Mám rád Ameriku Marka Twaina, Theodora Dreisera, Erskina Caldwella, Johna Steinbecka. Ameriku moudrých filmů Kdo seje vítr, Dvanáct rozhněvaných mužů a chytrých westernů V pravé poledne a Sedm statečných. Také London nepsal jen prostoduché příběhy zlatokopů, ale i úctyhodné sociální romány.
Zato jsem neměl rád cenzuru, ať už se jí říkalo jakkoliv.
Čas poněkud upravil můj náhled na úřední zkoumání zveřejňovaného. Kromě zřetelů mocensko-politických bylo automatickým produktem cenzury i síto, které nepustilo akční subkulturu a porno. Taktéž katastrofie a psychomůry, o jakých se pan Hitchcockovi ani nezdálo, až je překonala skutečnost.
Svoboda slova může, ale nemusí znamenat svobodu všeho svinstva. Přemíru takové svobody, jaké by velmi slušely uvozovky, dokazují například masakry, způsobené dětmi, odkojenými surovými televizními kopačkami. Už do mateřských škol jsou navlékány do okapsovaných rambovských kaťat.
Kšeftem šířené násilí dokáže zblbnout i dospělého. Takový na potkání vypráví historky jako vystřižené z pitomého filmu. Jak svým náhodným protivníkům vyrazil chrup, srazil jim hlavy k sobě, až jim tekla krev z nosů, uší a úst a skopal je do hamburgrů. Nevybíravé sledování televize a jeho výsledek byly na tom člověku s akademickým vzděláním tak pronikavé, že jsem měl nutkání vypnout silného jedince knoflíkem u saka a pro jistotu vytáhnout šňůru ze sítě.
Ty rambovské fantasmagorie nepochybně posiluje občanský pocit ohrožení. Občas se cítí bezmocný a napadnutelný uprostřed kafemlejnkové proklamace lidských práv a svobod.
Jako každého přemodleně vyzývaného pojmu lze zneužít i svobody v úzce účelovém zájmu. Obchodník s bílým masem nebude bojovat proti svobodě podnikání. Svoboda slova je velice vážná a křehká věc. Zvláště tam, kde nikdo nemusí prokázat totožnost, ale každý může vlastnit střelnou zbraň. To už je blízko k absolutní svobodě.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |