V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdání.
Fráňa Šrámek
Procházím vesnicí, míjím poslední chalupy a vycházím do volné přírody. Ocitám se v lukách...
Louky - to je zvláštní svět. Bohatý, vlídný a laskavý. Nic se mu nevyrovná. Louky dýchají tisícerými ústy květin, nespočetným množstvím zelených stébel trav, sluneční paprsky prošívají křídla motýlů zlatou nití, modrá obloha se dlaněmi obláčků opírá o hladinu křivolakého potoka donekonečna drmolícího svá jednotvárná vyprávění. Po cestě utopené v travách zvolna kráčejí milenci. Tisknou se k sobě, co chvíli upíjejí ze rtů dech - to se vždy na okamžik zastaví a strnou, jako by se zasekl film. Jen skřivánci švitoří jim nad hlavami a neúnavní cvrčci vyzpěvují medové písně.
Jak dobře tu cestu znám!
Louky ji objímají z obou stran a útočí na ni svou zelenou vegetací. Vím, že nad šťavnatá stébla trav se brzy vznesou rudé květy kohoutků, do trávy se skryjí modré kakosty a do výše vytrysknou žluté kalíšky pryskyřníků. Na okraji lučiny, tam, kde je tráva vyschlá a zšedlá, zahoří slzičky a rozevřou se modrá očka čekanek.
Vždy jsem miloval čekanky.
Babička o nich říkala, že jsou to oči chudých dětí. Matka je nemohla uživit a odešla do světa vyprosit pro ně kousek chleba. Děti stály u cesty, hleděly do dálky a čekaly, až se matka vrátí. Kterási dobrá víla se nad nimi slitovala a proměnila je v čekanky.
Nikdy je netrhám. Do vázy se příliš nehodí. Nejlíp je jim u cesty. Dívají se do dálky a čekají. Co kdyby se ta matka přece jenom vrátila...
Na louce hořce voní trávy. Derou se na svět jedna přes druhou. Urostlá kostřava, rozvětvené klasy ovsíku, srha laločnatá s hustými chomáčky v latách, střapaté klásky jílku a kdopak ví, jak se všechny jmenují. Ale teprve všechny společně tvoří hustý a šťavnatý koberec luk, ten blahodárný zelený prsten objímající celou vesnici.
Zjara bývá na lukách plno vody. V trávě se třpytí na tisíce zrcadel a zrcadélek. Když do nich vpadne slunce, udeří vás do očí takové množství ostrých záblesků, že vás to doslova oslepí. Na nespočetných ostrůvcích mezi nimi rozkvétají blatouchy. Bývá jich tolik, že se celá louka promění v oslnivě zářící zlaté jezero.
Ale my v tom věčném shonu nikdy nemáme dost času, abychom se zastavili a potěšili se tou nádherou. Přítel mi vyprávěl, jak mu doktoři po infarktu přikázali denně chodit. Právě začínalo jaro a on poprvé viděl tu živou krásu útočícího jara. Chodil po loukách a dychtivě do sebe vstřebával to mladé rašení, ten pestrobarevný útok životodárných sil a nalézal v tom všem potěšení a radost.
Zkuste to také. Vždyť "v lukách je nejprostší života sůl", jak napsal český básník.
Poznáte, že je to stále ještě pravda.
Autor: Miroslav Kapinus
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |