Chtěl bych hovořit slovy, která pomáhají, slovy prospěšnými, slovy, která hladí. Ale nehovořím jimi. Na druhou stranu, opomenu-li nečetné výjimky, nemluvím ani slovy hrubými. Může mi však jenom tohle sloužit ke cti? I hrubých výrazů, jsou-li proneseny na pravém místě, je třeba. Já slovy nehovořím vůbec. Má mluva je zbytečným otevíráním úst. Bývá zapomenuta, jakmile je slyšena, nebo ani k sluchu nedoletí. Větám mnou vyřčeným je vyměřen kratičký život. Hlas není jedinou podmínkou řeči. Hlas musí být nástrojem nápadu, myšlenky, měl by být propůjčen lásce či touze. Není-li tomu tak, stává se pouhým šumem. Můj hlas šumem je. Kolikrát byl napěchován obsahem? Párkrát snad. Dříve. Jak bolestné zjištění! Může něco ještě víc svírat duši? Ano. Ještě více bolí vědomí, že tento úděl nesdílím sám. Sdílí jej drtivá většina lidí. Včetně těch, kteří jsou přesvědčeni o opaku. Co dělat, aby tomu bylo jinak? Přeji si skutečně nápravu? Přeji a nepřeji. Přeji v nitru a nepřeji skutky. Jinak bych byl už dávno jiný. Změnit se, mluvit srdcem, to chce odvahu. Málokdo ji má.
Chtěl bych psát slova, která pomáhají, slova, která hladí. Prahnu balit tato slova do obálek a odesílat adresátům (adresátkám) jako kusy svého nitra. František Halas napsal Libuši Rejlové, své budoucí ženě, stovky listů. A co já? Kolik dopisů jsem poslal svým dívkám? S Halasem se měřit nemohu. Stovky to určitě nebyly. Ale psal jsem. Moje lásky byly obdarovávány větami vykouzlenými ušlechtilými city. Avšak dnes jsem na tom, co se listů týká, bídně. Dlouho jsem již nelepil poštovní známku. Není to tím, že bych neměl co psát. Není to tím, že bych neměl komu psát. Co všecko bych chtěl povědět lidem, které mám rád! Já dopisy psát zapomněl! Většina lidí zapomněla. Pošťáci roznášejí jen hlavičkové papíry ušmudlané barvami tiskáren, kterých se lidská ruka držící pero, odmyslím-li si menšinu případů s nefalšovaným klikyhákem podpisu, nedotkla. Lidé esemeskují a mejlují. Jeda před týdnem ve vlaku sledoval jsem dvě mladé ženy na sedadle proti mně. Kousek za Brnem přišla jedné z nich esemeska, žlutý aparát zacinkal. Přečetla si ji a rozplakala se. Esemeskou jí zaměstnavatel oznámil, že dostala výpověď. V tom samém vlaku, jen na jiném místě, jel mladík a celou cestu horlivě vyťukával do klávesnice telefonu větu za větou. Věty jistě pro jeho milou.
Psal by Jan Neruda, pokud by žil dnes, Karolíně Světlé esemesky místo dopisů? Budou jednou v Památníku národního písemnictví místo listů psaných básníky a prozaiky simkarty skrývající jejich korespondenci, jimi odesílané esemesky? Také já esemesky produkuji. Komolím slova. I já píši mejly. Opovrhuji nejen papírem a perem.
Neumím hovořit. Ztratil jsem schopnost psát.
Slova, vraťte se mi!
Autor: Michael Doubek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |