(O pompě v Národním, postmoderně a socialistickém realismu)
Škoda, že se za sametového běsnění proti symbolům socialismu tak trochu záhadně ztratil proslulý kultovní obraz Armádního studia Hold československého lidu velkému Stalinovi-osvoboditeli. Ve své - poválečné - době ono autory nikoli zle míněné dílo překročilo už bombastickým formátem únosnou míru vkusu. Již tehdy ho rozumná část veřejnosti a kritika vesměs označovaly za kolosální faux pas. O případnou trvalou instalaci se vedly bezvýchodné spory a sám vyobrazený generalissimus viděl své pražské »nanebevstoupení« nanejvýš v reprodukcích. Kdyby se originál dožil středně posametové éry a data minulých měsíců, dozajista by dominoval antisocialisticky koncipované prezentaci Sorely (socialistického realismu) padesátých let. Dočkal by se výsměšného ohlasu i označením v katalogu coby příkladně odporný kýč. Kupodivu: při pompézní adoraci podobného kultu v Národním a v televizi PRIMA při díkůvzdání končícímu prezidentovi v nedávných dnech mohla jeho zvětšená a postmoderně dotvořená replika výborně posloužit jinak chudokrevné jevištní výpravě. Vzájemných reminiscencí by se našlo víc než dost!
Obraz střídavě promítán na jinak pustopustou čerň hlubokého pozadí by dominoval chaoticky roztříštěnému dění a bránil nudě hledištního parteru včetně ochozů či balkonů. A není vyloučeno, že by se uplatnil i samotný vypůjčený originál - po náležitém postmoderním dotvoření. Jak známo, postmoderna dovoluje, ba přímo ukládá využít pro aktuální tvůrčí niternou výpověď všeho, co vytvořily kultury dřívější od pravěku přes starověk po výrazné odkazy současníků, včetně omylů a výtvorů jako byl tento. Za posametových tvůrčích svobod se pražští zasvěcení autoři »in« poměrně snadno oddávají pocitu světovosti: buď přímo tvorbou moderních kýčů, nebo epigonským pajcováním úspěšných světoevropských vzorů. Většina vystačí s reminiscencemi na Schieleho a Toyen svým krotkým vagina-artem s nalepenými chlupy z pohlaví samotných autorek po vzájemné depiláži. Jinde postpubertus-solitér sexuálně przní Ladu... Hlubokomyslné názvy většiny podobných děl bývají jediným důvodem pro umístění běžných fotoaranžérských kreací v popředních galeriích. Cožpak nejsou i ty vzorové - protože zahraniční - výtvory plné plechovek se zatavenými exkrementy, plastvol-mrtvol »jako živých«, ale i nesmyslů, hříček a blbůstek spíše domácích kutilů než Mistrů nadčasových aspirací a razance? Právě frčí zvrhlý sex a hnus. A jak už je tuzemská nadnárodní tvorba rádoby obsahově řízná, sluší se míchat do kompozic kdejakého generačního lejna krátké paměti sem tam nějakého Stalina, Gottwalda, řezníka Miloševiče či bin Ládina. Naše publikum po sametu získalo věru osobitý vkus. Ideově zajisté po loučící se Hlavě státu, adorované zejména v metropoli až k zbožnění a kultu Pražského Jezulátka. Tedy také kýče, není-liž pravda?
Zručný dekoratér, nebo někdo z Tvrdohlavých, by ochotně a snadno přemaloval čumpelíkovským štětcem vyvedeného maršála ve staromódně bělostném mundúru na moderně elegantní prezidentský pár. On, Václav, ulicí zvaný Krvavý (na paměť legendární amnestie vrahům, recidivistům a následující třináctileté vlády každodenních zločinů a mordů, počtem překonávajících pověstná padesátá léta, ve smokingu s šerpou Řádu bílého lva, s fenkou u nohy a vlídně kynoucí vidličkou prstů. Ona, První Dáma, Mu po boku v elegantním postoji a ve flitrech róby nedozírné ceny, jímavě slzí dojetím v nevděčné roli buržoazní mondény, již ovanulo aróma čišící od oválné pracovny Bílého domu po ložnice tchajwanského apartmá. Organizátorka ovací, když národ zapomněl!
A co dál? Kdepak lid, dělníci, zemědělci a podobný nezaměstnaný póvl. Kdepak normálka ženské a šátečky pionýrů - fuj totalito!
Tady holduje - za devótního díkůvzdávání - polistopadová elita pražské, ba dílem i mimometropolitní kultury. Z parteru decentně tleská tisícovka zbohatlíků, ochotná solit za vstupenku bratru 5000 Kč. Něco »oček« jako juká z balkonů a venku na ulici se tísní sto padesát kolemjdoucích před přímým přenosem z monumentální obrazovky. Kdeže ony desetitisícové zástupy, kdysi volající »Havel na Hrad!«, jsou?
Hodnotit program a výkony obětavých příznivců svého kultu nám nepřísluší. Televizní sestřih na PRIMĚ prý mnohé výstupy k dobru věci zkrátil, jiné zkreslil. Vynikla obětavost: mnozí přišli i o berlích, jiní se v trikotech plazili po břiše. Zcela zklamalo osvětlení, které z jistě jarých tváří nadělalo div ne zombie po kremaci. Leč nebuďme levicově zapšklí: tato prohradní elita měla svému idolu za co vděčit i materiálně a co je doma, to se počítá! Jímavá děkovačka šla zajisté od srdce!
Nás mohlo překvapit leda podivné mlčení masmédií, »tisku objektivity« zahraničních koncernů, majitelů 90 procent všeho, co u nás ovlivňuje veřejnost. Žádný hodnotitel zásluh Václava Havla - vítěze nad totalitou - neuvedl ni pindu pravdy o vektoru všeho převratného dění v listopadu 1989, o pochybném géniu perestrojky Gorbačovovi! Bez jeho epochální zrady levicového hnutí světa, kterému - podle Fidela Castra - vrazil dýku do zad, by se posametový klan Václava Havla sotva dostal a udržel u moci, založené na lži o čtyřicetileté minulosti českého, a také jeho vinou bohužel už ne slovenského národa. Velezrádně pomáhal rozbíjet společnou vlast v zájmu zahraničních kruhů! Zbavil ji uznávané hrdosti a ekonomické síly povolnou destrukcí hodnot první Masarykovy i pozdější socialistické republiky. Chyb se dopouštěl jako na běžícím pásu, aniž by sebekriticky uznal, že i ony jsou podstatným zdrojem permanentních blbých nálad. Národu se odcizil orientací na pochybnou přízeň kapitalistického Západu a uvěřil aureole doktorátů ze sedmdesáti navštívených států a metropolí. Do Moskvy cestu nenašel ani za vlády svých názorových spřeženců a na zemi Stalina očividně nevražil. Naší kulturou a masmediálními prostředky nechal nenávistně pomlouvat životy tří generací éry socialismu, nemluvě o rudoarmejcích, jejichž vítězství nad hitlerismem niterně zlořečil. Nakonec coby humanitární bombardér svou vrchnost na Západě před Rusy a Číňany varuje dodnes...
Sám sebestředný metálový ješita a filozof amatér jen těžko zakrýval submisivní méněcennost přehnaným radikalismem »humanity bombera« a ochotou připojit se ke každé výzvě a rezoluci, kde statečnost samopalu zastoupí pouhé plnicí pero. Stejně snadno provozoval sametovou balkonovou slibotechnu vidin vlády pravdy a lásky, blahobytu do dvou let, tvůrčích svobod bez hranic a ekonomického spotřebního ráje. Jako zazobaný důchodce opouští úřad za astronomického státního dluhu, desetiprocentní nezaměstnanosti, nejhoršího nárůstu zločinnosti v celé české historii! Zasloužil se leda o kýčovitou přeměnu Hradu cirkusově počínaje olivrejovanou stráží a její hudby a konče bordelovým srdíčkem na odchodnou. V paměti nám svým kultem osobnosti ceny »Beránka božího« (dle mysteriální rozlučky) zůstane spíše jako falešný prorok a jalový hypnotizér veřejnosti. Záhy po »Sametu« si začal měnit imidž veleskromného trpitele disentu na buržou - sudiče o restituovaný majetek a záletníka za zády zbožňované paní Olgy. Jeho chlapecky sympatická vizáž nabrala rysy téměř habsburského monarchy až po osvojení plurálu - »My, když můžeme ocenit zásluhy Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky«, »My, když chceme vstoupit do NATO«, »My, když hodláme vstoupit do EU«, kterým národu opindával rozhodnutí bez referenda, ačkoli většina si ho přála!
Takto a dalšími sterými způsoby a podvody napomáhal podvodnému panství krajní pravice i vlastní glorifikaci a prospěchu. Rozbujele kýčovitý kult Havlovy osobnosti a celá falešná demokratura, pěstovaná na úkor zrazeného a ošizeného národa sebrankou parazitů na zmíněné epochální zradě levice podobným ješitou stavropolským, je staronovým fenoménem banálně obludného kýče politického. Nebo snad rádoby namáhavé tahačky o každý zákon, o kandidáty na prezidenta-dědice paranoidních poměrů v hybridu »Česko« svědčí o něčem jiném?
Ano: my starší jsme pamětníky poválečné doby, kdy Amerika obdivovala Plastovovu rozměrnou Obranu Sevastopolu a v Moskvě stály fronty na právě vzniklý zámořský hyper- anebo fotorealismus USA. Zažili jsme i nevkusné volání Nikity Chruščova po nádheře »zasněženého lesa« a vidinách prvních kosmonautů. Byla taková éra! A co ta naše?
Ničím jiným než stylem všezahlcujícího »konzumkýče« je prolezlý celý náš život s doblba reklamou trpajzlíků, dohola doběla MIX-Dášenek a muchomůrek, bombastických billboardů na Klause i prezervativy; vládnou nám kýčovitá komiks Zelených Raoulů, prdelkatá foto Saudků a chlupodravých vagin, kreace šípkonevkusu, fekální pseudopoezie magorů, šoky antihudbou, odporný naturalismus nahoty prolezlý do scén divadel i filmů, oblbující seriály kýčovitých pseudoosudů, unifikovaná brutalita sta thrillerů od rána do noci ze všech obrazovek, unifikace na jedno brdo a záplava revuí, bulvárů, kasatitulů pokleslé komerční literatury, naholo obnažené rozvody a trable neustále těch samých Lucií a šágomágo šílenek v raušové nouzi. Kýče měří píplmetrové koláče a vtipy bavičů umělý smích! Náš virtuální svět falešného žití se stal kýčovitou replikou a maskou tvrdé skutečnosti, zcela adekvátní vysmívané Sorele: tuto pakulturu zhodnotí budoucnost jako řídkou stolici v plechovkách křiklavého dyzajnu a nevábné navinulosti včetně kultu V. H. a jeho masmediálně popularizovaných útrob na pokračování.
Autor: Jiří Mikula
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |