Převalila se další vlna boje proti kouření. Pěkný příklad společenské schizofrenie. Tu snaha pomoci bližnímu a ulehčit pojišťovenským pokladnám, tam olbřímí poutače s obrazem drsně mužných jezdců, jak pevnou rukou táhnou otěže na správnou stranu a ústy dým z cigarety do plic. Není pošetilejšího ideového spojení, ale vyprávějte to desetiletému pacholeti. Nevidí se plivat krev. Vidí se v sedle. S cigaretou.
S ďáblem nikotinu jsem se potýkal desítky let. Udělal jsem nesčetně pokusů přestat. První hned po nahlášení jedné štítivé slečny v tanečních, že jí zadehtovaný dech nepůsobí takové potěšení, jak si myslím. Byl konec. S tancem. Příští slečna hulila jako huť.
Nejdéle jsem vydržel půl roku. Bylo mi jasné, že jsem za vodou. Omyl. Nikotin je démon záludný.
Starší z mých dcer bylo dvanáct a byla zamilovaná. Zatím do koní. Sdílel jsem tu lásku, přihlásil ji k výcviku. Koníček se lekl, dvakrát zkusmo odpéroval, a jako když viděl rodeo. Holka prkenně plácla do rozmoklých kobylinců. Co jiného než přeražená páteř. Oči v sloup, neodpovídala. Telefon, sanita. Čekali jsme na doktora a někdo mi strčil do otevřené huby cigaretu. Kouřil jsem pak dalších dvacet let.
Dceři nic nebylo. Jen si vyrazila dech. Vzali jsme s trenérem neúspěšnou jezdkyni do kavárny, koupili jí Kilimandžáro zmrzliny a ožrali jsme se úlevou tak, že nebýt dítěte, dodnes jsme nevystřízlivěli.
Za dalších dvacet let jsem dobíhal poslední půlnoční autobus z Prahy. Neběžel jsem víc než šedesát metrů, jenže mně bylo taky šedesát a o něco méně byla moje denní norma cigaret. Padl jsem na sedadlo a sípavě se rozkašlal. Přišlo mně trapně. Dědek odepsaná, že nesedí doma, když se dusí jako husa před posvícením. Chtělo se mi najednou jít pěšky a sám.
Zná to každý kuřák nebo k tomu dospěje. A hledání špačků uprostřed noci v popelnicích a po kapsách, kouření na záchodě nebo v mrazu, když jsou doma děti a nelze jim udělat z domova dýmovnici.
Otroctví pošetilosti. Ne-li blbosti. Přestal jsem kouřit a pokusu jsem určil poslední pořadí.
Nedělo se nic, co by se nedalo zvládnout. Když jsem v noci po dni bez nikotinu bděl, pomohl věrný vlčák Bob. Nekouřil, a už je nebožtík. Ale dožil se požehnaného věku čtrnácti a půl roku. Proběhli jsme se nočním lesem, žena šla do práce, když jsme se vraceli.
Pravila, že je tady poslední dobou blbinec, kdyby se tu někdo chtěl odnaučovat psaní, tak se stěhuju.
Psaní jsem se bohužel neodnaučil, zůstalo se mnou, je to drsná povaha. Jsem rád, protože jeden má mít manželku, zejména, když je ženatý. A nekouří.
Autor: František Stavinoha
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |