Kaple mrtvých motýlů
Pod oknem bývalé zotavovny ROH hučel potok. Ledové jarní vody se draly mezi balvany, stejně jako před rokem nebo před dvaceti léty. Pootevřeným oknem studeně čišelo ze smrkového lesa. Milena se stáhla hloub do peřiny. Po žlutých potištěných stěnách se táhla vlhká mapa. Mohl to být obrys daleké země, tajný náčrt, kterému nikdo nerozuměl. Tenkrát by tomu věřila. Teď si jen řekla, jak to tady chátrá. Mrzelo ji, že sem přijela. Nejradši by zůstala v posteli celý den, ale měla hlad. Vstala a oblékla se. Prošla úzkou chodbou po ošlapaném běhounu a sešla dolů na snídani. V prázdné jídelně se rozléhalo každé cinknutí lžičky. Jak tady bývalo vždycky rušno! Mladý číšník k ní s nesmělým dovolením přisedl. Stěžoval si na špatně placenou práci. Příští rok ho tu nikdo neuvidí! Pak jí pyšně ukázal fotografii své dívky. Mohla být stejně stará jako její vlastní dcerka. Její malá, kudrnatá Anetka... Kdopak se asi chlubí její fotkou?
Roztěkaně vyšla ven. Chvíli chodila po stráni pod zotavovnou, kde v létě chytávala se správcovic dětmi luční kobylky. Nějak nemohla vzpomínky vychutnat. Vyšla do lesa k potoku. Tady si hrávali s lopuchovými listy. Házeli je do proudu, skákali za nimi po kamenech a klacíkem lopuch uvolňovali, kdykoliv se zachytil. Lopuch se točil v pěně a pohupoval na vlnách, až jim zmizel z očí. To byla hra na celé dny. Rodiče seděli na terase, opalovali se a povídali si s jinými rodiči. Teď roste na terase mezi vytlučenými dlaždičkami tráva, zábradlí je zrezlé a ohnuté. Celá budova je jako hrob všeho, co měla ráda.
Po letech se sem vrátila znovu. To už byla vdaná. Chalupu neměli a na dlouhé cesty byly děti malé. Manžel s nimi pár dní pobyl, potom musel do práce. Zůstala tu s dětmi sama. Každý den se těšily na snídani, protože si mohly samy připravit ze sáčku čaj. I ona to v jejich věku dělávala ráda. Vodila je na procházky po okolí. Házela s nimi šišky do potoka a přijímala jejich výtky, že to dělá špatně. Měly pravdu, už v tom neviděla potěšení jako kdysi. Ale ztracená schopnost hrát si ji nemrzela. Stačilo jí poslouchat výskot a štěbetání a pozorovat děti, jak hopsají po březích potoka a jsou veselé.
Jak rychle vyrostly! Volné dny tráví bůhví s kým. Jejich průhledné životy se zakalily, ony samy nedůtklivě zatahují za svým soukromím oponu mlčení. Vlastní dětství se zdálo Mileně nekonečné, ale jejich - to byl jen mžik.
Bez cíle bloumala po lese. Našla studánku s kamenným drakem, kterého se Honzíček tak děsil, že nechtěl jít dál. Tenkrát ho vzala do náruče a přenesla. Teď jí bylo úzko při pomyšlení, že má jít na vojnu.
Jen stromy a samé stromy. Jejich gesta připomínají hypnotizéra nebo mága, který zaklíná. Smrky s větvemi dolů konejší. Buky, jejichž větve jsou prohnuté vzhůru, povzbuzují. Po cestě přeběhla ještěrka jako pramínek rtuti. Milena se pomalu vracela zpátky. Obcházela hotel z druhé strany, a najednou uviděla mezi kmeny něco, na co zapomněla. Stará kaple se rozpadala už tenkrát, na tom se nic nezměnilo. Opatrně nahlédla do otvoru, který býval dveřmi. Tam do rohu si kdysi schovala mrtvého motýlka. Po létech si tu hrály její děti. Anetka jednou přiběhla, na dlani nehybnou motýlí mrtvolku.
"Podívej, mami. Myslíš, že se probudí?"
"Třeba ano... Vrať ho, kdes ho našla."
Každý den se Anetka s Honzíčkem běhali dívat do kaple. Každý den hlásili : "Mami, on ještě spí." Nechtěla jim říkat, že je mrtvý.
Protlučenými okny táhl studený dech lesa. A vzadu v rohu zase dřímala černofialová můra. Sametová křidélka se jen lehounce chvěla v průvanu. Přece to nemůže být pořád jedna a ta samá! Proč sem létají umřít? Nebo tu snad působí nějaké kouzlo, které je zabíjí? Zdejší duch má mrazivou krev a dýchá chladně... Milena se sehnula, aby seschlé tělíčko rozemnula na prach, rozfoukala ho okny ven, a tím to zlé kouzlo zrušila. Sotva se ale motýlka dotkla, zacukal křidélky, popolezl a rozletěl se. Chvíli se třepetal pod gotickým klenutím kaple, pak vyletěl vrávoravě jedním z otvorů a zmizel v lese. No tohle... Nečekala, že by mohl být živý. Snad ho probudila ze stoletého spánku.. Jeho rozespalý let rozvířil usedliny, které čas od času zatemňují život.
Než odjela, koupila v recepci láhev červeného vína. Kdo ví, jestli si na příhodu s motýlkem děti vzpomenou.. Ale vína se snad napijí. Aneta má červené ráda.
Průměrný život
Průměrný, spokojený život - slova jako kapky jedu, který Lukášovi otráví, cokoliv v budoucnu udělá. Jak mohl předpokládat, že ho Vlaďka nemiluje? Jela s ním přece na výlet. Nechala se odvézt někam, kde to vůbec nezná. A jak se na něho usmívala, jak se nechala krmit polévkou z kotlíku. A pak najednou taková rána.
Seděli spolu na vyhlídce do kraje. Objímali se. Tam někde daleko budou dneska spát. Každý den jiný seník. Minulou noc kolem nich zadusal srnec a strašidelně bekl. Mělo to být varování?
Lukáše vzrušovalo laskat se s dívkou na skále za bílého dne, na odiv slunci a celému kraji. Ve tmě ji vnímal jako hladký, měkký a přitažlivý útvar. Neviděl jí do obličeje, a tak skoro pochyboval, že je to ta samá Vlaďka, která s ním cestovala vlakem a mluvila hlavně o škole a o volejbalu. Jak se v noci smála a škádlila ho! A najednou má všechno skončit. Mléko, které se hřálo na sladký pudink, přeteklo, zasyčelo jako had a uhasilo plamen. Připálenina ohavně smrdí. Žádná pochoutka nebude.
Vlaďka řekla, že musí jít na záchod, a odběhla. Z postranní kapsy jejího ruksaku vyčuhovaly modré destičky. Byl to zápisník, do kterého si něco čmárala, když čekala na nádraží, než Lukáš koupí lístky. Co tam jen mohla psát? Lukáš se přesvědčil, jestli zmizela za rozvalinou. Teď si snad přečte to, co chtěl tolik slyšet a co mu ještě neřekla. Prsty byly ve spěchu nešikovné. Málem při listování roztrhl stránku.
16. března : Celý den jsem se učila na písemku - otrava. 21. března : Volal Petr, ale nebyla jsem doma. To je dobře. Už ho nechci vidět. 7. dubna : Majka slavila narozeniny - super. Stránky se lepí jedna na druhou, a o něm pořád ani slovo. A Vlaďka se za chvilku vrátí. Konečně - tady! Rozbušilo se mu srdce. 11. dubna : Lukáš - nový objev? 14. dubna : S Lukášem v kině - fajn. 20. dubna : Asi začnu s Lukášem chodit. Musím zapomenout na Petra. Copak na něj nezapomněla hned, jak se poprvé setkali?! 26. dubna : S Lukášem povedu průměrný, spokojený život. Možná se i vezmeme. Přesně tohle po Petrovi potřebuju.
Lukáš rychle sklapl notýsek a nacpal ho zpátky do kapsy baťohu. Vlaďka se houpavým krokem vracela. Kdyby jen věděla, jak nenávidí všechno průměrné. Nesnáší připlešatělé tatíky, kteří se honí do práce a na chatu, a maminy s rozkeclými zadky, co vysedávají se svými dětičkami na pískovištích a dokolečka melou pantem. Ne, průměrný život pro něho není! Hodil si baťoh na záda a divokými skoky se rozběhl s kopce, mimo cestu, kolmo dolů. Na průměrný život si najdi, Vlaďko, někoho jiného.
K čemu píše po nocích verše, když jí stačí průměrnost? Všechno, na čem si zakládal, postavila na hlavu. Jejich lásku pasovala na větrolam, který má ztišit vichřici po nějakém Petrovi. A Lukáš chtěl být v jejím životě tím, kdo láme stromy a odnáší střechy.
Po dlouhém běhu ho přecházela zlost. Neměl ji tam nechávat samotnou. Co kdyby spadla ze skály? Vrátí se, doprovodí ji k vlaku a pak si půjdou každý po svém. Ve skutečnosti doufal, že se všechno nějak vysvětlí v jeho prospěch. Třeba Vlaďka roztrhá ten hloupý notýsek a řekne, že už to neplatí.
Vrátil se, ale na skále už nikdo nebyl. Na zemi ležela ulita. Zahrál si staré známé "má -nemá". Jestli v ní bude šnek, pak ho má Vlaďka ráda. Ulita, zakousnutá do hlíny, byla prázdná. Prázdné ulitky jsou jako hrobečky. Tady žil kdysi hlemýžď..
Lukáš se díval do míst, kde si s Vlaďkou před chvílí vybírali příští nocleh. Tří strmé pahorky na obzoru, tři vyhaslé sopky.
Dolů se vracel tentokrát po cestičce. Několikrát se ohlédl. Zřícenina, za kterou si byla Vlaďka odskočit, tam trčela jako vykotlaný zub. Na oblohu někdo rozsypal mák. Vysoko nad hlavou mu poletovali ptáci jako rozkutálená zrnka. Dole pod kopcem se pěšinka dělila. Kudy asi Vlaďka šla? Jestli ji nedostihne, nebude mít cenu žít dál. Měl zvolit život nebo smrt, ale nevěděl, která karta je která. Jedna cesta vedla do lesů, druhá do vsi. Táhlo ho to do zelené samoty mezi stromy, pryč od lidí, ale proti své vůli se vydal k vesnici. Určitě šla tam. Co by dělala sama v lese? Špice kostelíka se tenkým křížem zabodávala do kouřově šedé oblohy, jako kdyby chtěla rozpárat závěs, který lidem brání prohlédnout do věčnosti. Vědět tak, kde je teď Vlaďka, měl by věčnost ve svých rukou.
Plechová autobusová čekárna byla prázdná. V hospodě sedělo pár místních štamgastů. Nikdo z lidí, kterých se vyptával, dívku s baťohem neviděl.
Vrátil se do lesa a celou noc nazdařbůh koukal do hvězd, které světélkovaly mezi korunami stromů. Nechtělo se mu žít ani umírat. Teď už věděl, že šla tou druhou cestou. Asi měla stejné pocity jako on. Chtěla daleko od světa, protože jí bylo smutno. Že by tolik litovala ztracené vidiny průměrného života? Až ji potká...
Potkali se po letech. Na chvilku si sedli do kavárny, aby si popovídali. Lukáš měl ve vzdáleném městě syna, kterého jezdil každých 14 dní navštěvovat. Jinak docela úspěšně bádal v biochemii. Vlaďka byla v jednom kuse na mateřské, obklopená dětmi ze svých dvou manželství a smířená se vším. Kde se v ní bere ta netečnost k tomu, co se s ní děje?
Vyprávěli si nad sklenicí vína a Lukáš se sám sebe ptal, co je to vlastně průměrný život. Smíchat všechny lidské osudy a udělat z nich jeden? Jaký by asi byl? Jako ten jeho nebo Vlaďčin? Nebo úplně jiný? To, co mělo kdysi jasnou a nenáviděnou tvář, které je třeba se vyhnout, se během let pomíchalo s jeho sny a činy a rozplynulo se do neurčita. Průměrný život - strašák jeho mládí - dávno přestal existovat.
Mámení
Zhasla světla. Diváci se pohodlně usadili do měkkých křesel, aby se dobrovolně nechali oklamat. Z beden zazněly tajuplné tóny - ozvěna jiného světa. Ženy přimhouřily oči, muži si povolili vázanky a někteří i tajně opasky. Ve tmě si toho nikdo nevšimne. Mrazivé tóny obklíčily sál a plížily se po zemi jako chladiví hádci. Když se dotkly nohy v silonce, zastudilo to. Všichni se upřeně dívali na jeviště, ale kouzelník pořád nikde. Už to začínalo být dlouhé. Někteří vystřízlivěli ze zkoprnělosti a padlo i pár vtipů. Co je s ním? Snad mu neujela tramvaj? Vtom hudba změnila teplotu. Ledoví hádci se rozžhavili, zamrskali sebou po zemi, vyplazili se po stěnách a zase z nich padali dolů. A to všechno v rytmu jihoamerické samby. Nosy podráždil pach pálícího se čalounění. Nehoří snad někde? Lidé znepokojeně natahovali krky. Nepřehlednou tmu jeviště najednou rozčísl zlatý kužel světla. Roztančil se po prázdné podlaze, po holé stěně, rozvíral se a zužoval jako vějíř v ruce rozmarné kokety. Částečky prachu v něm poletovaly jako miniaturní sněhové vločky za chumelenice. Všichni se jako na povel otočili. Uličkami mezi sedadly přicházel ladným krokem malý, zavalitý muž. Jednu ruku si přiložil na prsa, obemknutá lesklou halenou, a odměnil pozornost, kterou mu lidé věnovali, lehkou úklonou. Je mi potěšením získat si pro dnešní večer váš obdiv a důvěru. Po představení čestně vrátím a půjdu o dům dál... Z druhé paže, napřažené směrem k jevišti, tryskalo do prázdné tmy světlo. Jako zahradník svůj záhon jím zkropil i hlavy přítomných. Lidé mhouřili oči a uhýbali, někdo dokonce kýchnul a kouzelník omluvným gestem naznačil, že už to neudělá. Rozuměli mu, přestože nikdo z nich neznal posunkovou řeč hluchoněmých. Všichni tu dobře slyšeli a všichni uměli mluvit. Kouzelník znal své publikum. Byli to většinou lidé, kterým toho v životě moc nechybí. Něco se ale najde všude...
Za radostných, houpavých tónů se vyšvihl na jeviště a nechal si zatleskat. A to ještě vlastně nic nepředvedl. Potlesk byl holdem nejen jeho záhadnému objevení uprostřed sálu, jeho rukám, ze kterých proudilo světlo, ale hlavně jemu samému, jeho strhujícímu šarmu. Dvě světelné koule, které vyhodil vzhůru, se usadily kdesi na stropě. Odtud tekla jejich zlatobílá hmota dolů, na kouzelníkovy černé vlasy a osmahlou tvář, a odrážela se od třpytek na jeho oděvu. Zvedl hlavu a zůstal stát se zavřenýma očima, v bezbranném rozpažení s dlaněmi obrácenými vzhůru. Jen se na mě podívejte - mám prázdné ruce a kolem kde nic tu nic. Vyšlapal kruh a všude tam, kam výmluvně ukázal, poslušně padalo světlo. Vy si sedíte skrytí ve tmě - já tu stojím ozářený od hlavy až k patě. Vy máte někde své domovy - já putuji od města k městu. Vás je spousta - já jsem sám... Jedna žena si odepnula drahý šperk, který dostala od manžela k narozeninám, a svinula ho do dlaně. Vy ode mě čekáte zázrak - já od vás nic... Žena se zvedla a kráčela k pódiu.
"Co je?" zašeptal za ní manžel, "je ti špatně?"
Žena neodpověděla. Jen aby si jí kouzelník všiml, jen aby nezůstala stát na špičkách s naprázdno nataženou rukou. Kouzelník ji zpozoroval, laskavě se na ni usmál a pokynul, aby vystoupila k němu. Hned ale pochopil, že se jí na ozářené jeviště nechce, a několika tanečními kroky se k ní sám přiblížil. Políbil ruku, kterou k němu natahovala a ze které mu do dlaně vyklouzlo něco těžkého a ještě teplého. Žena rychle vycouvala a způsobně se posadila vedle manžela.
"Cos mu to dala?" zeptal se podezíravě manžel, ale žena si jen přiložila prst ke rtům, aby byl zticha. Napomíná ho jako malé dítě!
Hudba zachřestila, jako když se roztříští nádoba z tenkého skla. Jemňoučké střípky skrápěly všechny tváře a kdo by se v té chvíli pohnul, zadřel by si je hluboko do kůže jako při pohlazení skelné vaty. Nikdo ani nedutal. Kouzelník se zaklonil a rozložil do výšky před diváky náhrdelník závratné ceny. Brilianty se chvěly na tenkých zlatých závěsech a tvrdými vybroušenými ploškami lhostejně odrážely záplavy světla.
"To vypadá jako tvůj náhrdelník," řekl naschvál polohlasně manžel, "není to on?"
Pár lidí se po nich otočilo, někdo se uchechtl.
"No jasně, že je to on!" řekl hlasitě a postavil se.
"Pšššt...," ozývalo se ze všech stran. Vlezte mi na záda, pomyslel si muž, nemáte ponětí, kolik stojí opravdový brilianty.
Kouzelník, sám očarovaný skvostným darem, převracel náhrdelník mezi prsty. Muž si razil cestu k pódiu. Bez váhání na něj vyskočil, ale záplava světla ho připravila o zrak. Zastínil si rukou oči a poslepu tápal po kouzelníkovi, který byl nejméně o hlavu menší. Vypadalo to jako součást vystoupení a lidé se bavili. Hudba klesla do nižších, měkčích tónů, kouzelník složil šperk do dlaně a přitiskl si jej k srdci. Žádný poblýskaný mouřenín si tu nebude pohrávat s tím, co je moje! Kdyby byli sami někde ve tmě, chytil by ho za tu jeho třpytlavou náprsenku a vyjasnil by mu to. Tady na jevišti se ale kouzelník vyjímal elegantně a muž se bál, aby se před diváky nedostal do role neobratného šaška. Kouzelník ho mohl lehce přeměnit, v cokoli chtěl. On ale neměl v úmyslu někoho zesměšnit. Přál si, aby byli všichni spokojeni, nejen žena, která obětovala to nejcennější, co na sobě měla, ale i muž, který ji tím šperkem kdysi obdaroval. Se strojeným strachem před mužem ucouvl, vykroužil rukama tajemný obrazec a rozevřel dlaně. V každé z nich se mu třpytila hrst briliantů, pospojovaných zlatými očky. Sklopil dlaně a nechal z nich drahocennosti vytéct, takže zůstaly viset mezi jeho palcem a ostatními prsty. Byly jeden jako druhý. Kouzelník pokynul zaskočenému manželovi, aby si vybral. Jak si ale vybrat mezi něčím, co je úplně stejné? I kdyby byl jeden z nich padělek, není to jedno, když ho stejně nerozliší? K čemu je ryzost, když ji stejně nedokáže rozeznat od falše? Bez rozmyslu sáhl po jednom z náhrdelníků a cestou z jeviště ho schoval do kapsy. I původní šperk, za který dal tolik peněz a který jeho ženu tak dlouho krášlil, mohl být jen falzifikát. Nepoznal by to.
Hudba se naplno rozezvučela, zbylý náhrdelník vylétl do výšky a místo něho se vrátilo několik pestrobarevných míčků. Než stačily dopadnout, kouzelník je pochytal, několikrát s nimi zažongloval a rozestavěl je kolem sebe do kruhu. Chňapl do prázdna a v ruce se mu objevila hůlka. Postupně se dotýkal míčků a z ošlapaných prken v tom místě vypučela květina stejné barvy, jako byl předtím míček. Rozmáchl se nad nimi hůlkou jako dirigent, a ony za ním nakláněly svoje kalichy a rozevíraly je. Z každého vyletěl papoušek stejné barvy, jako byla květina. Tenké stonky se v tu chvíli podlomily, padly k zemi a beze stopy se rozplynuly, zatímco ptáci se rozletěli sálem. Kdesi ve tmě se ozývalo plácání jejich křídel a skřehotání. Nějaká žena vyjekla, protože se jí ptačí pařátky zapletly do účesu. Divoká hudba se ztišila, zůstala z ní jen dutá píseň flétny. Kouzelník rozpřáhl ruce, papoušci se k němu jeden po druhém slétli a posedali mu na ramena a paže. Postupně je za táhlých zvuků smutné písně nastrkal do klobouku, který vykouzlil za zády. Nasadil si ho na hlavu a zase ho v hluboké úkloně smekl. Za doznívání posledního tónu v něm zmizel sám..
Rozsvítilo se. Lidé se vzpamatovávali a nevěřícně vrtěli hlavami. Na uprášeném jevišti se povaloval papírový cylindr, polepený černým krepovým papírem. Kdosi ho vzal cestou z jeviště do ruky, ale zase ho pohodil. Byla to jen obyčejná atrapa, kterou nosívají děti na karneval.
V luxusním baru vedle sálu čekala obsluha a boxy plné chlazených nápojů, aby mohli diváci svůj zážitek patřičně vstřebat.
"Co si dáš?" zeptal se muž a galantně přisunul manželce vysokou stoličku. Pokrčila rameny, a tak objednal dva džiny. Hodila si nohu přes nohu a netečně se zadívala skrz manžela, který zůstal stát opřený o pult. Usměvavá servírka přinesla dva nápoje a popřála jim hezký večer. Lidé kolem se už vzpamatovali a znovu si vykládali o všednostech. Jen oni dva mlčeli. Muž se klátil ze strany na stranu jako štíhlý topol ve větru, žena se pro sebe usmívala. Čekala, kdy dostane zpátky svůj náhrdelník - tu briliantovou oprátku, pod kterou musí snášet stereotyp manželského života.
"Dáš si ještě něco?" zeptal se manžel. Jako vždycky se ptá, protože sám nemá žádný nápad. Jako vždycky teď zaplatí, odvede ji do pokoje a zeptá se, jestli je unavená. Jako vždycky unavená bude. Kdo by z něho nebyl? Jiný by místo věčného vyptávání objednal likér té nejbláznivější barvy, které mají až nahoře, protože si je málokdo odhodlá dát. Jediným mávnutím ruky by rozehrál všechny zavěšené sklenice do melodie neodolatelného tanga. Ani by ji nemusel vybízet k tanci. Sama by ho objala kolem krku, přitiskla by se k němu a nechala by se krokem tanga odvést až někam do země, odkud ta melodie i kouzelník pocházejí..
"Zaplatím," uslyšela jako vždycky. Zaplatit - to jediné dovede!
Servírka mu s úsměvem přisunula účet, muž zalovil v kapse společenského saka a rozpačitě se usmál.
"Nezlobte se," řekl provinile, "zapomněl jsem si peníze... Ale jestli chcete..," neobratně vytáhl z kapsy drahý šperk a vyklopil jej na pult, "nechte si tohle."
Plošky jemně vybroušených kamínků rozhodily třpyt do všech stran. Dívka se užasle dotkla prstem jednoho z nich, ale honem se vzpamatovala a zavrtěla hlavou.
"Je to jen atrapa, ale ty džiny zaručeně vyrovná," ubezpečil muž servírku, spěšně vzal manželku za loket a odváděl ji pryč. Vzpamatovala se až na schodišti.
"Jak to, že nemáš peníze? Platil jsi přece vstup na toho kouzelníka!" pokusila se ho usvědčit.
Pokrčil rameny : "Asi jsem někde ztratil peněženku, to se stane."
Nestane - jemu nikdy! Natolik ho přece zná.
"Jak jsi to mohl udělat?" vyhrkla a chytila ho křečovitě za rukáv. Lehce se jí vysmekl a šel dál, nezadržitelně jako říční proud. Jak snadno se najednou dokázal vzdát něčeho, na čem vždycky až směšně lpěl. S tím náhrdelníkem jako by se zříkal všeho, co je k sobě poutalo, jako by se zříkal i jí samé. Zůstala stát dole pod schodištěm a připadala si jako elektrárna, jejíž turbína se začala protáčet. Vody běží dál, mají svůj cíl, co je jim po městečku, které zůstalo bez světla...
Pomaloučku a ztěžka vystoupala za manželem do pokoje. Sprchoval se, a to jí vnuklo malou naději. Že by..? Vždycky se před tím sprchoval... Ale nebyla si už ničím jistá. Vyšla na balkon. Ulice velkoměsta byla i teď v noci živá. Lidé se vedli v závěsu a nespěchali, z ozářených lokálů se ozývala hudba. Pouliční lucerny prozařovaly nazlátlé koruny stromů jako žluté lampiony. Lístek za lístkem opadával pod nohy rozjařeným chodcům. Včera zelené, dneska zlaté, zítra jen změť holých větví... Jakýpak vlastně kouzelník. Jenom zná a dovede využít něco, co teď vidí i ona sama - jak se ustavičně jedno mění v druhé. Neon na protějším domě přehodil barvu a s ním i celá ulice. Rozesmátá parta zmizela za rohem a místo smíchu rozezvučely noční ticho sprosté nadávky. Ozvaly se tupé rány, ženský jek, supění... Navíc se dalo do deště a žena ucouvla před hrubostí a nepohodou do tepla a bezpečí. Kapky cvrnkaly do listoví a ťukaly do kapot aut. Znělo to jako krok milého, nespěchavého koníka. Nechá se od ní polaskat, zahřeje jí prsty ve své plavé, husté hřívě a nechá ji nasednout...
