Představovat autora knihy ZTRACENÁ GENERACE (OREGO, Říčany 2004, 157 stran) Jaroslava Matějku, předního českého spisovatele a historika (autora životopisů Klementa Gottwalda a Winstona Churchilla) je, myslím, zbytečné. Jako nošení dříví do lesa. Autora máme rádi jako soudruha a kamaráda, kterého si všichni vlastenci s komunistickým přesvědčením vážíme a pouze litujeme, že už nepíše do Haló novin svá nezapomenutelná páteční zamyšlení.
   Řečeno současnou terminologií, Jaroslav Matějka a jeho literární tvorba je prostě super a na levém břehu naší spisovatelské obce prostě nenahraditelný.
   Nejsa profesí literární historik (pouze historik se specializací na současné mezinárodní vztahy a na novější dějiny Afriky), omezím se pouze na své čtenářské dojmy a poznatky.
   Především chci předeslat, že Matějkova kniha se čte doslova jedním dechem. A jak by ne, když zachycuje různé části dějin, které jsme jako generace (Jaroslav je pouze o nějakých pár let starší nežli my) prožívali.
   Autor připomíná onu ztracenou generaci světoznámého Ernesta Hemingwaye, milovníka Paříže, Kuby a Černé Afriky. Té generace, která prožila mládí v první světové válce a měla svoji určitou obdobu v německé ztracené generaci nezapomenutelného antinacistického velikána německé literatury Ericha Marii Remarquea. A právě podle toho nazval svoji knihu Jaroslav Matějka, podávající zasvěcený svědecký obraz mladé československé generace, usilující po vítězství nad nacismem o vybudování spravedlivé socialistické společnosti.
   Autor používá u většiny historických postav knihy pseudonymů (například Jirka je Jiří Pelikán, Michal /Moše/ Teichman je Michal Reiman, Milan Knitl Milan Hübl, Pavel Blahout Pavka Kohout, Zdeněk Pekař Zdeněk Mlynář, Prtanov /zkratka/ první tajemník Antonín Novotný, Matula Mamula, Valtr Pekárek Valtr Komárek atd.). Těžko identifikovatelné (zvláště pro dnešního čtenáře) jsou Jindřich »Kuvatlík«, Miloš Mánek, Gustav Rys, Zbyněk Skalický, Mojmír Mikšík a další postavy. Ústřední postava - Ondřej - má řadu autorových rysů.
   Matějkova autentická svědectví mají mimořádnou historickou hodnotu, protože autor jako historik dobře ví, jak zacházet s osobními svědectvími doby. Autor říká k problematice československé poválečné ztracené generace toto: »Nám nezbývá než se po těch trnitých cestách, po nichž bylo mně i mým vrstevníkům kráčeti, vydat alespoň ve vzpomínkách. Neboť ty člověku nikdo a nic neodpáře. A ti dobří z té generace si to přece jen zaslouží. Padni, komu padni!«
   Matějkova kniha je v našich současných poměrech naprosto ojedinělá. Jak známo, ještě se nenarodil člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem. Proto lze předpokládat, že kvůli své knize se autor stane terčem útoků z nejrůznějších stran. Nejen recenzentská povinnost však velí konstatovat zcela výjimečnou důležitost této historie spisovatelovy generace pro naše poučení. A rovněž pro úspěch práce generací budoucích.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]