"Jdete dědinkou! -
Čisté domky, jako by je z cukru vystrouhal, červeným neb modrým pruhem podrovnávky, mile se na vás usmívají se svými okénky, ověnčenými uměle proplétaným ornamentem národním, s jablíčky a ptáčky, s růžicemi a lilií.
V žundrech okrasy podobné. Na nejednom domě ze starší doby setkáte se ještě dnes s prolamovaným štítem, vyřezávaným vikýřem a celé rozložení chaloupky vedle své praktičnosti i oku mile lahodí.
...
Obydlí sloužilo ke dvojímu: tělu skýtalo ochranu, bylo ochranou majetku, ale ono bylo zároveň i milou pastvou oku. Tak dovedli si vykrášliti to svoje hnízdečko.
Vkročili jste dovnitř, tam almara, onde truhla, police, lištva, vše zářilo přímo nádherou barev, okrasu zřeli jste na kolébce, loži, kolovratu a rukou umělou vyzdoben i poslední kolíček domácího nářadí i náčiní polního.
A zrovna tak, jak zdobil člověk svoje obydlí, své nářadí a náčiní, zrovna tak zdobil i vše, k čemu ta či ona slavnost, ať již rodinná či národní, obecní či církevní, jej vedla.
Je to zejména právě nynější doba Velikonoční se svými kraslicemi, kde na materiálu zajisté tak málo vděčném dovede upracovaná ruka lidu našeho vytvořiti nejsmělejší ornamenty, něžné a milé, opravdu čistě naše.
...
Co předkové naši pracně a s opravdovou pietou vytvořili, to my nehodní synové svých otců, nemající pro to pochopení, poněvadž jsme odcizili se tomu svatému a zdravému umění, za bídný kapitál prodali jsme svým nepřátelům a utiskovatelům, aby tím vyzdobili si svoje příbytky.
Jako když zaduje vítr sadem a sráží krvavé i něžné květy jabloní, tak také když zadul v kraje naše duch ciziny, zničil nádherný výkvět našeho domácího umění a v náhradu za to hodil nám cosi, čemu říkalo a říká se po dnes praktická věc, co však ve skutečnosti není než kus nechutné a odporné všednosti.
Místo útulných našich chatek začaly se stavět baráčky podobné škatulím, skvostné výšivky nahrazeny tiskem a tak pomalu nahrazen i kroj odpornými cáry, nepřekonatelné naše písně flašinetářskými popěvky, zkrátka pravá a vznešená krása nahrazena líbivou brutálností.
...
Však i mezi těmi, kdož sami neb jinými tím jménem umělců se pokřtívají, je a zvláště dnes mnoho sice povolaných, ale málo vyvolených.
Potuluje se na př. dnes světem lidí, kteří pod titulem malířů neb akademických malířů živí se prodáváním obrazů, lépe řečeno, řemeslně pomalovaných pláten, až hrůza a i ti troufají si reflektovati na uměleckou existenci.
...
Ze všeho toho předešlého bylo asi patrno, že lid náš dovede umělecky cítiti, že ten cit v něm hluboko je zakořeněn a produktivnost lidu dob dřívějších jasný podala též toho doklad, ale že dnes lid zaneprázdněn jednak otázkami jinými, jednak kažen fabričnou produkcí cizí, odvykl dnes již jaksi o umění se zajímati a musí tedy na prvním místě býti snahou naší, nemáme-li zůstati za cizinou, bývalý zájem o ně v lidu zase k jeho dobru probuditi.
...
Poznejme se nejprve sami, poznejme co dobrého a zlého je nejprve v nás, a pak teprve starejme se o cizinu, která o nás stará se také až na druhém místě a z nás tyje!
Pobídkou v tom dobrém našem úmyslu nám pak budiž, že síla našeho lidu není dosud tak ochablá, abychom nemohli v něj složiti i nejsmělejší naděje, a že poctivou prací ruku v ruce s tím svým milovaným lidem kráčejíce dosáhneme přece toto, co vytkli jsme si..."
Tato slova o lidu a umění pronesl 16. dubna roku 1900 na "sjezdu mladé inteligence kraje prostějovského" v Prostějově tehdy ještě ne pětadvacetiletý malíř Alois Kalvoda. Od jejich napsání už uplynulo celé století, a přesto naléhání jejich obsahu, odmyslíme-li archaický jazyk, budí zdání, že byla napsána právě dnes. Mění se vůbec poměry v naší společnosti a v našem umění? Netýkají se všechny změny jen našeho šatu, nikoliv nás samých? Každý ať si sám odpoví.
Zvolil jsem Kalvodův text nejen pro jeho pravdivost přesahující až do našich časů, ale také jako připomínku jejich autora. Nechci Aloise Kalvodu představit pouze jako malíře-krajináře, chci zmínit i jeho literární pokusy. Kalvoda-malíř je navíc dostatečně známý a já ani nemám možnost ukázat reprodukce jeho obrazů.
Alois Kalvoda se narodil 15. května 1875 ve Šlapanicích u Brna jako osmé z deseti dětí. Když mu bylo 9 let, zemřel mu otec. V mládí poznal bídu a nouzi. Celý život se pak snažil stát příslušníkem hmotně zajištěných společenských vrstev. A jeho snaha byla úspěšná. Do roku 1899 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Julia Mařáka. Stal se zástupcem druhé generační vrstvy Mařákovy školy, příslušníkem malířské "generace 90. let". Později se stal sám malířem-pedagogem. Už v roce 1900, rok po Mařákově smrti, si založil soukromou krajinářskou školu. Ke Kalvodovým nejnadanějším žákům, kteří později absolvovali umělcovu malířskou školu v Běhařově, patřil slovenský malíř Martin Benka. V roce 1900 Kalvoda poznává Paříž, o rok později Mnichov. Silně jej ovlivnila pražská výstava skupiny "Worpswede" (1903). V roce 1905 se stěhuje na Křivoklátsko, aby nakonec roku 1917 koupil barokní zámeček v Běhařově u Klatov. Alois Kalvoda zemřel v Běhařově po dlouhé nemoci 25. 6. 1934. Pochován byl v rodných Šlapanicích. Náhrobek na jeho hrobě je dílem sochaře Rudolfa Březy.
Kalvoda byl členem SVU Mánes, Jednoty umělců výtvarných a brněnského Klubu přátel výtvarného umění, který ale roku 1906 po neshodách opustil, aby se v roce 1907 podílel na ustavení Sdružení výtvarných umělců moravských, které bylo činné až do roku 1959. Členy Sdružení byli kromě Kalvody Joža a Franta Uprkové, Stanislav Lolek, Antoš Frolka, Roman Havelka, určitý čas i Alfons Mucha, Max Švabinský a Jan Štursa.
Alois Kalvoda byl krajinář. Zpočátku byl jeho výtvarný projev ovlivněn Mařákem. Realisticky maloval romantické či posmutnělé stromy (Skupiny olší, 1897), vodu (Splav v Lochovicích nad Litavou, 1899, Na potoce, 1898), jako spouští fotoaparátu zachycoval stavby, které ho upoutaly (Větrný mlýn, 1902, Pernštýn, 1903, Buchlov), sentimentem přeplnil polyptych Zbloudilý (1901) inspirovaný verši Bohdana Kaminského. Počátkem 20. století začíná jeho dílo měnit secese. Obrazy z této doby jsou hodnoceny jako malířovy nejzdařilejší práce vůbec. Tetelící se nebe a hladina vody, prosvětlené koruny stromů i země, odhmotnělé skály, zlatavá cesta dekorovaná krajkou stínu (Podzimní slunce, 1902, Večer, 1902, Krajina s obilím, Cesta, Nad Berounkou 1909). Pozoruhodné jsou jeho obrazy z cyklu Sny (Před bouří, Močál, Noc). Kalvoda se intenzivně zajímá o grafiku. Je autorem lyrického románu v obrazech Stará píseň, který verši doprovodil Jaroslav Vrchlický (1903). Bohužel pozdější Kalvodovy práce již jako pozoruhodné označovány nejsou. Lze je jako některá jeho díla z konce 90. let 19. století označit za do značné míry povrchní odrazy zrakového vjemu. Poznamenal je především, použiji slova z knihy Jiřího Hlušičky, "vtíravý sentiment, malířská manýra a bezvýchodný způsob malby." Příroda se na jeho plátnech proměnila ve "výtvarnou frázi" či kýčovitou idylu, o čemž svědí především často se opakující a nijak nerozvíjený motiv bříz. Už v roce 1910 byli Kalvoda a jeho druhové z Jednoty výtvarných umělců za svoje díla napadeni Bohumilem Kubištou a s ním spřízněnými umělci.
Kalvodovy obrazy můžete najít v Moravské galerii v Brně, v Galerii výtvarného umění v Hodoníně, Národní galerii v Praze, v galerii zlínské, jihlavské, olomoucké, karlovarské a dalších. Byl autorem scény ke Smetanově Prodané nevěstě. Rodné obci věnoval Alois Kalvoda velkorozměrný obrazový triptych Život lidský, který dodnes krášlí průčelí velkého sálu šlapanické sokolovny.
Již v roce 1892 vstoupil Alois Kalvoda i do literatury. Toho roku se objevily jeho příspěvky v časopise Čas. Později přispíval například do Národních listů. V letech 1909 až 1912 redigoval časopis Dílo, v roce 1919 Umělecký list Jednoty výtvarných umělců. Roku 1913 se v Brně hraje Kalvodovo drama Marhovský (tiskem vychází 1914). Vypráví tragický příběh talentovaného malíře Dušana Marhovského, který při pobytu na venkově, na Slovácku, namaluje akt cikánky. Obraz naprosto odlišný od prací, "básní přírody", které maloval dříve. Obraz září barvami, je temperamentní, plný nevšedně zobrazené ženské krásy, vyjevuje autorovy pocity, není tak vlastně opravdovým portrétem. Marhovský chce plátno představit na pražské výstavě, ale ještě před výstavou jej nakonec ukáže svým kolegům a přátelům malířům. Zejména jeden z kolegů, který má ale mezi nimi hlavní slovo, namyšlený despota Werner, mu obraz pod pláštíkem "kamarádského úsudku" pohaní. Marhovský podlehne duševnímu vypětí, které se dostavilo po výměně názorů s kolegy, a přichází o rozum. V roce 1922 Kalvoda dokončil lyrickou hru Hořec, kterou sehrál jím založený divadelní spolek Šmilovský. O šest let později vydal knihu Přátelé výtvarníci a v roce 1932 knížku Vzpomínky.
Jak toto povídání zakončit? Dílo Aloise Kalvody nelze asi jako celek bezvýhradně přijmout, ale také je nelze odmítnout, i když jeho pozdní práce by k tomu mohly svádět. Je nesnadné hodnotit jakékoli umělecké dílo, vyjadřovat se k jeho kladům a záporům. Co o tom vlastně víme. Ostatně sám Alois Kalvoda si toho byl vědom, o čemž svědčí i rozhovor, který je součástí Kalvodova dramatu Marhovský, rozhovor umělce Dušana Marhovského a jeho bratra lékaře, a pak i slova Marhovského milé, Blaženy:
Marhovský (nelibě). Prosím tě, snad nechceš zase dělat znalce.
Lékař (kousavě). Naopak, přiznám se rád: Tomuhle nerozumím! To si nechám vysvětlit. - Pro koho vy vlastně malujete?
Marhovský (sebevědomě). Obracíme se k lidem, kteří mají trošku citu a inteligence! - - - Pro obyčejné lidi to není.
Lékař. Spoléháte tedy na lidi neobyčejné. - No servus!
Marhovský. Proč na neobyčejné? Prostě na lidi hlouběji založené.
Lékař. A to je zvláštní, že ta největší díla umělecká jsou nám - obyčejným lidem - docela srozumitelná.
Marhovský. Proto si lidé odvykli pomalu myslet. Předlož jim dnes něco, nad čím nutno se zamyslet, odvrátit se. Dnešní společnosti záleží pramálo na rozkvětu, nestará se o osud umění.
Lékař. Starala by se, kdybyste k ní mluvili srozumitelně. Vaše problémy však a vaše malovaná tajemství - -
Marhovský (pozoruje velký obraz). Řekni mi, jak si vlastně představuješ srozumitelnost v umění?
Lékař. Nemusím chodit daleko. Vzpomeň si jen na ty svoje staré věci. Tak pěkné, tak harmonické a plné vzduchu byly. Tohle (ukazuje na velký obraz) bije příliš do očí - je to vyzývavé, - ale vzduch v tom nevidím. To neprodáš! -
Marhovský. To se neví!
Lékař. Anatomie na příklad je pro vás čímsi zcela podřadným. - - - Podívej se, jak chybně sedí této ženě - o barvě nemluvím - hlava na ramenou. - A zde - ty boky - to si pamatuj jednou pro vždy, že malovat člověka a ignorovat při tom anatomii je trochu divná kaprice.
Marhovský. Ty myslíš, že malíř má dle modelu sestrojovat anatomické výkresy? - Subjektivní barevný dojem - brachu - -
Lékař. Pak to můžete dělat bez modelu - z paměti.
Marhovský. Prosím tě, nechej starost o tyto věci odborníkům. - V umění vede a vychovává jedině umělec. Ten určuje, co má cenu uměleckou a co nikoliv.
Lékař. Podle toho to také vypadá. - Vždyť vy sami často nevíte - co dělat - honíte se za efektem a je to jenom vaše umíněnost. - - Nejste sami sebou hotovi - lpíte na svém umíněně jako malé děti.
Marhovský. To není umíněnost - je to vnitřní nutnost.
Lékař (úsečně). Egoismus je to!
Marhovský. Za ten egoismus platíme draze svým utrpením - a proto nám práva na něj nemusíš upírat.
Lékař. Neupírám, ale vaše tak zvané vnitřní boje a utrpení, to jsou přece vaše soukromé záležitosti. - - Jaký tím chcete dát lidstvu příklad?
Marhovský. Příklad? - - Příklad ryzosti a poctivosti.
Lékař. - Možná! - Zabředáš však do čehosi, co nikdo nepochopí. - Budeš mít boje - a nemáš na ně nervy. - - Jednou tě to může stát všechno - (zarazí se) - Ale škoda času - -
...
Blažena. Co je pravdivé a krásné? - Na tom se neshodnou ani tři lidé na světě - tím méně tři umělci.
Samostatné Kalvodovy výstavy realizované za jeho života:
1902 - Praha ("U Štajgrů"). 1904 - Brno (Klub přátel umění), České Budějovice, Uherské Hradiště. 1906 - Písek. 1907 - Mladá Boleslav. 1908 - Praha (Topičův salón), Roudnice nad Labem. 1911 - Beroun, Příbram. 1916 - Žamberk. Plzeň. 1917 - Litomyšl. 1918 - Praha (Topičův salón), Hradec Králové (Městské průmyslové muzeum). 1920 - Klatovy (Uměleckoprůmyslové muzeum), Domažlice (Městské muzeum). 1923 - Olomouc, Brno. 1925 - Praha (Obecní dům). 1931 - Slavkov u Brna, Plzeň.
Účast Aloise Kalvody na výstavách v zahraničí:
Kalvodovy práce byly za jeho života vystavovány v Evropě (Benátky, Berlín, Drážďany, Düsseldorf, Hamburg, Kyjev, Mnichov, Paříž, Poznaň, Řím, Varšava, Vídeň) i v Americe (Pittsburgh, Saint Louis).
Prameny:
1) Dílo malíře Aloise Kalvody. Mařákova škola. Vánoční výstava. Výstavní list Domu umění v Brně, Brno 1950, 16 s.
2) Galerie výtvarného umění v Hodoníně. Internetové stránky.
www.ccsystem.cz/gvuhodonin
3) Hlušička, J. České moderní malířství v Moravské galerii v Brně I. Období 1890 - 1919. Blok, Brno 1984, 304 s.
4) Kalvoda, A. Marhovský. Drama ve třech jednáních. Barvič & Novotný, Brno 1914, 80 s.
5) Kalvoda, A. Umění a lid. Klub přátel umění, Brno 1900, 10 s.
6) Kalvoda, A.: Vzpomínky. Praha 1932
7) Kalvoda, A., Vrchlický, J.: Stará píseň. Lyrický román. Grosman a Svoboda, Praha 1903, 29 s. textu a 9 barevných reprodukcí obrazů
8) Klobas, O.: Alois Kalvoda. Životní pouť "malíře bříz" ze Šlapanic do Prahy. Helena Vojtková, Podivín 1997, 132 s.
9) Pelikán, J.: Alois Kalvoda. Krajinářská tvorba. Katalog výstavy k 100. výročí narození. Galerie výtvarného umění v Hodoníně, Hodonín 1975, 56 s.
10) Šlapanice. Internetové stránky. www.meuslapanice.cz
11) Štěpánek, P., Manoušková, Z.: Alois Kalvoda. Katalog výstavy. Moravská galerie a Městské muzeum v Brně, Brno 1984, 32 s.
1
