Za rozbřesku zaslechla opět ten řezavý, chraptivý jekot. Skřehotavé zlostné povely, jež náhle přeťaly radostné jitřní čiřikání - zase jsem Ho slyšela, řekla matce, ten rozkazovačný ptačí křik kdesi ve větvích procitajícího parku. Žily v bytě s výhledem na kaštany, topoly, platany, šeříky, hlohy, břízy, jabloně, javory, jasany. Hustá spleť stromů, keřů a trav, ve které už potolikáté marně pátrala památečním otcovým triedrem. Viděla hrdličky, holuby, kosy, sýkorky, vrabčáky, zvonky, pěnkavy, špačky a střemhlav kroužící, hvízdající hejna jiřiček. Ale Jeho, Jeho nikde nespatřila, neobjevila, nepolapila. Měl hlas jako krkavec, jenomže mnohem, mnohem silnější, takový drsný, drásavý, nemilosrdný krkavčí hlas -
- avšak všichni krkavci prý odletěli z Pyropole už před mnoha a mnoha roky; všichni krkavci, vrány, kavky, havrani; a od těch časů nebralo léto konce, každý večer v televizi pořád tytéž jásavé předpovědi počasí a pořád tatáž oceánsky modrá obloha, pořád tytéž báječné havajské prázdniny s pořád tímtéž usměvavým zlatým slunéčkem. A pouze občas zábavný tropický liják pro veselé osvěžení. Již téměř neroztahovala vyrudlé, vetché závěsy, oslepena všudypřítomnou bodavou sněžnou září; a když musela vyjít z domu, schovávala se pod vysloužilým širokánským slamákem s umělými třešněmi; od hlavy až k patě zahalená do babiččiných zteřelých hedvábných květovaných šatů, něžných, dlouhých a vlajících; elegantně vybledlých dávnými pyropolskými úpaly. Převlečena za Ženu překotně spěchala vybělenými ulicemi, bože, co nejrychleji, co nejhbitěji, aby se mohla horempádem vrátit zpátky a znovu ukrýt ve svém pokoji. Tam v bezpečném azylu za spuštěnými draperiemi, za nimiž se plavně čeřily zelené koruny a šumivě doráželo moře listí, listí, listí.
Samé listí; a teprve v dálce červené sedlové střechy a vzepjaté špičky věží, houpaly se jako lodě na vlnách rozdováděného vichru, ach odplout, odplout pryč! - Stále svištěl suchý nepříčetný vítr a ve dne v noci lomcoval zvučícími skly. Zbytky zimního plechového těsnění sténaly v okenních rámech, jako když opilec hraje na pilu. Věčně ji to budilo ze spaní, to umanuté kvílení a ta břeskná kapela ze zahradní restaurace na opačné straně aleje. A od centra nepřetržitý řinkot tramvají a vytrvalé skučení sirén. A před půlnocí detonace nekonečných velkolepých ohňostrojů, které zuřivě plesaly nad ohlušenou, oslněnou Pyropolí; oslavné bengálské ohně, každou chvíli odpalované z hradeb proslulé Kartouzy pyropolské. Nebesa rozkvétala sršícími duhovými chryzantémami a nad městem tryskaly gejzíry planoucích hvězd. Drtivé exploze ji krutě vyvlékaly z tupého bezvědomí, na pár vteřin vylekanou a nic nechápající, žíznivě omámenou titěrnými spásnými prášky. Vždycky si brala prášky, pokud byla nucena následujícího rána vstát a vydat se Ven; kráčet kolem výkladů, přecházet křižovatky, jezdit tramvajemi, otvírat dveře kanceláří a potisící opakovat stejné věty, nalíčená, navoněná a převlečená za Ženu, dokonale maskovaná a na první pohled zcela normální; vždycky si brala prášky a vždycky ji potom probudily výbuchy rachejtlí; a vzápětí ryčná muzika ze zahradní restaurace a bujaré kvičení ožralců; spolknout ještě půlku pilulky a konečně se dopotácet do říše přeludů -
- oné noci se jí zdálo, že bydlely s matkou v rozsáhlých sklepeních Kartouzy pyropolské. Vlastně tam pracovaly jako dvě průvodkyně a čekaly na návštěvníky, aby jim ukázaly labyrint ponurých, šerých, holých kobek. Mohutné zdi žaláře se podivně drolily a trouchnivěly, slepené z otlučených cihel a terakotové hlíny, a na udusané zemi se tyčily obrovské neforemné sochy, snad zvířata, snad lidé. Obludné, zákeřné stíny, chabě zaháněné do koutů jedinou čadící petrolejkou. Vše se rozpadalo a bortilo a ona si opět v panice uvědomila, že tu zatracenou opotřebovanou králíkárnu za sto sedmdesát tolarů měsíčně musejí nutně vyměnit za nejmenší myší noru na světě, neprodleně, ihned, bez meškání, protože jsou totálně a nezvratně na dně. Mami! zapištěla vystrašeně, ale místo matčina hlasu jí odpovědělo jen odporné krákorání rozhlasových zprrráv, zprrráv, zprrráv. A tu si všimla, že se jí chladem sráží pára od úst. Prostydlá, lapená, opuštěná. Strnulá v náručí mrazivé siroby.
Mami! zakňučela, leč nikde nikdo. Pouze rozlézající se jinovatka a děsivé, nenávistné skřehotání z nakřáplého tranzistoráku. Meluzína se s nářkem hnala ledovými kasematy a v okamžiku, kdy zavřeštěl budík, kdosi zhasl petrolejku pod pukající klenbou -
- omráčeně rozlepila ochrnutá víčka. V místnosti absolutní tma a na fosforeskujícím ciferníku 7:03, furt a furt mi haprujou hodiny, laciný šunt s dokonávající baterií. Zvednout se z postele a vykouknout za oponu: inkoustová hradba němého větvoví a v pozadí číhavé siluety minaretů a mrakodrapů, ploché černé kulisy na nepatrně zardělém zenitu. Rozklepaně se zakutat zpět pod přikrývku a bleskem zkusit usnout, šmarjá, spát! Avšak Pyropolis ji už zvětřila a hladově se vrhla po kořisti. S výhrůžným mručením prorazila bašty stromů a kovovými pařáty počala bubnovat na zavřené okno: sopečné chvění, hlomozné dunění a zběsilé čimčarání; cvrlikání, bublání, cukrování, výskání. A náhle ten chraptivý, rozkazovačný ptačí řev, který na tři vyděšené sekundy velitelsky přeťal hlaholivý chór opeřenců -
- zase jsem Ho slyšela! oznámila matce při snídani a usrkla vřelý čaj z naprasklého krajáče. V rádiu právě hlásili obvyklých třicet sedm nad nulou. Třicet sedm, slunečně a bezvětří, ale ona se choulila u stolu ve dvou tricích a sepraném svetru s jeleny, na hubených nohou rozplandané podvlíkačky po nebožtíku tátovi a na šlapkách zalátané vlněné fusekle a děravé chlupaté bačkory, mám asi něco s tlakem, zívala zimomřivě, poslední dobou čím dál zamřelejší a čím dál zababušenější. Akorát Ven se převlékala za Ženu, od hlavy až k patě zahalená do babiččiných zteřelých hedvábných květovaných šatů. Do tenoučkých letních hadérek, pod nimiž tajně vrstvila chlapecká tílka z výprodeje a pravěká dámská kombiné, punčocháče s puštěnými oky a vroubkované dětské kamaše, bavlněné bílé ponožky a -
- kdoví cos vlastně slyšela! zahudrala matka. Nejspíš toulavý kočky, co vyžíraj kontejnery za zahradní restaurací. Nebo ty klošáry. Záblesky vzpurných táboráků tam kdesi v džungli nočního parku. Několikrát zahlédla šlehající barely s odpadky. Než přicválali biřicové a -
- dosrkala vřelý čaj a rozhrnula ve svém pokoji závěsy, aby se v surovém denním svitu naaranžovala na energickou, flexibilní, komunikativní, příjemného vzhledu, maximálně do pětatřiceti let. Ještě tři výpravy na Veřejnost, a bude si muset opět vydlužit čtyři tolary na novou krabičku pudru. Plus dva tolary na nejlevnější barvu na vlasy, poněvadž odrůstající šediny již počaly unikat zpod diskrétní zóny slamáku.
Rozhrnula portiéru a spatřila na obloze sedm obřích létajících balonů, jež jasným ránem mířily přímo k jejich domu. Zaměřit na ně triedr a dychtivě sledovat, jak se lehoučce a beztížně sunou nad kypícím městem. Sedm duhových levitujících přízraků, pomalovaných zubícími se pyropolskými draky. Figurky v zavěšených koších občas zvedly paži a z hořáků hned krátce zahučely žluté dračí plameny. Pár horkých nádechů; a vzducholodě jedna po druhé důstojně přeletěly nad jejím dalekohledem a ztratily se jí z očí -
- nezdržuj se! zabručela na ni matka, neboť byl Úřední Den. Den Ú, kdy se pravidelně chodívala hlásit na Úřad číslo jedna, vydávajíc se za Ženu ze staré fotografie na své identifikační kartě. Za tu Ženu, která se pravidelně chodívala hlásit i na Úřad číslo dvě, kde odevzdávala kopie složenek se zaplaceným inkasem. Z Úřadu číslo jedna ji poté příležitostně a stále vzácněji posílali na jiné Úřady, na Úřady číslo čtyři až nekonečno, odkud ji však vzápětí s odmítavým razítkem vždy znovu hnali zpátky na Úřad číslo jedna, aby jí posléze v samém závěru měsíce dovolili dospět k přepážce Úřadu číslo tři a tam si vyzvednout čtyřiadevadesát tolarů a deset krejcarů, za něž dle Úředního výpočtu zrovna zdárně přežila dotyčný uplynulý měsíc, aniž ty money ještě vůbec držela v prackách -
- vždyť už jdu! odsekla matce a vypůjčila si od ní obvyklých čtyřiačtyřicet krejcarů na čtyři jízdenky a dvanáct krejcarů na The Pyropolis Tag s deseti stranami inzerátů: job, career, employment, arbeit, great chance, summer work -
- než projela první jízdenku, stačila proslídit téměř všechny tradiční nabídky. Všechny IT Product Managers and Marketing Managers, Programátory Analytiky, Finanční Analytiky a Business Developery, Administrátory Informačních Systémů, Personální Konzultanty a Reprezentanty Kontaktních Center, Referenty Technických Podpor a Bankovní Poradce, Spíkující Asistentky Výkonných Ředitelů, Šprechtící Au-Pairky a Spíkošprechtící Call Centeristky, Makléře, Dealery, Hostesky, Promotéry, Krupiéry, Zdravotní Sestry, Muže a Ženy na Ostrahu Objektů i Zkušené Akvizitéry pro Nábor -
- vystoupit na refýži a vyčkat další spoj. Na digitální tabuli nad požární zbrojnicí zatím rytmicky pulsující údaje: čas 12:12, teplota vzduchu 38,1 stupňů C, rychlost větru 1,1 m/s, čas 12:12. Dnes rozkazem předvolána na 13:00, Jawohl!
Prokřehle podupávala, aby se zahřála, a nenápadně si třela husí kůži na promodralých kostnatých předloktích. A hlavně ostražitě hlídat ten zasranej severák! Co chvíli se jí totiž pokoušel zvednout šaty a odhalit dětské vroubkované kamaše, na které si tentokrát navlékla matčiny zažloutlé bombarďáky. 12:13. Kolem se s řevem řítily krvežíznivé smečky aut a po chodnících horečnatě dusaly upachtěné davy v šortkách a bermudách, zraky upřené do blba a k uším přirostlé kvákající mobily: nemůžu! hulákal jakýsi fialově napumpovaný chlápek, nicht ken! a hned vztekle mávl na klusajícího rikšu, stůj, kurňa! Ve 12:14 se u vchodu protější pasáže zjevil žebravý muzikant v beránčí papaše a zeleném hubertusu a sípavě spustil na harmonice The last rose of summer. Ve 12:16 zaznamenala nový megabillboard na boční zdi Paláce P. Potkan oděný computerem do posledního modelu luxusní limuzíny LUCIPH R 666, an si to frčí do ráje mezi roztaženýma nohama nahaté blondýny: Šaty dělaj man! Ve 12:18 přidrnčela její elektrika a ona se narvala dovnitř, oběšená na rozklimbaném držadle a strážící oprýskanou černou kabelku, v níž kromě zmačkaných novin, kapesníků a zbytků šminek schovávala peněženku s dvěma zpátečními jízdenkami a desetikrejcarovou mincí pro případ krajní nouze. Rozšklebeným ventilem na ni dorážel zebavý průvan, leč snažila se nejektat nahlas zubisky. Ve 12:23 se vůz s ďábelským řinkotem přehnal přes železný most, pod kterým zrovna proplouvaly konvoje pašeráckých džunek a přivážely do Pyropole další náklady aušusových vatovaných bund a šmejdových plyšových papučí. Ve 12:36 je na Atlantickém nábřeží zmrazily pretoriánské kohorty s blikajícími světly a vyjícími houkačkami. To právě dopravovali Jeho Osobnostnost na oficiální setkání s Její Nejkozatější Bitch World, známou činitelkou charitativního a meditativního hnutí. Ve 12:42 je před Sedmijmenným náměstím zablokoval křepčící průvod oblud, maškar, liliputů a polykačů ohňů, konaný na počest XII. Prométheovských slavností. - Bušení tamtamů, třískání činel, úpění chřtánů; vozembouchy, řehtačky, píšťaly, poklice. Ve 12:59 konečně s tachykardickým třesem doharcovala k Úřadu číslo jedna, přičemž posledních jedenáct minut jízdy již absolvovala načerno -
- vysprintovat po fičícím schodišti do druhého patra a tryskem zaparkovat u příslušné kanceláře. V soumračné studené chodbě dřepěly a postávaly mlčenlivé postavy; některé nalehko v letních dresech, jiné v pletených pončech, těžkých burnusech, horských větrovkách a opelichaných ušankách. Asi padesátiletý zasmušilý stařec si s namáhavým funěním přemotával na hnátě ušmouranou onučku a čtyřicetiletá oznobená babka v rukavicích bez prstů štrikovala z ucouraných zbytků vlny svetr s jeleny. V koutě štěkavě pokašlávala holka v roláku a minisukni -
- nic tu pro vás nemáme! zakejhala úřednice číslo jedna po třívteřinovém zírání na monitor počítače a poručila si ji opět za měsíc na sedm třicet.
Nic! raportovala doma matce jako pokaždé. Cancelled! Cleared! Deleted! Absolutely hovno...
Když však při krajáči obědního vřelého čaje znovu zkoumala The Pyropolis Tag, vylovila pojednou mezi těmi nejobyčejnějšími, nejdrobnějšími, nejskromnějšími inzerátky neuvěřitelně skvělou nabídku:
Úspěšná zahraniční společnost působící v oblasti sociální ekologie hledá kandidáty/kandidátky na pozici Asistentů Hlavního Koordinátora. VŠ vzdělání humanitního směru, znalost PC, věk NAD 40 let, aktivní přístup, vnitřní motivace, flexibilita. Osobní pohovor si domluvte., sl. Ravenová, p. Rabe -
- někde uprostřed snu o osobním pohovoru se slečnou Ravenovou a panem Rabem poplašně zavřeštěl budík. Prober se, do hajzlu! V noci znovu oslavné hřmění bengálských ohňů a vzápětí dva záchranné prášky, kolébavá narkóza pod bombami techno party. A potom šílící sirény hasičů a nachmelené mečení lancknechtů, kvílení alarmů a skučení meluzíny.
Omráčeně rozlepila ochrnutá, zcepenělá víčka: na fosforeskujícím ciferníku už 7:03, a přesto tma jako v pytli, zase se zcvokly hodiny! A pro jistotu hmátnout na stolek a pustit nakřáplý tranzistorák: Celej day sunny a žádnej wind, přátelé! Teďkon only dvacet, ale vodpoledne to rozpálíme na třicet šest až třicet vosum Celsiů, super! Waw! A je akorát sedum a five minut, takže good morning -
- nechápavě pohlédla k oknu. Zvetšelou draperií neprosvítal ani sebemenší paprsek. Ani náznak slunce. Ani stopa dne. Pouze táhlé vzlyky starého plechového těsnění a sténavé závany arktického vzduchu. Sakra, musí vstát a hodit se do gala! Narichtovat se na osobní pohovor se slečnou Ravenovou či s panem Rabem -
- a vtom Ho uslyšela! Ten řezavý, chraptivý křik v hustých korunách. Ten rozkazovačný drsný hlas, po kterém tak dlouho marně pátrala! A skokem vystartovat z pelechu a honem lapnout triedr. Nedočkavě trhla oponou -
- trhla oponou a zkoprněla. Ztuhla. Zkameněla. Park zmizel. I střechy. Věže... Obzor... Celá Pyropolis... Všechno, všechno, všechno zmizelo pod svištícím bílým přívalem. Stromy se potápěly v příboji bouřícího sněhu a útočící závěje již dobývaly okna v prvních poschodích. Ohromeně zírala na tu vířící ledovou Záplavu. Potopu. Zkázu. Spoušť. A pak si všimla jakési osamělé plachtící postavičky.
Ano, tam dole, na začátku aleje! - Zaostřila dalekohled a vzápětí ve vlnobití metelice rozeznala nějakou ženu. Nějakou ženu v dlouhých květovaných letních šatech. Jednou rukou se zoufale držela rozkomíhané větve kaštanu a druhou si tiskla k hlavě slamák s umělými třešněmi. Vichřice jí smýkala a zmítala, dusila ji a škrtila a nelítostně z ní rvala pavučinkově křehkou látku - ach, zcela zřetelně viděla její křečovitě zaklesnuté prsty a napjaté žíly na vychrtlém předloktí! Ještě, ještě, ještě. A konečně rozhodný úder živlu! Zuřivé, drtivé škubnutí - a polámaný širák rázem odlétl tak prudce, až jí šedivé ježibabí vlasy vybuchly kolem zaťaté tváře.
A tu se žena pustila větve, jako by chtěla ten pitomý rozcupovaný klobouk v poslední sekundě zachytit; bláznivé, směšné máchnutí vzhůru - a již ji rozlícená vánice vítězně sevřela do spárů! Již ji popadla a definitivně smetla pryč.
Autor: Ivana Blahutová
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |