to udělal, být třeba učitýlkem v dnešní svobodné škole, ve které se už nemusí (ale v rámci postmoderní svobody jistě může, přinejmenším reklamně) lhát, abych žactvu objasnil,
K ČEMU JE DOBRÁ A NUTNÁ STATISTIKA?
No jak! Koupil bych za 8,50 Kč noviny, nejlépe Lidové z 18. října 2001, a z nich bych své třídě (ve školách se snad třídy - na rozdíl od skladby společnosti - ještě trpí) přečetl nepřehlédnutelný titulek Za totality levněji nebylo, říká statistika. Noviny byly tehdy sice osmkrát levnější, ale byly taky nudnější, nepsalo se o desítkách nových případů antraxu a o tom, že I paviáni dokážou myslet abstraktně, a co horšího, nebyly v nich žádné osvěžující celostránkové inzeráty na oscarmobil nebo na finanční produkty pod jednou slupkou ING či dokonce celostránkové výzvy jako PŘIJĎTE SI PRO MOBIL ZDARMA, čímž se nejkrásněji naplňuje vize vítězství pravdy a lásky. Kdo se tady odvažuje skuhrat, že nájemné, voda a knihy byly desetkrát levnější, zatímco platy (když se do průměru nevezmou lichvářské příjmy těch, co manipulují s penězi i lidmi) desetkrát vyšší ne? Kdo drze tvrdí, že lístek do metra je dražší dvanáctkrát? Kdo to populisticky naříká, že na dovolenou u moře se jezdí - až na létající kastu lepších lidí, kteří jsou v Portugalsku nebo tam někde co chvíli - zpravidla sotva týdenní místo někdejší čtrnáctidenní? Co na tom, že do mnoha restaurací a vinárniček, kde už tehdy bývaly čisté ubrusy a kde se chodilo před divadlem nebo po něm, není radno ani vkročit, když obyčejná káva je tam dražší než kdysi večeře? Statistika ve správných rukou hravě dokáže, jak se mýlíme a jak se nám jen zdá, že do země přišlá svoboda se týká hlavně svobodné "smluvní" tvorby cen, i když o smlouvání nemůže být řeč a termín "smluvní ceny" je přímo výsměchem pojmu smlouva. Statistika ve správných rukou je správná věda, která ví, co se od ní žádá, a umí objednávku perfektně splnit. Dělá se to tak, že se spočítá, kolik utratí průměrný Čech měsíčně v restauraci, a vyjde jen 331 korun. Statistiku nezajímá, že dnes je to je částka tak za jednu lepší večeři, zatímco dřív se za pět procent z příjmu dalo na podobnou večeři zajít tak pětkrát. A statistika taky "nevidí", nechce vidět, co vidí i slepí: doslova všelijací vykutálení manažeři, dealeři, lidé od reklamy, z médií a vůbec podobní umělci, umělci v buzení dojmu, že jsou bůhvíjak zemi a lidem užiteční, ačkoli jsou jen obratní příživníci, utratí ovšem v restauracích měsíčně desetkrát nebo padesátkrát víc, zato důchodce, který si může dopřát večeři v slušné restauraci tak jednou za rok, v restauracích už neopruzuje a průměrnou částku útraty v těch podnicích tak svou totální absencí sráží na potěšitelný průměr. No nic, za totality levněji nebylo, říká statistika, která dobře ví, kdo si ji objednává, platí a čí píseň tedy musí pět. A kdo by snad hlásal, milánkové, že opak je pravdou a že statistické průměry jsou průměry z krajně povážlivé bídy na jedné straně a z extrémně rozmařilého utrácení na straně druhé, je nejspíš extrémista a nebezpečný živel z říše zla, v ohlašujícím ryku mediálního bavení ryčnými baviči chudých (chudých vůbec a brzy následkem toho bavení i chudých duchem) naštěstí téměř neslyšitelný.
Autor: alch
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |