Rozhovor se Zdeňkem Hrabicou
Jak jsem je potkal (Co jiní nezažili) a Jak jsem je poznal (Postavy a figurky) nejsou tvé první knihy. Snad ale budeš souhlasit, když řeknu, že jsou to tvé knihy životní. A že máš život pestrý! Soustružník v ČKD, v Motorpalu, pracovník ÚV ČSM, čtyři roky jeho tajemník, student v Praze a Moskvě, redaktor deníku Mladá fronta, šéfredaktor Světa v obrazech, od 90. let redaktor gastronomických časopisů... Nad tebou musí každý kádrovák, pardon, personalista, jásat! Se synem Pavlem jsi napsal knihu o armádním generálu Karlu Klapálkovi - hrdinovi od Tobruku a Dukly - Muž, který velel mužům, s Viktorem Andrijanovem Lidé z Reportáže... Jsi spoluautorem knihy Emil Zátopek a sport objektivem Emila Fafka a jiných. Loni ti vyšlo Pivo na talíři, brzy vyjde Velká králičí kuchařka. Navštívil jsi desítky zemí, Rusko, Ukrajinu, Gruzii, Ázerbajdžán, Bulharsko, Polsko, Dálný východ a jihovýchodní Asii, Egypt, Maltu, Kypr, Čínu, Vietnam, Koreu, Kubu i Afghánistán... Nebýt Amundsena, Edisona, Hillaryho, Piccarda, Livingstona, Brillat-Savarina a Kische, byl bys dobyl oba póly, zdolal střechu světa, vynalezl žárovku, sestoupil do Marianského příkopu, zmapoval prameny Nilu, vařil anglické královně a na půdě Staronové synagogy oživil Golema. Až na zmátoření Golema však již bylo toto vše vykonáno, zlezeno a uvařeno, takže ti nezbylo než objevit zbrusu nová bílá místa, recepty, příkopy, hory a doly. Například jsi našel a vyzpovídal poslední žijící a přímou svědkyni sarajevského atentátu. Přiznám se, že jsem o ní nikdy neslyšel, ač jsem o tomto památném aktu přečetl slušnou knihovničku. Jak na takové věci kápneš?
Jsem vděčný hlavně svým nejbližším, že jsem se narodil s novinami v rukách. A díky jim jsem asi vstoupil do života s velmi vytříbenou zvědavostí a s posedlostí k tiskařské černi. To všechno se odehrálo někdy v klukovských letech a již to nezmizelo.
Svědkyni sarajevského atentátu - paní Helenu Navrátilovou-Pešutovou (rodačku z Nearlej blízko Sarajeva - jsem objevil za pět minut dvanáct, bylo ji už 102 let. To, že bydlela v jihlavských železničářských domech a její manžel byl stejně jako můj otec železničářem, jsem věděl již od dětství. Jenže nikdy neřekla mně ani mým rodičům, že byla u toho, když čas oponou trhnul. Celý život se bála balkánských slídilů, že ohrozí její život. To, co jsem mohl zaznamenat, je pramenná událost i pro budoucího historika.
A jak jsem na ni kápnul? Samozřejmě náhodou, chtěl jsem v devadesátých letech najít nejstaršího občana Jihlavy - a nevěděl jsem, že "malá" Helenka je i tou nejcennější občankou. Dala se do vyprávění až ke konci svého života. Teď ji nosím aspoň kytičku ve svém srdci i na její hrob na Kalvárii. Pomník oznamuje, že zemřela v roce 1995 v nedožitých 103 letech... O atentátu tam není ani slovo! Jsem rád, že Helena Navrátilová-Pešutová měla až do konce života ráda plzeňské pivo, kterým jsem ji se svou ženou hostil.
Dělník, politik, novinář, cestovatel, spisovatel, kuchař, degustátor piva, znalec vín, a hlavně svědek, který více než čtyřicet let držel prst na tepu doby. Někdo strká prsty, kam nemá, a pak se diví, že ho přes ně klepnou. Někomu to naopak projde a hrdě vyznává heslo "Drzé čelo lepší než poplužní dvůr". Z tvých knih vyplývá, že jsi byl vždy patřičně drzý, že jsi však shlížel na své "oběti" laskavě, nestrkal prsty do otevřených ran. Ale také sis nenechal nic líbit a aspoň v komentáři jsi pověděl, co máš na srdci a v srdci ty. Charakterizoval bys sám sebe jako agresivního novináře?
To je pro mne moc těžká otázka. Nenarodil jsem se ani jako anděl, ani jako čert. Snažil jsem se však vždy konfrontovat svět kolem sebe s dobrem i zlem a poměřovat podle toho také ty, s nimiž jsem se potkával a které jsem poznával. Někdy jsem jásal, jindy mi bylo do pláče, zvláště když docházelo ke vzpourám kamarádů. Občas jsem od mocných slyšel, že jsem Don Quijote, hysterický politik, jakýsi nevychovaný enfant terrible.
Mnohokrát jsem pobýval v nejúžasnějších koutech Ruska, na velké řece Amur, na jezeře Bajkal. Našel jsem si pro svůj život velké sibiřské přátele - spisovatele Valentina Rasputina, malíře a sochaře Gennadije Pavlišina, lovce z tajgy i stavitele Bajkalsko-amurské magistrály. Koncem osmdesátých let, když jsem působil v týdeníku Svět v obrazech, mi jeden z nejmocnějších mužů minulého režimu položil otázku: "Cožpak nevíš, že jste zveřejnili na stránce humoru Světa v obrazech vtip ze zahraničního časopisu Sršeň 'Kůl v plotě', kde i tvář té osoby mezi laťkami plotu zřetelně připomíná soudruha Miloše Jakeše? Konečně nám kápni božskou, kdo za tou tvou drzostí stojí?" Co na takovou otázku mohl člověk jiného odpovědět? Usmál jsem se, odpověděl jsem: "Moskva". Od té chvíle jsem měl téměř božský klid až do převratu, který se konal 17. listopadu 1989.
Pak začal zase neklid. Třeba před zhruba třemi roky, když mi kolega z Lidových novin nabídl možnost externí spolupráce, abych přispíval do cestopisné rubriky (výlety na Moravu). Za několik dní, aniž padlo moje kladné rozhodnutí s těmito novinami spolupracovat, mi však z téže redakce zavolali: "Nezlobte se, ale pro naše šéfy jste osoba nežádoucí!" To slovo "nežádoucí" ve mně, v naší "demokracii", vyvolalo bolestnou asociaci minulosti. V dubnu 1945 totiž odváželi mého otce do pankrácké věznice na popravu s označením "návrat nežádoucí". Poprava se nekonala, vypuklo povstání. Místo pod sekeru šel s hercem Ladislavem Peškem na barikády.
Když jsi vstupoval do Unie českých spisovatelů, předělávali jsme kvůli tobě naše prohlášení. Vzal jsi totiž v ochranu nakladatele, kteří jsou ještě ochotni vstoupit na houpavou půdu. A tak jsme tam vtělili větu: "Čest a sláva těm nakladatelům, kteří vydávají klasickou i moderní českou literaturu!" Jistě jsi měl na mysli i třebíčské nakladatelství Akcent, porodníka tvé dvojknihy. A musím říci, že když jsem ji dočetl, i já provolal "Čest a sláva!", neboť takovou toleranci abys v Čechách, na Moravě i ve Slezsku hledal s lucernou!
Byla to pro mne krásná a rychlá spolupráce, zbavená jakýchkoliv předsudků z minulé doby, spolupráce s Ing. Drahomírem Rybníčkem, s celým kolektivem nakladatelství, studia i tiskárny a také s odpovědným a vnímavým redaktorem Ing. Martinem Valáškem. Každý z nich je téměř o polovinu mladší než já a přesto jsme se stali skvělými přáteli.
Na stránkách tvé knihy se Jásir Arafat docela dobře vyjímá vedle Tomáše Bati, a nejen coby soused v abecedě... Dokonce i z Adolfa Borna, který najednou nemůže komunisty ani cítit, když mu nesmrděly jejich peníze a holdy, dokážeš vydolovat něco pozitivního. Já bych tolik svaté trpělivost neměl. Někdy se mi chce volat: Tak to přece není, co to kecáte? Třeba když tě Vilém Nový zavedl do koupelny, roztočil oba kohoutky a tajemně sdělil, že Gustáv Husák byl v Katyni. To je však známo a zachyceno ve veřejně dostupných protokolech z procesů 50. let. Vilém Nový to uvedl při svém výslechu, snad aby se zavděčil vyšetřovatelům, a podstatně tak Husákovi přitížil... Ale pak si uvědomím, že dobré slovo všechny dveře otevírá a jdu za tebou i tam, kam bych pro svou prudkou povahu nikdy nevstoupil. A někdy bych i chtěl!
Profesor AVU Jan Smetana svým studentům často sděloval životní zkušenost: "Malíř malíři mydlí schody... " Když měl před nedávnem Adolf Born své sedmdesátiny a slavil je také v Hollaru, přišla řeč i na jeho učitele prof. Antonína Pelce. Učitel i žák byli ve svém životě na opačných stranách. Tak už to v životě někdy chodí. Bývá to přece i v nejlepších rodinách. Mne však potěšilo, že Pelcův odchovanec svému Mistrovi nemydlil schody. Mám rád tvorbu Adolfa Borna, protože mne vede k přemýšlení. Born má výraznou filozofii a čistý humor. Přesvědčuje, že opravdu umí a svému řemeslu dokonale rozumí. V jedné ze svých knih jsem proto napsal, že mám ze setkání s Adolfem Bornem hezký dojem. Hůře se mi však už někdy čtou jeho aktuální novinové a časopisecké rozhovory a veřejná prohlášení z devadesátých let. Napsal jsem, že nejenom já dobře vím, jak bylo dílo malíře a ilustrátora, autora krátkých kreslených filmů pro děti i dříve po zásluze doma i v zahraničí vysoce oceňováno. Ale tohle všechno snad nemůže vést k tomu, aby Áda Born mi dneska vjel do mých neexistujících kadeří a já mu zase vyčinil pro jeho půvabný knír... Za to mi politika nestojí.
Tvoje knihy jsou i zdrojem kuriózních informací, například že vynálezce hašlerek Lhotský uzavřel smlouvu s písničkářem Karlem Hašlerem o propůjčení jeho jména, přičemž honorář kromě peněz představoval i pytel těchto nesmrtelných černých bonbónů. Nebo ti Egon Bondy podepisuje fotografii zelenou propiskou a hned podotkneš, že zeleně směli v armádě psát pouze generálové! Nebo že dodatečné zásahy do Reportáže nařídil Gustě Fučíkové "befelem" Rudolf Slánský...
Přeji si, aby aspoň část toho, co jsem napsal o více než 120 lidech, s nimiž se křižovaly mé životní cesty, teď už četl a nad nimi přemýšlel i český a slovenský čtenář. Jenom on může vynést konečný rozsudek, zda buď on, nebo já jsme neztráceli pohledem na stránky těchto knih svůj drahocenný čas...
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |