Utěšenou českou prosincovou krajinou, po celý rok zdobenou barevnými reklamními tabulemi jak vánoční stromeček, vykračuje si Děda Mráz. A potká ne snad Ježíška, to by nebyla žádná pohádka, i když vánoční by to jistě bylo, potká svatého Valentina, kdysi kněze nebo snad dokonce biskupa v Terni v Itálii, právě toho, co podle jedněch utrpěl mučednickou smrt roku 306 po Kristu, podle jiných asi roku 268.
Když potká augur augura, zazubí se a hodí ovšem řeč.
Co ty už teď tady, Valento, nemůžeš se dočkat své půlky února? ptá se děda.
Aby to kat spral, postěžuje si svatý, tu globalizaci mi byl čert dlužen. Dřív jsem svůj anglosaský rajón obešel pohodlně v tom krátkém únoru, ale teď, teď abych se plahočil i po těch krajích, o kterých vzácný sir Arthur Neville hrdě nevěděl nic a kde o mně jakživ neslyšeli, protože milenci tam mívali první máj, a představ si, dědo, pardon, představte si, pane Mrázek, když se mám sem vnutit, musím si zařídit masivní kampaň v novinách, v rozhlase a taky v televizi. A to v předstihu. Ještě ani nedozní koledy a už se žhaví nálada na svátek zamilovaných, nálada kupovat zas dárky dárečky. Umíte si představit, co taková kampaň stojí? Ještěže taková síla pilně nezávislých žurnalistíků globalizuje nadšeně za pár šupů a dělá, že sem patřím, a v potu tváře naznačuje, že tu kdekdo po mně nyl a že jsem byl vlastně jako zakázaný; kdo si z těch mladých může pamatovat, že jsem sem jakživ nechodíval? Ale co oni, dědulo, co oni tady ještě? Taky tady přece nejsou doma, a cosi jsem zaslechl, že se tu přes úsilí též dost masivní nikdy pořádně neusalašili.
Bať, bať, báťuško jasné slunéčko, vece Děda Mráz, oni si mě tu pletli s vaším ctěným kolegou Mikulášem, a kde prý mám anděla a čerta; s těmi by mě brali, ale o nějaký pátek dřív, a tak jsem to vzdal, biblických čtyřicet let tomu. Ale bývalo tady pěkně, s Mikym jsme si docela rozuměli, to vědí, už jsme dávno dědkové oba. Stýská se mi. A jsem zvědavý, jak to tu teď vedou. A jak zpívají svoje koledy o Ježíškovi.
Copak copak, staříku ateistická, vy do těch doupat náboženského podle vás opia, do těch kostelů a chrámů a klášterů a seminářů v restituci navrácených? Že se, vážený, nestydíte!
Co vás nemá. Z těch kostelů a chrámů se jakýsi zpěv sem tam taky ovšem ozývá, ale davy, ty dnes koledy zpívat nikam nechodí, radši je jen poslouchají, a jinde! Co vám mám povídat, koledami duní supermarkety, a ta zbožná muzika je tak dojemná, že se prodají i superkýče, které nikdo nepotřebuje.
A právě o tom jsou ty Vánoce, pravil Děda Mráz způsobem, který pochytil od místních spíš slaboduchých kejklířů se slovem na politické scéně. A dodal už po svém: Ale řeknu vám, kolego, je to všecko docela obyčejný kšeft, nic víc.
To znám, povzdechl si svatý Valentin. Proč myslíte, že mě tak slaví? V únoru obchod vždycky vázl, mrtvá sezóna, do velikonočních vajec a voňavek daleko; kdybych nebyl, museli by si mne vymyslet. A na obhlídku mě ženou vždy už teď o Vánocích. Ať prý omrknu, co by tak mohlo frčet. Ale když nemají rozum, já se jim letos už na to...
Jako já, skočil svatému do řeči děda, aby to slovo ze svatých úst nepadlo, vzal Valentu pod paží, zašli na české pivko a řekli si, že tohle tedy ne, že jdou radši domů, že se vrátí každý tam, kde je doma.
Jak řekli, tak učinili. Jak jinak, když je to (vánoční) pohádka?
Autor: Jan Alchymista
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |