Svítá
a můj sen odlétá jako pestrobarevný motýl.
Ostré světlo mě bodne do očí
je ráno
studené prosincové ráno.
V pasáži míjím nepřítomné tváře
i já ještě nevnímám čas.
Stále mám před sebou svůj sen.
Probudí mě až sněhové vločky
které mi padají do vlasů
a studí na tváři.
Tisíce peříček se sype z oblohy
ale nikdo si jich nevšímá.
Proudy lidí se vlní ulicemi
žádný se na chvíli nezastaví
a nepotěší se pohledem na oblohu.
Snad si ani nevšimli
že sněží.
Neumíme se radovat z maličkostí.
Ten náš život je ale pěkně složitý a zamotaný.
Chytneš se jednoho konce vlákýnka
a už je tu druhé, třetí ...
Točí se kolem tebe
mazlí se s tebou
a ty pak s hrůzou zjistíš
že už v tom pořádně lítáš.
Propletly ti ruce
svázaly nohy
ale je to vcelku příjemné
jen musíš dávat pozor
aby se ta smyčka
která se ti plazí kolem krku
náhle nestáhla!
Doutnající svíce
průvan a rozlité víno
šero a jeho tichý hlas
tvůj obraz v rozbitém zrcadle.
Cítím pach lidských těl
která se rozkládají už po celá staletí
v té hrobce
které se říká jeden lidský život.
Snažíš se dostat z dosahu té hnusoty
ale on tě chytá za ruce
podráží ti nohy
a vrací tě zpátky do hnízda zoufalství a prokletí.
Pokrývá tě prach věčnosti a mučení
tvá ústa jsou lačná po krvi
své ruce vzpínáš k němu
a prosíš ho o slitování .
Znovu padáš do té lávy
a slyšíš nad sebou zpěv andělů.
Jen oni jsou svědky tvého znovuzrození.
Jeho smích tě probudí ze snu
a ty jsi tam
odkud není úniku ...
Kouzelný barevný omamný podzim
kolik chutí vlastně máš?
Vůni škol a internátů
prvních lásek i nesmělého vykročení do života.
Chladná rána plná rosy
a narvaných autobusů
které vezou prázdné tváře do „zaměstnání“.
Krátké polední přestávky s posledními zbytky slunce
a zmrzliny.
Únavná odpoledne procházek po parku starých lidí se psy
plné popelnice a silnice.
Přeplněné večerní kavárny a bary cizinci s jejich „holkami“.
Noční prázdné ulice s blikajícími semafory
a vozy policie.
A nad ránem začne sněžit.
Vůně jehličí a vosku z rozsvícených svíček
hřbitovní písek nám praská pod nohama
tajemné ticho protkané soumrakem
a tvými slovy.
Vdechuji tu atmosféru.
Cítím jen teplo tvých dlaní
a krásně se bojím.
Velký kříž obrácený k východu se tyčí do nebe
a volá na nás živé své poselství.
Stále tomu nerozumím
ale to vzrušení stoupá přímo z hrobů ...
To posvátné ticho
až člověka zamrazí.
Jsme přítomni slavnosti duší ...
Les si chrání svá tajemství
a vysoké stromy pažemi svých větví
zastřeší všechny zločiny tvé mysli.
Svítá
noc ztrácí své kouzlo
sluneční paprsky protnou snění
a nastoupí obyčejný den.
Obloha se jasní
a všechno je tak svěží.
Průsvitné kapky rosy se kutálejí po dlani
a padají do trávy.
Oblékneš se do jarního vánku
provoněného květy stromů
a jdeš s hlavou plnou lásky.