Mokrý asfalt odrážel světelné reklamy, které neúnavně vyzývaly k nákupu kosmetiky a počítačů. Na ulici se už nikdo nezdržoval. Žena se chtěla otočit a zavřít balkonové dveře, ale něčeho si všimla. Na vedlejší římsu se přilepilo pár poletujících lístků a mezi nimi se něco nádherně třpytilo. Mohly to být dešťové kapky, ale mohl to být i náhrdelník. Vyklonila se, ale nedalo se nic určitého rozeznat, jen ten třpyt, to jemné světélkování. Nemohly to být jenom kapky! Možná má ta holka z baru vedle svůj pokojík. Stačí se trochu natáhnout a bude mít zpátky to, co jí vždycky patřilo! Ještě kousíček, ještě se trochu nakloní a zachytí špičkami prstů nejbližší kamínek...
Manžel v koupelně vypnul sprchu. "Miláčku..?"
Neodpovídala - uražená. Přepásal si bedra ručníkem a vyšel z koupelny. Z pootevřených dveří na balkon to studeně táhlo, rozevlátá záclona připomínala svatební závoj. Opatrně ji poodhrnul.
"Miláčku, vrať se, nastydneš."
Jak dlouho chce v té zimě trucovat? Trhl záclonou, ale nevěstu nenašel. Jen bubeník déšť vytloukal o prázdný balkon svoje zběsilé sólo a na všem, co mu přišlo do rány, se třpytily záplavy briliantů.
Sok
Marek jde za svou dívkou. Neviděli se celé Velikonoce, to bude smršť. Zvoní jednou, čeká, zvoní podruhé. Že by nebyla Aneta doma? Přece se na dnešek domluvili! Konečně zašustí v předsíni lehké kroky. To je ona!
"Ahoj!"
Marek si přitáhne dívku k sobě a políbí ji na rty. Aneta se polichoceně usmívá. Vypadá to, že jeho něžnosti spíš velkoryse trpí, než že by bez nich nemohla být. Copak je úplně necitelná?
"Byly moc dlouhý, ty svátky. Příští Velikonoce budeme spolu, ne? Pořádně tě seřežu!"
Aneta se shovívavě usměje. Kdo ví, co bude příští Velikonoce...
"Pojď dál. Udělám palačinky," řekne místo odpovědi, "dáš si, viď?"
Odloží na botník dnešní poštu a zapluje do kuchyně.
"Jasně, že si dám."
A nejen palačinky! Marek si nedočkavě zouvá boty. Narovná se a uvidí na botníku obálky. Zespodu vyčuhuje červenomodrý lem - letecká pošta. Aneta si v kuchyni prozpěvuje a na rozpáleném oleji prská těsto. Marek vytáhne obálku. Neumělou latinkou vidí napsané Anetino jméno, Anetinu adresu. Zase ten zatracený jižan! Jak dlouho mu ještě poleze do zelí? Prý jenom kamarád z prázdnin. Tak proč mu nikdy nedala jeho dopis přečíst? Chodí spolu už dost dlouho, tak má snad nárok vědět, o čem si jeho dívka píše s kamarády. Kamarád taky rád.. Tihle plážoví frajírci jsou všichni stejní. Přihasí si to v černých brýlích, svaly naolejované... Což o to, Marek taky chodí do posilovny. Ale nemá eleganci floutků, ten jejich lehký styl, a to ho mrzí. Bezmocně obrací obálku sem tam. Beograd... Takhle houby pozná. A Aneta už volá z kuchyně, už sem přichází. Marek ve zmatku zastrčí dopis za košili.
"Tak pojď, kde jsi tak dlouho? Tentokrát se povedly. Ani se nepotrhaly."
Marek ji nehybně pozoruje. Zvláštní - s tím dopisem jako kdyby polapil nejen svého soka, ale i Anetu. Zbojník, který už dlouho zneklidňoval kraj, sedí konečně pěkně v chládku a čeká na rozsudek. A jeho spojenkyně si tu bezstarostně žvatlá o palačinkách. Nikdy nad ní neměl takovou moc jako teď, když drží za košilí její tajemství. Dneska si ty palačinky vychutná, ale potom rychle pryč. Musí vědět, co je v dopise.
"Vážně už si nedáš?"
"Díky, musím jít." Otře si pusu hřbetem ruky a vstává od stolu.
"Teď hned?"
Aneta mu nevěří. Přece sem nepřišel kvůli amoletám. Neviděli se skoro týden. Usměje se na něj a otočí se k dřezu, jako by chtěla umývat nádobí. Zná ho. Za chvíli ji vezme opatrně za vlasy a ochmýřenými rty se bude prosebně dotýkat jejích spánků. Chodí spolu už půl roku, ale jí se pořád daří udržovat ho v nejistotě.
"Nezlob se, Ani. Strašně rád bych se zdržel, ale nejde to."
I kdyby se urazila, teď má v ruce něco, co mu určitě pomůže ji zase udobřit.
Aneta je zmatená. Přece neodejde bez toho, aby se s ní pomiloval! To je přece nemožné! Najednou po něm prahne víc, než by čekala. Jde za Markem ke dveřím a ovine mu ruce kolem krku. Tohle nikdy neudělala! Vždycky to byl on, kdo ji přemlouval. Obálka za košilí zřejmě působí jako kouzlo. Přitahuje k němu Anetu - a to si ještě nepřečetl její obsah. Aneta mu jezdí prsty po zátylku, ale on je jako kus kamene. Jenom se nenechat k ničemu zvábit. Jakmile by se začal svlékat, obálka by mu vypadla. To se nesmí stát! Sundává Anetiny ruce ze svých ramen a letmo ji políbí na čelo.
"Teď ne, lásko. Zavolám ti."
Aneta stojí u dveří, celá zkoprnělá. Co to s ním dneska je? Snad někoho nemá? Ale řekl přece -"lásko". Lásko... Nechává neumyté nádobí a odchází plakat do svého pokoje. Na dopisy, které zůstaly na botníku, si ani nevzpomene. Většinou nebývá v poště nic zajímavého. Samá úřední oznámení a občas dopis od Dragana.
Polehával vždycky ve stínu kousek od její deky. Bylo mu něco kolem třiceti, ale chování i garderobu měl jako vypůjčené z muzea. Nosil plátěný klobouček a šortky s nažehlenými puky, které byly pro jeho štíhlé nohy moc široké. I jeho vrozená osmahlost se zdála zastaralá, jako by dvacet let bledla v zatuchlé skříni. Neskladné, hubené nohy mu pořád přečnívaly z deky. Kulatil si záda nad sešitem a něco psal. Aneta, znuděná sluncem, cachtáním v moři i lichotkami rutinních dobyvatelů, začínala být na toho podivínského mladíka zvědavá. Chodila naschvál těsně kolem jeho deky, ale on jenom omluvně odsunul hubená lýtka, aby o ně nezakopla, a psal dál. Dva metry od něho se opalovala bez podprsenky! Ani to nezabralo. Jednou večer ho potkala v restauraci. Hrbil se nad talířem a jedl se stejným zápalem, jako psal. Přestože sem nešlo slunce, měl na hlavě svůj bílý plátěný klobouček, ve kterém vypadal jako holubinka. Aneta si sedla naproti. Zamumlal něco jako "dobro veče" a Aneta nevěděla, jestli to má být pozdrav nebo oznámení, že večeře je dobrá. Dojedl, utřel si široká ústa do ubrousku a napil se limonády. Teď určitě vytáhne svůj zápisník..
"Budete zase psát?" zeptala se Aneta.
Zatvářil se, jako kdyby ho právě z veliké dálky přemístili sem na židli.
"Molim?" zeptal se a soustředěně svraštil obočí. Ne, balkánské jazyky nejsou Anetina parketa.
"Govoritě po rusky?"
"Da," čelo se mu trochu rozjasnilo. Mluvil rusky mnohem líp než Aneta.
Ačkoliv na to nevypadal, ukázalo se, že si Anetu dobře pamatuje z pláže. Když přišla řeč na jeho zápisník, tajuplně a se usmál a sáhl do plátěné kabely. Dlouho v ní lovil a pořád se usmíval. Měl něžný, oduševnělý úsměv, při kterém Aneta skoro zapomínala, že má na její vkus moc velký nos a hubené nohy. Konečně vylovil sešit. Píše si do něho na pláži básničky. Všechny samozřejmě nejsou dobré... Doma je bude muset probrat a něco vyškrtá.. Rozpačitě poposedl na židli. Ano, můžete se podívat, jestli chcete, ale jsou psané srbsky. Nečitelné klikyháky Anetě nic neříkaly. Co kdyby jí něco přečetl sám? Třeba tuhle..
Sprema se oluja, bolove kod srca. Znělo to jako starodávná věštba. Aneta nerozuměla slovům, ale rytmus veršů jí lahodil a jejich obsah se zračil Draganovi v obličeji. Tvář se mu stáhla bolestí, pak mu ji vyhladilo zamyšlení, které vzápětí přerostlo ve smutek. Když dočetl, široce se usmál a skromně sklapl sešit. Aneta přišla na to, co ji na něm tak přitahuje. Neměl žádnou masku a všechno, co prožíval, mu naplno oživovalo obličej. Nepřikrášloval se podle vžitých vzorů, byl jakoby nahý, zranitelný jako holátko. Jak takhle může žít?
Od té doby sedávali na pláži spolu a opálení hezouni jen mlsně kroužili kolem. Večer chodili na procházky a povídali si. Dragan pracoval jako asistent na filosofické fakultě v Bělehradě. Že je svobodný a bydlí u rodičů, Anetu nepřekvapilo. Vypadal na starého mládence na první pohled. Košili nosil upnutou až ke krku a Aneta mu pokaždé rozepínala poslední knoflíček, aby k něčemu vypadal. S velkými rozpaky i potěšením to trpěl.
Když se loučili, přinesl Anetě na pláž velikou kytici a dlouze jí políbil ruku. Dívali se na moře. V dálce, kde se začínaly odvíjet jazyky pěny, se něco pohupovalo. Vlny podávaly jedna druhé bělounké tělíčko utonulého selátka. Leželo na bůčku, bezvládné nožky natažené, a snad se i trochu usmívalo, jako kdyby spalo na slámě vedle mámy. Vypadalo jako dřímající nemluvně. Než odešli, dotýkalo se kopýtky písčiny. Dragan nad ním zkroušeně stál jako nad mrtvolkou vlastního dítěte. Těžce si povzdychl - příliv si žádá svoje. Aneta v tom viděla špatné znamení.
Brzy po návratu jí přišel první dopis. Na papíře byl Dragan mnohem odvážnější než ve skutečnosti. Aneta několikrát a s potěšením četla ódy na svou krásu. Na konci dopisu se omlouval, že je snad moc drzý. Ráda mu jeho drzost odpustila. Bez zábran mu líčila, co všechno dělá, co ve škole, co doma. O Markovi se nezmiňovala a na otázky, kdy a kde se sejdou, odpovídala vyhýbavě. Obdiv na dálku ji těšil, ale jinak ji začínala Draganova vážnost nudit. Až toho bude mít dost, zmíní se, že má kluka, a hotovo.
Marek jde rázným krokem přes ulici. Dopis od soka ho škrábe na kůži. Teď ho ještě nevytáhne, ještě ne. Aneta by ho mohla vidět z okna. Zabočuje do vedlejší ulice. Rozhlíží se jako nějaký zbabělec a sok schovaný pod košilí začíná pomalu nabývat vrchu. Chovám se jak vystrašený zlodějíček. Měl bych se tam vrátit, mrštit jí ten dopis pod nohy a na odchodu prásknout dveřmi, jako to dělá otec, když se mu něco nelíbí.
V parku kvetou zlaté deště. Pampelišky obracejí svá ježatá paraplíčka skoro naruby. Žlutá je prý barva žárlivosti.. Marek trhá obálku. Musí se dozvědět, čím jí ten cizinec imponuje. Dopis je psaný azbukou, rusky.
"Milá Aneto.."
Jak ta dvě slova psaná cizí rukou bodají!
"Moc Ti děkuji za dopis i přání hezkých Velikonoc. Stýská se mi po Tobě a chtěl bych Tě vidět. Víc než kdy jindy vzpomínám na všechno hezké, co jsme spolu zažili."
Tak to je konec. Konec, Aneto. Já tady přece nebudu za vola. Život bez Anety se ale zdá stejně nesnesitelný jako její nevěra. Nezbývá než umřít... Nechat se třeba najmout do nějaké zahraniční vojenské jednotky. Pořád se přece někde válčí. Až se Aneta dozví, že ho zabili, bude třeba litovat.
Posluchárna je poloprázdná. Aby ne, jak začnou slunné jarní dny, snaží se každý vypadnout. Kdo by vydržel dvě hodiny poslouchat teorie systémů? I Marek se chce ve dveřích vrátit, ale narazí na vcházejícího profesora. Smůla. Posadí se do poslední řady, naoko otevře sešit, ale pod lavicí rozevře dopis.
"Píšeš, že Tě moc nebaví škola, že jí chceš dokonce nechat. Mně nic takovýho neřekla, a přitom spolu chodíme. Nechci Ti do toho mluvit, ale myslím, že bys to dělat neměla. Jsi inteligentní a vnímavá žena, byla by škoda, aby ses přestala vzdělávat. Jak se vlichocuje! A co je mu vůbec do toho? Nechci Ti do toho mluvit, píše, tak ať do toho nekecá. Já teď neučím a nějakou dobu asi nebudu. Při posledním náletu nám totiž rozbili budovu školy, takže se nepřednáší ani se neskládají zkoušky. Je to mrzuté hlavně pro studenty, kteří ještě nedokončili semestr. Budeme pak muset vyhlásit náhradní termíny.
"No tak, Prouzo, jak byste postupoval vy?"
Marek se naprázdno nadechne.
"Kdybyste dával pozor, ušetříte si spoustu času s přípravou ke zkoušce. Já se vám divím."
Profesor se otočí a sám napíše na tabuli řešení
"Alespoň si to, prosím vás, opište."
Dneska hrajou v Ponorce Plechový držky, zašklebí se zepředu Filip. Jdeme, ne? Marek pokrčí vyhýbavě rameny. Profesorova výtka ho mrzí a je rozhodnutý se dnes večer učit. Hned po zazvonění si rychle balí věci a mizí, aby ho Filip nakonec neukecal.
Po obědě v menze jde rovnou domů. Na půl pusy pozdraví babičku, zavře se do svého pokoje a odhodlaně vyndá sešit. Poznámky, které si přinesl z přednášky, mu nic neříkají. Vůbec nevnímal, co píše! Ne, tohle musí skončit. Potom ho mají všichni za pitomce - profesor i Aneta. Takhle to dál nejde. Musí se postavit nohama na zem!
Ale kde ta zem vlastně je? Listuje skripty. Popisy vztahů a souvislostí, vzorečky a definice - je to vyjádření světa nebo svět sám pro sebe? Kde je ta zem, na kterou by se mohl s jistotou postavit? Nic nemůže být opravdovější než nevázané řádění v přítmí rockového klubu Ponorka. Uvolnění za vůně marihuany a břeskotu metalových kapel... A co Aneta? Palačinky, vláčné jako její kůže... Jak mohl odejít? Ze skript vyklouzne složený papír a přistane na koberci. Podminovaná půda. Musí se konečně dozvědět, co je v tom dopise.
"Přestože bydlíme v centru města, měli jsme zatím štěstí. Náš dům pořád stojí. Jenom nám nedaleký výbuch vytloukl okna a taky se poškodilo elektrické vedení, takže jsme bez proudu. Moji rodiče jsou dost staří a zvládají to špatně. A já sám, musím se přiznat, bych nejradši někam utek, ale nemůžu je tu nechat samotné. Je to hrozné živoření..."
Rány na skleněnou výplň zamčených dveří. To se otec se vrátil z práce. Máma by klepala jemněji.
"Mladej pane, zapomněl jste umejt nádobí."
Není to blbost? Támhle se lidi třesou, že jim spadne barák na hlavu, a mě tady budou buzerovat kvůli pár špinavým hrnečkům.
"Se učim," odmlouvá Marek skrz zavřené dveře.
"Se uč, to je v pořádku. Můžeš stihnout obojí."
Sám si pustí televizi a zkouší jeden program za druhým. Krásná dívka vzdychá nad lahodným jogurtem, jako by prožívala orgasmus. Hlasatelka čte strohým hlasem zprávy. Válka v Jugoslávii pokračuje, bombardování pouze vojenských cílů, žádné ztráty na životech. Konečně se otec strefí do správného programu. Přes ostře zelený trávník letí balón, hemží se modré a zelené dresy.
"Nedrob mi laskavě na ten koberec!" To přišla máma.
"No jo." Otec si nacpe do pusy zbytek velikonočního mazance.
"Jaký nojo? Mám furt luxovat nebo co?"
"Hlavně ne teď, když je rozehranej zápas!"
"Kousek od vás padají rakety, a vy se staráte o nějakej blbej fotbal nebo koberec," namítne Marek.
Otec syčí, aby byli zticha, máma si dá ruce v bok.
"S nějakejma raketama nic nenaděláme. Zato tady tu haldu nádobí bys moh místo zbytečnejch řečí umejt."
"Říkám mu to furt, ale pořád má tisíc výmluv," přitakává otec.
"Hlavně, že sám jenom koukáš na televizi," odsekne Marek.
Otec se vymrští z křesla - fotbal nefotbal.
"Tak podívej se, mladej, já makám každej den, abys ty moh študovat, jo?! Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít dělat sám."
"Góóól!"
"Sakra, a já ho propás. Přetrh bych tě!"
"Proč tolik křičíte?" Přišourává se babička a sedá si na své místo s polštářkem.
Fotbal skončil, otec odešel do garáže a máma něco nakoupit. Marek oplachuje poslední skleničky a staví je na odkapávač. Tolik práce s tím je, a kdyby teď spadla odněkud bomba, budou z nich stejně střepy. Babička se dívá nepřítomně z okna. Ona přece zažila válku..
"Babi, tobě taky nepřipadá děsný, že se kousek odtud střílí a nikdo nic nedělá?"
"Kde se střílí?" ptá se polekaně babička.
"V Jugoslávii. Posloucháš přece zprávy, ne?"
"No jo, máš pravdu, Marečku, pořád se někde střílí," pokyvuje smířeně hlavou "lidi si nedají pokoj."
"Poslouchej, něco ti přečtu."
Snad jí ten dopis připomene její vlastní zážitky a probere se.
"Sestra je právě v porodnici. Při náletu ji i s miminem narychlo evakuovali. Naštěstí se jim nic nestalo. Jenom byli oba v šoku a sestra ztratila mléko, takže teď nemůže kojit. Ale oba jsou naživu, a to je hlavní. Každý to štěstí nemá.. Včera jsem potkal matku jednoho svého studenta. Aneto, nechtěl jsem Ti to psát, ale musím. Nikdy v životě jsem se nesetkal s takovým zoufalstvím. Objala mě a cítil jsem, jak pláče. Její syn zahynul v sutinách zbořeného domu. Je to strašné, nezlob se, že ti to píšu."
Babička pochrupuje v křesle, hlavu ke straně a ve tváři bezduchý výraz. Markovi najednou připadá hloupé číst jí o utrpení, kterého sama zažila dost, o smrti, která jí sedí na víčkách. Co vlastně po stařence chtěl? Opatrně ji přikrývá teplou dekou.
Televize zůstala puštěná, přestože se na ni dávno nikdo nedívá. Na obrazovce běží ukázky z proběhlých Velikonoc. Papež se modlí za mír zpěváci mu sborem přitakávají. Aleluja, aleluja..!
Na lavičce před domem si povídají matky. Jejich děti se hrabou v písku a kousek stranou stojí kočárek. Vítr si pohrává běloučkým volánkem od peřinky. Copak tady - tady si matky hýčkají své dětičky v kraječkách.. Kdyby tak četly ten dopis. Marek pomalu prochází kolem žen. Jedna z nich vysvětluje kamarádce, že kojením ztrácejí ňadra svůj původní tvar.
Marek noviny nečte, ale tentokrát si koupí MLADOU FRONTU. Skáče z titulku na titulek. Konečně - tady. Píšou o etické válce za mír a demokracii. Pro koho asi bude dobrá, ta demokracie? Pro mrzáky a sirotky, kteří zůstanou ve zpustošené zemi? Zahodí noviny do popelnice. Vzpomene si na Filipa. Filip zná jednoho člena kapely Plechový držky. Kdo jiný než právě Plechový držky by měly vytroubit do světa pravdu!
Rocková kapela Plechový držky vyřvává do zakouřeného sálu Ponorky milostná traumata svých členů. Filipa není ve tmě a čmoudu vidět. Marek je rozrušený. Představuje si, jak všechnu tu bezmyšlenkovitost vytlačí úžas, až začnou Plechový držky křičet z pódia slova své nové písně. Celá ta síla lidí, která se zatím jen bezduše přelévá sem a tam, dostane konečně směr. Sedá si k volnému stolku a znovu se pouští do čtení.
"Než tohle všechno začalo, bylo mezi lidmi hodně nespokojenosti, ale teď táhnou všichni za jeden provaz. V noci chodíme bránit mosty. Stojíme tam jako živé zátarasy. Všude vládne odhodlání a jednota, ale já jsem od přírody pesimista. Zpívám s ostatními, ale dobře vím, že i kdyby všechno skončilo právě teď, budeme o desítky let zpátky. Tolik továren, škol a nemocnic už zničili, tolik lidí už nežije... Ani televizní věž, která se mi nikdy moc nelíbila, ale na kterou jsem si za ty roky zvykl, už nestojí. Nic už nebude jako dřív... Vzpomínáš si na to utopené selátko?"
Ze sálu se připotácí opilý mladík. Vrazí do stolku, až se převrhne láhev. Marek stihne taktak uskočit. Zbytek piva se roztéká do stran a pomalu skapává na podlahu jako déšť z okrajů deštníku.
"Kde je moje pivo? Kterej kretén mi ho vychlastal?!" rozčiluje se opilý.
Marek couvá mezi politými stolky, podrážky mlaskají po ulepené podlaze. Konečně najde Filipa. Laská se v přítmí s malátnou dívkou, o kterou dlouho usiloval, a posunky posílá Marka pryč. Plechové držky mají přestávku a povzbuzují se v šatně dávkou hašiše. Marek má nutkání taky se nadlehčit nějakou drogou. Kdyby ten dopis nepsal někdo, kdo má rád Anetu... Ale právě spojení s Anetou mu dodává hrozivou věrohodnost.
Jarní noc voní přešlým deštěm. Ulicí občas prošustí auto, jinak je všude klid. Lidé se baví nebo spí.
"...nejhorší ze všeho je, když vyhlásí alarm. Kryty jsou jako ponorky někde hluboko pod mořem, kam nedosáhne ani paprsek slunce. V krytu člověka úplně přejde odvaha. Některé děti nahlas pláčou, ženy popotahují a muži mlčí. Nedokážu tam vysedávat. Radši chodím prázdnými ulicemi, poslouchám vzdálené výbuchy a dívám se, jak obloha hoří. Ani hvězdy nejsou vidět..."
Zlaté deště planou ve tmě jako pochodně. Z parku je slyšet vzdechy a Marka začíná pálit samota. Je blázen, že nechává Anetu za takové noci opuštěnou. Rychle vyhledá telefonní budku.
"Tak zítra u řeky. Dobrou noc..."
Vždycky se opozdila a musel na ni čekat, ale byla na mostě první. Marek ani nestačil dopis od soka vyhodit. Aneta tentokrát nedělá, že ho nevidí. Sama mu jde naproti. Její úsměv je jako z jiného světa. Nevymkne se mu, sotva se políbí, nezačne mluvit o všedních věcech. Její rty mu zůstanou ležet na tváři jako bezmocné rybí tělíčko, vyplavené na souš. Tohle u ní ještě nezažil. Teď je Aneta jeho.
Marek zapomene na dopis, ledabyle zastrčený pod svetrem. Ale sok je pořád tady. Bílý papír najednou vyjede a přistane na chodníku.
"Něco ti vypadlo," řekne Aneta malátně. Proč jen ho nevyhodil doma? Nemusel to přece dočítat. Teď je všechno ztracené. Se zlodějem Aneta chodit nebude. Sok chce mít poslední slovo a rozdělit je. Aneta je ještě omámená líbáním. Marek rychle přišlápne dopis tak, aby nebyla vidět azbuka.
"Nic důležitýho," řekne ledabyle. Podsune botou papír pod zábradlí a skopne ho dolů. A jseš vyřízenej.
"Takhle znečišťovat životní prostředí," pohorší se Aneta "máš to hodit do popelnice na papír." Aneta je ekoložka, ale snad mu tenhle prohřešek odpustí. Teď ji někam odvede a udělá jí to tak perfektně, že jí jednou provždy přejde chuť na nevěru.
Papír se houpavě snáší do vln. Peřeje, které ho unášejí, překotně žbrblají a převracejí dopis sem a tam, jako by znaly i to, co v něm není. Dragan Vukanovič ho psal v nemocnici, kde krátce nato zemřel.
