Alí Ismael Abbás je dvanáctiletý Iráčan. Nenechejte se zmást, s teroristou Abú Abbásem nemá nic společného. Až donedávna žil "obyčejný" život iráckého chlapce. Nic nesvědčí o opaku. Vše se ale změnilo. Počátkem dubna jej v jedné z bagdádských nemocnic našla reportérka agentury Reuters. Alímu chyběly obě ruce a byl popálený na více než polovině těla. O paže a kůži přišel za jednoho z angloamerických bombových útoků. Nechyběly mu ale jen ruce. Chyběl mu i otec, těhotná matka, bratr a dalších sedm příbuzných. Jeho blízcí útok nepřežili. "Pomůžeš mi získat nové ruce?" zeptal se Alí reportérky. Její srdce se pohnulo. "Abbásovo utrpení je jednou z momentek zachycujících denní hrůzy iráckých civilistů během devastující americké války," napsala reportérka a věci se daly do pohybu. Znetvořený Alí s ovázanou hlavou a pahýly končetin byl převezen z ubohé a umírajícími lidmi přeplněné nemocnice do Kuvajtu. Ještě před Alího odjezdem si reportérka zaznamenala slova muže hořekujícího nad smrtí členů rodiny: "Bože, pomsti se za nás Americe!" V Kuvajtu bylo Alího popálené tělo ošetřeno nejlépe, jak jen to jde. V Anglii začali vybírat peníze na Alího léčení a protézy rukou. A přece to Alího nepohnulo k trvalému úsměvu. "Válka nám naháněla hrůzu, nechtěli jsme ji. Žili jsme v chatrči, a přece jsme byli bombardováni. Pokud nedostanu ruce, spáchám sebevraždu!" pravil Alí.
Nepřímo se nás malý Alí Abbás ptá: Kdo stál v poslední irácké válce výhradně na straně dobra a kdo výhradně na straně zla? Co je to za válku, v níž jsou válečnou daň odsouzeni zaplatit vlastními životy, končetinami, sourozenci a rodiči ti, kteří nejsou viníky konfliktu? Dick Cheney nazval útok na Irák "jedním z nejpozoruhodnějších válečných tažení, které kdy bylo vedeno". Pan Cheney se mýlí. Tohle tažení nebylo ničím pozoruhodné, od jiných se nelišilo. Alího příběh je toho důkazem.
Kdo se stává vítězem válek a kdo poraženým? Je vítězem ten, kdo stanul na rozbombardovaném území protivníka? Ten, kdo odstranil iráckého prezidenta? Byl irácký prezident skutečně zbaven veškeré moci? Nebyl naopak v některých očích posílen? Nerodí se právě nyní další diktátoři? Váleční stratégové, kteří se sami označují za vítěze iráckého konfliktu, vítězi být nemusí. Mezi vítězi a poraženými je menší rozdíl, než by se mohlo zdát. Po čase obě tyto skupiny splývají, význam slov vítězství a porážka se ztrácí. Válka, to je touha řešit dlouhodobé problémy šmahem. Konec války však neznamená konec problémů. A s trvajícími problémy se mohou role vítězů a poražených prohodit. Válka, to je nechuť hledat její alternativy, nikoliv chybění alternativ.
Zdá se, že Alí Abbás měl více štěstí než stovky nebo tisíce jeho kamarádů, o kterých žádná reportérka nenapsala. Je ale možné konec Alího příběhu označit za šťastný? Je mu lépe nyní, nebo mu bylo lépe dřív? Má vůbec Alího příběh konec? Není jeho příběh nekonečným příběhem celého našeho světa? Neubližujeme nejdříve, abychom teprve pak neohrabaně a navíc často špatně pomáhali? Neschovává někdo pod pláštíkem lidskosti jen touhu po vlastním prospěchu? Schovává. Vlastní prospěch prosazuje skrytě, a přece hlava nehlava.
Autor: Michael Doubek
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |