Včera mi Honza řekl, že se mi pod očima začínají dělat vrásky. Proto jsem si hned dnes koupila drahý krém. Doma jsem ho ukázala Honzovi, aby pochopil, jak mi na mém vzhledu záleží. Protože když se mu nebudu líbit já, bude se líbit jiná.
Honza si kelímek prohlédl a uznale pokýval hlavou. Pak sebral tašku a zmizel do posilovny.
Jela jsem na nákup. V tramvaji jsem potkala náhodou bývalého profesora češtiny. I on mi připomenul: "Stárneme." Vzpomněla jsem si na krém a napadlo mne, jestli spíše nestárneme duševně. Ovšem při pohledu na krasavici z časopisu Elle zapochybovala jsem o síle ducha. Časopis jsem si koupila, ale nijak mne nezaujal. Asi spíš patřím k žehlícímu prknu než přehlídkovým molům. Raděj jsem se vrhla na úklid. Honza marně a dlouho hledal desky s fotografiemi z promoce. Našla jsem je zapadlé za postelí. Vždycky mi je chtěl ukázat, ale já odmítla, neboť na všech pózoval jistě po boku Kláry. Žil s ní pět let. Opustil ji rok přede mnou. Nikdy nepatřila do mého života. Stýkal se s ní, ale já o ni nestála.
Nevím, proč jsem obálku s nápisem "promoce" otevřela. Snad z náhlé zvědavosti. Klára, útlá v šatech, se na mne usmívala. Držela Honzu za ruku. Z její hezoučké tváře vyzařovala zvláštní něha. Vypadali na fotografiích šťastně. Vstala jsem a sáhla po zrcadle. Podívala jsem se na sebe. Tolik jsem se jí nepodobala. Přitom si muži prý vybírají podobné typy žen. V mých rysech by jemnosti pohledal. V očích se mi zračila podivná nespoutanost. Po něze ani památky. Když se Honza vrátil, mlčky jsem mu podala hledané desky a věnovala se žehlení.
* * *
Některé z nich jsem dosud ani neznala. Pamatuji si jejich vinylové úsměvy. Všichni mi sahali nadšeně na břicho. Stejně potratím. Mám to v sobě zakódováno.
Večer se v jakési luxusní restauraci příbuzenstvo opilo. Dva strýci se poprali a bratranec se přiotrávil alkoholem. Honzova rodina, dosud nesmířená s jeho rozchodem s Klárkou, mne bedlivě sledovala. Nesměla jsem pít. A já se natruc opila. Strašně moc a díky tomu jsem nevnímala otravné tetičky. Honzu jsem slyšela jakoby z povzdálí, svíral mi dlaň. Potom mne odnesl do postele. Zvracela jsem celý den. Moje matka udělala, když mne čekala, to samé. Jen nevím, zda otce milovala (já Honzu jo). A nevím, zda ji odnesl do postele. Nesnášel, když pila.
Po svatbě jsem chtě nechtě započala přípravy na příchod miminka. Já po něm toužila, ale můj instinkt nelhal. Před Honzou jsem se tvářila spokojeně, ale uvnitř mne všechno svíralo. Jen vrásky pod očima se mi trochu vyhladily. Demi Moorová se nechala vyfotit nahá v pokročilém stupni těhotenství na obálku prestižního magazínu. Vypadala hezky. Já si připadala jako tučná koule. Jinak jsem se kupodivu cítila fyzicky dobře. Snažila jsem se netrápit se Klárou, ač jsem viděla její podobu stále před sebou. Neměla jsem se dívat na její fotky.
Má chvíle konečně přišla. Honza mne odvezl do porodnice. O porodu nikdy nebudu vyprávět. Tou fyzickou bolestí (proti ní mé dosavadní bolesti blednou) si musí každá žena projít sama. Nejvíc mne pak stejně bolelo srdce. Protože zatímco já se narodila neživá uškrcená pupeční šňůrou a doktoři mne zdárně vzkřísili, mne takové štěstí nepotkalo. Holčička, co se mi narodila, zemřela třetí den po porodu.
Neznám příčinu, neptala jsem se a odmítla si ji vyslechnout. Spolupacientky na pokoji mne utěšovaly, že příště porodím krásné a zdravé miminko. Ale lékařův ortel zněl jasně. Mne už žádné příště nečeká.
Autor: Martina Bittnerová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |