k sobě zavolal. Věděl, že už brzy zemře, a chtěl se mi svěřit se vším, co ho ještě tížilo. Překvapením jsem přestala dýchat.
Býval zástupcem jedné organizace, nechci říkat které. Dostal rozkaz zlikvidovat všechny romské osady v okolí. Pálili domy, ženy, děti. Chlapy nakládali do aut a odváželi je na předem určené místo, kde je zastřelili.
"Stál jsem nad hlubokou studní, do které jsme je házeli. Všude bylo plno křiku a pláče. Kolem plno tmavých očí, které se na mě dívaly a prosily. Plnil jsem jen svoji povinnost, byl to rozkaz. Stál jsem tam a rozdával příkazy. Ne, tehdy jsem tam nestál já, ale jen moje tělo, bez duše a bez srdce.
Kolem nohou se mě držela mladá Cikánka, mlčela, jen se na mě upřeně dívala. Bože můj, ten pohled! Vrýval se mi do každého kousku těla. Bolel mě a pálil, nevěděl jsem si rady. Kopal jsem do něj v návalu šílenství, bez sebe hnusem, že se mě ta špinavá Cikánka dotkla, jen jsem kopal a kopal. Vůbec jsem neslyšel její bolestné výkřiky, to až teď mi stále znějí v uších. Ty oči se na mě stále dívají, prosí, žebrají o život. Bezvládné tělo jsem sám hodil do studny a zhasil oči, které mě děsily.
Ta Cikánka je se mnou každý večer - její oči, její černé vlnité vlasy, její tmavé zkopané tělo. Vím, že mě trest dostihl. Neměl jsem žádné děti, všichni blízcí mi umřeli. Trpěl jsem, ale v tobě jsem našel tu, které jsem tak strašně ublížil. Tvoje oči mi připomínají její oči. Pomáhal jsem ti, abych si tak očistil svědomí. Zhasínal jsem cikánské životy, a ty, Cikánka, jsi rozsvítila ten můj. Aspoň trochu ulevím svému srdci. Chci, abys byla šťastná. Celý život jsem si šetřil a teď dám všechno tobě a tvým dětem. Vím, že mě teď nenávidíš, ale prosím tě, ještě chvíli bych chtěl zůstat s vámi."
Zanedlouho starý pán zemřel a z rakve se jeho oči dívaly na mě.
