Spisovatel, a tím méně básník, si nemůže vybrat dobu, ve které žije. Může si pouze vybrat mezi dvěmi alternativami: psát, nebo mlčet. V občanském životě platí: kdo mlčí, souhlasí. V umění však může i mlčení nabýt hrozivého významu. Já však myslím, že spisovatel mlčet nemá právě ve zlých časech. Česká kultura, nebo co z ní ještě zbývá, je obklíčena, stejně jako kultura vůbec. Útočí na ni agresivní plíseň, která rozežírá paměť a měřítka. Člověk, který pod lavinou stupidit už nedokáže rozeznat, jestli kniha včera nabízená v televizi je vůbec ještě knihou, nebo který si už ani žádnou knihu nepamatuje, se nechá snáze připoutat ke žlabu, jímž jemu i stejně přivázaným spoluobčanům Velký Krmič pravidelně přisunuje prefabrikovanou píci. Nemá se špatně, ale přestává být jedinečnou bytostí.
Nikdo nedokáže žít celé roky ve skafandru. I kosmonauti se při příletu na orbitální stanici svlékají. A tak se básník živí vlastním životem i životy druhých, ať se jmenuje Novák, nebo Iwan rytíř Magor ze Lhoty a na Lhotě.
Nestačí psát verše o padajícím listu.
Zatímco list padá celou první sloku, ukradnou vám mezi očima les i s obočím.
A ve druhé sloce si list hoví na zemi a vy ležíte k.o. na betonové žíněnce, jen tence postlané neplatnými bankovkami.
Autor: Karel Sýs
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |