Spisovatel, ale i historik a scenárista Jaroslav Matějka (pro mnohé ze čtenářů i kolegů důvěrně Jarda, Jaroušek, Jarka) patří po celý svůj dosavadní život k těm, kteří nikdy neslevili z přesvědčení, že jedině v socialistické společnosti je možné uplatňovat a rozvíjet nejpozitivnější vlastnosti, dřímající uvnitř každého člověka. Proto už i v jeho beletristické prvotině Náš dědek Josef z počátku sedmdesátých let vystupují hlavní postavy (orámované autorovi blízkým prostředím života moravské vinařské vesnice) především jako vzory zářného lidství, nepostrádající patřičnou plastičnost, přirozený humor a optimistický pohled na budoucnost. Nezlomnou nadějí ve dravou člověčí náturu a vírou v uskutečňování pro lidské pokolení optimálních existenčních podmínek zůstala pak již stabilně protkána prakticky celá Matějkova prozaická tvorba, ačkoliv během let stále častěji připojoval i pohotově kritický šleh tam, kde se v jeho očích nad únosnou míru rozcházela dosažená realita s jím upřednostňovanou morální normou. Matějkův vzrůstající konflikt se lží a pokrytectvím posléze znásobil listopadový převrat, po němž však ani na vteřinu nezauvažoval "přehodit kabát", ale naopak se odmítl svého celoživotního světonázoru vzdát a začal se opětně angažovat v tehdy nově vznikající KSČM i v obnovených levicových tiskovinách. Potom už mu nezbylo - tak jako mnoha dalším levicově smýšlejícím spisovatelům - než vydávat své knihy mimo "oficiální distribuční proud", který v této pořád ještě demokraticky nedovyvinuté zemi vytrvale brání tomu, aby se v běžných knihkupectvích mohla objevovat současnému režimu něčím nepohodlná literatura.
   Matějkova blízkost k lidem a jejich všedním problémům činí však z něj jednoho z těch, kteří si i přes bojkot dokázali udržet čtenářský zájem, s jakým nemůže počítat ani většina dnešním režimem protežovaných autorů. Nejen, že jeho díla dosahují na nynější dobu nadprůměrných nákladů, ale bývají zpravidla i rozprodána v tempu, které je jiným zcela nedostižným snem. Tento poznatek odsouhlasí dozajista každý, kdo měl kdy možnost setkat se s Matějkou při jeho četných besedách a autogramiádách. Zájemců u jeho stolku kupříkladu při prvomájových oslavách na Letné anebo při pravidelné podzimní oslavě Haló novin na pražském Výstavišti bývá pokaždé doslova nekonečná řada. A ta se právě tam letos koncem září ještě prodloužila, když se rozkřiklo, že autor signuje na knižních stáncích prodávanou novinku, totiž román, hraničící snad tentokrát spíše s literaturou faktu. Nese stručný titul PREZIDENT a popisuje doopravdy ty nejkrkolomnější peripetie v životě jistého prezidentského manželského páru, který ovšem asi není složité správně identifikovat, přestože (anebo protože?) běží o "celkem málo půvabného, pihovatého a zrzavého" pana Karla, někdejšího rozmazleného milionářského synka a jeho dosud vzhlednou manželku, dříve "průměrnou operetní zpěvačku", k jejímuž jménu Libuše podřízení brzy ironicky připojili přezdívku "kněžna". To kvůli sklonu k panovačnosti a jejím rozmarům. Větší díl z toho, co se za jejich působení na Hradě odehrává, navozuje ve čtenářích pocit již dávno tušené autenticity, jinde jsou naproti tomu nuceni tápat, nebo se prozatím spokojit pouze s tím, že jde o epizodu, kterou autor volně vyfabuloval. Zároveň ale i v tomto nejnovějším Matějkově díle, které nakladatel Dr. Milan Havlíček (Orego) připravil včas k autorovým pětasedmdesátinám, nalezneme pod nezřídka ostře satirickým povrchem textu také příslovečnou odvahu říkat pravdu a vzácnou schopnost za žádných okolností nepropadat zoufalství či nihilismu. Odhalit, že "král Lávra má oslí uši", neznamená u Matějky nějaký levný důvod k výsměchu, ale v první řadě výzvu vystříhat se napříště jako národ šálivému dojmu z něčeho, co nám později nepříjemně zkomplikuje osud.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]