Za Jaroslavem Sekerou

   Zpravidla jednou za čtrnáct dnů mi volali z recepce televizního studia, je tu pan Sekera. Někdy se ozval sám slabým hlasem, haló - tak jsem tady - Jarku, posaď se, za pět minut jsem dole.
   Přišel můj guru, budeš mě muset omluvit, řekl jsem zvesela svému kolegovi. - V poledne jsem zpátky. Tak tomu bylo ještě vloni na konci léta a poprvé někdy před dvaceti lety.
   Pak jsme se pomalu a měsíc co měsíc pomaleji šourali na kafe a víno. V posledním roce si Jarek stěžoval, že ho bolí nohy, jindy zas, že mu padají víčka, že bude špatným společníkem, a že raději neměl nikam chodit, a že je pro mě příliš starý kamarád. A když jsem se ho v takové náladě neprozřetelně zeptal, co teď píše, hned bylo zle.
   Ale třeba zrovna bylo léto a hřálo sluníčko a Jarek byl ve světlém kloboučku, ostříhaný skoro dohola a já mu řekl - ty vypadáš jako Majakovskij. Jarek se zasmál a viděl jsem, že mu to lichotí. A když přišel v kloboučku a s hůlčičkou, tak vypadal jako Čechov.
   Kdysi jsme nejčastěji navštěvovali literární kavárnu v knihkupectví Academia, později ostravský Atlantik. V posledních dvou letech mi tam Jarek nosil na stroji napsané kapitoly autobiografického románu. Chtěl vědět, co na ně povím. Pokyvoval hlavou, jako že souhlasí, neříkal nic a já jsem mu do hlavy neviděl. Jednou totiž na adresu kritiků poznamenal: Když někdo neví, o čem přemýšlím, jak může posuzovat věci, které napíšu?...
   Nejednou se stalo, že jsem ho požádal, ať mi hned půjčí pero a kousek papíru. Třeba když z něj vylítlo: Člověk, když pro něco žije naplno, tak se vždycky sekne...
   Oběma nám bylo protivné lidské konání pro nějaký účel. Už nějakou dobu jsem mu snad u každé kávy připomínal - kdo jiný má napsat knížku o účelovosti než ty?! Ta osloví i mladé lidi, kteří navenek s levicí nechtějí mít nic společného. Znám je. Ale také vím, že jednání za nějakým účelem se jim hnusí. Tak si je můžeš získat. Neříkal jsi snad, že mladá duše je věrná myšlenkám... nebo, když je člověk zamilovaný, je cenný, pak už to stojí za hovno?... Tehdy ho ještě nenapadalo, že stáří se pozná podle toho, že ho mládí už nezajímá.
   A čím víc vína bylo vypito, tím odvážněji jsem opakoval, že z jeho knížek se mi nejvíc líbí Torzo člověka. Že pro mě je nejen literárněvědnou prací, ale především sociologickou a psychologickou sondou měšťáka. Už ten název - Torzo člověka! A takové že jsou i Příběhy mechanických občanů a naposledy Černý mnich. Tak ať napíše ještě tu jednu...
   Také vím, že nikdy nezplodím Nikolu Šuhaje loupežníka, protože sociální realita mě k tomu nepřitlačila... Ten, kdo je šťastný jak blecha, nemůže napsat nic dobrého. Dobrou věc napíšeš jenom v utrpení, říkal.
   Po Novém roce mi už nikdy z recepce neoznámili, je tu pan Sekera. Párkrát jsem ho navštívil u něj doma. Posedával v županu, usmíval se, pokaždé jsme snědli mísu skvělých jednohubek s česnekovou pomazánkou. Pak si Jarek loupal banán a pomalu žvýkal. Moc jsme toho nenamluvili. S odpověďmi si dával načas a na pokračování mi je s každým soustem servíroval. A tak jsem víc mluvil já: o tom, co jsme kde natáčeli, jak jsem sčítal rysy a jiná beskydská zvířata a jak je dobrý ten Jan Stern. Když jsem se ho ptal na psaní, odpověděl, že psát už nebude.
   Jarek se víc usmíval, než mluvil a dával mi za pravdu, že na jaře bude líp. Ale nebylo. Bohužel: Co špatné je, je pravdivé.
   Zítra, když usednu proti svému kolegovi, řeknu mu: Guru už nikdy nepřijde.
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]