Blížila se osmá hodina a náměstí zaplňovaly hloučky školáků, proudících tudy a posléze Kotkovou ulicí do školní budovy; kdysi pýchy městečka, bohužel dnes oprýskané barabizny. Děvčátka tlapkala ukázněně ve skupinkách, cosi si vyprávěla a uchechtávala se při tom, zatím co kluci na několika místech měnili náměstí v bojiště. Když poté z radniční věže odbila osmá, všechno bylo jinak; postavičky jako by někam vítr rozvál a jenom sem tam bylo vidět jednotlivce, kterak velmi rychlými kroky kvačí za vzděláním. Náměstí se počalo rychle měnit v tržiště, bohatě obestavěné stánky, obzíranými prvními zákazníky.
Za jedním z pilířů podloubí vykukovala na dění před sebou asi sedmiletá holčička. Byla-li to také školačka, těžko říci. Pravda je, že školní batůžek na zádech nesla, ale navíc měla u nožek dvě nadměrné, napěchované igelitové tašky. Zdálo se že sleduje, až se trhoví zájemci stáhnou z horní poloviny náměstí ke stánkům; výsledkem měla být volná cesta k Havlíčkově ulici. Tak volná, aby na ní nepotkala známého živáčka, jehož zájem by svým nákladem vyvolala. Však to také byl na ni pohled, když náklad vláčela do míst, kde sídlilo velitelství městské policie. Podobala se mravenci, vlekoucímu kus opadlé stromové kůry pro zpevnění mraveniště. Cestou, dlouhou asi osmdesát metrů, nejméně čtyřikrát odpočívala a když konečně stanula před kýženým cílem, byla na padnutí. Hodnou chvíli se snažila dosáhnout zvonku, ale nedařilo se jí. Teprve, když do dveří několikrát zabušila pěstičkou, otevřely se a v nich stanul uniformovaný atlet. Bylo na něm sice znát překvapení, které ho z pohledu na návštěvnici potkalo, ale děvčátko oslovil vlídně, i když malinko s nadhledem:
"Copak, holčičko? Tys nejspíš zabloudila, viď? Tak oč ti jde? Koho nebo co hledáš?"
Holčička k němu pozvedla upřímné modré oči a zvonivým hláskem pronesla: "Hledám vás. Chci, abyste mne zatkli a uvěznili. Všechny své osobní věci mám s sebou! Můžu dál?"
Atlet jako by dostal ránu. Malinko vypoulil oči, nakrabatil čelo, zlomil tělo v pase a nastrčil ucho až k dívčiným rtíkům. "Moment! Cos to povídala?"
"Chci, abyste mne zatkli a uvěznili. Abych měla střechu nad hlavou a co jíst. Do školy by mne vodil strážný, abych třeba zase někam neuprchla. Za lepším..." dodala po malé odmlce.
Uniformovanému došlo, že tu jde o případ pro dětského psychiatra. V každém případě je však nutné dítě zajistit - kdoví, co by se mu mohlo přihodit. Pro informaci se dívčiny - se snahou zažertovat - zeptal: "Můžete mi, vážená slečno, sdělit vaše ctěné jméno? A bydliště?"
"To samozřejmě nemohu. Potom by nebyl žádný problém dopravit mne k rodičům!"
"Podívejme se... Milé dítě, dopustili bychom se porušení zákona, kdybychom vyhověli tvému bláznivému přání. Tak koukej odtud mazat!"
"A ne a ne!" zadupala dívčina nožkou, "já se odtud nehnu. Přespím tady před vchodem. Mám s sebou i spací pytel!"
Zdálo se, že uniformovaný hromotluk je na mrtvici. Pootevřel dveře a zavolal: "Járo! Prosím tě, pojď sem na moment!" Za okamžik na to se protlačil pootevřenými dveřmi muž v kapitánské uniformě. Chvíli na děvčátko nepřítomně zíral a potom vybídl podřízeného k podání hlášení. "Tak co se tu děje?"
Dostalo se mu strohé zprávy, kterou přehlušoval dotazy, stíhaje přitom děvčátko udivenými pohledy. Když podřízený skončil, ještě chvíli to trvalo, než přistoupil k řešení. Rozkázal: "Vezmi tu holku nahoru! Musíme s tím něco udělat!"
Holčička, pozvednuvši okraje sukénky, předvedla jakousi poklonu a se šťastným úsměvem zvolala: "Díky vám, páni policajti!" Hromotluk se dal do smíchu a kapitán, po malém zaváhání, se k němu přidal. Potom se každý chopil jedné dívčiny tašky a jejich majitelku vyzvali ke vstupu do budovy. A tam se poté, za přítomnosti dalších několika uniformovaných svědků, odehrál znovu již známý výslech, tentokrát za nemálo úsměvů na tvářích. Skončilo to kapitánovým dotazem k fóru: "Chlapi, je tam Zuzka?"
Zuzana byla. Dostavila se z vedlejší místnosti ihned po vyvolání a v pozoru se kapitánovi hlásila. Ten ji vzal v podpaží, odvedl ji stranou přítomných a seznámil ji s případem. Skončilo to úsměvy na jejich tvářích a mezitím co kapitán rozháněl shromáždění, Zuzka se ujala dívenky. Odvedla ji do své pracovny, sdělila jí, že se od této chvíle nachází pod její ochranou, a proto by se od ní ráda dozvěděla něco bližšího o jejích problémech, aby je mohly společně vyřešit. Samozřejmě se jí představila, podala ruku a zeptala se jí na jméno. Pochopitelně křestní, protože dívenka stále ještě váhala uvést své příjmení. Tak se alespoň dozvěděla, že jde o Pavlínku. A potom už to frčelo: "Pavlínko sem, Pavlínko tam, jejda, ty máš hezká modrá kukadla..." Na stole se octla limonáda, talíř sušenek a jako doplněk pamlsků pak Zuzčino vyprávění, kterak se dostala k policii a jak to tu chodí. Pomaloučku docházelo i z Pavlínčiny strany k určitým důvěrnostem; kupříkladu zajela Zuzce ručkou do záplavy plavých vlasů, obdivujíce jejich hustotu a zabarvení. Zdálo se, že nemá nikoho, s kým by se pomazlila. A bylo to tak. Počala se svěřovat... V podstatě nemá žádný domov, rodiče jsou před rozvodem. Tatínek přichází domů každou chvíli opilý, dělá v bytě strašlivý nepořádek, nedávno pozvracel i perský koberec, svatební dar maminčiných rodičů. Stále se strašlivě hádají o věcech, kterým Pavlínka nerozumí, maminka pláče a rozbíjí nádobí. Spíž většinou zeje prázdnotou a ona je odkázána na dobrodiní sousedky, která sama má tři děti.
Bylo toho ještě mnoho, co Pavlínka Zuzce, která ji přitom hladila po tvářičkách, napovídala. Samozřejmě došlo konečně i k doznání, kterak se dívenka jmenuje, kde bydlí, kam chodí do školy. Její maminka pracuje jako prodavačka v papírnictví, tatínek je instalatérem a bývá dost často bez práce, děda z jeho strany zemřel a babička je v domově důchodců v Pyšelích. Maminčini rodiče žijí stranou života v jedné vsi u Strakonic.
Tohle úplně stačilo. Zuzka se Pavlínce omluvila, že si musí odskočit, ale samozřejmě spěchala informovat kapitána. Ten obratem sestavil tým čtyř policistů pod svým vedením, na městské orientační mapě si ověřil Pavlínčiny údaje a potom nastal veliký okamžik! Pavlínka s nimi pojede do míst, kde o ni bude postaráno tak, jak si přeje. Jak sama jistě vidí, zde to není možné. Mají tu pouze dvě cely a ty bývají většinou obsazené. Jistě chápe, že by nemohli dávat přednost jí před požadavky zákona. Na Pavlínčin dotaz, kde že to tedy bude, se kapitán zatvářil náramně slibně a odpověděl jí, aby se dala překvapit, že bude určitě spokojená. Chopil se její ručky, muži jejích tašek a vydali se na cestu. Pavlínka se ale ještě zastavila, vrhla se Zuzce do náruče a obě si vyměnily několik polibků na tváře. A jestliže Pavlínka zářila, potom se mužským zdálo, jakoby Zuzce zvlhly oči.
Všechno skončilo až v pozdním odpoledni. Dost dlouho trvalo, než opět nezaměstnaný tatínek byl ochoten otevřít policejnímu týmu dveře. Potom bylo nutné vyzvednout maminku ze zaměstnání a Pavlínku, proměnivší se v malou tygřici, svěřit dvěma mužům do opatrování. Proběhlo jednání, končící hrozbou trestního oznámení a podáním informací Okresnímu úřadu sociální péče pro děti a mládež. V každém případě bude nutné dítě svěřit na určitý čas péči dětského psychiatra. A tak dále...
Zhruba takto vylíčil kapitán podřízené Zuzce, jak proběhlo jednání, sdělil jí své nepěkné dojmy z Pavlínčina domova a vznesl naději, že po jejich návštěvě se tam snad alespoň něco změní k lepšímu. Na závěr prohlásil: "Vážená praporčice, přijměte mé uznání a pochvalu za vše, co jste v tomto případě vykonala." Chtěl jí poklepat na rameno, ale ona si zakryla obličej a dala se do pláče. Kapitán strnul. "Proboha - co se vám stalo? Ublížil jsem vám snad nějak? Máte mou pochvalu - a nějaká odměna též kápne... tak oč vlastně jde?"
"Oč jde?" Zuzka odkryla tváře. Slzy jí hasily zlověstné plaménky v očích. Urputným hlasem, nehodivším se pro podřízenou, vmetla kapitánovi do tváře: "Jde o to, že jsem mrcha! Že jsem tu holčičku zradila!".
Kapitán v tu chvíli ztratil autoritu. Otočil se, beze slova odcházel, ale myslel si: "Zatracené ženské! Čert aby se ve vás vyznal!" A zamířil do kanceláře mezi houfec podřízených, kteří právě v dobré náladě probírali Pavlínčin příběh jako zatím nejpovedenější akci roku.
Autor: Karel Zídek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |